Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2018

Kriminálka Anděl

Obrázek
„Tak co tu máme?“ „Mrtvou ženu, asi čtyřicet let, a tipuju, že bělošku.“ „Proč myslíš?“ „Podívej… má úplně bledou kůži.“ „Co otisky?“ „Technici už jsou na cestě.“ „Už víme, čím ji zabili?“ „Tupým tvrdým předmětem, ale víc ti řeknu po pitvě.“ „Třeba tímhle chlebem?“ „Je to možné. Jestli je včerejší a z Penamu, možná ano. Pošlu ho do laborky.“ „Tomáši, zavolej Rudovi, ať to prověří.“ „Jasně, šéfe.“ „A ty, Olivere, proklepni to… pšš… volá Kopecká. Tomeček, slyším.“ „Tak co máte?“ „Mrtvá žena, stáří čtyřicet let, totožnost dělá Ruda, ubitá asi chlebem, ale víc budeme vědět po pitvě.“ „Ráno chci mít zprávu na stole. Nashle.“ „Nashle.“ „Ehm… doktore… a víš už hodinu smrti?“ „Jestli je teď už deset hodin, tak nějak kolem šesté.“ „Dík. Tomáši, zavolej Janu, ať obejde pekařství.“ „Jasně, šéfe.“ „Šéf je tu Kopecká… tak si to shrneme… v šest jde támhle odsud…“ „Šéfe, pojďte sem, něco jsme našli.“

Ráno, ráno, raníčko, hned jak výde sluníčko.

Obrázek
Miluju ranní slunce, když mě probouzí svými ostrými paprsky a kdy hrany nábytku odrážejí jeho třpyt po mistnosti… ale proč musím, doprdelekurvapráce, hned při snídani vidět díky němu na kuchyni půlmetrový stíny drobků, lesklý fleky od mastnosty a prach a chuchmoně, kam se kouknu?!

Všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

Obrázek
Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí. Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema.   V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou. V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posa

Tak mohu-li, děkuju!!!

Obrázek
Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo.   Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!! Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli

„… ať máme čas na desecht!“

Obrázek
Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík „Další?“ „Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“ „Vše?“ „Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“ A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr. Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“ Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“ Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“ Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“ Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá… Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“ Veselí

Stop #MeToom!

Obrázek
Jestli nějakej chlap někdy dělal něco hnusnýho, zasloužil si, aby ho TEHDY ta dotyčná práskla.   S odstupem doby ale nemá nařčenej chlap žádnou – opakuju: ŽÁDNOU – šanci takové nařčení vyvrátit. Kampaní #MeToo může kterákoli ženská zničit kterýhokoli chlapa, se kterým se někdy setkala, ať už skutečně, nebo jen tak, že seděli shodou náhod oba v jedný hospodě, byť každej jinde. Vůbec nezpochybňuju potřebu a nutnost o tom veřejně mluvit, svěřovat světu zážitky… ale ukazovat na konkrétního chlapa, tvářit se ublíženě a jako oběť, a zároveň se kdekoli veřejně promenovat v minisukni, s výstřihem až do pasu a rudým lakem všude, kde to jde (jinými slovy chlapy provokovat), to je sviňárna, který chlapi prostě konkurovat nemůžou, protože dámy to přece mají jinak s tím sexem, dámy nezajímá krásnej zadek, vypracovaný lejtka a hrudník, ladná chůze nebo vyzývavý kraťasy, dámy na to přece jdou přes hlavu a přes duši… to jen chlapi přemejšlej penisem a čuměj dámě na prsa, který dáma přece v

JAK SE MÁŠ? ZKOUŠÍM TO TEĎ VÍC VE 3D. M.

Obrázek
Zvonek. Zvonek. Zvonek.  „Nojo, vždyť už jdu,“ pokládám štětec, stínuju zrovna Jirku Davida.  Zvonek, zvonek, zvonek, zvonek.  „Prosím?“  „Pošta. Mám pro vás obyčejnou větší zásilku.“  „Díky, jdu dolů,“ a snažím se vzpomenout si, co většího jsem si poslední dobou a kde objednal. „Mám pro vás tuhle zvláštní věc,“ podává mi ji plus pohled od Báry z Paříže. Co je na tom divnýho, přemejšlím ve výtahu… tohle přece posílám každou chvíli. Budu se muset prohrabat v kontejneru na papír, abych mohl odepsat.

