30. prosince 2011

Podpisy, podpisy, podpisy

V šupleti čeká dvoustovka známek v nominální hodnotě A („Prosím nějaké hezké bez pana prezidenta!“ „Pochopitelně…“) i obě razítka (letos bonusové s dvojsmyslným odkazem VZOREK MÉHO DNA), a přede mnou na stole na jedné straně hromádka nadepsaných obálek, na druhé štos tisků. I letos jsem si jich objednal „jen“ třistapadesát, jenže jako rok co rok se i letos tiskařský stroj nějak víc rozběhl, a než jej stopli, je jich tu šestset. Úctyhodná hromádka, slušná váha. Rozešlu jich kolem stopadesáti, dvě stovky rozdám. Zbytek ale taky tak nějak zmizí, rozplyne se v rukou všech, které stihnu potkat a které jsem neměl v adresáři. A všechny teď musím podepsat, aby efekt byl dokonalý. Nepodepsanou novoročenku nedám z ruky.

Rituál podepisování novoročenek mám v hlavě odmalička – rodiče totiž vždy před vánoci podepisovali různá množství balíčků po 200 tiscích, podle toho, kolik lidí si novoročenky u nich objednalo. Za ta leta tisíce podpisů, maminka i tatínek, a nešlo to kazit, 200 podpisů včetně pořadového čísla z celkového nákladu… –, a přesto se mi ten rituál nezprotivil. Miluju ho, a vlastně jím pro mě začínají skutečné vánoce.
Prvních deset až dvacet je rozcvička, zahřívání dlaně o papír, zvykání si na tužku – každá dosavadní novoročenka počítala pro podpis s jiným nástrojem: párkrát plnicí pero, většinou měkká tužka, naposled cokoli tenkého červeného –, hledání optimálního tahu v konkrétním prostoru; pak to je na příštích padesát automatická macha. Jakmile se to ale rozjede, řeknu si: to mi to ale panečku jde! A bác, tah se zašmodrchá, hrot zmateně zakličkuje a místo podpisu je tam cucek čehosi, co mělo být mým jménem, mnou. Zmačkat, roztrhat, vyhodit, a znovu.
Letos jsem se snad zamyslel nebo co, a jak se tak podepisuju a podepisuju, najednou jsem si uvědomil, že píšu spoustu jiných slov než své jméno: PAVEBENŠ, PAVVEBNNŠ, PAVBENNEŠ, PAWBENNŠ, dá-li se ten třas nazvat literami. Začátečními P a A jsem si jist, mám na ně takový vláčný grif, stejně jako na konečné Š, i to má svůj neměnný tah již pár desítek let (a sakra… to už tolik? No, vypadá to tak…), ale to mezi… tadadada a B a tadada, jednou kudrlina tuhle, příště támhle a pak zas vedle, říká se tomu muří noha? Můj podpis je hromadou muřích nohou. Dva podpisy nejsou stejné, stovky variant deseti písmen.
Z mládí, kdy jsem sbíral autogramy automobilových závodníků, si pamatuju, že podepsat se trvalo Jackie Stewartovi sedm vteřin. A pokaždé si na to vzpomenu, když obálku s jeho podpisem najdu a spolu s ním pár dalších českých jmen (Nikiho Laudu jsem bohužel ztratil). Mně podpis trvá 4,8 vteřiny. Vezmu-li v potaz, že do roku 1990 jsem za pět let podepsal a rozeslal ročně kolem tisícovky novoročenek, a od té doby mezi třema a pěti stovkami, je to i při těch nejnižších odhadech 11300 podpisů, takže 54240 vteřin, což je 15 hodin a 4 minuty. Jako bych ráno vstal, v osm začal a pětapadesát minut před půlnocí přestal. Krom zdravých devíti hodin spánku jsem zbytek dne propodepisoval. A furt mě to baví!
(To ale není nic proti tomu, když jsem v roce 1991 natiskl univerzální blahopřaní k narozeninám, což byla kresba dortu. K tomu jsem si nechal udělat razítko se svíčičkou, a gratulaci jsem v ten rok poslal 386 lidem, jejichž průměrný věk v onom roce čítal 35 let. Každý dostal gratulaci s adekvátním počtem narazítkovaných svíček a s namalovanými plamínky... to je bratru 13510 svíčiček! A kdyby jeden štempl včetně plamínku trval jen 10 vteřin, gratuloval jsem v jednom kuse 37 hodin, 19 minut a 40 vteřin...)   
Když na ta čísla tak koukám – zas tak moc to není. S tužkou v ruce a jejím hrotem šmrdlajícím ve skicáku jsem strávil mnohonásobně víc času, minimálně v kleci na Divadelních poutích pět hodin denně. Takže ňákej podpis…


Touhle aplikací si můžete sami vyzkoušet, jak rychle se lze podepsat. Zkuste zvládnout mé jméno do pěti vteřin… a nebo svoje do deseti.


23. prosince 2011

Kdo dneska ještě nosí havelok?

