30. června 2012

Blešák

„Pani, že jste to vy, prodám vám to za 1200, za polovinu ceny, vy to oceníte, to je vidět!“, drmolil kramář na blešáku na náplavce před Výtoní a držel v ruce náramek, co nosily naše mámy v šedesátých letech, takový ten z Jugošky, vyřezávaný.
Připomnělo mi to, jak jsem sám – když před lety s blešími trhy začínali na Míráku – byl z těch, kteří uvěřili budoucí tradici a se svými cetkami se před svatou Ludmilou několik sobotních dopolední pekli s minimálním ziskem, protože lukrativní místa zaujali protřelí harcovníci z Buštěhradu a z Vysočan, správně vycítivší další možnost prodeje svých střepů jako historického skla. Ale co, bez nich by to asi nebylo ono, jen místo slova burza (pamatujete na ty nedělní letenské, s deskami a plakáty, pravidelně rozháněné policajty s obuškem v jedné ruce a s druhou rukou na věčně nedržící čepici?) se tomu říká blešák – nakonec, kdekterý FleaMarket kdekoli na světě bývá atrakcí k povinnému nepřehlédnutí.
Líbí se mi spontánnost lidí, co se tu vyskytují. Jsou mně milí svou bezprostředností, svojí ochotou sednout si nad pár svých zbytečností a mít radost z radosti těch, kteří po něčem sáhnou. Zrovna tuhle jsem si tu koupil letitou knížku milostné poezie „Ach ta láska nebeská“ (SNDK, 1966) v moderní úpravě Zdeňka Mlčocha a s fotkami Pavla Jasanského (ano, tatínka slavného Lukáše a dědečka mého studenta Vojty). Ze 47000 v tiráži avizovaných výtisků mám jeden z několika, které přežily šestačtyřicet let... milej pocit, s milou knížečkou v ruce.
A stejně je to zvláštní: ať jsem byl kdekoli, na výletě za jiným mravem, za jinou kulturou, vždycky jsem za jeden z nejsilnějších zážitků považoval návštěvu blešáku, prapodivného sortimentu lidí se stejně prapodivnými osudy, které je svedly na místa střetu dávna se současnem, na místa, nad nimiž se vznáší odér staroby, levné minulosti a křehké sily okamžiku teď, protože příště už bude cítit úplně jinak.
Takže, paní, vlastně buďte fakt ráda, stejný poklad jinde nekoupíte, a vy to víte, je to na Vás vidět!

29. června 2012

„Kontrola mobilu, pane!“


Dnešní geeci a geeky, kteří se už bez internetu v krajině třísel či vaječníků rozhodně neobejdou, ono povznášející čtivo nemohou pamatovat, ale my starší, pro které mobilní telefon představovala telefonní budka na korbě multikáry, víme své: v plastu vypálený lev střežil státní tajemství uvnitř ukrytá, která získat bdělý imperialista kdekoli mezi Domažlicemi a Atlantikem, rozpoutal by třetí a pak i čtvrtou a pátou světovou, zatímco majitel prozrazené občanky by si to odseděl mezi nejtěžšími zločinci (mj. Havel, Jirous, Stárek a spousta Nováků). Státem hlídané informace o zaměstnáních, pobytech trvalých i přechodných, o příbuzenstvu před i za oponou (kde nikdo nesměl hrát, nebo nebudou hrát), o portrétu povinně odpovídajícímu skutečnosti (běda, ostříhal-li se mánička, a dvakrát běda, byla-li mánička přistižena s portrétem se slušivou frizůrou, to jí pak byla kadeř přistřižena něžným policejním bradýřem), o schopnosti bránit vlast, o vzdělaní či svéprávnosti, vše v zájmu veřejné bezpečnosti.

A tehdejší občankou dneška je (především, ale i mimo jiné) iPhone, jehož prodej –  tehdy ještě jen na americkém trhu – byl přesně před pěti lety zahájen (29. června 2007) a který se vzápětí stal vedle kondomu, zippa a svazečku bankovek standardní součásti kapsy kdejakého pubescenta. Z něj se poctivý nálezce dozví jak se nejen majitel jmenuje (Mail, Facebook) a jak vypadá (Photo), ale i kde bydlí (AddressBook), s kým se stýká (Facebook) a kde (iCal), stav konta (PayPal), základní potřeby (eBay, Aukro), kam rád chodí (Foursquare), a spoustu dalších informací, z jejichž znalosti by se imperialistovi zatočila palice. Být dneska tehdy, zastavovali by nás esenbáci s výzvou „Kontrola mobilu!“ a tak jako tehdy by jeden četl a druhý zapisoval, však si je pamatujete, Vencu s Bohoušem. 
Tehdejší míra informací o každém z nás byla daná nevírou režimu v soukromí jedince. Dnešní víra ve svobodu dospěla přes všechen strach o cokoli osobního do stavu, kdy jsme ochotní svěřit tomu krámu kdejakou pikanterii, bokovkou počínaje přes všechny starosti až po přístup k účtům. A co víc – krom dat mu svěřujeme i sebe sama: pro image je i nefunkční iPhone lepší než fungující plastová Nokia. 
A to všechno za pět let.


