31. března 2012

Ale že nám nakonec i to počasí přálo!*

Dlouho jsem řešil, v čem a jak. Kolik vrstev, kterou ledvinku a kam s kapesníkem. Davy kolem startu mě jenom zpochybňovaly, a i když jsem pak vylezl ze šatny – narvaný nadupanejma chlapama, kde bylo teplo a nic nenasvědčovalo tomu, že venku je zima a vichr, jakkoli se ten stan kymácel a vrzal a na střeše šustily neviditelný kapky deště, kterej nakonec nespadl – ve všem, co jsem s sebou měl, furt jsem si nebyl jistej. Nakonec jsem ale dobře udělal, úseky v mrazivým protivětru mi daly za pravdu. 

Svůj závazek jsem splnil, minimálně dva kiláky po 16. jsem ušel. I předtím jsem několikrát odolal pokušení jen jít, ale klusající masa kolem mi to prostě nedovolila, a díky jí za to. Celé bych to dnes tak jako tak ale nedal, cítím to.   
Jako pokaždý mě fascinovala atmosféra: ta spontánní radost z pohybu, z přítomnosti ostatních, ta sounáležitost. Společná euforie, víra v sebe sama podporovaná odhodláním těch kolem. Úsměvy nadšení na startu a úšklebky bolesti v cíli, jednota těl a výkonů na trati... a bezbřehá potěcha z vědomí, že neblbnu sám. A když se rozezněla Vltava a dav se deset minut sunul ke startu, kdy v davech diváků při trati bobtnaly výbuchy spontánní podpory komukoliv a sem tam vybuchly a pomalu doznívaly někde za mnou... to jsou ty okamžiky, který pro mě symbolizujou běhy. Pro mě to nejsou závody, ale běhy. Jeden se všemi, a všichni s jedním uprostřed.   
Až k otočce v Nuslích jsem byl v naprostý pohodě. Ani pít jsem nepotřeboval, říkal jsem si, co to je, sakra, vždyť jsou to jen dvě a půl hodiny pohybu, a ještě k tomu se skvělými lidmi.  

První pokušení se projít přišlo na Strakonické, ale nedal jsem se. Druhá krize přišla kousek za letenským tunelem v tom mírným stoupání pod mostem, a tady to dalo prvních cca sto metrů. Pak už to šlo ráz na ráz, rovinku po Rohanským nábřeží jsem víc šel než běžel. A tady jsem se zakoukal – když mě k nim pustila zpod svýho kšiltu – do neskutečně modrých a živých očí křehké dámy, mile a povzbudivě se usmívající a trpělivě klusající tu přede mnou, tu za mnou, rozhodně ale svěžejší a pohyblivější, než jsem já. Aniž jsem jí chtěl křivdit, hádal jsem jí o něco víc let než sobě, o to s větší úctou jsem sledoval její vůli doběhnout. Je skvělá!*   

Od toho šestnáctého kiláku už to byl boj o přežití: třísla bolela, a to, co by mohla být kýla a co jako kýlu onehdá moje doktorka Saudková nenahmatala, občas nepříjemně píchlo. Taky jsem si čím dál častěji uvědomoval levý kotník a obě lejtka. Co jsem odpotácel, to jsem dvojnásobně odpochodoval, v prazvláštně extatickém rytmu, z něhož vypadnout znamenalo skácet se a už se nezvednout. Snad jen posledních dvě stě metrů jsem uběhl v kuse, i díky povzbuzování skvělého publika na mostě a před cílem. Jím jsem proběhl v příjemném rozpoložení, dýchaje klidně a ústy, a běžel ještě asi padesát metrů, než jsem si uvědomil kordon hezkých odebíraček čipů. A ještě o minutu dvě později jsem si uvědomil, že jsem si měl stopnout čas... a teď z mailu zjišťuju, že jsem byl o dvě minuty rychlejší než loni! Asi jsem šel rychlejc...
Mám dva ryze výtvarné zážitky: koberec z kelímků na nábřeží u Morového sloupu, a mužskou šatnu vystlanou střibrnými foliemi jak od Warhola, s artefakty mužských těl, převlékajících se, mlčky, vyčerpaně.   

