29. prosince 2010

Jako by žádný pf2011 ani nebylo...


Považujme tuhle kapitolu za uzavřenou. Novoročenky (ano, to, co jsem rozesílal, byly moje novoročenky) jsou už dávno rozeslány a rozdány, a protože po zkušenostech z předchozích let nepředpokládám zásadní zvrat, mohu bilancovat.
Mnozí adresáti to, co dostali, nepochopili. Nepochopili, že i přes hrozbu její absence mou novoročenku nakonec dostali. Nedošlo jim (narozdíl od mého dopisu), že bych neposílal oznámení, že nic nepošlu. A proto se na mě mračí, potkáme-li se, proto mně tu svou nepošlou, když jsem tak lakomej.
Popravdě řečeno, tak daleko jsem to nedomýšlel. Stačilo mi pomyšlení na vše, co se odehraje, až obálka najde svého adresáta.
Proces realizace novoročenky – jakkoli je vše od chvíle, kdy si ten balík přivleču z tiskárny, jedním nádherně dlouhým a milým rituálem, končícím napěchováním jednoho či více oranžových kastlíků –, není nejdůležitější. Nevím, jestli tenhle pocit znáte, ale já se přímo tetelím blahem při pomyšlení na okamžik, kdy ten který adresát mou obálku najde mezi ostatníma, koukne na své jméno, pak na odesílatele, zamává s ní, co kdyby tam bylo něco sypkýho, promne ji, pak roztrhne a nedůvěřivě se seznamuje s obsahem. V tu chvíli si přeju být u toho, neviditelnej, prožít si ten okamžik s ním. Culit se nad nechápavým pohledem, nad nedůvěřivou konzumací sdělení, sledovat rozpačitý zkoumání, jestli v obálce neuvízlo něco podstatnějšího. Zažít to rozčarování, ten okamžik bezradnosti, je-li či není obětí své či mé blbosti.
Je to stejné, jako si režisér divadelního kusu představuje tu smích, tu úlek, jako když si klaun plánuje nádech po té, co by si diváci mohli utírat smíchem uslzený oči. Je to stejný, jako když něco uklohníte a vidíte, že jim to chutná. Komu, ptáte se? No přece těm, který máte rádi. Těm, na který si s koncem roku – v mém případě – zase tak jako tak vzpomenu.

P.s. Pár hezkých jsem ale dostal... ale to až příště.

20. prosince 2010

Letos žádná pf2011 nebude!


Tak už je to zase tady!
Jeden z mých nejkrásnějších a nejmilejších rituálů, jimiž si pestřím život už přesně čtyřiatřicet let! Chvíle, který si dokážu užít a kdy jsem šťastnej. Chvíle, během nichž jsou pro mě skutečně vánoce, ať už za dveřmi, nebo už za dveřmi (totéž není vždycky totéž). Dobrovolně se unavuju stereotypní prací: dvěstě podpisů, pěkně tužkou a naknop... jednou ohnout, podruhý a potřetí, a takhle zase všech dvěstě, a ten papír vždycky tak příjemně zašustí... otevřít obálku, zašoupnout, překlopit chlopeň, šlinc prstama zprostřed do stran, osm paklíků po pětadvaceti... podle připraveného seznamu dvě sta nejvěrnějších jmen a jen o pár desítek méně adres... vysychající a hlavně nezdravý lízing známek, i letos bez pana prezidenta, s vánočním motivem, bez mála... no, však víte už, kolik.
Ta hromádka napěchovaných obálek, gramáží papíru a obálky včetně známky a inkoustu jen taktak pod dvacet gramů, vypadá úctyhodně a nechtěl bych být sám sobě pošťákem. Teď už zbejvá jen obejít několik kastlíků v okolí a rozestrkat to do nich, to proto, aby když by se některý z vybíračů šprajcnul a rozhodl se s tím vším netahat (což se mně za bolševika párkrát stalo), tak aby aspoň něco došlo cíle.
A pak už jen budu čekat na dopisy od svých adresátů, samozřejmě v duchu posledních let zbytečně. Už jsem si zvykl, že nikdo nereaguje, že většina grafiků, kolegů a přátel se totálně zfamfrněla do pohodlnějších předvolených e-mailových frází a do jeste hloupejsich neuprimnych smsek, tak proč bych měl být jediný, kdo tyhle proštěstí ještě spiklenecky vymejšlí, pošetile je tiskne a naivně rozesílá?
A proto letos žádná pf2011 nebude!


