31. března 2012

Ale že nám nakonec i to počasí přálo!*

Dlouho jsem řešil, v čem a jak. Kolik vrstev, kterou ledvinku a kam s kapesníkem. Davy kolem startu mě jenom zpochybňovaly, a i když jsem pak vylezl ze šatny – narvaný nadupanejma chlapama, kde bylo teplo a nic nenasvědčovalo tomu, že venku je zima a vichr, jakkoli se ten stan kymácel a vrzal a na střeše šustily neviditelný kapky deště, kterej nakonec nespadl – ve všem, co jsem s sebou měl, furt jsem si nebyl jistej. Nakonec jsem ale dobře udělal, úseky v mrazivým protivětru mi daly za pravdu. 

Svůj závazek jsem splnil, minimálně dva kiláky po 16. jsem ušel. I předtím jsem několikrát odolal pokušení jen jít, ale klusající masa kolem mi to prostě nedovolila, a díky jí za to. Celé bych to dnes tak jako tak ale nedal, cítím to.   
Jako pokaždý mě fascinovala atmosféra: ta spontánní radost z pohybu, z přítomnosti ostatních, ta sounáležitost. Společná euforie, víra v sebe sama podporovaná odhodláním těch kolem. Úsměvy nadšení na startu a úšklebky bolesti v cíli, jednota těl a výkonů na trati... a bezbřehá potěcha z vědomí, že neblbnu sám. A když se rozezněla Vltava a dav se deset minut sunul ke startu, kdy v davech diváků při trati bobtnaly výbuchy spontánní podpory komukoliv a sem tam vybuchly a pomalu doznívaly někde za mnou... to jsou ty okamžiky, který pro mě symbolizujou běhy. Pro mě to nejsou závody, ale běhy. Jeden se všemi, a všichni s jedním uprostřed.   
Až k otočce v Nuslích jsem byl v naprostý pohodě. Ani pít jsem nepotřeboval, říkal jsem si, co to je, sakra, vždyť jsou to jen dvě a půl hodiny pohybu, a ještě k tomu se skvělými lidmi.  

První pokušení se projít přišlo na Strakonické, ale nedal jsem se. Druhá krize přišla kousek za letenským tunelem v tom mírným stoupání pod mostem, a tady to dalo prvních cca sto metrů. Pak už to šlo ráz na ráz, rovinku po Rohanským nábřeží jsem víc šel než běžel. A tady jsem se zakoukal – když mě k nim pustila zpod svýho kšiltu – do neskutečně modrých a živých očí křehké dámy, mile a povzbudivě se usmívající a trpělivě klusající tu přede mnou, tu za mnou, rozhodně ale svěžejší a pohyblivější, než jsem já. Aniž jsem jí chtěl křivdit, hádal jsem jí o něco víc let než sobě, o to s větší úctou jsem sledoval její vůli doběhnout. Je skvělá!*   

Od toho šestnáctého kiláku už to byl boj o přežití: třísla bolela, a to, co by mohla být kýla a co jako kýlu onehdá moje doktorka Saudková nenahmatala, občas nepříjemně píchlo. Taky jsem si čím dál častěji uvědomoval levý kotník a obě lejtka. Co jsem odpotácel, to jsem dvojnásobně odpochodoval, v prazvláštně extatickém rytmu, z něhož vypadnout znamenalo skácet se a už se nezvednout. Snad jen posledních dvě stě metrů jsem uběhl v kuse, i díky povzbuzování skvělého publika na mostě a před cílem. Jím jsem proběhl v příjemném rozpoložení, dýchaje klidně a ústy, a běžel ještě asi padesát metrů, než jsem si uvědomil kordon hezkých odebíraček čipů. A ještě o minutu dvě později jsem si uvědomil, že jsem si měl stopnout čas... a teď z mailu zjišťuju, že jsem byl o dvě minuty rychlejší než loni! Asi jsem šel rychlejc...
Mám dva ryze výtvarné zážitky: koberec z kelímků na nábřeží u Morového sloupu, a mužskou šatnu vystlanou střibrnými foliemi jak od Warhola, s artefakty mužských těl, převlékajících se, mlčky, vyčerpaně.   

Cestou domů jsem ledva ustál snahu doběhnout správné metro, protože napoprvé jsem vlezl do vlaku v opačném směru, a celé odpoledne mě bolel celej člověk. To ale není nic proti tomu, že touhle dobou venku skoro mrzne a chvílema sněží! Počasí nám vyšlo, a dost těsně. Jestli při běhu nebylo dost hezky, tak teď je venku vyloženě hnusně!   
Všem hezkou neděli! Taky budete relaxovat? A večer jsou u Salvátora nešpory...   

* Hervis půlmaratón, 21,4 km; 2:35:42, 8094. místo celkově, 346. místo v kategorii MM50

** Nancy Taubner z Kanady (1940; s číslem F3030 obsadila 8073. místo celkem, 17. místo v kategorii 60+) je triatlonistka a běžkyně maratónů z Edmontonu. Od roku 2002 absolvovala 12 (!) závodů Ironman...



Žádné komentáře:

Okomentovat