Cestou domů jsem ledva ustál snahu doběhnout správné metro, protože napoprvé jsem vlezl do vlaku v opačném směru, a celé odpoledne mě bolel celej člověk. To ale není nic proti tomu, že touhle dobou venku skoro mrzne a chvílema sněží! Počasí nám vyšlo, a dost těsně. Jestli při běhu nebylo dost hezky, tak teď je venku vyloženě hnusně!   
Všem hezkou neděli! Taky budete relaxovat? A večer jsou u Salvátora nešpory...   

* Hervis půlmaratón, 21,4 km; 2:35:42, 8094. místo celkově, 346. místo v kategorii MM50

** Nancy Taubner z Kanady (1940; s číslem F3030 obsadila 8073. místo celkem, 17. místo v kategorii 60+) je triatlonistka a běžkyně maratónů z Edmontonu. Od roku 2002 absolvovala 12 (!) závodů Ironman...



30. března 2012

Víte, že...

... notebook je stejně starý jako maďarský fotbalista Péter Rajczi? Ano, já vím, ještě nás čeká zítřejší půlmaratón, nedělní aprííííl! (1), pondělní Mezinárodní den dětské knihy (2) a teprve v úterý 3. dubna bude důvod k oslavě! V ten den roku 1981 byl totiž na Západopobřežní výpočetní pouti (3) v San Francisku úspěšně předveden první přenosný počítač, Osborne 1 (OS Born – doslova „zrovínka zrozený operační sestém“). Vypadal jak dvojitý topinkovač, vážil skoro 11 kilogramů a stál 1800 dolarů (4). Operační paměť byla neuvěřitelně pouhých 64 kB (!) a jeho strůjce Adam Osborne (5) nejen o něm napsal úspěšnou monografii Vzestup a pád Osborné počítadlové městské rady (6), spolu s Johnem C. Dvořákem, Američanem českého původu (7) a autorem vesměs počítačových manuálů, zakladatelem Dvořákovy ceny (8).
Teprve čtrnáct let na to vyrukoval Apple se svým PowerBookem 5300 (9), ovšem v době, kdy Osborne představil Osborne, Jobs koketoval s Lisou a na přenosné (10) blbiny neměl čas. V listopadu téhož roku (1981) představil Epson první laptop (11) HX-20 (12), který se ale na pulty (13) dostal až o dva roky později.
Jo, a už před jednašedesáti lety, 30. března 1951, byl ve Spojených státech poprvé využit počítač (14) při sčítání lidu (15).

(1) Mezinárodní den ptactva, takže svátek má i Twitter
(2) Mezinárodní den dědské knihy neměl kdo schválit
(3) West Coast Computer Faire
(4) tehdejší vekslácký kurz byl 28 Kčs/$
(5) 1939–2003, specialista na počítačové manuály, které i vydával
(6) The Rise and Fall of the Osborne Computer Corporation
(7) 5. dubna 1952, Los Angeles; ve čtvrtek mu bude 60 let!
(8) Dvorak Awards (mj. v roce 1995 byl oceněna JavaScript, v roce 1996 Adobe Acrobat 3 a v roce 1997 Netscape Communicator 4) 
(9) power – schopnost, book – kniha (angl.); všeho schopná kniha
(10) lat. virus virus
(11) lap – klín, top – hřeben (angl.); lid. klínadlo nebo bobřák
(12) známý jako HC-20
(13) pult – proti (maď.)
(14) Univac 1 (UNIVersal Automatic Computer), výrobce Eckert–Mauchly Computer Corporation
(15) zájemci o výsledek si laskavě kliknou zde.