14. prosince 2010

Hračka


Koupil jsem si věc, bez níž jsem si další život mohl jen stěží představit. Hračku, která vyplní ty chvilky, kdy mě ostatní hračky už neinspirujou. A pyšně si ji vezu metrem domů.
A na Staroměstský přistoupil chlap. Něco mezi mnou a kmetem, sedmdesát? To není podstatný. Jde o to, co je asi zač. Nic okouzlujícího, ani nic odpudivýho. Dbá na sebe v rámci možností. A to je to, co mě zaháklo. Jeho možnosti jsou jinde než ty moje, a třeba je mnohem pracovitější než já, a nejpíš toho oddřel víc než já kdy dokážu jen vymyslet. A o existenci hraček typu tý mý nemá ani páru, protože nemá na hraní čas ani myšlenky. Soustředěně se drží tyče, jako by měl pocit, že pustit se by znamenalo věčný prokletí. Civí kamsi až k Blaníku a rád by byl rytířem, kdyby. Ne, není nalitej, není to bezdomovec a beznadějec. Jede najisto a má kam dojít, a snad se tam i těší, nevypadá nespokojeně nebo smutně. Je, a bere to tak.
Je mi najednou trapně, protože cena tý mý hračky by pro něj znamenala jídlo na pár tejdnů, a dost možná i nějakou tu flašku, kdyby bylo s kým si ťuknout. A mně ten pitomej iPad v tašce na klíně připadá najednou děsně těžkej. Asi tak těžkej jako život, kterej bez hraček žije tenhle chlap.

6. prosince 2010

Lennon-sens


Ve speciálu Reflexu při vší svý důslednosti napsali, že Lennon byl v roce 1991 pomrtně oceněn... a mně došlo, jak dávno jsou některý chvíle ze včerejška.
No jo. třicet let už to je. Já si na ten den pamatuju docela přesně. Bylo úterý 9. prosince a my měli tělák v hale smíchovský Tatrovky, stáli jsme nastoupení nejspíš k rozcvičce, proti nám tělocvikář Kříček. Vedle mě stál sochař Vláďa Krninský, a ten mi zašeptal dvě slova, který jsou pro mě od tý chvíle jak synonymem hlouposti umprumáckých tělocviků, tak stejně okamžikem pochopení, že i na umělce je možný střílet: „Zabili Lennona.“



Lennon byl pro mě tím, čím pro ostatní Beatles. Vlasatec s brejličkama. Začátkem sedmdesátých let jsem čas od času nosil do školy na hudebku sjetou desku Imagine, první elpíčko, který nevyšlo v Supraphonu ani v Pantonu a na kterým nebyli ani Zelenáči, ani Plavci, a kterou nám pak jakási osvícená učitelka dovolila poslouchat, stejně jako další desky Beatles, který nosila Jitka Lauerová, a stejně jako můj singl s My Bonnie (Cry / All Saints / Why) a Tony Sheridanem, který je zmiňován jako impuls pro Briana Epsteina, aby se o Beatles začal zajímat ne jako obchodník s deskama, ale jako jejich budoucí impresário. (Na nabídku zapůjčení prvního singlu Beatles na výstavu Beatlemánie v muzeu hudby nikdo z organizátorů výstavy nereagoval...).
Když jsem byl loni touhle dobou s kolegou Slejškou v New Yorku, jedním z bodů našeho programu byla i natěšená přítomnost při tradičním session na Strawberry Fields v Central Parku, přes ulici od Dakoty. Byl jsem ale zklamanej, na tom plácku se (asi i zimou) tlačila snad stovka nostalgiků, kteří hulákali, že všechno co potřebujem, je láska, že včera a že všichni dáváme šanci míru, prostě taková normální merenda jak Na Slamníku. Před Dakotou stál jen prokřehlej portýr, a jestli tam někdo zapálil svíčku, tak ji vítr hned sfoukl... zkrátka vlastně nic. Jasně, bylo to teprve 39 let, nic kulatýho, ale v té nule na konci to snad nevězí.
New York si Lennona tak nějak přivlastnil. Kopie trika bez rukávů s černým límečkem a nápisem NYC na hrudi patří mezi nejkupovanější suvenýry, a v nedávno otevřený expozici v Rokenrolové síni slávy v Soho jsem si spontánně zabulel, sedíc mezi vietnamskýma veteránama na vozejčcích před jednou z projekcí. A filmík, v němž si Lennon kupuje u Tiffaniho hot-dog, patří k vrcholům toho odpoledne.
A za pár dní budou vánoce, a stejně jako rok co rok i letos bude znít New Yorkem Lennonovo vánoční přání přání: So very merry Christmas / And a happy New Year / Let's hope it's a good one / Without any fear..., což si překládám asi takhle: Tak šťastný a veselý / a novej rok též / kéž bychom neměli / strach stoupnout si vejš..., a já si to beru jako osobní poselství, protože mně vejšky moc dobře nedělají. Přeletem oceánu jsem se tehdy přehoup kamsi, kam jsem nikdy vlastně ani neměl namířeno.
Snad ta letošní sláva na Strawberry Fields bude větší pařenice. Snad zprávu o ní nějaký odborník nepomrví, a pokud ano, snad ne až do mrtě. Jináč by si zasloužil bejt předmrtně vyceněnej...



17. listopadu 2010

Někdy je dobrý bejt úplně namol.

