17. srpna 2018

Kriminálka Anděl



„Tak co tu máme?“
„Mrtvou ženu, asi čtyřicet let, a tipuju, že bělošku.“
„Proč myslíš?“
„Podívej… má úplně bledou kůži.“
„Co otisky?“
„Technici už jsou na cestě.“
„Už víme, čím ji zabili?“
„Tupým tvrdým předmětem, ale víc ti řeknu po pitvě.“
„Třeba tímhle chlebem?“
„Je to možné. Jestli je včerejší a z Penamu, možná ano. Pošlu ho do laborky.“
„Tomáši, zavolej Rudovi, ať to prověří.“
„Jasně, šéfe.“
„A ty, Olivere, proklepni to… pšš… volá Kopecká. Tomeček, slyším.“
„Tak co máte?“
„Mrtvá žena, stáří čtyřicet let, totožnost dělá Ruda, ubitá asi chlebem, ale víc budeme vědět po pitvě.“
„Ráno chci mít zprávu na stole. Nashle.“
„Nashle.“
„Ehm… doktore… a víš už hodinu smrti?“
„Jestli je teď už deset hodin, tak nějak kolem šesté.“
„Dík. Tomáši, zavolej Janu, ať obejde pekařství.“
„Jasně, šéfe.“
„Šéf je tu Kopecká… tak si to shrneme… v šest jde támhle odsud…“
„Šéfe, pojďte sem, něco jsme našli.“


15. srpna 2018

Ráno, ráno, raníčko, hned jak výde sluníčko.


Miluju ranní slunce, když mě probouzí svými ostrými paprsky a kdy hrany nábytku odrážejí jeho třpyt po mistnosti… ale proč musím, doprdelekurvapráce, hned při snídani vidět díky němu na kuchyni půlmetrový stíny drobků, lesklý fleky od mastnosty a prach a chuchmoně, kam se kouknu?!

13. srpna 2018

Všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí.

Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema. 
V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou.
V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posadila se a že jedem. Bylo třičtvrtě na půlnoc a perseidy nám už nejspíš svištěly nad hlavama v očekávaných rojích nebem křížem krážem.
S rozespalou a věčně zívající mojípsychlogií jsme vyjeli ztichlou Letnou. Rozhodl jsem, že k Úhonicům je to zbytečně daleko, že se na perseidy kouknem někde za Suchdolem, a hned uhnul ke Stromovce a Podbabě. Dřímající Bára visela v popruhu a probrala se, až když jsem odbočil na Lysolaje, protože zatáčka vlevo ji odstředila k okýnku. Vyjeli jsme tím nekonečným krpálem (nechápu, že jsem byl někdy schopen ho šlapat na kole, ba co víc, dvakrát ho i vyběhnout) a vjeli do temného Středočeší. Když se zdálo, že tma nebude černější, uhnul jsem na polní cestu a zmámeně nocí a vedrem jsme vystoupili. Nebe nad námi bylo poseté miliardou teček, a obzor kolem dokola oranžově ozářen – proti směru hodinových ručiček – Prahou, Kralupama, Slaným, Kladnem a Berounem. Lehli jsme si na vyschlé tvrdé pole a čekali, odkud nějaký perseid spadne. 
„Támhle!“ 
„Jo, viděl jsem.“
Dlouho nic. Kolem projelo asi pět aut, nikomu nebylo divné auto uprostřed pole.
„Ta byla!“
„Vždycky letí tam, kam nekoukám.“
„Hmm.“
Pak jsme si představovali, jak nás tam ráno najdou zamordovaný, policajti z centra nebo kriminálka Anděl, a všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.
„Co si přeješ?“
„Abyste byli všichni zdraví, nic důležítějšího mě nenapadá.“
„Tahle se povedla.“
Hlavně jsme ale viděli a slyšeli osm letadel; tři z nich docela zblízka, nakonec, leželi jsme asi pět kiláků od přistávací ranveje Havlova letiště. Zbylá blikala někde uprostřed mezi námi a koncem vesmíru, a třeba jsme tak viděli i tu sondu mířící ke Slunci, a dost možná, že ne jednu. Pole tlačilo, vzduch chladl a já očima, které nepřečtou espézetku na dvacet metrů, ostřil na galaxie vzdálené miliardy znaků a miliony normostran. Ještě jedna perseida se mi v zorném poli mihnula, ale dost možná to byl jen pocit, zjistil jsem totiž (sic!), že když pohnu očima, cukne to nebe celé. Pak se mi Bára na chvíli schoulila na rameni a jen tak jsme koukali, chvílemi ozařováni dálkovými světly projíždějících aut. Když mi zalehlá ruka úplně zmrtvěla a chlad se prodral nejen pod její šaty, ale i do mých šortek, ukončili jsme pozorovací misi. Vstávaje jsem se chtěl opřít o odkrvenou ruku, ale jako bych ji neměl. 
Roje jsme teda neviděli, a perseid míň, než jsme čekali. Ale i kdyby jen jednu, pýcha na sebe sama, že jsme si takhle vyjeli, a radost ze zážitku měly nakonec svou váhu.
Ale co by se stalo, kdyby nás tam třeba ráno nenašli…? Jak by to Stropnický s Taclíkem rozlouskli?


10. srpna 2018

Tak mohu-li, děkuju!!!


Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo. 

Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!!
Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli bylo ale záměrem, že jeden z odstavců se v knize opakuje… to by věděla Jana Vahalíková, která knihu upravovala a upravila ji krásně.
Hlavní vlna emotivních recenzí (spíš odsudků) pominula, nečekám, že svým olejíčkem přiživím ten skomírající ohýnek, ale kdyby přece jen: prosím všechny spisovatele a historiky lepší, než je Jitka Vodňanská, aby sedli a napsali něco lepšího, pravdivějšího a čtivějšího. A bude-li to dobrý, prominu jim, že jim to třeba vůbec nesluší, jak se furt mračej a jsou nasraný na svět, kterej je nechce poslouchat.

„… ať máme čas na desecht!“

Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík

„Další?“
„Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“
„Vše?“
„Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“

A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr.
Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“
Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“
Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“
Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“
Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá…
Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“

Veselí po vernisáži. Martin Martinec, Renata Vaňásková, Kuba Krejčí a Pavel Malovaný.