John a Adam (za sebou, poprvé s prvním přenosným počítačem) nezapřou vliv rozevlátých sedmdesátých let
Psáno pro Futurum.

27. března 2012

SIM sem, SIM tam.

A je to tady! Té malinké placičce, bez které se neobejdeme a nedokážeme si bez ní představit ani vteřinu našich všednů i nevšednů, té je dnes (27. března 2012) krásných 21 let a může být konečně volena do zákonodárných sborů! Nejen že s ní voláme, my ji kolikrát za den převalujeme na jazyku, neb tam co na srdci: proSIM, SIMtě, SIMpaťák, SIMsity, SIMetrie, SIMdybád, SIMulant, HelSIMky, SIMultánka, aSIMilace, SIMbijou jou jupí jupí jou, puSIMka, spaSIM svět, Georges SIMenon (toho miluju), fakSIMile, SIMpsonovi, SIMulace, SIMbol, SIMfilie, SIMfylis, SIMfonie, SIMpozium, SIMptom nebo KaSIMír. A to si jistě vzpomenete na další: pošlete nám je a můžete SIMyslet, že jste něco vyhráli! 

P.s. Prvních 300 ks SIM karet vyrobila mnichovská firma Giesecke & Devrient pro finského operátora Radiolinja, a 1. července 1991 pak tento operátor spustil první síť.

První SIM karta byla ještě dřevěná a vešlo se na ni jen jedno (finské) telefonní číslo.

23. března 2012

Předposlední zprávy!

Žijeme teď v takové přerychlé době: ledva odezněly emoce z neštěstí ve švýcarském tunelu, objevil se šílenec v Toulouse, a jen začne vyjednávat, rezignuje Dobeš.   
Předevčírem se v téhle souvislosti na facebooku rozpoutala vášnivá diskuze, že rezignoval na svoji funkci až k večeru a deníky to nestihly dostat do svých ranních vydání (jako by měly i jiné než ranní). 
Všem nám zpráva o Dobešovi cinkla v mobilu nebo jiné vychytávce v dlani, v kapse nebo přinejhorším na stole, my ji přelétli očima a včera poránu, když jsme ji zahlédli (teda, kdyby stihl rezignovat před uzávěrkou) přes rameno někomu v metru, byla nám už jen nějak povědomá a v každém případě stará a vycpělá. A tak vše, co má být ráno sděleno světu, se smí udát do osmi večer a pak už mají události – alespoň ty tištěné – volno, padla, jak se říkalo.
Noviny nestíhají konkurovat sami sobě, svým internetovým verzím, které v potřebě vystřelit zprávu jako první ji mnohdy vypustí jako polotovar, s chybami, překotně, jen aby byla už už venku... a pak ještě vyjde pětkrát za sebou, jak je postupně aktualizována.
A to nepíšu o tom, co dneska znamená být novinářem: šmejdit po Googlu, brodit se televizními kanály, sjíždět RSS a obratem vše co nejrychlejc přeložit, přepsat (aby to nebyla kopie) a honem honem to vypustit na internet, aby s tím někdo nepřišel o tu zásadní vteřinu dřív, protože pak by v dalších zprávách dalších médií byl citován tamten a ne tuten. Na chyby se nehledí, překlepy a gramatická neznalost jsou v tomhle fofru podružné, hlavně být první. Kdejaká banalita se tak s vytřeštěným titulkem tváří jak bomba století, hlavně strhnout oči na naši zprávu, a to, že je to tuctový drb, co „jedna paní povidala“, nejenže nikoho nezajímá, ono to nikoho ani nenapadne, nemáme čas o tom přemýšlet, protože oči už bloudí po další jobovce, a ledva ji spolkneme, lejou se na nás další a další... a my s hubou dokořán hltáme a hltáme, co kdyby nám byť jen kousek uhltl někdo dřív.  
Nevím, jestli se tu ještě někdy rozepíšu o mém stesku po novinářích s vlastním názorem, s vlastní interpretací podloženou zkušeností… říkalo se jim komentátoři a byli novinářskou elitou. Zdá se mi, že elitu postupně nahrazují jelita. 
Některé dobré věci se už nevrátí. 

