12. června 2014

Chvála snů

Jak prý praví encyklopedie, „...sen je zážitek iluzorních obrazů, hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku...“, ale copak jsou všichni snílci a snivci spáči? Jestli ano, jestli pro sen musím spát, no to snad abych se na to vyspal! 

Náš život je sny přeplněn, ani si to neuvědomujem. Sníme dnes a denně, sen a den snad jednou jsou, vezmeme-li v potaz, že noc může být bezesnou stejně jako bezednou. A ze snů se netloustne: ať sníme o čemkoli, nic nesníme. Být zasněni zas něni nic tak strašného.
(Mimochodem – všimněte si, že ani noc ani den, ba ani sen nemají svoji zdrobnělinu: nejsou menšími než takovými, jakými jsou.)
A tak jak jdou sen za snem a noc za nocí, snů přibývá stejně jako ubývá dnů, a až usnu, tak ze sna blábolím, že Vesna — ta běsnící bohyně mládí, života, mladé nespoutané lásky a jara – je senzační, a jak snadné je pro ni propadnout sen-buddhismu. Nemusím být – ač možná jsem – senzibil, aby i mně došla poetika Senecovy moudrosti, abych zblbl z krásné Senegalky jen v podprsence, já blásen. Všechny sentence se tence stávají esencí mého sentimentu – neplésti si se sentinelem! – a z nouze snost zavání být senkrůvnou plnou dávno již plesnivých sendvičů s useným masem (tohle nepřekousnu). Nemám byť jediný důvod být tím zhnusen, leda bych byl Kim-ir-Sen, a to nejsem, čímž jsem snad spasen. Jistě, i se sny to může být děsny, kdo nečetl Hrosny hněvu, nepochopí. Ale dnes tu jsme, abychom sen slavili, tak jako jej svou exisencí projasnili Amundsen, Rasmusen či věčný senzor vaší ilustrátorské senoseče, starý dobrý Andersen. Ach ano, do senáže v seníku se vejde hodně sen, zvláště jsou-li pokosena bosenským seniorem, kterého už bolí haksny.
A vědí litografové mezi vámi, že vynálezce této techniky Senefelder se narodil v Praze? Ani já sen to nevěděl, a přitom jsem litografii dlouho měl ve svém arsenálu. Pro mě to vypátral Arsen Lupin.
Což takhle dát si senát, sen- sen- sen- sen- sen- senát?, snil v písni kdysi Schellinger... to teda radši radši do masny.
Ayrton Senna svůj sen dosnil v Sen Marinu, o snech Losny či Simona Wiesenthala nemluvě.

Původně jsem chtěl svůj proslov poslat Messengerem, nabídnout vám jej na Rosenthalu támhle z kosnu, usrknout s vámi orosený Pilsen Urquell, zvolat Hosena Hosena... leč právě teď mezi vás pouštím letošní úrodu nezkusených vašich příštích konkurentů, jistě se najde mezi nimi i ilustrátor, kreslíř snovačů, prvosenek a klisen, snílek jako kamarádky Xenie či Senta, žádný senofob.
Tak mi promiňte mou momentální nepřítomnost, omluvte mou absenci!

Jindro Čapku, Lucie Dvořáková, Olgo Franzová, Renáto Fučíková, Nanako Ishida, Zdeno Kabátová-Táborská, Václave Kabáte, Jindřichu Kovaříku, Zdenko Krejčová, Barboro Kyšková, Jarmilo Marešová, Evo Natus-Šalamounová, Tomáši Řízku, Milane Starý, Evo Sýkorová-Pekárková, Barbaro Šalamounová, Evo Šedivá a Lenko Vybíralová, ať už jste v Jeseníkách nebo v Hessensku, promiňte mi tuhle zasněnou snůšku porůsnu sebraných vlásenek a nařasených nezprasených housenek slov! 
Přeji vám nápadů plné krosny, zdravím vás a všem vám přeju dobrý sen!

V Praze 7. června 2014

(Text vzniklý pro vernisáž výstavy „Ilusnář – sny, skutečnost a ilustrace“ ve čtvrtek 12. června 2014 v 17 hodin  v Galerii Františka Drtikola v Příbrami, kde jsem ale nemohl být, a proto jsem svůj text nahrál a měl zaznít jako PavelBeneš.mp3..., leč nezazněl, byv prý skvěle interpretován Milanem Starým)

I sny mají svou grafickou podobu.

8. června 2014

Kráťa


Kráťa… 
... Honza byl snad jedinej člověk, na kterého jsem si na Pouti nedovoloval. Možná to bylo respektem z tváře (podobu s Phillipem Noiretem či Albertem Einsteinem prostě nezapřel), možná vědomím šéfa nejvyššího, principála, z něhož se žerty netropí. A možná jenom úcta... k tehdejším už šedinám?

Honza Kratochvíl měl onen druh humoru, kterému se po hospodách neřehtáme hlasitě uměrně k počtu čárek na tácku. Naopak – na jeho vnímání bylo třeba být setsakra střízlivej, protože jinak pointa nedocvakla. Jeho humor byl pro lidi, kteří někde tady za ušima, často pod čepicí mají takové ty radárky, co zachytí onu nepatrnou vlnku, na níž se pak společně vézt patří k nejkrásnějším chvílím ducha.
Svou podvědomou úctu k Honzovi mohu dokumentovat i tím, že z dob Divadelních poutí si nepamatuji na nikoho kromě něj, koho jsem nezkarikoval. A to – vzhledem k tomu, že spolu s nimi byl principálem – z něj vedle vděčných modelů Kotka a  Krejčího činí morální celebritu onoho kouzelného společenství, kde jsem se tužkou často velmi nevybíravě pouštěl i do Kernera, Hercíka, Formanů a Váňů vůbec, a do všech věčně překrásných dam a slečen v ansámblu, a jasně, že i Žemle to schytávala přes všechno platonické milování… jenom Kráťu jsem nechával na pokoji. 
Vlastně asi vím, proč tomu tak bylo – Honza byl mnohem vtipnější než já a ani moje malůvky, ani ta nejsrandovnější karikatura by neměla na to ubránit mě před suše vyřčeným bonmotem, téměř šeptaným tou jeho typicky sešpulenou pusou pod knírkem, ve stínu kratochvilného nosanu, jakým se dnes pyšní už i Radim… možná jsem si uměl tu dikci představit natolik, že jsem se do nerovného boje s rytířem spontánního humoru raději ani nepouštěl.
A možná to tak bylo nejlepší, že jsem se až na úplném sklonku Honzova života odvážil napasovat jeho tvář a dobrácké vlastnosti do jedné ze svých labradostí…

A nakonec, můj „Umělec v hladovění“ na Divadelních poutích byl vlastně Honzův nápad, on mi přiřkl Kafkovu postavu, kdoví, zda bych jinak vydržel držet Žemli jahelníček (do celé té party jsem vstoupil zjara roku 1984, kdy jsem jí a Kubovi pomáhal šít vrby, bůhví komu měly být ušima). Honza si mě touhle rolí ochočil… dokonce tak, že i když mě pak po představení vždycky pustili z klece ven, nikdy jsem neutekl. 
Jan V. Kratochvíl by dneska slavil 74 let.

V Křemži s mimem Erikem (1988)

Výjimečně si ze sebe dělal na veřejnosti srandu,

Divadelní pouť před odjezdem do Rakouska (1988).
Kráťa úplně vpravo, já úplně vlevo.
Klikněte a zvětšete si nás.