Tak jsme si včera odbyli svou veřejnou premiéru. Před ní jsme byli nervózní jak před prvním tanečkem, a po ní rozjívený jako po maturitě. Před ní jsme doufali, že jí uděláme radost, a po ní jsme věděli, že se nám to povedlo.
Znáte to, ne? Jak čekáte dychtivě za rohem, abyste vybafli na někoho, koho máte rádi, a jak moc se těšíte, že se jako lekne. 
Včera U Zavěšenýho kafe slavila kamarádka Radka Ciglerová svou padesátku a pěveckej sbor NaMoll, jehož je členkou a k jehož založení přispěla nejedním panákem – protože nad nimi jsme se jednou stali pěvci –, pro ni nazkoušel vlastní verzi Schillerovy Ode au Freude na Beethovenovu melodii. 
Bylo to jako hra na schovávanou. Zapírali jsme před Radkou tajné zkoušky, tvářili jsme se dva měsíce nezúčastněně, včetně Radčina syna Matyáše, kterej byl důležitým článkem všech příprav. Potají jsme si broukali své party, namnoze marně se učili text nazpaměť, a pod taktovkou a pevnou rukou sbormistra Ondřeje Cutycha jsme se snažili sejít ve třech hlasech, které nám krásně rozepsal. 
Nevím jak ostatní, já vnímám zpěv po zpěvu stále silnějc svý potěšení z budoucího překvapení. A s každým odzpíváním našeho tenoristického partu cejtím, jak naše vůle udělat radost stoupá onou sakristií, kde zkoušíme, jak se tam nad náma převaluje a houstne a my ji vdechujem a zpívá se nám čím dál líp. A jak přes všechnu únavu celýho tejdne i tohohle nedělního večera bych zpíval a zkoušel dál a dýl, protože ta společná radost má smysl, na rozdíl od mnoha činností, který mě předtím stihnou unavit.
A to nevím, jak popsat úžasný pocity, když my tenoristi sedíme a proti nám se altkyně a sopranistky šplhají do jejich andělskejch vejšek, ani onu pýchu, kdy ony dřepí a my tam mručíme to svoje a holky nám pak tleskají, stejně jako my jim. Asi proto se jmenujem tak, jak se jmenujem, protože právě v těchhle chvílích jsem z nás ze všech úplně namol.

A včera jsme tu svou radost vypustili do světa. Nebyla to žádná sláva, ten zpěv, ale štěstí tam nějaký kolem nás lítalo. 
A v neděli se zase jdeme vyzpívat, až budeme úplně namoll.

Óda na Radu



Dej bůh štěstí tomu domu,
my zpíváme Raduně.
Přejeme jí ať moc nejí
ať je zdravá, nestůně.

Přejme Radce k padesátce
ať je furt tak veselá
ať jí vlasce v její patce
padají dál do čela.

Aby měla co by chtěla
a co nechce neměla
Chceme zkrátka aby Radka
dávala nám do těla.

Přejme Radce k padesátce
aby aspoň tušila
že nás dívky, že nás chlapce
jak se sluší vzrušila.

K padesátce pějme Radce
tuhle Ódu na Radu,
Dojatí jsme z téhle písně,
slzy tečou na bradu.

Dojatí jsme, milá Radko
že je ti snad padesát.
Chci ti říct jen, kamarádko,
mám tě ráda, mám tě rád.

Chcem ti říct jen, kamarádko,
je nám ctí tě znát a přát.



Původní text Friedrich Schiller, 1785
Hudba Ludwig van Beethoven, 1824
Úprava Ondřej Cutych, NaMoll, 2010
Premiéra 16. 11. 2010 U Zavěšenýho kafe

3. listopadu 2010

Nejdelší slovo



S příchodem roku 1994 (ano, před šestnácti lety) jsem požádal adresáty své novoročenky o nejdelší české slovo, navíc složené jen ze souhlásek. Kromě množství odpovědí (78) jsem se dočkal i překvapení co se vlastních výsledků týká.
Nepsanou podmínku - minimálně osmi souhlásek, na základě jejichž užití ve slově "scrvrnkls" jsem o další možnosti požádal - nakonec splnilo osmnáct odepsavších: Karel Aubrecht (čtvrtprd), Jiří Cicvárek (vchrstls), Stania Donnenberg (vrchchls), Jana a Ivan Komárkovi (čtvrtprd), moje maminka (zcvrnkls), Jiří Ornest (všmrncls), Jan Unger (vchrstls) a Martin Zet (scvrkprd), přičemž původní slovo (scvrnkls) uvedli Karel Aubrecht, Štěpán Klas, Michal Lutterer, Ivana Naegele, Kateřina Pavelková, Jiří Slíva, Antonín Škvor, Táňa Svatošová a jedna fialovým fixem nečitelně podepsaná žena (zato s jihoafrickým jazykolamem iqaqa laziqikaqika kwaze kwaghawaka uqhoqhoqha, což údajně znamená skunk spadl dolů a zlomil si hrtan). Pominu-li namnoze nesmyslné novotvary na deset a více souhlásek (výjimkami jsou jen Erikou a Lukášem Brádáčkovými fundovaně obhájené vzschrchls a zdrblkvrdlzprdls, a nekonečné - byť samohlásčité - skinhedské zaržání oiiiiiiiiiiiiii Davida Vávry), pak nejdále se s devíti souhláskami dostali Tomáš Motl (vscvrnkls) a Lenka a Ian (t.č.) Smithovi (šmrncprst), již byli nakonec i vyhlášeni vítězi.