Psáno pro Futurum.

16. března 2012

Paráda! Ale co s tím?

Odchytli si mě tuhle v Novém Smíchově, jestli se nechci stát modelem jejich kreslířce. Ne, nespletl jsem se, nebylo to na Karlově mostě, ale v přízemí Nového Smíchova, nad eskalátory, které vedou od nablýskaných aut k nažehleným gatím. Že by mě nakreslila na tabletu. Že bych se jako mohl divit, co dokáže její ruka bez tužky, jen tak prsty šmoulajíc po skle Galaxie. Odolal jsem, a teď jsem ještě mnohem radši.   
Asi ten pocit znáte: sedíte uprostřed davu před Centre Pompidou (a nebo na Trafalgaru, na Miriahilferstraße či na tom pražským mostě) a někdo vás kreslí. Naučenými tahy, machou stokrát překreslených Michaelů Jacksonů, Baracků Obamů a Julie Robertsové, teď vyšpendlených všude kolem vás. Sedíte, bojíte se pohnout, aby nezahlédl vaši pihu na tváři a tetování za uchem. Zahlédl, a nejen to: všiml si i vašeho nosu jak balón, i toho, že obočí máte jak Tomáš Halík, a to se snažíte si je ráno co ráno přepudrovat. Na konci téhle ceremonie se povinně zahihňáte sami sobě (přátelé se hihňali zcela nepokrytě po celou dobu, co vás kreslil, a byli rádi, že tentokrát to zase schytal někdo jiný), draze zaplacenou kresbu vaší vodnaté hlavy na rachitickém tílku srolujete a příštích pár hodin nebudete vědět, kam s ní. 
Pokud tenhle zážitek neznáte, nejspíš jsme se kdysi nepotkali. Svého času jsem takhle kreslil na Divadelních poutích; no jo, býval jsem tím umělcem v hladovění, krátícím si v kleci půst kreslením všech kolem, stovky kreseb a dvě až šest hodin denně, s křečí v ruce a kloboukem plným vašich peněz.  
Co je podstatné, že se tak dělo tužkou a do skicáku. Dneska bych prostě nechtěl být tím Kafkovým hrdinou, šmrdlat prstem po kousku plastu jak v klíně tehdejších milenek a chlubit se čarou, kterou nějakej jihokorejec mechanicky naprogramoval, než se pustil do téže další.   
Umělci nejen v hladovění to budou mít čím dál tím těžší.  

P.s. Před dvěma lety slavný David Hockney na svém iPhonu na???al sérii obrazů „Čerstvých kytek“. Paráda! Ale co s tím?

Zátiší s mrtvou myší je připraveno.
Psáno pro Futurum.cz

15. března 2012

První internetová doména by oslavila 27. narozeniny, kdyby ještě existovala

Před 27 lety, tedy 15. března 1985, byla zaregistrována internetová doména Symbolics.com. Symbolics, Inc. vyráběl pod vedením Russella Noftskera počítače Lisp včetně programovacího jazyka se stejným názvem, později změněným na ZetaLisp. Ačkoli doména byla 27. srpna 2009 prodána XF Investments, nic to nemění na faktu, že byla první zaregistrovanou internetovou doménou. Dnešním epigonem tehdejšího převratného aktu je server Symbolics-dks.com, ale koukat tam nemá smysl, její majitel David Schmidt nedokázal legendu využít a evidentně ji má jen proto, že ji už nikdo nechce. 

Kmotrovská espézetka Russella Noftskera z roku 1985 se bohužel ztratila.


Psáno pro Futurum.

9. března 2012

Čtyřka! Je tu čtyřka!