Psáno pro Reflex.


22. června 2012

Apple lhal


Zase jedna šlamastyka. „Apple lhal v reklamě na iPad. V Austrálii zaplatí pokutu 46 milionů Kč.“, vykřikli na iDnes. Tak se na to podívejme… hoši z Cupertina slibovali připojení k síti 4G, a ono to nejde. A za to teď zaplatí Australanům pokutu 46 milionů korun. Co budou dělat Australané s tolika korunami, ví čert: tváře na bankovkách jaktěživo neviděli, jména jim nic neřeknou a ve směnárnách v Sydney nebo v Melbourne české koruny neberou. Nu nic, o to nejde.

Mě trkla jiná věc – v tom je čeština skutečně proradná –, a to, proč je Apple chlap? Apple lhal [čti epllhal], píšou. My Češi nejenom že násilníme cizinky úchylným přechylováním jejich příjmení (dámy Denchová, Streepová, Obamová, Christieová, Fondová a Jacquesová si už zvykly, co ale naše velmi pikantní paní Mužová a Pánová?), my všem možným subjektům rovnou vnucujeme konkrétní pohlaví. Apple je on (ten jablk), stejně jako Nike (ten bůh Niké; a nebo hrdina Nik?), Shell (ten mušel), BESIP (ten bezpečnost silničního provozu), naopak ženou jsou povinně Wi-Fi (asi že má ofinu), IKEA („IKEA nabízela orální sex,“ rovnou hlásá rovněž iDnes), Hyundai (tak mi to tedy Hyundai, baby), Skanska (kam nemůže čert, tam nastrčí skanskou), Visa (jako vosa), Mazda (opakem je sebemazda), a věčnými dětmi jsou třeba Ferrari (to Enzo), BMW (ach to bavorátko), NATO (to vojačisko), Adobe (podle vzoru to robě), Volvo (Volvíčko, Volvátko), PC (z italštiny, per culla – do kolébky) nebo Lego (tady to chápu).
Jasně že s tím nic nenadělám, stejně tak jasně jako že je to akademický blábol… ale – třeba by i Nokia byla ráda mužem! Jako ženská chlapům Samsungovi a iPhonovi prostě nestačí…
Příště se zamyslíme, proč jsou ta veš a lež, ale Aleš.

Psáno pro Reflex včetně komentářů.



15. června 2012

Akt že jo!


Mám ve svém pedagogickém portfoliu tucet studentů, kterým se blíží konec semestru a tím pádem i jejich závěrečné klauzury. Pod vlivem nadšení z letošní Figuramy a plamenného velebení tohoto tématu jejím hlavním aktérem Borisem Jirků cestou po švýcarských muzeích v autobuse plným jeho studentek z Plzně jsem těm svým zadal za úkol interpretovat jakýkoli historicky profláklý výtvarný akt. 
Zdánlivě prostý úkol: prostě se aktivně chopí některého z naháčů a jeho příběh převypráví. Jenže – který? 
Bylo by samozřejmě ode mne taktní, kdybych jim výběr nějak prakticky zaostřil, ale je to samostatná práce a jejich kreaktivitě meze nekladu. (Oni jsou mými pasivy a já jejich aktivem.)
Stejně ale – co když sáhnou po takovém aktu, jakým je onen proslulý Cimrmanův se ztracenou třídní knihou? Nebo ten Severoatlantický, který NATO vlastně nemá? Nevím, jak to dopadne. Ve své aktuální nerozhodnosti si připadám jak nahý mezi kaktusy, a přitom právě ona nahota měla být tím, co nás nakonec zbaví studu a ze strohé didaktiky učiní přitažlivou a vstřícnou aktivitu pro praktikantky stejně jako pro traktoristy. 
Z jejich aktovek plných skic vidím, kolika obnažen a obnamužů se lze takto dobrat, a nejen na praktikáblech. 
Dal jsem jim nelehký úkol. V době infikované bakterií způsobující ztrátu cudnosti je nutím dívat se na tělo jako na fakt, jako na hmotu krásnou tehdy stejně jako nyní, tak jako se daktyloskop dívá na otisk cizího palce, jako se Neprakta díval na pterodaktyla Punťu.
Krom obrazu musí samozřejmě ještě sepsat povinný traktát, a k tomu vše takticky předvést.

Klauzura nazvaná Žena | Muž proběhne 19. 6. 2012 ve 13 hodin v traktu Katedry vizuální komunikace Fakulty umění a designu UJEP, Pasteurova 9, v Ústí nad Labem, ve 2. patře v č. 344. Lepší kontakt mne nenapadá.

A na závěr otázka: kolika aktů jste se dopočítali?


Psáno pro Reflex.



8. června 2012

Dilbert nepoznal matku!

