25. srpna 2014

Ještěd 2014

V sobotu jsme se chtěli v Liberci naobědvat.
Jediná otevřená hospoda, ze které nešel strach, byla Potrefená husa.
Na tohle jsem při jídle koukal z okna.

Včera večer jsme jako každý rok seděli před Voverkovic chalupou a v dálce v mlze tušili Ještěd. Fórky kolem zítřejší neděle jsou pořád ty samé: „Tak nám ten Ještěd ukradli…“ a „Holt nemáme kam jet.“, protože zatímco při východu slunce je ten špičatý kopec nasvícený a výzývavý, večer se slunce dostane za něj a v těch mracích kopec prostě zmizí.
Letos byla dost brzy zima a šli jsme dovnitř. Z loňska i předloňska jsem si pamatoval, co můžu a co už nesmím, nepřežíral jsem se, nakonec ani na fanfarónskou konzumaci žbrďolů letos nedošlo. Možná i proto, že se nás sešlo mnohem míň než jindy, a ještě míň nás z těch, co tu ten večer seděli, se chystalo zítra nahoru vlastní silou. Šimon Caban, jeden z tahounů téhle partičky, si cestou na svatbu našeho sbormistra na motorce zlomil lopatku, „pan doktor“ Lischke dává přednost před společností zpocených bajkařů Tereze, Petra Pýchu trápí koleno… zbylo tak jen tvrdé jádro vytrvalých dobrodruhů a dobrodružek. A čím dál tím rozumnějších, protože jsme šli spát už kolem jedenácté.

Všichni, co přijeli. Jen pár se ale vydá k vrcholu.
(Foto Šimon Caban)

Ani ráno nebyl spěch. Loni jsem vybíhal v deset a nahoře strašil zbytečně brzo už ve čtyři, a pěkně tam tu fajnovou recepci zapařil, protože Helena s taškami s civilem přijela až po páté. Letos jsme to vyřešili tak, že jsme tašky dali k Petrovi do auta, a on předtím, než odjel na ryby, nechal bágly v jejich pokoji. Ale to předbíhám (sám sebe, alespoň ve vyprávění).
Po senzačně bohaté snídani jsme za start určili půl jedenáctou, a skutečně jsme se v tom čase začali scházet před barákem. Já v běžeckém, ostatní klapaje espédéčky o podlahu a kameny v cyklistickém. Milánek pobavil svou image „tlustého mravence“, hromadně jsme se tradičně vyfotili – už jenom z té fotky je vidět, že naše řada značně prořídla – a protože cyklisti zas tolik nepospíchali a do mě se dávala zima, rozloučil jsem se a začal klopýtat cestou k Tanvaldu. Ta cesta dolů k viaduktu je sama o sobě už bolestivá, kyčle dostávají zabrat, prudkej padák po asfaltu. Nicméně tradičně jeden z nejrychlejších úseků (8,4 km/hod). 
Pak nahoru k Hornímu Tanvaldu, letos o něco hůř, protože silnici totálně rozkopali, vlastně jako bych běžel stavbou, víc jsem šel, pořád po staveništi. Pak chvilku souvislý běh do údolí přes Kamenici a kousek nahoru k viaduktu, asi tak do půlky, dál už zase chůze. Indiánským během přes Smržovku a dolů do Lučan, je to vlastně pořád s kopce, takže se to dalo. Dál pak z hlavní doleva přes Jablonecké Paseky, do jablonce, a okolo Mšenské nádrže (tady mě začalo na 13. kilometru píchat v koleni), pak po Palackého třídě až k benzínce, kde začalo silně pršet a já musel s pláštěnkou ven (15. kilák a výrazná krize, uvědomil jsem si, že všechny kopce vycházím, postupně bolest ve stejnech, koleni, kotníkách, v nártu a obě achillovky). Pár minut jsem počkal, než ten vodopád poleví, a pak jsem pokračoval přes Rýnovice a Lukášov dolů tou osadou k rybníku (na 17. kiláku už bolelo všechno dohromady), kde je „Koupání na vlastní nebezpečí“, jak taky jinak, a kolem hřbitova do Vratislavic. Loni i předloni jsem před Vratislavicemi uhýbal vpravo a v Liberci se motal po dálnici, nic příjemného, letos jsem si to naplánoval trošku níž, možná o kousek delší, ale bezpečněji. 
V Rochlicích mě chytnul druhý déšť, ani ne silnější, ale vytrvalejší, a při něm pod stromem a značkou s chodci jsem si řekl, že za rok už to nedám, že to víckrát už nemá smysl.

Tady jsem se rozhodl to už neabsolvovat.