Včera jsme popřáli ženám k jejich mezinárodnímu svátku, dnes po květince dostanou Františka s Rebekou.   
Ale co muži? Těm živé květiny nevoní, ti si radějí pohrají s jinšími poupaty. Však jim jich ve středu večer SEČ Tim Cook nadělil, seč mu kreativita stačila. 
Všechnu smetanu slízl The Nový iPad, sice bez přídomku III., ale jako by se stalo. Virtuální kupka dalších vychytávek byla víceméně opomenuta: o šikovné pomůcce iHob jsme referovali včera, ale na dnešek jsme si nechali skutečnou lahůdku! Co by jiné servery daly za to, aby se k této informaci dostaly jako první… třeba Úletem světem by, si prý snad ze samé radosti zaplatili i korektora své češtiny aby jim, opravil hrubky kterými se jejich novinky jen hemží, o McRumors a Weifone ani nemluvě. To, co vidíte dole, lze totiž srovnat jedině snad s objevením ježka v kleci ve Stínadlech.  
Ve stínu Nového iPadu tak zamžoural do příšeří světa skutečný nástupce iPadů 1, 2 i Nového, iPad 4D. Číslem 4 chce Apple vyjádřit svoji filozofii, že opět předběhl dobu (personifikovanou číslicí 3), kromě toho se jeho filozofie opírá o čtvrtý rozměr, (pojmenovaný po Woźniakově polském bratranci Minkowském).  
V čem je – kromě jednoho prostoru na disku navíc – tento model tak převratný?  
Především se jedná o první oboustranný tablet. Vyvinutý zdvojený displej Rreettiinnaa umožňuje práci s tabletem jak nervóznímu jedinci, který si musí s gadgetem pořád otáčet (starší z nás si jistě vzpomenou na oblíbenou hru pro příslušníky VB se zápalkami: OTOČ!), tak zamilovanému páru chatujícímu přes facebook (mimochodem, integrovanému do systému pod názvem iFacebook).  
Druhou inovací je vyhřívaný displej. Mnoho uživatelů předchozích modelů si stěžovalo na revma zejména v ukazováčcích, a aplikace miniaturní varianty podlahového topení (iPod LahaHot) učinila zvýšeným nákladům VZP přítrž (kromě toho Apple nyní ke starším modelům přibaluje tubu iPodeldoku). 
A do třetice – a teď se držte, ať to s vámi nešvihne! – tablet se bude vyrábět v provozovnách družstva Samsung! Ano, v týchž prostorách, v nichž se ještě donedávna dělníci a dělnice škodolibě posmívali všemu, co mělo šťopku trochu nakřivo! Takovou potupu si Samsuňáci („… pumprdláci, od Applu teď mají práci!“) vysloužili. „Now maybe they will give us a room,“ poznamenala trefně mluvčí šenzenské applovské montovny ŽenŠen Gay Sha.  
Tohle všechno je pravda pravďoucí. Ale jestli ne, tak Němcům vrátím cenu Konráda Adenauera!




Na čtvrtém rozměru je sympatické, že nevrhá stín, a to ani vlastní.


Když hodiny nejdou a světlo nesvítí.

