17. srpna 2018

Kriminálka Anděl



„Tak co tu máme?“
„Mrtvou ženu, asi čtyřicet let, a tipuju, že bělošku.“
„Proč myslíš?“
„Podívej… má úplně bledou kůži.“
„Co otisky?“
„Technici už jsou na cestě.“
„Už víme, čím ji zabili?“
„Tupým tvrdým předmětem, ale víc ti řeknu po pitvě.“
„Třeba tímhle chlebem?“
„Je to možné. Jestli je včerejší a z Penamu, možná ano. Pošlu ho do laborky.“
„Tomáši, zavolej Rudovi, ať to prověří.“
„Jasně, šéfe.“
„A ty, Olivere, proklepni to… pšš… volá Kopecká. Tomeček, slyším.“
„Tak co máte?“
„Mrtvá žena, stáří čtyřicet let, totožnost dělá Ruda, ubitá asi chlebem, ale víc budeme vědět po pitvě.“
„Ráno chci mít zprávu na stole. Nashle.“
„Nashle.“
„Ehm… doktore… a víš už hodinu smrti?“
„Jestli je teď už deset hodin, tak nějak kolem šesté.“
„Dík. Tomáši, zavolej Janu, ať obejde pekařství.“
„Jasně, šéfe.“
„Šéf je tu Kopecká… tak si to shrneme… v šest jde támhle odsud…“
„Šéfe, pojďte sem, něco jsme našli.“


15. srpna 2018

Ráno, ráno, raníčko, hned jak výde sluníčko.


Miluju ranní slunce, když mě probouzí svými ostrými paprsky a kdy hrany nábytku odrážejí jeho třpyt po mistnosti… ale proč musím, doprdelekurvapráce, hned při snídani vidět díky němu na kuchyni půlmetrový stíny drobků, lesklý fleky od mastnosty a prach a chuchmoně, kam se kouknu?!

13. srpna 2018

Všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí.

Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema. 
V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou.
V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posadila se a že jedem. Bylo třičtvrtě na půlnoc a perseidy nám už nejspíš svištěly nad hlavama v očekávaných rojích nebem křížem krážem.
S rozespalou a věčně zívající mojípsychlogií jsme vyjeli ztichlou Letnou. Rozhodl jsem, že k Úhonicům je to zbytečně daleko, že se na perseidy kouknem někde za Suchdolem, a hned uhnul ke Stromovce a Podbabě. Dřímající Bára visela v popruhu a probrala se, až když jsem odbočil na Lysolaje, protože zatáčka vlevo ji odstředila k okýnku. Vyjeli jsme tím nekonečným krpálem (nechápu, že jsem byl někdy schopen ho šlapat na kole, ba co víc, dvakrát ho i vyběhnout) a vjeli do temného Středočeší. Když se zdálo, že tma nebude černější, uhnul jsem na polní cestu a zmámeně nocí a vedrem jsme vystoupili. Nebe nad námi bylo poseté miliardou teček, a obzor kolem dokola oranžově ozářen – proti směru hodinových ručiček – Prahou, Kralupama, Slaným, Kladnem a Berounem. Lehli jsme si na vyschlé tvrdé pole a čekali, odkud nějaký perseid spadne. 
„Támhle!“ 
„Jo, viděl jsem.“
Dlouho nic. Kolem projelo asi pět aut, nikomu nebylo divné auto uprostřed pole.
„Ta byla!“
„Vždycky letí tam, kam nekoukám.“
„Hmm.“
Pak jsme si představovali, jak nás tam ráno najdou zamordovaný, policajti z centra nebo kriminálka Anděl, a všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.
„Co si přeješ?“
„Abyste byli všichni zdraví, nic důležítějšího mě nenapadá.“
„Tahle se povedla.“
Hlavně jsme ale viděli a slyšeli osm letadel; tři z nich docela zblízka, nakonec, leželi jsme asi pět kiláků od přistávací ranveje Havlova letiště. Zbylá blikala někde uprostřed mezi námi a koncem vesmíru, a třeba jsme tak viděli i tu sondu mířící ke Slunci, a dost možná, že ne jednu. Pole tlačilo, vzduch chladl a já očima, které nepřečtou espézetku na dvacet metrů, ostřil na galaxie vzdálené miliardy znaků a miliony normostran. Ještě jedna perseida se mi v zorném poli mihnula, ale dost možná to byl jen pocit, zjistil jsem totiž (sic!), že když pohnu očima, cukne to nebe celé. Pak se mi Bára na chvíli schoulila na rameni a jen tak jsme koukali, chvílemi ozařováni dálkovými světly projíždějících aut. Když mi zalehlá ruka úplně zmrtvěla a chlad se prodral nejen pod její šaty, ale i do mých šortek, ukončili jsme pozorovací misi. Vstávaje jsem se chtěl opřít o odkrvenou ruku, ale jako bych ji neměl. 
Roje jsme teda neviděli, a perseid míň, než jsme čekali. Ale i kdyby jen jednu, pýcha na sebe sama, že jsme si takhle vyjeli, a radost ze zážitku měly nakonec svou váhu.
Ale co by se stalo, kdyby nás tam třeba ráno nenašli…? Jak by to Stropnický s Taclíkem rozlouskli?


