2. července 2020

Performenses


Sex! Drogy! Umění! Bez explikace jen výkřik, ovšem s vysvětlivkou či popisem jsou i tato tři slova Uměním… 
Kdekdo ví, že si velmi vážím výtvarných umělců, zejména těch své dílo vytvářejících, tvořivých a tvůrčích: malířů, sochařů, sklářů, architektů, grafiků, designerů… jen u performerů to nedokážu, sorry… snad jen s výjimkou Thomase & Ruhllera, ale to jsou Holanďani.
Stejně to většina rozumných lidí ví: král je nahý, a performance je pro mě synonymem tvůrčí nahoty… takové performální menstruace, vypuzení neoplodněné děravé myšlenky (angl. Performenses).  
S koncem každého semestru se v mnoha uměleckovysokoškolských ateliérech sejdou více či méně dobří, známí nebo úspěšní umělci, aby s tváří v dlani a skvěle zahraným vnitřním zanícením dumali o píčovině vysypané do rohu, pověšené na lustru, opřené o zeď či snad dokonce umně nainstalované uprostřed prostoru. Je úplně fuk, o co se jedná, je tam to, co bylo po ruce. Podstatné není To, ale Proč. To, čím u jiných uměleckých děl je popiska (název, rozměry, rok vzniku, technika), je u performance vysvětlivka, protože bez vysvětlení by dílo bylo ještě větší píčovinou, než je s ní. Spousty slov, spousty myšlenek, citací, frází a naivních dojmů, filozofický elaborát (samozřejmě s mrakama chyb, ale o ty nejde) při obhajobě deklarovaný samotným Autorem (v posledních letech hlavně Autorkou, protože kluci vymizeli). Totéž lze zažít u uměleckých fotografů… mobilem zachycené momentky, stokrát filtrované ve Photoshopu, ovšem kvalitně vytištěné a ejhle – na výbornou! 
A mně je v tu chvíli líto lidí, kterých si jinak vážím, mám rád jejich práci a dílo, respektuji jejich názory a s mnohými se leta přátelím, za to, že tu stojí, kývají hlavami, vysvětlují neobhajitelné a obhajují nevysvětlitelné, a souhlasí s tím, aby strůjce té hodnocené hovadiny za svou neschopnost něco skutečně vytvořit dostal nejenže zápočet či známku, ale nakonec i titul bakaláře nebo magistra. Protože zatímco grafici makají na plakátech či knihách, skláři potí krev v hutích a keramici u pece, zatímco sochaři padají únavou a hercům jde hlava kolem z navrčeného scénáře, zatímco medikům se o krvi v noci zdá a inženýři či chemici museli něco vymyslet, objevit a zveřejnit, zatímco houslisti necítí bříška prstů levé ruky a dechaři mají napuchlé rty, psychologové a sociologové mají hlavy velké jak lampióny a právníkům se paragrafy pletou s paraleny, budoucí profesionální performeři mají za sebou pěkné prázdniny plné večírků, chlastaček, filmů a zábavy, protože své „dílo“ vymyslí na poslední chvíli z toho, co bude po ruce, a přes noc napíšou „obhajobu“. Za performance se totiž u klauzur nebo diplomek nevyhazuje. Proč? Protože si nikdo netroufne říct, že král je nahý.
Jistě se tu do mě leckdo pustí a zabředneme do diskuze o ničem. Potrefené husy budou kejhat, uměníznalci si mě podají a naučím se nejspíš mnoho nových cizích slov. A to jsem se ani nerozepsal o roli tzv. kurátorů, protože výstava bez kurátora by dneska byla úplně mimo mísu! Dříve byl kurátor správcem hotového, dnes je mentálním původcem budoucího vzniklého; kurátor totiž řekne umělci, co vystavit, kam co pověsit či položit, ba co víc – poradí i co teprve vytvořit, aby Autor dostál Konceptu výstavy, jíž je kurátor autorem autorovatějším víc než samotní autoři. 

Kdybych ovšem svůj text o performance přednesl u klauzur nad prázdnou zavařovačkou postavenou na podstavci z pomníku Masaryka jako svou obhajobu a vysvětlení, že mým konceptem je srovnat své vnitřní „já“ s jejich vnějším „oni“ a porozumět všemu jsoucnu v roli intraverzního apotyfikálního kontrareceptora, dostanu od komise nejhůře velmi dobře, a to jen proto, že kolem šel nějakej šťoura vedle od grafiků a zeptal se, proč všichni stojíme kolem té prázdné zavařovačky.

Protože král je mrtev, tak ať žije král. I když je nahej jako prst. 

23. února 2020

Zrušte maturitu.

Jsem zcela zásadně nejen proti maturitě z matematiky, ale i proti maturitě z češtiny, protože mají-li jejím výsledkem být projev a znalosti jako tenhle citát z odevzdané finální práce vysokoškolského studenta, absolventa VOŠ, pak ať nemá maturitu nikdo z ničeho.

S mizernou znalostí češtiny se u vysokoškoláků – tedy lidí s maturitou z českého jazyka – setkávám dennodenně, a boj s ní je evidentně marný, protože překvapivě tolerantní jsou k takové hlouposti studentů pedagogové i jejich asistenti, o spolužácích nemluvě: skripta, otázky v testech nebo psané přednášky jsou plné podobných chyb, stejně jako písemné obhajoby bakalářských a diplomových prací zejména budoucích umělců.
Ostatně 90 % zdejších diskutujících by v páté třídě základní školy propadlo z českého jazyka už v pololetí… 


28. ledna 2020

Je tu nějaká Otýlie? Ani Alfons?!


Výstavu zahájil Jiří Hruška, kterej potom na závěr řekl spoustu
i pro mě novejch věcí, který vytáhl z táty, když se s ním před vernisáží potkal.






Milé dámy, ctihodní pánové, vážení hosté, jsem rád, že jste přišli, výstava téměř devadesátiletých otců se nekoná často, a je radostí vidět, kolik obdivovatelů nebo příznivců má zrovna ten můj.


OTEC… to je termín, kterej mám s akademickým malířem Karlem Benešem, ročník 1932, spojenej leda tak s dotazníky, v nichž se mě na něj ptali, podobně jako na támhletu malou velkou paní v kolonce MATKA. Ona byla vždycky maminkou a mámou, a on tatínkem, tátou, před dětma dědou.

Táta se narodil prvního května, a 1. máj 1932 byl asi na výtvarníky bohatší, protože spolu s ním se narodil – ovšem o kousek dál, v Rumunsku – Ion Popescu-Gopo, výtvarník, animátor, filmovej režisér a herec. Týž den – byla to neděle – se narodili taky britskej admirál Sandy Woodward, a bangladéšskej politik Tabibar Rahman Sarder.

Dnešní pranostika říká, že Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví. Karel Beneš je velikej ažaž, to mám po něm, po mámě těžko, to bych neviděl dál naž první řadu (což by mi, upřímně řečeno, možná zase až tak nevadilo).
A jestlipak víte, že před 200 lety Fabian Gottlieb von Bellingshausen objevil Antarktidu? Název pochází z řečtiny a znamená „anti Arktida“. Memografickou pomůckou budiž to, že tam tučnáci žijou a naproti ne.

A aby bylo formalitám učiněno zadost, dnes je Světovej den kazoo – určitě znáte Kazů, Tetů a Libušů; Mezinárodní den mobilizace proti jaderný válce – jistě jste už zaslech-li termín JÁDRO PUDLA; taky Den ochrany osobních údajů – slovo údaj pochází ze starověku, kdy naivní pobožný babky zahlídly cosi pod kněžským pornátem a vykřikly „úd, ajajaj!“; je ale i Den lívanců s borůvkama… koukám ale, že TEN se tu holt neslaví; a v neposlední řadě i Globální den zapojení se do komunity – a komu ni ty, tomu nikdo…