Naženu vodu na mlýn všem mudrlantům a rozumbradům, kteří se kdy sešli pod mými texty ať už tady, nebo předtím jinde, a přiznám se bez obalu, že jsem nikdy nepochopil ani jeden ze stripů Scotta Adamse, toho, co se shodou okolností na letošního Medarda dožívá pětapadesátky. A nejenže jsem je nepochopil, ani se mně nelíbily. A asi i proto jsem na ně nikdy nereagoval – narozdíl od Všeználků a pivních filozofů komentujících kdeco –, protože jsem k tomu neměl důvod, což rozum dá tehdy, když hlava ví.
O Scottu Adamsovi chytré hlavy vědí, že je otcem Dilberta. A mě v duchu středeční zmínky v lidově denním tisku, že Ladislav Smoljak byl jedním z otců Járy Cimrmana (a pak že se o Járově narození nic neví!), napadla otázka, kdo byl Dilbertovi matkou. Vulgo může mít lidská bytost otce, aniž má matku? Čili co bylo dřív – matka, nebo dítě? A ještě dál – otec, nebo syn? A nejen Dilbert nemá matku, i Cimrman má samé otce (pokud se ovšem jeho matka nejmenovala za svobodna Šebánek). A nakonec – kde se nám všem v naší historii ztratila naše milovaná „Matka vlasti“, zatímco otec Karel byl veleben, volen a korunován?!
Prohlásit o lecčem, že je to „moje dítě“, je snadné, zvláště-li vyznáváme nějakou profesi: zahradnici je jím zahrada, režisérovi jeho spektákl, ředitelce fungující škola (ideálně plná dětí), politikovi Buštěhrad, mně syn a dcera, například.
A Dilbertovi pan Adams.
Možná bych mu porozuměl, kdyby jej vychovávala i jeho matka. A vy?

Psáno pro Reflex.


3. června 2012

Já blko, ty blko!


Zhruba touhle dobou v roce 1976 vyrukoval Rob Janoff s duhovým logem Apple. Zamyšlený Izák Newton od Ronalda Wayna sice seděl pod jabloní, ale jablko více než hříchem hrozilo destruktivním pádem na vědcovu hlavu. 

Sice by tak jistě nepadlo daleko od stromu, leč Newton by si propříšte hodně rozmýšlel, má-li své jméno spojovat s komunikátorem, kde by tenhle zrádný plod hrál dominantní roli. Snílkové naopak symbol přisuzují Jobsově zálibě okoušet neznámé dužiny a hřešit tak proti konvencím typu Atari a Microsoft. 
Logo s jablkem je navíc ještě mylně považováno za poctu Alanu Turingovi, matematikovi a příteli obou Stevů, pro jeho způsob sebevraždy, což jak Rob, tak Steve a zejména Alan leta vehementně popírali, protože se otrávil kyanidem, a ne že se zakuckal kusem jablka.
Moderní věda (hlavně kuchaři) ale zjistila – a teď se podržte! –, že za biblickým jablkem hříchu se s největší pravděpodobností skrývá kdoule (Cydonia Oblonga, kdouloň podlouhlá), kterou objevili jednak v zavařeninách Písně písní, ale i v pozůstalosti bohyně Afrodity, která si ji schovávala ve šperkovnici s lístkem přišpendleným na šťopce, na němž stálo: „From Paris.“ Hloubavější z hloubavých text přeložili nikoli jako „pozdrav z Paříže“, ale jako „Od Parida“ a pravda byla na světě: žádné Paridovo jablko lásky! Kdoule lásky to byla! 
Nicméně – zažité obraty spojené s jablkem zůstávají v platnosti, málokdo by si dokázal zvyknout, že např. „kdoule nepadá daleko od stromu“, že „revoluce není jako kdoule, která spadne, když je zralá, musíte jí pomoct“ (to by řekl Ce Guevarra), „že jedna kdoule denně nahradí lékaře“, „kdoulí, kdoulí nejsi, kousnu hloubš a zlíbám tě celou,“ zpíval by zas David Koller, no a tohle už by se vůbec nerýmovalo: „měla babka čtyři kdoule a dědoušek jen dvě“, navíc by to vyvolávalo různé asociace... zkrátka, jsme rádi, že k objevu došlo, ale nechť i nadále platí, že „já blko, ty blko.“  
A teď si představte – a tím se dostávám k pointě – , že by Jobs vyrůstal v kdoulovém sadě, tím pádem by Roba Janoffa nic jiného než kdoule nenapadla a kdekdo z nás by dneska nosil po kapsách a aktovkách něco od Quince Computer Inc. A Ronald Wayne by se mohl se svým Newtonem jít klouzat, protože koho ksakru zajímá nějaká jabloň?! Úplně slyším Jobse, jak na něj řve, než by se vzápětí špinavý a bosý rozplakal.
A Jablkoň by byl Kdouloň.
A kdo ví, jak kdoule vypadá? Jako taková menší hruška. Krom své šišatosti je narozdíl od jablka za nezakonzervovavna (lidově za syrova) kyselá a trpká, a to by taky nebylo marketingově nejlepší.
Zkrátka – ještě že některé objevy přicházejí pozdě.

Psáno pro Reflex.