10. srpna 2018

Tak mohu-li, děkuju!!!


Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo. 

Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!!
Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli bylo ale záměrem, že jeden z odstavců se v knize opakuje… to by věděla Jana Vahalíková, která knihu upravovala a upravila ji krásně.
Hlavní vlna emotivních recenzí (spíš odsudků) pominula, nečekám, že svým olejíčkem přiživím ten skomírající ohýnek, ale kdyby přece jen: prosím všechny spisovatele a historiky lepší, než je Jitka Vodňanská, aby sedli a napsali něco lepšího, pravdivějšího a čtivějšího. A bude-li to dobrý, prominu jim, že jim to třeba vůbec nesluší, jak se furt mračej a jsou nasraný na svět, kterej je nechce poslouchat.

„… ať máme čas na desecht!“

Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík

„Další?“
„Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“
„Vše?“
„Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“

A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr.
Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“
Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“
Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“
Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“
Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá…
Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“

Veselí po vernisáži. Martin Martinec, Renata Vaňásková, Kuba Krejčí a Pavel Malovaný.

7. srpna 2018

Stop #MeToom!


Jestli nějakej chlap někdy dělal něco hnusnýho, zasloužil si, aby ho TEHDY ta dotyčná práskla. 

S odstupem doby ale nemá nařčenej chlap žádnou – opakuju: ŽÁDNOU – šanci takové nařčení vyvrátit. Kampaní #MeToo může kterákoli ženská zničit kterýhokoli chlapa, se kterým se někdy setkala, ať už skutečně, nebo jen tak, že seděli shodou náhod oba v jedný hospodě, byť každej jinde. Vůbec nezpochybňuju potřebu a nutnost o tom veřejně mluvit, svěřovat světu zážitky… ale ukazovat na konkrétního chlapa, tvářit se ublíženě a jako oběť, a zároveň se kdekoli veřejně promenovat v minisukni, s výstřihem až do pasu a rudým lakem všude, kde to jde (jinými slovy chlapy provokovat), to je sviňárna, který chlapi prostě konkurovat nemůžou, protože dámy to přece mají jinak s tím sexem, dámy nezajímá krásnej zadek, vypracovaný lejtka a hrudník, ladná chůze nebo vyzývavý kraťasy, dámy na to přece jdou přes hlavu a přes duši… to jen chlapi přemejšlej penisem a čuměj dámě na prsa, který dáma přece vystavuje především pro svůj skvělej pocit, a vystavovala by je tak i kdyby bydlela v pralese a na nejbližší večírek by to měla tři dny cesty. Dámy čistě jen pro vlastní potěchu na sebe foukaj dráždivý parfémy a jen proto, aby se samy sobě líbily, se v zrcadle učej špulit rtíky a smyslně šilhat přes mikádo…

Kdybysme byli stejně mstiví, tak bysme stopro taky dokázali ukázat na desítky a stovky dam a žen, který se naším životem mihly tak, že se tvářily, oblíkaly a chovaly tzv. „svůdně“ (což neznamená nic jinýho než základ ve slově svádět, a koho asi a k čemu, že? Jasně… k nevinnýmu romantickýmu civění na měsíček a k hlubokomyslnýmu citování veršíků, a proto ty dekolty, ohromně pohodlný lodičky na jehlách, úsporný šatičky, rudý rty a nehty, nafoukaný hřívy a úplně nevinný mrkání řasama jak záclony a kočičí vrnění). No… a co nás by nenapadlo, to je ano. Čím dneska slavnější nebo známější je tehdejší – tou úplně špatně mačisticky pochopenou maškarádou zblblej a zmámenej – chlípník, tím je pomsta sladší. Že si holky nestěžujou na ty nuly, který na ně jistě taky vztáhly svou chamtivou ruku, akorát že to nedotáhly tak daleko a vysoko, aby byl důvod na ně nezapomínat?