Co bych vám tak o Karlu Benešovi řekl, co nevíte… třeba to, že v mládí kouřil? Lulku i cigára, a když toho nechal, ještě pár měsíců jsem mu – samozřejmě za jeho peníze – od Jungmanna spolu s pivem v takový tý plastový bandasce nosil i Sparty, aby měl radost. Já si totiž, jak si teď uvědomuju, z dětství vůbec jeho radost nepamatuju. Vlastně ho z tý doby znám jen zezadu, sedícího za stolem a kreslícího. „Ticho, děti, tatínek pracuje,“ byla taková naše rodinná mantra, a zatímco maminka zvládla výchovu mou i Petřinu, jídlo pro všechny, péči o domácnost a pár let i o bígla Briče, a taky namalovat pár desítek obrazů, táta pracoval, sám ve světě, kterej si s každou ilustrovanou knížkou vytvořil. Netvrdím, že to tak skutečně bylo, jen je to moje vzpomínka na dětství. Bohužel… i můj syn mě v tom nejdůležitějším věku neznal jinak, než zezadu, shrbenýho za stolem s počítačem…
Co taky nevíte, protože tak veřejně nikdy nečinil, je, že nádherně zpívá. Jak je z Vlčnova, zná sice jen lidový písničky – nikdy jsem ho neslyšel zpívat cokoli jinýho, snad kromě „Červená se line záře“ s Petrem Šturmou, když se u nás picli –, ale ty lidovky zpíval krásně. To se vždycky u nás sešli jeho dva bráchové – sestry a třetí bratr bydleli na Moravě – a zpívali. Teda… skutečně zpíval jen táta, protože Joža tak trochu jako mečel a Fera vydržel vždycky jen pár slok, než usnul. Zato obě tety Vlasty – jedna jak druhá by mohly hrát tetu Kateřinu v Saturninovi – hýkaly a dojímaly se příběhama z dob a krajů, který a kam se už nevrátí…
Táta miloval americkej National Geographic. Maminčin newyorskej strejda Joe zprostředkoval abonmá, a táta si každý číslo pozorně prohlížel. Jen prohlížel, protože neumí anglicky, ale v NGM miloval jejich fotky a taky tehdy velmi progresivní typografii, a pamatuju si, jak si zejména nad titulkama vysázenýma z tehdy v Čechách neznámýho Modernu20 polohlasem říkal – a možná i mně – „to je tak nádherně udělaný!“ nebo „a jak je to S nádherně nakreslený“.
Možná taky nevíte, že má svou horu. Benešova Hora u Vimperka se jmenuje podle jeho pradědy, kterej ji jako první osídlil. Zato Benešov jeho není.
Táta bejval blázen do techniky. Míval dětskou – později dědskou – radost z multifunkční vrtačky Black & Decker (furt ji mám, i když už asi dvacet let je profíkama považovaná za životu nebezpečnou), stejně jako z magnetofonu National, superfoťáku Canon nebo z auta Chrysler. Nikdy sice nevyužil cirka 98 procent funkcí, který ty věci nabízely a uměly, ale hejčkal je a obdivoval jejich tvůrce. Obdivoval je, ale nikdy nepochopil.

Co jistě víte, je že nádherně kreslí. I teď, kdy mu ruka lítá jak loutce, tak když se dotkne hrotem tužky papíru, je jeho linka jistá a profil vyšvihne jedním tahem. Z týhle schopnosti jsem snad kousek zdědil a je to dar z nebes a od Karla Boha, a tím nemyslím Gotta, ale Beneše.
Závěrem bych rád pozdravil na dálku svou sestru Petru, která právě tátu hlídá, aby zas omylem nezmáčkl červený tlačítko na náramku, co má od Života90, protože oni pak přijedou a právem se strachujou, co se stalo, a táta zatím usne u drmolící televize a maminka s bohorovným klidem jede z koncertu.

O všem, co měl rád, jsem mluvil v minulým čase… táta ale žije, sedí teď doma ve svým báječným křesle, a v duchu je někde tam, kam nás už pozvat neumí. Je furt skvělej, báječnej, šikovnej, nejlepší, můj. A je vážně skvělý vidět, kolik lidí si myslí totéž.

Galerie Ikaros, 28. ledna 2020 v 19:20

Zvukový záznam zde.

Čtu to.

Maminka (vlevo) s galerisou Jiřím Hruškou




Fotograf Jirka Primas – od léta v Hollaru maminčin dvorní fotograf – dává mamince kalendář, v němž jsou i fotky z Hollaru. Pro mě byl ten večer důležitej proto, že mi přinesl opravený sluchátka pro Rózu.