Za mostem nad dálnicí a za druhým kruhákem u autobazaru jsem pro letošek definitivně vzdal běh, vytáhl trekkové hole a přes Dubici to došel bez jedinýho skoku. Za ty bolesti to už nestojí. V Dolním Hanychově jsem dostal nezřízenou chuť na kofolu, a v pajzlu jako loni jsem si musel jednu velkou dát. A k tomu klobásu s hořčicí a půlhodinový dialog mezi kuchařem a čišníkem v jedné osobě a jeho kámošem-štamgastem o čišníkových skvělých keckách za 200 korun, které si koupil od nějakého Vency, který je dostává od čórkařů. Dáma v koutě mu je rovněž pochválila, stejně jako dvoubarevnou propisku, kterou se jim pak taky pyšně pochlubil. Všichni svorně pak koukali na motorky v Brně. Myslel jsem, že bych odsud mohl nahoru jet lanovkou, ale ješitnost mi nedala a na vrchol se vydal po modré, s vírou, že z ní nesejdu jako loni a vyvede mě v klidu až nahoru. Nijak jsem nepospíchal, a za hole jsem byl rád, ulevovaly namoženým stehnům, hole nemít, už se v té kabince vezu. Nahoru jsem šel úplně sám, nikde ani noha. Na křížení silnice k Ještědu jsem se pak dal po ní, neměl jsem sílu se ve finále drápat tím kamenopádem pod vrcholem jako loni. Cítil jsem v nohách každé vlákno svalů, kolena i ty kyčle, levou samozřejmě víc. Bolesti pomalu zase střídala blížící se euforie z toho, že přes všechny útrapy jsem se nahoru zase dostal po svých, ale rozhodnutí to už neopakovat mi vydrželo. Těšil jsem se na sprchu i na večeři, na ostatní.
Kousek pod vrcholem mě předjela Helena, vezla Lucii, Simonu, Milana a Andulku, Aleš Voverka s Andrejem Kozánkem, kteří by si možnost vydupat až nahoru nedali ani zaboha vzít (Andrej, který se zítra nebude s Alešem a MIlanem vracet zpátky do Příchovic, si to včera dal do foroty (takže měl nahoře auto s věcmi), to někde dole našlapávali k závěrečnému stoupání.
No a pak jsem se dlooouuuze osprchoval a před večeří u Columba krátce schrupl, zatímco Milan vedle na posteli zabral dlouze a pořádně. No a večeře byla zase senzační, kuchyně se za poslední roky zlepšila. A do toho přišel úchvatný západ slunce na jedné straně panoramatu a s bouřkou na straně druhé, a z toho vznikly jedny z nejhezčích fotek za dobu, co se tohohle výletu účastním. Naprosto jedinečné, jak se všichni hosté restaurace v naprostém tichu nahrnuli k oknům, fotili si to a většinou mlčeli a shlíželi do dolů. A pak se nám všem za zády udělala obrovská duha, kolem dokola, a ti, co to nestihli dosud, oněměli úžasem a celou tou krásou.

Západ slunce nás vyhnal od stolů poprvé…

… a duha pak podruhé.

A pak slunce zapadlo.

Stáli jsme u oken a mlčky koukali dolů…

… a zářili jsme tou vší krásou nedělního večera.

Personál nám trochu zamotal hlavy slevovými vouchery, jejichž získání a uplatnění chtělo víc inteligence než mnohým z nás nabízela hlava na vrcholku totálně znaveného těla, takže výsledná častka za večeři po slevě činila o stovku víc, než kdybych platil rovnou bez voucheru. I když se pár dní na to všechno vysvětlilo, v tu chvíli mi to bylo jedno, protože mi bylo dobře. 
Dobře z toho, že jsem nahoře a že tam jsem s lidmi, se kterými je mi dobře, a jejich uznání mě těší (ale nevím, jak na ně reagovat). Bylo mi s nimi dobře, stejně jako v neděli ráno při snídani. I když mě pořád bolí achillovky, kyčel… ne, takhle ne. Vzdávám se své touhy po maratónu, půlka je maximum, co dám a netrápím se. Navíc, jak jsem byl dneska zpocený, mám opruzená záda od batohu, vůbec jsem nemohl na zádech spát. 

Možná jsem nemohl spát i proto, že jsem nestáhl žaluzie…

… a reflektory nasvěcující rozhlednu mi nasvěcovaly bdění.