Takže: obtěžovat ženskou, jakkoli jí ubližovat ať už na těle, nebo na duši, je od mužů svinstvo a zločin a zalouží si nemilosrdně potrestat. Ale provokovat chlapy, dráždit je, hecovat je a svádět, a když podlehnou, tak je sejmout, to pardon, ale to považuju za stejnou, ne-li větší sviňárnu. Odjakživa dámy vědí, kde má chlap slabý místo a kam jej kopnout, aby ho to setsakra bolelo. Shodou okolností je to to samý místo, kterým chlapi bohužel reagujou i na cílenou a úmyslnou provokaci, což většina žen samozřejmě nemůže tušit…
A zatímco Me, chlapi, Too žvaníme a hájíme neobhajitelný, venku je léto a ženský to do nás perou hlava nehlava, žádná z nich na sobě nemá víc jak půl kila oděvů, a opálený, pokérovaný, vyfintěný a nalíčený tak sváděj přece jenom samy sebe, to dá přece rozum (ženskej, samozřejmě)!

Není nad to, si jen tak s holkama zablbnout.

Už se těší, jak si spolu popovídají.

Těmhle určitě ani na mysl nepřišlo, že by se po nich mohl nějakej chlap ohlídnout!


20. července 2018

JAK SE MÁŠ? ZKOUŠÍM TO TEĎ VÍC VE 3D. M.

Zvonek. Zvonek. Zvonek. 
„Nojo, vždyť už jdu,“ pokládám štětec, stínuju zrovna Jirku Davida. 
Zvonek, zvonek, zvonek, zvonek. 
„Prosím?“ 
„Pošta. Mám pro vás obyčejnou větší zásilku.“ 
„Díky, jdu dolů,“ a snažím se vzpomenout si, co většího jsem si poslední dobou a kde objednal.
„Mám pro vás tuhle zvláštní věc,“ podává mi ji plus pohled od Báry z Paříže.
Co je na tom divnýho, přemejšlím ve výtahu… tohle přece posílám každou chvíli.
Budu se muset prohrabat v kontejneru na papír, abych mohl odepsat.




18. července 2018

„Na podzim bude výstava, kde jsem dostal hlavní roli,“ svěřil se nám obraz. „Baví mě být obrazem,“ zarámoval na závěr.


V říjnu byl v módní galerii vystaven známý obraz, stoleté dílo momentálně populárního impresionisty, slavná francouzská scenérie; lidé před ním stojí v úžasu, fotografují si jej a s ním a vedle něj.

„Co kdybysme k rozhovoru o téhle výstavě vyfotili ten obraz?“ napadlo obrazovou redaktorku časopisu MINDRÁKY, a celá redakce nadšeně souhlasila. To bude ono, čtenáře ten obraz zajímá, milují jeho barvy, vnímají hlas, kterým k nim promlouvá. Číslo bude trhák, legenda tohoto obrazu momentálně hýbe světem, to, kdo jej kdy vlastnil a za jakých pohnutých okolností se s ním musel rozloučit, aby byl potěšením pro jiné.
V den fotografování obrazu se před galerii sjela již sehraná ekipa: fotograf, vizážista, stylista, jejich asistenti, šéfredaktor, produkční. Ta navrhla – a šéfredaktor s tím souhlasil –, že obraz vyfotografují ne v galerii, ale v nedaleké továrně, v industriálním prostoru… nové prostředí dá obrazu nové poselství, současné, moderní, v duchu časopisu.
Opatrně obraz v masivním rámu sejmuli se zdi a ještě opatrněji, s úctou, jaká mu nepochybně náleží, jej odnesli do auta a převezli na místo fotografování. To mělo začít za necelou hodinu, spousta času na přípravu.
Zatímco stylista vybíral z rámů, které si s sebou přivezl, ten k továrně nejvhodnější, vizážista ladil obraz, který se tím stával dalším majstrštykem ve vizážistově portfoliu: žlutým kadmiem přetřel místa, jejichž impresionístický jas již vybledl; pařížskou modří zchladil negativně působící oblohu, tubu smaragdové zeleni vymačkal a rozetřel v místech, kde se Boloňský lesík místy již olupoval. Ležící dívce citlivě domaloval hodinky (slíbili to jednomu z inzerentů) a příliš světlé detaily přestříkal matnou airbruší, aby se fotograf nelekal prasátek.
Mezitím stylista zvolil jako nejvhodnější rám obdélníkové sousoší z kolejnic od známého sochaře, s nímž rozhovor o jeho chystané výstavě bot bude v přespříštím čísle. Společnými silami obraz do rámu natlačili (jeden z rozměrů se lišil o necelý decimetr) a postavili jej ke sloupu, kolem něhož asistent stylistova asistenta ještě projistotu odmetal zbytky nedávné demolice. Fotografovi asistenti s paraplaty a zrcadlišti se nacvičeně rozestoupili kolem obrazu, produkční zahlásila „Ticho, prosím!“ a fotograf se ujal výkonu slavnostního okamžiku. V poněkud křečovitém záklonu s pokrčenou pravou nohou a mírně přetočenou levačkou přimhouřil oko a skrze spojené dlaně prozkoumal kompozici záběru. Zdálo se, že je s prací týmu spokojen, a automaticky zapažil, aby od jednoho z asistentů převzal fotoaparát. Bylo načase, protože čerstvé nánosy na obraze, který se bránil malému rámu, pod žárem reflektorů měkly, a navíc jej bylo potřeba za chvíli předat jiné redakci k dalšímu fotografování, tentokrát do módního časopisu pro chalupáře. 
Deset, patnáct rychlých cvaknutí, doprovázených několika moderně-gymnastickými prvky fotografa, rychlá kontrola snímků na displeji, pochvalné mručení a pak už jen postupné zhasínání výbojek a chvatný ústup jednotky z bojiště. Obraz byl vypáčen z rámu, vsazen do toho původního, make-up se již stačil vypařit nebo stéci na podlahu. Dochvilná produkční z konkurečního měsíčníku MODRÁKY právě přirazila sponzorskou dáčií k chodníku, vše naštěstí klape, jak má, timing daný na brainstormingu exekutivě vyšel. Obraz byl bez cavyků přenesen do dalšího vozu a odvezen do parády dalšího týmu. Jeho autor se právě obrátil v hrobě, tento týden již poosmé.
A s těmi našimi cebritami je to úplně stejné. Stačí za slovo OBRAZ dosadit slovo HEREČKA… a máte každodenní chléb desítek redakcí, a desítek obrazů. A o měsíc později pult v trafice, s obálkami jednou jak druhá a s texty o obraze, který mezitím z galerie zmizel do depozitáře, protože ho prý nějakej kretén úplně přetřel.

29. června 2018

Ještě k tý včerejší promočený promoci

Foto Jan Fišer, ved. ateliéru Design interiéru, FUD UJEP

Ještě k tý včerejší promočený promoci… Milé děti! I kdyby chcalo nevímjak, kdyby sněžilo nebo nám padaly na hlavy trakaře, kdyby nás pičovaly kroupy a blesky nám házely lesky po pleších, kdyby do nás pralo slunce nemilosrdně jako loni, kdyby se nám čapky plnily vodou víc než včera a naše chatrný profesorský těla potily zbytky nápadů jak přesně před rokem, tak KVŮLI VÁM SI JÁ v tomhle čarodějnickým hábitu stoupnu kamkoli a třebas na půl dne, hlavně ať jste spokojený, protože JÁ VÁS MÁM RÁD! A přežiju, že některým věčně zamrzlým rebelům vůbec není divný, že všichni ostatní jsou vyšňoření a oni jsou v teplákách nebo odrbaných pumpkách, že holky okolo a diváci si na tuhle ceremonii vzali to nejlepší, co mají, zatímco pro tyhle furianty je ta dvouhodinovka jen pitomým zdržením cestou na Růžek, a přežiju i svoje rozpaky nad tím, jak se některý z vás nejsou s to trefit nejen ke schodům z pódia, ale ani k pedelovi s insignií, natož se té štangle dotknout a vyslovit tu těžce zapamatovatelnou formuli „Slibuji!“, protože tohle jsou naprostý banality vedle zážitku, kterej mně vždycky uchystaj všechny ty nádherně oblečený a nalíčený krásky mezi váma, na který je radost koukat a uvědomit si, jak od chvíle, kdy klopýtaly při imatrikulaci na dospěláckejch kramflekách, dospěly a zkrásněly, stejně jako pánové v rafinovanejch kvádrech a s pevnou chůzí i stiskem ruky, který zmužněli ještě víc, protože na dnech otevřenejch dveří to byly takový nesmělý ucha, co se schovávaly za svejma spolužačkama, kterým dneska gratulujou k titulu, stejně jako ony jim, prostě v tý chvíli a třeba ve slejváku, jako byl ten včera, i ta naše ufňukaná hymna a Gaudeámus a Óda na radost nebo fanfáry z Hvězdnejch válek hraný obětavýma promáčenýma muzikantama znějí senzačně a slavnostně, a to hlavně kvůli vám, na vaši počest i počestnost… a vždycky stojí za to tuhle ceremonii přestát, užít si ji, bejt s váma a stát nebo sedět proti vám, protože kdoví, kdy vás ještě uvidíme. Byly jste skvělý a jsem si jistej, že budete čím dál tím lepší, stejně jako že ti drbani taky jednou dospějou do fáze, kdy jim dojde rozdíl mezi různejma životníma okamžikama.

Takže hodně štěstí… KOLEGOVÉ!



3× foto Jirka Dvořák, FUD UJEP

27. června 2018

Sen jsem si nikdy nezapsal…

… naopak, vždycky jsem je zaspal. Až dneska.

Dneska se mi nad ránem zdálo, že pracuju pro Gazdíka ze STAN na kampani, jsme v nějaké moderní čerstvě postavené budově, kterou okopírovali UMPRUM, a u příležitosti voleb postavili vedle budovy repliku slavné Kubáskovy rakety (měla na sobě napsáno Kubasek). A když ji usazovali, tak se jim zlomila a spadla na tu budovu, a propadla se do přízemí asi pět metrů ode mne, akorát jsem zaslechl, jak Jirka David říká „Opatrně!“ Hned jsem se snažil zavolat Kalouskovi, ale zjistil jsem, že na něj nemám číslo, tak jsem volal Bursíkovi, ale ten se kroutil a říkal, že mi ho nedá. Tak jsem sedl na kolo a jel pryč, a se mnou na kole Alan Záruba, a oba jsme se natlačili s těmi koly do tramvaje č. 25, on ale stál u řidiče a vůbec si mě nevšímal. Já si povídal na prostřední plošině s Annou Marešovou, a místo svého kola jsem jí držel kočárek. A pak jsem se v půl osmé vzbudil a první, co jsem hned řekl nahlas (fakt že jo), bylo: „Ti grafici mají ale skvělej život!“

Ve snu to byla velice slavná raketa, ta původní, Kubáskova.


Titulek v novinách, kdyby fakt vyšly.

3. dubna 2018

Zahrada je otevřena



Dobrý večer, jsem Pavel Beneš, a protože mě nikdo nezná a nic neumím, zvítězil jsem v castingu na uvedení této výstavy. Připravil jsem si proto krátký proslov a protože to s mou pamětí jde ve znamení skopce, budu jej číst. Netrvám na tom, abyste se na mě při tom museli dívat, ale můžete.

Asi to o letošním 3. dubnu nevíte, ale přesně před 130 lety se stala první ze serie jedenácti vražd v Londýně, které byly připisovány Jacku Rozparovači, a před 70 lety schválil americký prezident Harry Truman výrobu nejoblíbenějších zesilovačů na světě, tzv. Marshallův plán. Krásné 120. narozeniny by dnes oslavil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj, zakladatel tzv. secesního undergroundu, a my všichni holou povinní slavíme dnes Mezinárodní den spodního prádla; mimochodem, zítra je stejně oblíbený Den naostro, mezinárodně uznávaný svátek bez spodního prádla.
Ovšem nade všemi těmito banalitami vyčnívá dnešní vernisáž výstavy obrazů, kreseb a obrazů trojice autorů: Evy Turnové, Vráti Brabence a Richarda Pechy.