25. listopadu 2019

Kde jsou grafici, když je jich třeba?

Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale je trendem dneška a zejména v Česku, že politické plakáty vznikají především pro galerie a bienále a přehlídky grafického designu, na nichž taková kategorie ještě existuje?

Již dlouho marně volám do éteru a apeluji na své kolegy grafiky, aby se skrze médium tak úžasné a globálně srozumitelné, jakým grafický design bezesporu je, zapojili do politických aktivit. Aby svůj cit a talent pro výtvarnou práci s textem aplikovali na hesla a transparenty demonstrantů pro tu či onu věc, pro lepší raději, ač o tom, co dobré je a co nikoli, ať si každý rozhodne sám. 
Nedávnou listopadovou sobotu se konala na pražské Letné největší demonstrace proti establishmentu od památného 25. listopadu 1989. Stejně jako pár měsíců předtím (23. června 2019), i tentokrát se nad hlavami demonstrantů objevily desítky a stovky transparentů, velmi vtipných a promyšlených, kterým by ale nějaká elementární typografická invence ještě pomohla.
Kam se poděli všichni ti natěšení a kreativitou nadržení kamarádi, kteří v listopadových dnech a nocích roku 1989 chrlili v pražském Mánesu (a mnohde jinde samozřejmě také) plakáty a transparenty, jimiž pak občané argumentovali při svém pochopitelném boji za naši současnou svobodu? Kam zmizela jejich vůle jednoduchým znakem podat apel, jemuž literáti museli věnovat několik vět a herci spoustu slov? Proč rezignovali na roli němých, přesto ale velmi hlasitých podpůrců demokracie, práva a rozumu?

Dnes a denně se nepřestávám divit, jakému grafickému balastu jsme všude vystaveni. K čemu jsou nám absolventi prestižních vysokoškolských ateliérů vedených uznávanými (a často právě v onom listopadu 1989 velice progresivními) grafiky a typografy, když pak ve vlastní profesionální praxi buď v lepším případě vizuální smog pouze ředí a zušlechťují, v horším případě pak jej násobí a množí skrze neodmítnutelná přání movitých klientů? Každým dnem přibývají nové vizuální systémy, další symboly a další piktogramy, loga, značky a manuály k nim a manuály, jak se vyznat v manuálech… a vedle vší téhle zbytečné a nicotné činnosti (ovšemže za prachy, a ne malé) si Umělci a Designeři a Ilustratéři s velkými U, D a I už nejspíš nenajdou ani čas, ani kreativitu na obyčejnou myšlenku, řečenou jednoduše a srozumitelně. A hlavně – smysluplně. Ve jménu ideálu vyššího než je osobní ekonomický prospěch, pro jiné lidi než které zastupuje klient, a – a to je nejspíš zásadní důvod oné kreativní neochoty – zadarmo. Slova jako charita, dar, filantropie nebo dobrovolnost český grafický design zkrátka nezná. Co není za honorář (ať ve formě finanční odměny, nebo alespoň popisku pod rámem ve sterilní galerii), to neexistuje.
V to samé listopadové sobotní odpoledne, kdy nad Letnou vlály tisíce českých vlajek a větru odolávaly stovky transparentů (včetně toho mého), se na jihu Čech sešla profesní grafická asociace. Protože jsem za větší svoji povinnost považoval účast na demonstraci, ze schůze jsem se omluvil, s dovětkem, že to oddemonstruji i za své kolegy. V odpovědi na mou omluvu jsem byl zaskočen názorem, že za ně jsem tedy rozhodně nedomonstroval. Jejich místo že je jinde, než pod vlajícími transparenty na zbytečné demonstraci…
Takže při kterémkoli příštím veřejném protestu budou opět k vidění sice vtipné a úderné, ale neumnělé cedule na papundeklech a bednách od banánů, zatímco v několika málo galeriích či muzeích budou viset umělecké, politicky angažované plakáty s texty plnými demokracie, lidských práv, svobody a nesmiřitelnosti se zlem světa, vzniklé především pro ten malý popisek a reprodukci v katalogu. Asi je zbytečné dodávat, že v takových galeriích se na vystavené exponáty fronty rozhodně nestojí…

Pavel Beneš, 25. listopadu 2019 (přesně 30 let od demonstrace na Letné, kdy padla v ČSSR cenzura).



