13. srpna 2018

Všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí.

Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema. 
V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou.
V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posadila se a že jedem. Bylo třičtvrtě na půlnoc a perseidy nám už nejspíš svištěly nad hlavama v očekávaných rojích nebem křížem krážem.
S rozespalou a věčně zívající mojípsychlogií jsme vyjeli ztichlou Letnou. Rozhodl jsem, že k Úhonicům je to zbytečně daleko, že se na perseidy kouknem někde za Suchdolem, a hned uhnul ke Stromovce a Podbabě. Dřímající Bára visela v popruhu a probrala se, až když jsem odbočil na Lysolaje, protože zatáčka vlevo ji odstředila k okýnku. Vyjeli jsme tím nekonečným krpálem (nechápu, že jsem byl někdy schopen ho šlapat na kole, ba co víc, dvakrát ho i vyběhnout) a vjeli do temného Středočeší. Když se zdálo, že tma nebude černější, uhnul jsem na polní cestu a zmámeně nocí a vedrem jsme vystoupili. Nebe nad námi bylo poseté miliardou teček, a obzor kolem dokola oranžově ozářen – proti směru hodinových ručiček – Prahou, Kralupama, Slaným, Kladnem a Berounem. Lehli jsme si na vyschlé tvrdé pole a čekali, odkud nějaký perseid spadne. 
„Támhle!“ 
„Jo, viděl jsem.“
Dlouho nic. Kolem projelo asi pět aut, nikomu nebylo divné auto uprostřed pole.
„Ta byla!“
„Vždycky letí tam, kam nekoukám.“
„Hmm.“
Pak jsme si představovali, jak nás tam ráno najdou zamordovaný, policajti z centra nebo kriminálka Anděl, a všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.
„Co si přeješ?“
„Abyste byli všichni zdraví, nic důležítějšího mě nenapadá.“
„Tahle se povedla.“
Hlavně jsme ale viděli a slyšeli osm letadel; tři z nich docela zblízka, nakonec, leželi jsme asi pět kiláků od přistávací ranveje Havlova letiště. Zbylá blikala někde uprostřed mezi námi a koncem vesmíru, a třeba jsme tak viděli i tu sondu mířící ke Slunci, a dost možná, že ne jednu. Pole tlačilo, vzduch chladl a já očima, které nepřečtou espézetku na dvacet metrů, ostřil na galaxie vzdálené miliardy znaků a miliony normostran. Ještě jedna perseida se mi v zorném poli mihnula, ale dost možná to byl jen pocit, zjistil jsem totiž (sic!), že když pohnu očima, cukne to nebe celé. Pak se mi Bára na chvíli schoulila na rameni a jen tak jsme koukali, chvílemi ozařováni dálkovými světly projíždějících aut. Když mi zalehlá ruka úplně zmrtvěla a chlad se prodral nejen pod její šaty, ale i do mých šortek, ukončili jsme pozorovací misi. Vstávaje jsem se chtěl opřít o odkrvenou ruku, ale jako bych ji neměl. 
Roje jsme teda neviděli, a perseid míň, než jsme čekali. Ale i kdyby jen jednu, pýcha na sebe sama, že jsme si takhle vyjeli, a radost ze zážitku měly nakonec svou váhu.
Ale co by se stalo, kdyby nás tam třeba ráno nenašli…? Jak by to Stropnický s Taclíkem rozlouskli?


10. srpna 2018

Tak mohu-li, děkuju!!!


Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo. 

Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!!
Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli bylo ale záměrem, že jeden z odstavců se v knize opakuje… to by věděla Jana Vahalíková, která knihu upravovala a upravila ji krásně.
Hlavní vlna emotivních recenzí (spíš odsudků) pominula, nečekám, že svým olejíčkem přiživím ten skomírající ohýnek, ale kdyby přece jen: prosím všechny spisovatele a historiky lepší, než je Jitka Vodňanská, aby sedli a napsali něco lepšího, pravdivějšího a čtivějšího. A bude-li to dobrý, prominu jim, že jim to třeba vůbec nesluší, jak se furt mračej a jsou nasraný na svět, kterej je nechce poslouchat.

„… ať máme čas na desecht!“

Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík

„Další?“
„Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“
„Vše?“
„Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“

A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr.
Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“
Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“
Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“
Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“
Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá…
Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“

Veselí po vernisáži. Martin Martinec, Renata Vaňásková, Kuba Krejčí a Pavel Malovaný.

7. srpna 2018

Stop #MeToom!


Jestli nějakej chlap někdy dělal něco hnusnýho, zasloužil si, aby ho TEHDY ta dotyčná práskla. 