Dva z nich – shodou okolností oba muži – se svou lidově-uměleckou výtvarnou tvorbou chlubí poprvé.
Vráťu známe všichni jako nestora českého podzemí v rolích hudebníka a spisovatele, jako nestora kanadského nadzemí v roli zahradníka, a jako otce i syna i ducha sťatého ve Sladkáči i jinde. Teskně truchlivé tóny hubiček jeho saxofonů dokážou probudit i ty nejotrlejší usínače, a novinář Ondřej Bezr z Babišovy věčně Mladé fronty DNES jej charakterizoval jako „mimořádně charismatickou osobnost, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností vykaleného rockera deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.“ Ode dneška k textům přibylo i biblicky příhodné sedmero kreseb.
Známá a populární, mezi androšema již zlidovělá, je historka z třiasedmdesátého roku: „Surrealismus, blbečku? Bych od tebe čekala víc,“ pravila grafička Naděžda Plíšková, když u Soudku krátce před zavíračkou nakoukla Vráťovi přes jeho čerstvě třicetileté pravé rameno. Nu a dnes, kdy je Vráťovým ramenům dohromady skoro na den přesně 150 let (a pozor! Slavný 28. duben – Mezinárodní den bezpečnosti a zdraví při práci, ale také Mezinárodní den smutku – je za dveřmi), tedy dnes oněch sedm sýrově realistických kreseb z onoho ohnutého období spatřuje světo světla a my se jim můžeme jen podivovat. 

Dnes si svoji velrybí premiéru odbývá i Richard Pecha – a já mu k tomu i k jeho dnešním jmeninám gratuluji –, Vráťův Brabencův dvorní takyportrétista a ilustrátor. Čím déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství, o to déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství. Také vám věta „Měla by varovat lovce, uvědomila si…“ zní jako zmatnělý a omšelý odlesk doby???
Eva Turnová, která tento večer poté, co jí prostor verlybář Pavel Micka naivně nabídl, celý spunktovala, o Richardu Pechovi s neskrývanou závistí říká, že má dar několika tahy vystihnout podobu i charakter. 

Záměrná a úmyslná neschopnost téhož je light-motivem její expozice. Evinné obrazy ještě nestihly zaschnout, když je pyšně fotila kvalitním fotoaparátem již dávno nevyráběného modelu iPhonu, v mizerném světle a lehce rozechvělou rukou, aby vzápětí – stržena euforií z vlastního tvůrčího kvašení a zmámena možnostmi syntetického ředidla – rozmatlala, rozňahňala a – cituji: „zmršila“ – horkotěžko nevystiženou podobu i charakter k ještě většímu nepoznání portrétované konkrétní ikony Turnovýho života. Tiskem oněch fotografií na tzv. Di Bondyho desky zmizelou skutečnost vzkřísila, a celé své úsilí okomentovala poněkud povrchně, leč o to autentičtěji: „Takže jsou to sice tisky, ale obrazů, který už nejsou. Pár jsem jich vytiskla, který existujou, ale má je třeba Stoppard, a není možnost je tady vidět.“

„Všichni tři jsme nějak provázaný tím undergroundem“ – který mimochodem stále ještě nemá svůj mezinárodní den –, připsala Eva na závěr svých dopoledních poznámek k tomuto mému žvanění, a já nějak nevím, jak s touto její myšlenkou naložit, abych mohl svou promluvu konečně ukončit, poděkovat Pavlu Mickovi za poskytnuté útroby velryby, vám za příchod a přítomnost, Pepovi Janíčkovi s Hankou Skopcovou a Alfredem Michlem za hru na kytary a mandolínu, mamince, tatínkovi, Báře, Zuzce, Hance, lidem ze štábu, klukům z manšaftu i holkám ze sprchy… prostě, považujte tuto zahradu alespoň za pootevřenou, ať už je tato vernisáž v jakékoli své fázi.

Výstava GARDEN IS OPEN v Kavárně Velryba, 3. 4. 2018 v 19:38 hodin. Foto Barbora Šťastná.


Pepa Janíček, Pavel Micka, Filip Topol, Vráťa Brabenec.

Posloucháme Evu.

Posloucháme Vráťu. Vlevo za nosem Jana Jonáková, která měla dnes narozeniny
a je krásná stejně jako v roce 1976, kdy jsme se seznámili na mé úplně první vernisáži na SUPŠ.