A aby ani netuzemští adresáti nepřišli zkrátka, měli stejný úkol, jen složení slově mělo být opačné - jen ze samohlásek. Vítězi se stali Karl Heinz-Werner z německého Bad Nenndorfu (aua) a Bruno Pollaci z Pisy (io).
A proč se k tomu najednou vracím? Aby bylo vidět, že to, co se nám zdá krátké, jiní vnímají jako nejdelší.

Kavčí manévry

Přemejšlím, co se to poslední dobou v Dejvicích děje. Buď se mnohem častěji než dřív dívám vzhůru (což by svědčilo o zdravějším sebevědomí), a nebo jsou ty potvory čím dál tím uřvanější a nelze je už nevnímat.
Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou.
Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v tom, že budí pouze respekt, nikoli strach.
A právě před chvilkou jsem je pozoroval, jak se noří jeden za druhým, stovka za stovkou, zpoza bloku domů, za nimiž někde dál je snad Stromovka, a jak se v nekonečném hejkavém hejnu vzdalují kamsi ke Strahovu, vytvářejíc na podvečerním nebi temný mrak, ze kterého sice neprší, ale který kráká a skřípe a vlní se v neopakovatelných křivkách.
Koukám nahoru, ujede mně jedna tramvaj, pak i druhá, a skřeky jen pomalu mizí, stále ale jsou slyšet dost na to, abych nebyl sám, kdo si jich všiml.
A docela by mě zajímalo, co to na sebe křičí.
Abych jim porozuměl, potvorám, než stihnu ohluchnout.



11. září 2010

10 km, 55 let a 2 věže



To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost.
Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci.
Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno v ohavném baťůžku potištěném logotypy sponzorů. Neumím si představit nikoho, kdo by si jej byť i naruby dal na záda, a přesto je již majetkem jakéhosi zoufalce, protože u popelnice, kam jsem ho hned uložil, dávno není.
Doufám, že v davu běžců a ve tmě neupadnu a ve zdraví se dostanu do cíle.
Zadruhé bych se rád po závodě vyškrábal k Zavěšenému kafi, kde můj letitý kamarád slaví narozeniny. Letitý proto, že se přátelíme leta a že jen o něco málo let více dnes oslavuje. Kuba Krejčí, jinak též génius loci Zavěšenýho kafe - ano, ty mnohdy odpudivé, leč vesele vybarvené zrůdičky, které jsou tak ujeté, až je máme všichni rádi, jsou jeho dílem - slaví dnes 55. narozeniny a jediné, co mu mohu darovat, je těchto několik řádek. Případně mu mohu věnovat své dnešní vítězství nad téměř padesátiletou leností, kterým má posedlost během je. Záleží dost i na tom, zda se mně nebude eklovat účast na slavnosti, aniž se sebe smyju vytrvalecký pot.
A zatřetí je to dnes pár let od chvíle, kdy nám bylo dáno pochopit, že odporné zlo na nás neprýští jen v biáku, ale i z nebe, jemuž jsme do té chvíle přisuzovali aureolu ráje. V místech dvou zřícených věží, terčů té hrůzy, se dnes staví, a až se dostaví, bude se slavit, a po oslavě vše poběží dál. Nejen v Novém Městě nad Hucnou, ale všude, kde bude vůle přežít i ty nejhorší masakry.
Běhám, stárnu, a zatím ještě stojím.
Další den, kdy jeden neví.


6. září 2010

Pocta Marii Lošákové



Moji aktivnější spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově mají na stárnoucí kolena stále častěji potřebu scházet se a vídat, což je jistě chvályhodné, zvláště pokud vše potřebné zařídí a všechny náš obešlou. Až na jednu zámořskou emigrantku a jednoho pražskýho ignoranta se scházíme stále téměř všichni. Téměř, neboť jedna z nás se leta potýká s roztroušenou sklerozou a její účast je pro ni náročná ve všech směrech. Loni jsem ji na sraz dovezl, letos se zúčastnila jen svým pozdravem, vysílená po nedávné operaci. A následující řádky vznikly den po té bouřlivé sešlosti vesměs zdravých a spokojeně stárnoucích spolužáků.

Moc si Marie vážím, a stejně tak moc mě mrzí, že včera nemohla bejt s náma. Abyste mi rozumněli... z citově blízké zkušenosti vím, že na eskalaci roztroušené sklerózy mohou mít podstatný podíl psychická traumata z různých fází života. A já si čím dál častěji uvědomuju, jak silná osobnost Marie je, protože přežít bez následků čtyřletou psychickou masáž lidí, které chtěla mít za přátele, to už vyžaduje hodně silnou vůli. Mám na mysli různé formy posměchu, kterým byla na supšce vystavena, a když si vzpomenu na ony hromadné jízdy autobusem č. 120 ze školy, kdy mladej uřvanej Čestmír Řanda bavil celou zadní čast narvaného autobusu vtípkama na Mariin účet, na žerty, za něž se lze dnes domoci odškodného, a na to, že jsem byl součástí onoho lynčujícího davu, je mi zle a jsem na sebe naštvanej. Proto považuju Marii za nesmírně statečnýho člověka, a je patrně údělem těch nejstatečnějších, že mají pech. Nejspíš i proto jsou hrdiny všech silných příběhů, a Marie je pro mě hrdinkou příběhu naší třídy. A strašně moc jí přeju, aby byla ještě dlouho tou veselou Marií, do který jsme my kreténi k její škodě léta šili.