O čem dneska psát, z čeho si dělat srandu? Kterou aplikaci pro smartphony si vymyslet, aby se geečí národ popukal smíchy? O kterou z nejnovějších technologií se otřít, a nemít při tom na mysli, že se dnes koná funus z těch nejfunusovatějších, anžto funus někoho, i díky němuž jsme tam, kde jsme, a s námi i všechny pitomé technologie a nejmožnější i nejnemožnější vychytávky, zaručující nám virtuální nesmrtelnost? 
(Jediné, z čeho si dneska můžu udělat legraci a nemít pocit trapnosti, jsem já sám. Beneš. Dva metry kostí, a skoro metrák hmoty a tekutin. Nic moc k hromadné taškařici.)
Doufám, že nevyjde Letiště Václava Havla. Jednak se mi už teď nelíbí představa příletu na Havlák (nebo že letím z Havla), a jednak dřív nebo později s týmž názvem vyrukují dřevotřískoví nábytkáři z Aska nebo Europamöblu. To si pak strůjci této hovadiny zalezou pod peřinu a budou dělat, že ten nápad jejich nebyl. Projde-li totiž teď letiště, co přidělíme jednou těm dalším? Hlavní nádraží, Florenc, Česká televize… a nebo něco novějšího?  
Mám pocit, jako by někdo támhle z nebes zoufale, leč němě gestikuloval, jako že ne, ne!, proboha, lidi neblbněte, dejte si na panáka a užijte si vánoc, a v Lucerně ať všichni tancujou a pivo teče proudem!
Mimochodem – víte, že Havel je vynálezcem nejen haveloku (dlouhý pánský plášť bez rukávů a s pelerínkou), ale i havelikonoc (velikonoce s počasím vhodným pro havelok, případně s teplou havložkou) a spoření s haveliškou? Neříkám, že zrovna Václav, ale Havel určitě. U mě si lidi vzpomenou maximálně tak na město nebo na dekret. A to není ani na státní smutek, ani na stádní veselici. Něco mezi…

Kdyby to ale náhodou prošlo, logo se nikdy neztratí...


16. prosince 2011

Přestupný rok se blíží

Dnešek je plný bizarní historie… tak třeba před 238 lety (1) se bostonští občané v přestrojení za Mohawky (2) zmocnili v přístavu zásilky čaje (3) a vysypali jej do moře (4) na protest proti britskému čajovému zákonu (5). Cílem tohoto zákona bylo snížení ceny čaje legalizací jeho pašování (6) do severní Ameriky (7). Jakpak by asi dnes bylo řešeno snížení ceny za tunel Blanka?
Protože se před sto lety touhle dobou blížil přestupný rok 1912, vzal si jej na mušku (8) oregonský žertéř J. E. Murphy (9) a ve slavné karikatuře „Přestupný rok se blíží“ v Oregonském Journalu (10) si udělal prču (11) z faktu, že v přestupném roce (12) tamní ženy mohly vyzývat muže k tanci a následně jim vnucovat svou ruku. Murphy použil tento zvyk pro karikaturu, na níž si „Miss 1912“ oblečená podle poslední módy vybírá mezi kandidáty (13) na prezidentský úřad potenciálního manžela. Jsou tu Woodrow (14) Wilson, William Howard Taft (15), Theodore Roosevelt (16) a Robert LaFollette. Strýček Sam (17) je tam pro to, kdyby někdo vtip nepochopil.
A přesně před 100 lety schválil Izrael (18) autorský zákon.

(1) 1773 = 42,107006²
(2) mohok – chamtivý (maď.)
(3) cai – mohl (velš.)
(4) more – více (angl.)
(5) Tea Act; tea – pochodeň (šp.), aegte – opravdový (dán.); lid. voheň, fakt!
(6) paša – vládce (padišah; pers.) 
(7) ame – ročník (lit.), rige – řídit (šp.); „řízený ročník“ litevsko-španělským nářečím
(8) moo – bů (angl. dět.), S.H.K.A – Svaz hokejistů Karolíny a Arkansasu
(9) prastrýc Eddie Murphyho z otcova kolene
(10) v sobotu 16. 12. 1911
(11) prtcha – starosaská hra, podobná bžundě 
(12) roce – skály (it.) 
(13) cunda – druhý, datio – poskytnout (lat.); předchůdce second-handlu
(14) wood – dřevo, rok – řádka (angl.); dřevořádka, odb. letokruh
(15) vynálezce laku na vlasy
(16) dejvický rodák, má tu svou ulici
(17) sam – společně (dán.)
(18) iz – předložka z (rus.), Rael – románová postava, kterou kdysi hrál herec Jason Evers (19)
(19) mn. č. zájm. ever – stále (neustále)

Svého pravnuka J. E. Murphy nezapře, i šibalský úsměv lze zdědit:

9. prosince 2011

Šel bezdráteník po ulici, selka na něj volala...