„Na podzim bude výstava, kde jsem dostal hlavní roli,“ svěřil se nám obraz. „Baví mě být obrazem,“ zarámoval na závěr.

Obrázek
V říjnu byl v módní galerii vystaven známý obraz, stoleté dílo momentálně populárního impresionisty, slavná francouzská scenérie; lidé před ním stojí v úžasu, fotografují si jej a s ním a vedle něj. „Co kdybysme k rozhovoru o téhle výstavě vyfotili ten obraz?“ napadlo obrazovou redaktorku časopisu MINDRÁKY , a celá redakce nadšeně souhlasila. To bude ono, čtenáře ten obraz zajímá, milují jeho barvy, vnímají hlas, kterým k nim promlouvá. Číslo bude trhák, legenda tohoto obrazu momentálně hýbe světem, to, kdo jej kdy vlastnil a za jakých pohnutých okolností se s ním musel rozloučit, aby byl potěšením pro jiné. V den fotografování obrazu se před galerii sjela již sehraná ekipa: fotograf, vizážista, stylista, jejich asistenti, šéfredaktor, produkční. Ta navrhla – a šéfredaktor s tím souhlasil –, že obraz vyfotografují ne v galerii, ale v nedaleké továrně, v industriálním prostoru… nové prostředí dá obrazu nové poselství, současné, moderní, v duchu časopisu. Opatrně obraz v ma

Ještě k tý včerejší promočený promoci

Obrázek
Foto Jan Fišer, ved. ateliéru Design interiéru, FUD UJEP Ještě k tý včerejší promočený promoci… Milé děti! I kdyby chcalo nevímjak, kdyby sněžilo nebo nám padaly na hlavy trakaře, kdyby nás pičovaly kroupy a blesky nám házely lesky po pleších, kdyby do nás pralo slunce nemilosrdně jako loni, kdyby se nám čapky plnily vodou víc než včera a naše chatrný profesorský těla potily zbytky nápadů jak přesně před rokem, tak KVŮLI VÁM SI JÁ v tomhle čarodějnickým hábitu stoupnu kamkoli a třebas na půl dne, hlavně ať jste spokojený, protože JÁ VÁS MÁM RÁD! A přežiju, že některým věčně zamrzlým rebelům vůbec není divný, že všichni ostatní jsou vyšňoření a oni jsou v teplákách nebo odrbaných pumpkách, že holky okolo a diváci si na tuhle ceremonii vzali to nejlepší, co mají, zatímco pro tyhle furianty je ta dvouhodinovka jen pitomým zdržením cestou na Růžek, a přežiju i svoje rozpaky nad tím, jak se některý z vás nejsou s to trefit nejen ke schodům z pódia, ale ani k pedelovi s insignií, nato

Sen jsem si nikdy nezapsal…

Obrázek
… naopak, vždycky jsem je zaspal. Až dneska. Dneska se mi nad ránem zdálo, že pracuju pro Gazdíka ze STAN na kampani, jsme v nějaké moderní čerstvě postavené budově, kterou okopírovali UMPRUM, a u příležitosti voleb postavili vedle budovy repliku slavné Kubáskovy rakety (měla na sobě napsáno Kubasek). A když ji usazovali, tak se jim zlomila a spadla na tu budovu, a propadla se do přízemí asi pět metrů ode mne, akorát jsem zaslechl, jak Jirka David říká „Opatrně!“ Hned jsem se snažil zavolat Kalouskovi, ale zjistil jsem, že na něj nemám číslo, tak jsem volal Bursíkovi, ale ten se kroutil a říkal, že mi ho nedá. Tak jsem sedl na kolo a jel pryč, a se mnou na kole Alan Záruba, a oba jsme se natlačili s těmi koly do tramvaje č. 25, on ale stál u řidiče a vůbec si mě nevšímal. Já si povídal na prostřední plošině s Annou Marešovou, a místo svého kola jsem jí držel kočárek. A pak jsem se v půl osmé vzbudil a první, co jsem hned řekl nahlas (fakt že jo), bylo: „Ti grafici mají ale skvělej