23. května 2010


Dlužno dodat, že Marii je (s koncem léta) lépe, čas od času ji potkám v parku, a těšíme se na setkání příští rok.

21. srpna 2010

Svobota



Je sobota, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji.
Začala tím, že jsem se probudil až před osmou.
Ono „až“ nepřičítám včerejší sedmičce červeného, spíš tichu. Běžně mne probouzí popeláři, kteří zrovna v sobotu musí vyvážet kontejnery se sklem krátce po šesté. Když nemohou spát oni, ať se nevyspí nikdo.
Nechtělo se mně vstávat.
Nebyl důvod. Pes spokojeně oddychoval půl metru ode mne, čehož se mu s pelechem v jiné místnosti jindy nedostává, v ranním slunci se leskl jako zamlada a ze sna se usmíval (ale labradoři se usmívají pořád). Nikam jsem nemusel, nikdo ode mne nic nečekal. Skrze pavučinu v okně jsem se koukal do modrého stropu.
Nikam jsem neběžel.
Přijel jsem sem předevčírem na houby a jejich hledáním jsem i tak našlapal po lesích svou dávku. V každé noze mám po kile hřibů a z almárky se na mě směje jedenáct skleniček hub s octem nakyselo. V kýnech by se mi běželo setsakra blbě, a i kdyby ne, absence proudu teplé vody ke spláchnutí štvancova potu je stejně zásadní překážkou. Dost na tom, že na kýbl horké vody k umytí nádobí čekám dvacet minut. (Před chvílí ale odjela hydroložka, před měsícem tu byl proutkař, a vše je tak na cestě k lepšímu.)
Snídal jsem venku a ještě dlouho jsem si pak četl.
Pravda, v baráku není hodnotnější literatura než pohádky mého dětství, fotografické publikace o kráse tohoto kraje a metrák knih, které si normální člověk nikdy sám od sebe nekoupí, ale Petrolejový princ a dva či tři Reflexy z minulého století mají svou hodnotu a tradici. A makovec jsem už taky hodně dlouho nesnídal, zvlášť ne tenhle z Vacova. Garp v polospánku nahlas vzpomínal na dobu, kdy byl mladý a nebolely ho nohy, a vosy a mouchy k tomu bzučely své unisono.
Přitloukl jsem na dům dvanáctku.
Leta ležela smaltovaná tabulka v bedně s nářadím, teď je tam, kam patří. A paní hydroložce bylo hned jasné, že je na místě. Tolikrát jsem slova jako sutina, podloží a puklina pohromadě ještě neslyšel. Snad z mého zájmu o problematiku pochopila, že bych jí zálohu na posudek dal tak jako tak.
Poslouchám hodiny.
Poslouchám je, ale jejich běh na mne nemá vliv. Čas zůstal doma, tady vládne bezčasí. Teď například nemám hlad a až jej dostanu, už to nebude oběd. Kromě hodin poslouchám káně, skřehotající kdesi nad loukou, kterou můj táta propachtoval našemu sousedovi, a ten ji má od té chvíle za vlastní. V rohu té louky se válí stádo krav, které poslouchají, jak jim škrundá v čepci. A pak je ještě slyšet ono nic, kterému se říká ticho a pro něž má smysl být tady než jinde.
Cítím se tak nějak... svobotný.
Nechce se mně vůbec nikam.
Ale co naplat, mám nasbíráno, jsem snad i odpočatý a svrbí mě dlaně. To se tak říká, jako že se mi stejská po práci. A po lidech; co si budeme namlouvat, jsem stádní typ a od psa se toho už moc nedozvím. I ten běh mně chybí, a s ním rána, kdy kur pěje a krůpěje potu smáčí srdcoměr.
Za týden touhle dobou bych měl být v půli štreky kolmo na Ještěd.
To bude další ze svobot, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji, protože vždycky se jezdilo až v neděli.

20. srpna 2010

Moje houbby



Sdílím kdeco a s kdekým. Své soukromí s 314 přáteli potvrzenými a dalšími přáteli přátel mých přátel na ksichtopisu¹, své názory na švitoráku², chutě na čtverohraně³, fyzickou přítomnost na skrzezdi⁴ či naběhnuté či našlapané kilometry na denněmile⁵. A právě odtud není daleko k myšlence sdílet se světem svou vášeň houbařskou. Založil jsem proto portál houbby a zrovna si prohlížím svůj profil.
Z fotky toho není moc vidět – v předklonu právě vyňoupávám hříbek z mechu. Až mě někdo vyfotí líp, portrét změním.
Přátel zatím moc nemám, v lese, kde mám svá místa, jsem dosud žádného otrapu⁶ nepotkal. Všichni ostatní, kterým jsem se připletl do cesty, se vždy mlčky vydali na opačnou stranu. Ani wifi tu není, do 3G jsem rovněž ještě nezapletl.
Pod téměř povinným výčtem sdílených sociálek (uvádím jen ty pravé, hořčáky nechávám ladem) je můj aktuální stav: 832 hub, ale je v tom započten i nehoubařský trénink nedávno na Blaníku. Není to mnoho, ale začal jsem pozdě a dosbírám to.
Položka motto se nese v optimistickém duchu: Houby, na tom záleží!