... aby jí šel bezdrátovat router s dvouma vstupama


V neděli to bude 110 let (1), kdy byly položeny základy pro dnešní globální komunikaci založenou na ničem, resp. na něčem co není, vulgo na tom, co vypadá takhle:               – ano, právě jste se koukali na bezdrátové spojení dvou částí této věty. Neomlouvejte se, i pro mě je to nepochopitelné, jak skrze nic (2) putuje všechno. Tehdy ve čtvrtek provedl Guglielmo (3) Marconi (4) první transatlantické bezdrátové spojení a nazval je wi-fi (5). Taková už je dnes doba: čím méně toho víme, tím jsme jako lidstvo dál. Descartes (6) by dnes asi musel být konkrétnější, se svým „Cogito ergo sum“ (7) by ho hnali svinským krokem. Krom toho, on ve skutečnosti tenkrát řekl „Cogito ergo sum quod sum… krok sum krok…“ (8), protože byl z interview (9) celý nesvůj.
Neděle ale bude až pozítří, dnes je to 480 let (10), kdy došlo k prvnímu zjevení Panny Marie Guadalupské (11). Slečna Marie Guadalupská si tehdy uvědomila, že je stále panna, a řekla: „Já se z toho zjevím!" 
Indián Juan Diego, který se o leccos marně celou noc (13) pokoušel a právě se chystal odejít trhat na horu Tepeyac růže, se svěřil se svou impotencí (14) biskupu Juanu de Zumárragovi, a ten to Bohu práskl hned při první mši (15).
A není bez zajímavosti, že dnes všichni slavíme Mezinárodní den proti korupci (16). To bude zas mejdanů…

(1) 110 let's go, loňský hit kapely The Feelies (Zpoplatněný kecy)
(2) nic – výklenek (malaj.)
(3) Guglielmo – předchůdce Googlu, pův. Googlelmo
(4) marco – značka (it.), akronym pro reklamní sdělení „Google je značka“
(5) zkratka ze slov: without – bez (angl.), filo – drát (it.)
(6) des – z, cartes – karty (fr.); tedy z karet, od kartářky… existoval on vůbec?
(7) Myslím, tedy jsem.
(8) Myslím tedy… že jsem kdo jsem… jaksi…
(9) inter – pohřbít, view – pohled; pozdrav z pohřbu
(10) středa 9. prosince 1531, těsně po snídani
(11) z aztéc. slova coatlaxopeuh – rozšlápla jsem hada (12)
(12) chudák Juan Diego, muselo to bolet…
(13) noce – vlašský ořech (it.)
(14) impo – zkr. pro dovoz, tenca – lín (šp.); lid. lenojeb  
(15) mši – samečci od mšic
(16) kór – zvláště (české dialektikum), opce – nárok; pův. tedy koropce



Jsou věci, které se už dnes bez drátu báječně obejdou: pletení, zátaras, košile nebo kolo od kola.

2. prosince 2011

Z jedné strany chvojka, z druhé borověnka…

V duchu známé koledy(1) – ano, Vánoce jsou za dveřmi, a Ježíškův bezedný vak(2) se roztrhává vahou přístrojů, letících v nerovném souboji s kometou(3) k srdcím natěšených vánočníků – se pod nejednou chvojkou či borověnkou objeví strojek(4), nad jehož funkcemi se i rozum postaví. Nejenže již pár let umí naše telefony fotografovat, teď k nim přibývají fotoaparáty, které umějí telefonovat. Z jedné strany foťák, z druhé mobil, hlásá titulek zdejší včerejší anonce. Reklamní kampaň Datartu(6) se vemlouvavě ptá, zda chceme dárkem skutečně potěšit, a dává nám možnost volit(7) mezi telefonofotoaparátkem, nebo svetrem(8) či fuseklemi(9). (Datarte, div se, ale mě víc potěší ty fusekle, protože hřejí a foťák podobný tomu od tebe bude mít kdekdo.)  
Protože cílovkou podobných kampaní jsou ženy, je jistě vzrušující představa, že z jedné strany ten a z druhé onen(10). A když si při tom můžou ještě současně zavolat i zafotit, no… nekup (mu) to. 
Na koledě citované v názvu dnešního sloupku mě vždycky fascinoval verš(11), že „jedli kaši z hrnka“. Takže nejvíc bych si přál hrnek té jejich kaše, Datarte. Ideálně ihned.

(1) Call Ed! – zavolej Edovi!
(2) wack – pošuk
(3) Come, Ed! – Edo, pojď sem!
(4) strø – posypat, jæg – lovec (dán.); posypaný lovec(5)
(5) zaniklá dánská legenda O posypaném lovci
(6) dat – daný, art – článek (rum.); lid. tasemnice
(7) volit – sloveso od podst. jm. vůl
8) sweeter – sladší (angl.)
(9) fuse – pojistka, kle – šaty (nor.); pojištěné šaty
(10) ten – oni, onen – dobrý (bask.); oba dobří, všude nejlépe
(11) z něm. verschieden – rozdílný

Pamětníci si jistě vzpomenou na analogový telefonofotaparát AE: