26. srpna 2004

Perseidy



Viděl jsem Perseidy. Připomnělo mně to zážitek z dětství. Stávali jsme s klukama na chodníku v davu a čekali na průjezd peletonu Závodu míru. Závodníci byli ještě mnoho kilometrů daleko, a už byli slavní a netrpělivě vyhlížení. Těšili jsme se, natahovali krky, oči upírali do prázdna. A pak to zašumělo, jako když proletí hejno špačků, sotva jsme stihli otočit hlavami, a závod pro nás skončil, peleton byl zase mnoho kilometrů daleko, a my ani netušili, zda jsme skutečně zahlédli kohosi ve žlutém trikotu, třeba Richarda Szurkowského. Stejné to bylo dnes v noci. Oči upřené do tmy, co chvíli napětím vykulené, když mezi mraky vysvitlo pár svítících bodů hvězdného davu mlčících diváků. A pak, spíš jen v tušeném záblesku a zcela mimo upřený pohled, záblesk v temnotě. Tak tedy tam, tam poletí. A za chvíli zase mžik, v místech, z nichž jsem před chvílí zrak odvrátil. Setina vteřiny, víc pocit než vjem. Peleton je pryč, diváci se rozcházejí v závoji lehkého oblačna; tak zase příště, bude-li nějaké.
Viděl jsem je, hvězdy slavné dřív, než byly vůbec k vidění. Jak milé a vzrušující ve srovnání s hvězdami, které se onehdá mihly v naší pozemské atmosféře na nezdravě blikajících obrazovkách stanice, přiživující se svým jménem na dobré pověsti některých z diváků dnešního představení. Některé hvězdy svítí, až jsou k smíchu, a jiné nemusíme ani vidět, a přesto si jich vážíme. Čas od času je dobré vyhlížet Perseidy, i když je zrovna pod mrakem.