Páteční výhub⁷ přinesl své první ovoce (jsou vůbec houby ovoce? Nejsou spíš zelenina? Pakliže maso chudých - červené, černé nebo bílé?). Celkem jsem ušel 8,45 km za 4 hodiny a 12 minut. Stálo mne to 721 kalorií, s průměrnou tepovou frekvencí 89 a maximální 137. Průměrně jsem jeden kilometrový úsek pročesával 20 minut, nejrychleji pak za 6,5 minuty. Nevím, kolik kilo hub jsem domů přinesl, ale vydaly na něco přes 2 litry pochutiny včetně nálevu.
Jedinou nevýhodou houbaření je sezónnost, navíc hodně závislá na počasí. Když k tomu připočteme fakt, že zatímco jiní nad nimi pláčou, nám dělají slejváky radost, je jasné, že jako houbby je tato záliba náročná, především na psí chiku, o té lidské ani nemluvě. Je známo, že sdílená bolest je poloviční bolest. Pokud to platí i o radosti, radši bych si ji nechal pro sebe. Jinak bych taky mohl dostat přes houbu.
A tím bych svou zálibu v houbání⁸ alespoň pro letošní srpen rád uzavřel.



Vysvětlivky: ¹facebook, ²twitter, ³foursquare, ⁴gowalla, ⁵dailymile, ⁶geek, ⁷workout, ⁸mushroaming.

Houbelec



Protože jsem Čech, rád sbírám houby. (Nedávno jeden twitterák napsal, že rád sbírá houby, ale nerad je hledá. Ne že bych byl tentýž případ, ale přišlo mně to vtipné a teď k věci.) A protože mám práce nad hlavu a nevím, co dřív, vyrazil jsem na ně z Prahy na Šumavu.
Nejdřív jsem poránu nemohl neobejít své teritorium nad Tvrdoslaví. Rok jsem tudy nešel, proto mě mohlo nepřekvapit, že tam, kde sto let býval les a oplýval houbama, tam je teď mýtina, která pokud něčím oplývá, pak neprostupným ostružiním, které se jak háďata omotává kolem nohavic a nohám brání hnout se tam, kam tělo již dospělo.
Křižoval jsem oblíbená místa a sem tam i něco našel. Paradoxně nejkrásnější kousky jsem vydloubl ve škarpě u silnice, lemovené opuštěnými auty dychtivých houbařů. Za dobu, za niž uběhnu kolem 14 kilometrů, jsem našel kilogram hub. Pokud se mně zvýšil tep, pak snad ze vzteku nad zmizelým lesem mého dětství.
Odpoledne jsem po nákupu koření do nálevu vyjel pod Keply, a zaparkoval u lesa právě ve chvíli, kdy pár metrů přede mnou přirazila trojice rovněž Prážáků.
„To je nefér, jste tři!“ povzbudil jsem je japným vtipem. „Ale zase máme jenom dva koše,“ odpověděl mi děda a za ruku vtáhl vnuka do lesa. Žena se trpně zasmála a zmizela za synem a tchánem či otcem v mlází.
Abych se jim nepřipletl do cesty, vystřelil jsem s očima upřenýma do mechu téměř na opačnou stranu lesa. Když jsem se ocitl takřka po boku dalšího samotáře, pochopil jsem přelidnění v této časti smrčiny a kvapem to vzal kolmo vzhůru hlouběji do lesa. Za chvíli se mně jejich halekačky ztratily v šumění lesa a jediné, do čeho jsem se mohl zaposlouchat, byla straččí echa ostatním, aby si na mě dali bacha. Nikomu ode mne ale žádné nebezpečí nehrozilo, a to ani houbám, které jsem pro samé klopýtání a zakopávání o větve a kořeny nestačil hledat. Nebudu zde vzpomínat, jakých úvah jsem se toho odpoledne dopustil, ani kterými cestami se ubírala má samomluva, podstatné by mohlo být, že jsem přišel na spoustu důležitých věcí a lecčeho se domákl, kdybych to ovšem vzápětí nezapomněl. Obešel jsem hvozd obloukem, na který jsem si troufl jen s vědomím, že mám v kapse autonavigaci, a s poloprázdným košem jsem přišel k autu. Nějak jsem se ale zamyslel či co, a výlez z lesa přešel. A v tu chvíli jsem uviděl hříbek. A támhle další! Zase jsem byl na lesní cestě, po níž musely projít všechny ty davy, slyšené i cítěné všude kolem. Co mám povídat, na té pěšině a kolem ní jsem našel tolik pokladů, kolik ráno a dosud ani zpolovic. Pravé hřiby, poddubáky, klouzky, několik modráků (pokud to ovšem nejsou červeňáci) a dokonce i několik kozáků! A to tam zbyly tuny všech ostatních hub, ve kterých se nevyznám, protože jsem hřibař (hřibaře jsem tam vymyslel).
Šťastný jsem se vypotácel z lesa. Chystal jsem se načmárat vzkaz „Jeden proti třem, ale za dva,“ ale pražská trojice již odjela a na jejich místě už stáli Plzeňáci, tou dobou třetí či šestá liga dnešního výlovu.
Doma jsem to všechno zavařil, snad to bude k jídlu. Bylo toho tolik, že zaplaťpámbu za mísu červivých, neměl bych dost česneku.

