„Popisek“, cca 8 × 6 cm, kolorovaná kaligrafie, nedatováno

Na jednu stranu… znám to, taky mám tyhle obsesičky… na stranu druhou, při vědomí, kolik práce si maminka umí naložit a kolikrát víc toho dennodenně udělá – úplně to vidím, jak si stříhá ty papírky, tuší a rákosem je takhle popíše, a až tuš uschne, pastelkama je sem tam vybarví. Zdánlivě jan tak, ale každá barva trochu symbolizuje tu kterou grafiku, pro snazší orientaci, když něco hledá.

Vypadá to jako blbina napár minut, ale musí se k tomu dokopat, najít čas důležitější pro tohle než pro leccos dalšího, a začít. A dodělat, protože začít je to nejsnadnější, ale vydržet u toho až do konce, to je ta pravá dřina! Když vás mezitím napadaj jiný motivy, úkoly, nápady a podněty… Přesně si vybavuju ten skvělej pocit, když je to hotovo a strkáte to do těch správnejch míst v arboru.

(Tohle je arbor s jejíma tiskama. Ten tátův o kus dál, to je jiný kafe… bez štítků, všechny šuplata plněný úplně náhodně, zmatek a nelad… od chvíle, kdy definitivně ulehl a pak od jeho úmrtí celýmu jeho archivu dává taky řád a systém, je to mnohem větší fuška než ten její, ve kterým má pořádek od prvního obrazu, který si poctivě čísluje a zapisuje… táta udělal grafiku nebo ilustraci, a okamžikem očíslování a podepsání pro něj přestaly existovat, dal je do prvního šuplete, který bylo možná jenom pootevřený, a začal se věnovat dalším.)

Normální člověk by si ty okýnka přesně změřil a nejspíš by si to napsal na kompu rovně a jedním fontem (ostatně jsem to tak kdysi taky dělal), nadšenec to udělá takhle a vznikne malý, ale o to krásnější umělecký dílko, který neuvidí nikdo jinej. Čím dál víc si těchhle detailů všímám a udivujou mě stejně jako to, co jenom popisujou. 

„Popisek“, cca 8 × 6 cm, kolorovaná kaligrafie, nedatováno