Považujme zahradu za otevřeno…

29. března 2018

Kde hymna můj?


Debata i nápad na úpravu hymny mě vážně hodně rozesmály. Nebo spíš hodně rozesmály a nebral jsem to vážně. Jenže ono to prý vážně míněno je. 

Autorská interpretace motivu hymny uznávaným skladatelem a varhaníkem Milošem Bokem je patrně opravdu posunem aranže do současna, ale nemožností si novou hymnu také zazpívat se ze státního symbolu stává k pouhému poslechu a maximálně tak k vnitřnímu souznění určená vcelku dost složitá melodie. Při poslechu jsem měl chvílemi dojem, že hymnu slyším ze dvou na sobě nezávislých zařízení a že si zpěváci ve druhé půli odskočili na kafe.
Ovšem ani tato či jiné úpravy nezmění zásadní fakt, totiž to, že hymnu máme ufňukanou a lítostivou; místo hrdosti na sebe sama vzbuzuje stesk po domově, po teplém místě na peci za komínem. Taková je ideální pro emigranty a vyhnance, a bohužel asi i pro sportovce povinně vzdálené z rodných hrud… ale že by nám dodávala kuráž a energii, to tedy fakt ne. 
S tímto názorem nejsem sám, výhrady ke skladbě co státní hymně a zejména k textu měli i kolega-neruda Jan Neruda, příjmenovec Edvard Beneš či tatíček Masarrigue. Své si hymna užila i díky nejslavnějšímu českému horolezci Boryšovi či ruskému agentu Kdedomovovi.
Píseň slepého žebráka Mareše prý představovala jeden z mála světlých bodů neúspěšné frašky „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“, pro nezájem jen jednou reprízované. Fidlovačka je ševcovský nástroj užívaný k hlazení kůže, ale rovněž název ševcovských slavností v pražských Nuslích, ke kterým se Tylova hra vztahuje. Nepřipomíná vám to něco?
Například rčení „Ševče, drž se svého kopyta“ vulgo dnes „Občane, neser se nám do politiky“, případně analogii Čecha co žebráka nevidoucího, jakých zrůdností se dopouštějí král a jeho kohorta, o frašce jménem „prezident České republiky“ nemluvě, protože všechna další slova na toto téma by byla házením perel svini a hrachu, po němž se nám leda tak líp prdí, na zeď Hradu.

Když už hymnu chtějí mít sportovci delší, ať zpívají i druhou sloku – Kde domov můj, kde domov můj? Znáte v kraji bohumilém, duše outlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj… –, ale mám obavu, že tolik nových slov za sebou se hodně našich sportovců a činovníků není s to naučit nazpaměť; dnes a denně je možné poslouchat jejich naučené mantry o tahu na branku, o touze dát gól nebo hrát na vítězství, o tíze soupeře a o tom, že kluci do toho dali všechno.

Debata o návrhu nové hymny měla jeden pozitivní důsledek: zase jsme si jednou já a několik mých přátel potrénovali ostrovtip, z čehož vznikly tyto perly (které si žádná svině nezaslouží ani vidět): 
A nevíte, jestli ta hymna by byla pro všechny, nebo jen pro hymnasty?
Pro hymnašmejkry.
I pro hymnazisty.
Jídelníček pro sportovce by se jmenoval hymňam.
Pro hymen.
Chováme se jak hyemny…
Perforace hymen, to je tedy hymnus.
Opustíš-li mne, ne za hymnu, opustíš-li mne, záhy mneš!
Hlavně nepřijít o hymneček.
Hymnaneluja. Hymnamen.
Vžycky, když ji hrajou, nohymne bolí.
Jak nahýmný v trní.
Úhymný manévr!
Zhymní kabát.
Do Hymnalájí?
Zatracená zhymnice!
Krása Prahymnou taky otřásla, stejně jako pochymná pověst samohymných děl…
Jaro už je za hymny.
Hymnóza.
Chodil jsem na hymněleckou školu… jsem hymnělec.
Hymnělec ji připravil o hymenství.
Zhymni!
Hymna, hymnouc, hymníc.
Hymna mne mne.
Hymně neserte!

4. února 2018

Turnový háj 6

Tak jako by Václav Havel býval křtil postupně své lavičky, jako František Sádra Chmelík v pravidelných intervalech odhaluje další a další skrumáž svých ozubených kol v Cross klubu, tak Eva Turnová za chvíli pokřtí svůj šestý háj. Není tedy od věci udělat si malou inventuru.