13. srpna 2010

Když Murakami píše česky



Tuhle jsem na to opět narazil, když jsem se vyznával z lásky k běhu a četbě Murakamiho: koho že skutečně máme rádi a velebíme jej jako skvělého spisovatele, čteme-li překládanou literaturu.
Irving, Welsh, Chabon, Palahniuk, Paasillina, Murakami... to jsou mí favorité, mám-li si v tuto chvíli vybavit pár jmen.
Co se mně na nich vlastně tak líbí? To, jak vystavěli příběh, charakteristiky, popisy osob a reálií? Jak vím, že to takhle skutečně mysleli? Co mně dává jistotu, že překladatelova interpretace je shodná s myšlenkovými pochody původního autora? Aneb - čtu rád Irvinga, Welshe, Chabona, Palahniuka, Murakamiho, a nebo spíš Radoslava Nenadála, Kamilu Lederovou, Markétu a Davida Záleské, Richarda Podaného, Jana Petra Velkoborského či Tomáše Jurkoviče?
Kdysi jsem byl (a furt to trvá) fascinován překladatelskou ekvilibristikou Pavla Medka s jeho převedením příběhů Harryho Pottera. Kolika nádherným novotvarům dal život, kolik zvukomalebných, kouzelných a pohádkově tajemných slov vymyslel, aniž bych zapochyboval, že nejsou výmyslem paní Rowlingové? Bradavice, famfrpál, Zlatonka, Brumbál... pojmy a jména, která by se vžila i přes onu reklamní masáž, jež je provázela. Ještě dřív jsem ale měl rád i scénky, v nichž jazykomilci pánové Werich, Horníček či Suchý velebili krásu slova svého kolegy Shakespeara, ale... byla ona vzletná a poetická čeština skutečně Williamovým záměrem? Myslel to právě tak, jak si jeho texty vysvětlili tehdy pan Lukeš a dnes pan Hilský?
A tak si myslím - a neberte mně to, prosím! -, že práce a radost z jazyka, které jsou vlastní našim překladatelům, jsou stejně autorské a zasluhují si stejných poct jako díla původních psavců, světově proslulých spisovatelských es. Žijeme v této zemi a myslíme v jazyku, v němž žádná světová knihovna nenabídne nikdy ani zlomek základu toho, co by stálo za to si přečíst. Naštěstí jsou mezi námi skvělí spisovatelé, kteří nám to dokáží zprostředkovat, a my je k jejich smůle vnímáme jako pouhé přepísaře, jako vypravěče a tlumočníky. Pro mě jsou ale stejně dobří jako ti, jimž věnují svou mateřštinu. Radoslav Irving, Markéta David Welsh, Kamila Chabon... to jsou ta jména, jejichž knihy miluju.

7. srpna 2010

O čem běhám, když běhám o sobě

Ten Haruki Murakami mně promluvil z duše. Nejenom že krásně píše (aspoň to tak z Jurkovičových skvělých překladů vypadá; vlastně vůbec nevím, jak Murakami píše, vždyť je to Japonec), ale ještě k tomu je běžcem dlouhých tratí. V tom prvním se s ním měřit neopovažuji, v tom druhém se cítím být daleko za ním, nicméně stále v tom chumlu, kterému sice vždycky uteče, ale se kterým se pak potká v cíli. Zkrátka jsem se v jeho poslední knížce, v níž vysvětluje, o čem mluví, když mluví o běhání, našel.
Tahle knížka nás, druhdy osamělé běžce, krásně sbližuje. Nečíst ji je totéž jako být členem partaje a neznat předsedovy teze, a přečíst ji znamená zblbnout ve jménu naběhaných kilometrů ještě víc. Čtenáři, kteří nikam zatím neběží, tu chuť s poslední kapitolou nejspíš dostanou, a ti, kteří si tenhle deník čtou mezi jednotlivými dávkami té naší vypocené drogy, se těší na svá příští vítězství nad sebou samými. A pak jsou ještě ti, kteří mají rádi Murakamiho knížky a neběhají, a ti vesměs nechápou, proč to napsal.