Zahrada je otevřena

Obrázek
Dobrý večer, jsem Pavel Beneš, a protože mě nikdo nezná a nic neumím, zvítězil jsem v castingu na uvedení této výstavy. Připravil jsem si proto krátký proslov a protože to s mou pamětí jde ve znamení skopce, budu jej číst. Netrvám na tom, abyste se na mě při tom museli dívat, ale můžete. Asi to o letošním 3. dubnu nevíte, ale přesně před 130 lety se stala první ze serie jedenácti vražd v Londýně, které byly připisovány Jacku Rozparovači , a před 70 lety schválil americký prezident Harry Truman výrobu nejoblíbenějších zesilovačů na světě, tzv. Marshallův plán . Krásné 120. narozeniny by dnes oslavil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj , zakladatel tzv. secesního undergroundu, a my všichni holou povinní slavíme dnes Mezinárodní den spodního prádla ; mimochodem, zítra je stejně oblíbený Den naostro , mezinárodně uznávaný svátek bez spodního prádla. Ovšem nade všemi těmito banalitami vyčnívá dnešní vernisáž výstavy obrazů, kreseb a obrazů trojice autorů: Evy Turnové, Vr

Kde hymna můj?

Obrázek
Debata i nápad na úpravu hymny mě vážně hodně rozesmály. Nebo spíš hodně rozesmály a nebral jsem to vážně. Jenže ono to prý vážně míněno je.   Autorská interpretace motivu hymny uznávaným skladatelem a varhaníkem Milošem Bokem je patrně opravdu posunem aranže do současna, ale nemožností si novou hymnu také zazpívat se ze státního symbolu stává k pouhému poslechu a maximálně tak k vnitřnímu souznění určená vcelku dost složitá melodie. Při poslechu jsem měl chvílemi dojem, že hymnu slyším ze dvou na sobě nezávislých zařízení a že si zpěváci ve druhé půli odskočili na kafe. Ovšem ani tato či jiné úpravy nezmění zásadní fakt, totiž to, že hymnu máme ufňukanou a lítostivou; místo hrdosti na sebe sama vzbuzuje stesk po domově, po teplém místě na peci za komínem. Taková je ideální pro emigranty a vyhnance, a bohužel asi i pro sportovce povinně vzdálené z rodných hrud… ale že by nám dodávala kuráž a energii, to tedy fakt ne.  S tímto názorem nejsem sám, výhrady ke skladbě co st

Turnový háj 6

Obrázek
Tak jako by Václav Havel býval křtil postupně své lavičky, jako František Sádra Chmelík v pravidelných intervalech odhaluje další a další skrumáž svých ozubených kol v Cross klubu, tak Eva Turnová za chvíli pokřtí svůj šestý háj. Není tedy od věci udělat si malou inventuru. Takže: o „kapele Plastic People“ v různých formách názvu se Eva dosud zmínila 212krát, což je vzhledem k počtu 332 sloupků – včetně šesti letošních knižně dosud nepublikovaných – úctyhodný výkon. V pouhých 96 z nich se ovšem ani jednou neobjevil Vráťa. Johanka hraje alespoň nějakou roli v 36,5 % z nich, zatímco Eviny kamarádky v téměř polovině. Sexu je věnováno v součtu 29 normostran, z nichž ovšem tomu skutečně prožitému necelá třetina jednoho tiskového archu. Ovšem slovo LÁSKA je zmíněno 222krát ,  z čehož ovšem dvakrát ve slově POMLÁSKA a jednou při zmínce skutečného jména J. H. Krchovského. Kvintkustu „kníže“ použila Eva sedmkrát , z čehož ale šestkrát jako druhý pád slova knížky. Basa tvrdí lyriku E

Známky

Obrázek
„Dobrý den, máte áčkové známky?“ „Ano, kolik jich chcete?“ „Sto.“ „Tolik vám jich neprodám, nejvýš třicet.“ „A proč? Potřebuju jich sto.“ „Máme takové nařízení teď.“ „Tak já si jich vezmu třicet, půjdu ven, vrátím se a koupím si ty další.“ „Helejte, já vám jich prodám třeba sto, tak holt nevyjde na ostatní!“ „Ne ne, klidně mi jich dejte třicet, ať si neděláte problémy.“ „1600, hotově, nebo kartou?“ Tyhle stokrát lepší než olizovat Zemana.