Takže: o „kapele Plastic People“ v různých formách názvu se Eva dosud zmínila 212krát, což je vzhledem k počtu 332 sloupků – včetně šesti letošních knižně dosud nepublikovaných – úctyhodný výkon. V pouhých 96 z nich se ovšem ani jednou neobjevil Vráťa. Johanka hraje alespoň nějakou roli v 36,5 % z nich, zatímco Eviny kamarádky v téměř polovině. Sexu je věnováno v součtu 29 normostran, z nichž ovšem tomu skutečně prožitému necelá třetina jednoho tiskového archu. Ovšem slovo LÁSKA je zmíněno 222krátz čehož ovšem dvakrát ve slově POMLÁSKA a jednou při zmínce skutečného jména J. H. Krchovského. Kvintkustu „kníže“ použila Eva sedmkrát, z čehož ale šestkrát jako druhý pád slova knížky.
Basa tvrdí lyriku Evina slovníku ve 129 sloupcích, a ve svých textech Eva navštívila 19 zemí na čtyřech kontinentech, 97krát šla vyloženě nahoru a dolů jen 13krát. Takže je po většinu svého literárního života na vrcholu.
Celkem 57krát jsem narazil na slovo, kterému nerozumím. 11 z nich jsem nenašel v žádném slovníku.

Když JÁ sečtu číslice ve SVÉM rodném čísle, vyjde mi výsledek shodný se součtem všech číslic letošního roku. Totéž číslo mi ale vyjde i tehdy, sečtu-li všechny číslice v datu, hodině a tomto okamžiku tohoto křtu. Pořád to nic neznamená, dokud neuvedu, že SOUČET VŠECH ZNAKŮ – opakuji se: 532.802 znaků včetně mezer – Z EVINÝCH SLOUPKŮ PUBLIKOVANÝCH V TURNOVÝCH HAJÍCH 1-6 VYDÁ VE VÝSLEDKU TOTÉŽ ČÍSLO!!! Ale! SOUČET VŠECH ZNAKŮ bez mezer (tedy 416.253) vydá, věřte nevěřte!, tutéž cifru jako všechny součty předchozí!

Tím číslem je… kdo toto číslo uhodne jako první, dostane od Evy šesté téháčko grátis! Pomůckou budiž, že Eva nejraději pije red wine, jednu dvojku za druhou a že písmeno s tímto pořadím znamená Evina oBlíBená témata, mj. Brabence, boreliózu, baskytaru, břicho, blues nebo Blastyky … pak je potřeba přiznat v Turnový případě tomuto číslu zásadní význam (krom toho, že Eva je suverénní jedničkou mezi českými sloupkařkami, i když až za Halinou Pawlowskou… a Aňou Geislerovou… a Carrie Bradshaw), tedy že onen význam vám dojde, když sečtete i všechny znaky v Evině jméně i příjméně.
A ledva k tomu číslu dospějete, stačí už jen mít odvahu se přiznat. 

Můj úvodní text při křtu Turnového háje 6, v sobotu 3. února 2018 od 20 hodin v Divadle Archa.

Křtíme šestej díl Turnovýho háje, v Arše, a Eva čte Zubákovou 2.
A pak Vráťa text DNA.

„Je taková, jaká má bejt ideální žena: útlá, stručná a upřímná,“
vyjádřil se kmotr knihy, kníže Schwarzenberg.

Eturnity, Vráťa Brabenec, Načeva spolu s DJ Five a Tentatoa,
a Magické noci… to teda byl nářez.

9. ledna 2018

Známky

„Dobrý den, máte áčkové známky?“
„Ano, kolik jich chcete?“
„Sto.“
„Tolik vám jich neprodám, nejvýš třicet.“
„A proč? Potřebuju jich sto.“
„Máme takové nařízení teď.“
„Tak já si jich vezmu třicet, půjdu ven, vrátím se a koupím si ty další.“
„Helejte, já vám jich prodám třeba sto, tak holt nevyjde na ostatní!“
„Ne ne, klidně mi jich dejte třicet, ať si neděláte problémy.“
„1600, hotově, nebo kartou?“

Tyhle stokrát lepší než olizovat Zemana.