Několik let jsem v ateliéru měl támhle před sebou na zdi hodiny, obyčejný kulatý ciferník. Poslední dobou se jim přestávalo čím dál častěji chtít jít, baterku jsem měnil po měsíci a nakonec jsem je sundal a prášilo se na ně na polici. Potud nic, co by stálo za poznámku.   
Jakmile jsem se jich zbavil, zjistil jsem, jak velikou roli v mých dnech hrály. Přijdu dovnitř a první, co udělám, mrknu na místo, kde visely. Sedím u práce a každou chvíli střelím očima do téhož místa. Na dveřích mám jízdní řád autobusu, a než začnu luštit, kdy mi to jede, marně na prázdné zdi kontroluju čas.
Tahle vizuální závislost mi připomíná vtípek, kterým jsem kdysi na pár týdnů udělal program obyvatelům malostranského domu, kde bydlel můj kamarád: v temné chodbě jsem na zeď hned za dveřmi nakreslil vypínač. Takový, jako byly tenkrát všechny: pamatujete si je ještě, ne? Bílý čtverec s černým obdélníčkem uprostřed. Tak ten.
Každý, kdo vracejíc se v noci z některého z okolních lokálů tápal ke dveřím bytu, drtil palcem můj obrázek, marně se těšíc na světlo. Bylo tehdy běžné, že nic nefungovalo jak mělo, a jeden rozbitý vypínač byl jen další samořejmou součástí našich tehdejších životů. Cynik by mohl mou kresbu prohlásit za nejohmatanější hapestetické výtvarné dílo. Nachytali se na ni jak místní pijani, tak spořádaní občané, a protože kamarád bydlel hned u vchodu, nejednou jsme se dusili smíchem, když se z chodby ozývalo blábolivé láteření a nadávky. Dokonce snad kdosi nefunkční vypínač nahlásil na OPBH, ale jak elektrikář zareagoval, nevím. Vypínač ale evidentně odmontoval, najednou tam nebyl.
Já si včera koupil baterku v normálním elektru, a hodiny už zase visí a nejenže jdou, i tikají. Zatím.





8. března 2012

Vše nejlepší k MDŽ!

Milé ženy! K vašemu dnešnímu svátku přijměte prosím od redakce Futurum.cz jako dárek jednu z nejvychytanějších novinek středečního jablečného festivalu, kterou je bezesporu sice nenápadná, o to ale praktičtější aplikace iHob! Už nebude třeba odbíhat do kuchyňky! Váš iPhone s novým iOS 5.1 a lepším využitím baterie vám nabízí možnost přihřát si polívčičku nebo uvařit kafíčko přímo na Vašem stole, co na stole! – přímo ve vaší dlani! Stačí kliknout, postavit koflíček… a pak už jen zbývá dodat: dobrou chuť! 
A neopařte se nám!


2. března 2012

Perem za mír

Nenechte se zmást titulkem! Neperou ani za mír, ani za míň, ba co víc, ani se neperou, leda že někoho sperou, ale to pak berou nohy na ramena a mizí za rohem. A ani jinak perem za mír, jako že to tam naperou a bude mír, ani to ne. Perem za mír všichni rádoby- i spisovatelé, grafomani a zne- i uctění literáti, protože dnešek je mezinárodním dnem boje spisovatelů za mír
Od pisálků se dnes očekává, že každého válečného štváče srdnatě propíchnou propiskou a hlavu mu rozbijí notebookem! Že příštího agresora zadusí nezkorigovaným rukopisem svého posledního románu a své múze slečně Kaliopové dovolí, aby se nadrženému tyranovi stala chutným šoustem a ulíbala ho k smrti! Toť poslání spisovatelů dnešního dne, svým břitkým slovem poslat válečníky do břiti a světu zachovat mír nyx i dýr nyx, děti nechat se smát a sebe sama psát a spát a psát a spát, snít a mít stále plné literární střevo, tenké jako vlas (když jeden z nás chvíli se vzdálí), tlusté blahobytem slov (dobrého žáha nepálí) a slepé jak text, který je slepý a jako takový bude změněn, protože to je slepý text… Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Proin volutpat. Nullam malesuada urna ut lacus. Integer lacus eros, faucibus in, rhoncus tempus, rhoncus a, augue…   
Internet je jedním velikým, nekonečně nepřečtitelným literárním dílem, s tématy současnosti i všech časů před ní, plýtváním časem (což se ani časem už nezlepší) i Nečasem, a pak naše profily, týly, záda i zadky, zvratky i mlsky, které se nám jednou zvrátí zpátky, bezbřehá svědectví a udání, spisy, spisky a spisečky. 
A dnes se jejich autoři mohou sebrat a ve jménu míru je vyhodit do povětří.  
Ať všechno lítá, co peří má! Peřím za mír!