S odstupem doby ale nemá nařčenej chlap žádnou – opakuju: ŽÁDNOU – šanci takové nařčení vyvrátit. Kampaní #MeToo může kterákoli ženská zničit kterýhokoli chlapa, se kterým se někdy setkala, ať už skutečně, nebo jen tak, že seděli shodou náhod oba v jedný hospodě, byť každej jinde. Vůbec nezpochybňuju potřebu a nutnost o tom veřejně mluvit, svěřovat světu zážitky… ale ukazovat na konkrétního chlapa, tvářit se ublíženě a jako oběť, a zároveň se kdekoli veřejně promenovat v minisukni, s výstřihem až do pasu a rudým lakem všude, kde to jde (jinými slovy chlapy provokovat), to je sviňárna, který chlapi prostě konkurovat nemůžou, protože dámy to přece mají jinak s tím sexem, dámy nezajímá krásnej zadek, vypracovaný lejtka a hrudník, ladná chůze nebo vyzývavý kraťasy, dámy na to přece jdou přes hlavu a přes duši… to jen chlapi přemejšlej penisem a čuměj dámě na prsa, který dáma přece vystavuje především pro svůj skvělej pocit, a vystavovala by je tak i kdyby bydlela v pralese a na nejbližší večírek by to měla tři dny cesty. Dámy čistě jen pro vlastní potěchu na sebe foukaj dráždivý parfémy a jen proto, aby se samy sobě líbily, se v zrcadle učej špulit rtíky a smyslně šilhat přes mikádo…

Kdybysme byli stejně mstiví, tak bysme stopro taky dokázali ukázat na desítky a stovky dam a žen, který se naším životem mihly tak, že se tvářily, oblíkaly a chovaly tzv. „svůdně“ (což neznamená nic jinýho než základ ve slově svádět, a koho asi a k čemu, že? Jasně… k nevinnýmu romantickýmu civění na měsíček a k hlubokomyslnýmu citování veršíků, a proto ty dekolty, ohromně pohodlný lodičky na jehlách, úsporný šatičky, rudý rty a nehty, nafoukaný hřívy a úplně nevinný mrkání řasama jak záclony a kočičí vrnění). No… a co nás by nenapadlo, to je ano. Čím dneska slavnější nebo známější je tehdejší – tou úplně špatně mačisticky pochopenou maškarádou zblblej a zmámenej – chlípník, tím je pomsta sladší. Že si holky nestěžujou na ty nuly, který na ně jistě taky vztáhly svou chamtivou ruku, akorát že to nedotáhly tak daleko a vysoko, aby byl důvod na ně nezapomínat?

Takže: obtěžovat ženskou, jakkoli jí ubližovat ať už na těle, nebo na duši, je od mužů svinstvo a zločin a zalouží si nemilosrdně potrestat. Ale provokovat chlapy, dráždit je, hecovat je a svádět, a když podlehnou, tak je sejmout, to pardon, ale to považuju za stejnou, ne-li větší sviňárnu. Odjakživa dámy vědí, kde má chlap slabý místo a kam jej kopnout, aby ho to setsakra bolelo. Shodou okolností je to to samý místo, kterým chlapi bohužel reagujou i na cílenou a úmyslnou provokaci, což většina žen samozřejmě nemůže tušit…
A zatímco Me, chlapi, Too žvaníme a hájíme neobhajitelný, venku je léto a ženský to do nás perou hlava nehlava, žádná z nich na sobě nemá víc jak půl kila oděvů, a opálený, pokérovaný, vyfintěný a nalíčený tak sváděj přece jenom samy sebe, to dá přece rozum (ženskej, samozřejmě)!

Není nad to, si jen tak s holkama zablbnout.

Už se těší, jak si spolu popovídají.

Těmhle určitě ani na mysl nepřišlo, že by se po nich mohl nějakej chlap ohlídnout!


20. července 2018

JAK SE MÁŠ? ZKOUŠÍM TO TEĎ VÍC VE 3D. M.

Zvonek. Zvonek. Zvonek. 
„Nojo, vždyť už jdu,“ pokládám štětec, stínuju zrovna Jirku Davida. 
Zvonek, zvonek, zvonek, zvonek. 
„Prosím?“ 
„Pošta. Mám pro vás obyčejnou větší zásilku.“ 
„Díky, jdu dolů,“ a snažím se vzpomenout si, co většího jsem si poslední dobou a kde objednal.
„Mám pro vás tuhle zvláštní věc,“ podává mi ji plus pohled od Báry z Paříže.
Co je na tom divnýho, přemejšlím ve výtahu… tohle přece posílám každou chvíli.
Budu se muset prohrabat v kontejneru na papír, abych mohl odepsat.