17. listopadu 2019

Chtělo by to nechtít, ale vy bohužel furt chcete.



Já vám novinářům nerozumím. Babiš vám imrvére nadává do zkorumpovaných tupců, a jakmile se někde objeví, vystartujete jak torpéda a poskakujete kolem něj jako pejsci, posloucháte ostražitě každé slovo, vše pečlivě nahráváte, fotíte, zapisujete, a to klidně i o půlnoci nebo v neděli v sedm hodin ráno, abyste pak napsali, jak je to od Babiše srabácké, že šel položit kytky takhle ráno.

Co kdybyste se – vy rozumní a seriózní novináři (a novinářky) – domluvili, že se na Babiše prostě vyprdnete, že vám ani jako premiér, ani jako člověk nestojí za to, abyste se jím byť jen vteřinu trápili a smolili kvůli němu desítky normostran textu? Že až bude dělat něco pozitivního, co si zaslouží první stranu vašich novin a prime-time ve vašem vysílání, že mu pak svůj talent, čas, energii, nervy a prostor budete rádi věnovat?

Zapomeňte na fráze a klišé o novinářské etice, o tom, jak je vaší povinností informovat… stejně jako nereferujete, v kolik hodin šel Babiš na záchod, nemusíte referovat ani o tom, čím nasírá vás a další necelý milion vašich čtenářů a diváků, protože svým raportem o jednom hovně dáte možnost dvěma či třem milionům jiných čtenářů a diváků, aby si řekli, jak nám to ten jejich chlapík nandal. Celou tu dobu děláte – jakože profíci! – medvědí službu nám a báječnou reklamu jemu.

Poznámkou v tomhle duchu jsem dnes ráno zareagoval na post jedné z nejlepších z vás, Renaty Kalenské. Odpověděla mi, že mám číst, co mě baví. Že nikdy se všem netrefite do jejich poptávky (a že jste mimo jiné zpravodajové a zaznamenáváte události, a že když jde bývalý estébák a současný premiér zapálit svíčku na místo, kde před třiceti lety policajti pod vedením komoušů a estébáků mlátili lidi, není to zpravodajská věc? Že by byla i v případě, kdyby estébák nebyl…, atd.). A proto že je nabídka široká… ale už zapomněla dodat, že třeba Deník N nic nenutí se té poptávce podřizovat. Odpověděl jsem jí, že jsem si předplatil Deník N, abych se dočítal věci, které jinde ne, a ne abych si četl totéž, co v Blesku nebo v DNES. Mrháte svým nesporným talentem ve prospěch blbců a hajzlů, a zdůvodňujete to novinářskou etikou. Myslím tím vás všechny novináře, ne Renatu nebo redakci DN. Poskakováním kolem Babiše v sedm ráno že se stavíte na roveň těm, kteří tam jsou skutečně povinně. (Debata se dál vyvíjí, a ještě asi dlouho bude, a ve stejném duchu, jako když jsem tuhle anomálii ventiloval už kdysi, v souvislosti se Zemanem, kdy pozurážel novináře na nějaké tiskovce. Mantra o novinářské etice tehdy lítala vzduchem ze všech stran, obhajoby novinářů měly desítky lajků, do mě se pustili všichni žurnalisti, jak jen že si dovoluji…) 


Představte si tu nádhernou situaci: nějakej Babiš položí kytku na Národní, a jde pak pěšky do Národního muzea… on, Schillerová, další ministři za ANO, ochranka, policie… a nikdo, ale vůbec nikdo si jich nevšímá. Ať si nadává Babiš na čurbes na Můstku… koho to zajímá? Takhle, bez zájmu médií, dojdou až k muzeu a zmizí v něm, další exponáty mezi fosíliemi a vycpanými rybami. A novináři mezitím s radostí a pýchou sepisujou titulní články o sobotní demonstraci, a o Babišovi nebude na serverech a v pondělních seriózních novinách ani ň. A to ani v Deníku Ň.

Jenže to byste museli nechtít, a vy bohužel furt chcete.