Ještě donedávna jsem patřil k těm posledně jmenovaným. Postupně jsem zhltl vše, co ve fantastické odeonské edici Současné světové prózy vyšlo: v Norském dřevě jsem Murakamiho objevil, pak jsem přelouskal Kafku na pobřeží, na němž jsem se chvílemi ztrácel; Afterdark mně udělal radost svou útlostí, přetechnizovanou detektivku Konec světa jsem nepochopil, pročež nedočetl; zamiloval jsem se spolu s Hadžime do tajemné Šimamoto na Jihu od hranic, na západ od slunce, a byl jsem zoufalý z nekonečných nočních telefonátů jinak velmi přitažlivé dívky Fialky ve Sputniku, jeho lásce.
Kolem letošních velikonoc jsem začal běhat důsledněji, než do té doby. Pokud jsem předtím považoval odpotácené tři kilometry za svůj vrchol, potom už jen za lehčí trénink. Atmosféra květnového maratónu, kdy jsem si troufl jen na ten rodinný, 4,2 km, mě ovšem nadchla natolik, že jsem se těšil na každé ráno, kdy jsem mohl vyběhnout. A protože jsem k ránu spal v té době víc než mizerně, vybíhal jsem čím dál častěji, až jsem se ustálil na běhu každodenním. Denní dávky rostly, motivace nabíraly na objemu. Vidina jezera kdesi ve Finsku oběhnutého tweetující kamarádkou Ladou a moudrosti utrousené v Respektu ze mne udělaly běžce stejně závislého, jakým jsem byl zamlada kuřákem (tím jsem ale po sázce s Marhoulem a Holubovou být přestal, z nás tří jako jediný definitivně; to přirovnání mně přijde trefné, i tehdy jsem upaloval, byť své plíce). K padesátinám jsem byl vybaven svými přáteli a rodinou běžeckými proprietami, a k dnešnímu dni mám naběháno 612 kilometrů od chvíle, kdy jsem si začal své běhy zaznamenávat, chlubit se jimi a porovnávat je s ostatními na portále dailymile. Během srpna bych měl bez problémů urazit stodvanáct kilometrů pro 70 miles Challenge, 11. září si s číslem 1927 snad střihnu Metroběh a dá-li zdraví, zjara svůj první půlmaratón. V té době ale už bude mít Haruki Murakami po oslavě svých dvaašedesátin a nejspíš už bude lze si koupit jeho letošní román 1Q84.
Život poběží dál a další příběhy budou vítězstvími svých příběžců.
Tak o tom všem běhám, stejně jako o všem podobném či zcela odlišném jiní mluví, když mluví právě o tom.


Poznámka: Titul textu je variací na název Murakamiho knížky O čem mluvím, když mluvím o běhání, který je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce od Raymonda Carvera, kterou jsem ale nečetl, takže nevím, oč běží.

30. července 2010

Devatenáct



Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné.
A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude.
„Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit.
„Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je.
„Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel.
„Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit.
Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích.
Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nikde neválel a vždycky se do nějaké té postele dostal, abych se aspoň jako člověk probouzel.
Chlast prý sbližuje... ovšem opilce to táhne zase jen k opilcům, a i podlaha je pak čím dál blíž, až se z ní stane i ta postel. Trapní blekotové ve většině lokálů celého světa večer co večer otravují svými plány, s čím že hned zítra začnou, ušlápnutí maskulíni bobtnají s každým vdechlým žejdlíkem, a všichni se obhajují starou pravdou, že většina velkých věcí se zrodila přece v hospodě, voe!, u píva...
A já tu teď mám adepta vší téhle slávy. Hrdinu několika včerejších lokálů, zdatného hospodského vzpěrače, krále ranního večírku, kterému nikdo netleská jen proto, že už se dlaněmi netrefí.
Ležel na dlažbě a nechat ho být by jindy nebyl zas tak veliký hřích.
To by ovšem nesmělo jít o mého syna, kterého mám rád.

18. července 2010

Padesát

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána.
Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost.
Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele.
Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Jen přečíst a přepsat mnohou z oněch jinošsky chlapáckých strof se muselo rovnat očistci.
A pak jsem ještě dostal dvě zásadní esemesky v celkovém rozsahu stotřicetičtyř znaků, které svou krasnou reci bez hacku a carek zúročily v součtu čtyřiatřicet roků společného života.
Mladší smsku nahradil nečekaně trefný portrét a tu starší fotoalbum s fotografiemi mé oslavy na palubě lodi Tajemství.
Blesklo mi ješitně hlavou, co asi dostanu ke stovce. A hlavně, od koho.


17. července 2010

Takovou jsem ještě nezažil

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř.
A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák. A akord té basy se valil tak, že bylo cítit, který kopec mu zrovna stojí v cestě. Bál jsem se vstát a jít k oknu, aby to se mnou neprásklo. Světlo jak ve dne střídalo tmu jak v pytli. Vteřina tak a dvě naopak. Šlupka za šlupkou, blesky jak od nadrženého řidiče audiny za váma. Hodinový koncert zvukaře a osvětlovače, s dokonalou dramaturgií, které nedovolila vydechnout, natož nabrat dech.
A pak už jen aplaus deště, nekonečný, ve vlnách podpořených hvízdáním vyčerpaných větví lesa za domem. Aplaus, který uspal.
A když bylo po koncertě a celý ansámbl se již dávno přestěhoval na další štaci, metr za mou hlavou cinkl hrnek o talířek. V místech, kde byla tma a nikdy žádný hrnek. Zeď.
Duch majitele domu šel z koncertu a v otevřeném okně zasvitlo k pátku.