Z těch necelých devětadvaceti jsem minimálně půlku šel. To už není běhání. 
Večeře na Ještědu byla senzační, lepší se. Naopak nové koberce v pokojích páchnou a hnědé stěny se jim moc nepovedly. Půl hodiny v horký sprše je ale báječné. Tak nevím… jestli za rok zas… ? …

Jasně že jsem si neodpustil kreslenou pohlednici domů…
28,7 km / 5:19:16 hodin / průměrná rychlost: 11:22 min/km / získaná nadmořská výška: 966 m / 2309 kalorií vypoceno a spáleno

2. srpna 2014

Další Šuvík


Pátek 1. srpna 2014 
Pro Hospodářky (10 km, 1:17)
Blbě jsem spal. Proč, to asi vím, ale nepatří to sem. Napřed ne a ne usnout, pozdějc horko, když ostatní v místnosti odmítli otevřít okno kvůli hmyzu. Párkrát jsem prý chrápl, za rok jsem těmhle výtkám a pomlaskávání odvykl. A ráno jsem se vzbudil mnohem dřív než jindy, zase se světlem.
Protože je pátek, a protože jsem včera nakreslil Radka Jaroše, vyběhl jsem pro Hospodářky. Jenže nejsem v Praze, kde si oběhnu Stromovku a na Jugoslávských partyzánech si noviny normálně koupím: ve Velharticích si nikdo HN nekupuje, proto je neobjednávají ani na poště, ani v konzumu. Mají jen Dnes, Lidovky a Právo. A Blesk a Aha!, samozřejmě. Pak se divme, koho místní volí a čím jsou ovlivněni…
Ještě že všude rostou ty miliony malin. Kousek před Zahálkou jsem narazil na menší plantáž, a pár sladkých minut se zdržel. Celkově běh v pohodě, kupodivu dost brzo mívám pocit oteklé levé nohy. Prostě najednou mi je levá kecka malá.
Ranní venkov je takový nějaký mrtvý, skoro nikoho jsem nepotkal. Vesnice ztichlé, žádné traktory, žně, práce, nic. Ticho. Jen na hřišti v Nemilkově nějaký osamělý hasič chystal jakousi slávu (stavěl stan s logem kraje).
Včera v Klatovech jsem zažil milou příhodu. Jako vždycky jsme se stavili v Albertu, že nakoupíme. A u pultu s lahůdkami se na mě děsně mile usmívala taková sympaticky mladá prodavačka, a s velkou radostí a chutí mi všechno balila a markovala. Pak se ke mně přes pult naklonila a spiklenecky mi pochválila tričko (I čáp You): „Já tam taky byla!“ Měl jsem fakt radost, samozřejmě hlavně proto, že tenhle motiv a desítky jiných jsem pro Čápa dělal, bylo to jejich hodně vtipné a kreativní období, teď už jsou takoví usedlí a hodně komerční. Ale to děvče mi udělalo radost, to staršího pána ohromně zašimrá, takováhle chvála. Všechny správné odpovědi a reakce mě samozřejmě napadly až v autě pár minut po odjezdu.
Dneska jsme si zajeli do Zwieselu, kde kromě té jejich senzačně moc dobré zmrzliny dole u řeky jsem se byl ještě potěšit v místním Intersportu, mají tu úžasnou nabídku běžeckého sortimentu, překrásné kecky, a nejen na trail. Nejspíš 47 stejně nemají, ale mě strašně baví se na tyhle hezké věci koukat, mnohem víc mě to baví než to je mít. Takové moje privátní výstavy dokonalého designu.
Doma jsem se pak koukl do těch novin, a zas mi tam nedali jméno. Docela mě to už štve, ještě že se podepisuji, sice ne moc čitelně pro ostatní, ale aspoň něco. Na revanš prý se mnou udělají představovací dvoustranu. V příloze Víkend je cover-story rozhovor s Marjane Satrapi, co nakreslila Persepolis, byla tady Milanu Šímovi na svatbě (jako svědek nevěsty), i ji jsem nakreslil na svatební Čermákův dar, prý se sama sobě líbila (retweetovala ně „Dekujeme, je to moc hezky.“).
Včera Bonifác fantasticky griloval, to byla večeře pár-ekselán [piš par-excellence]. A během našeho dnešního výjezdu posekal celou zahradu, což je vyloženě nadlidský výkon. Je fakt pracovitý (a vyrábí hodně luxusní peněženky, kdybyste si chtěli udělat radost), to po mně nemá.
(Běh je tady.)


    


Sobota 2. srpna 2014 
Procházka do Bývalého Zhůří (5 km), plavání v Buškovi (500 m) a běh (14,75 km za 1:50)
Celý den někam. Dopoledne s Danielinými rodiči autem nad Keply (mimochodem, kdo ví, co to keply byly? Já už od tchána, syna pekaře, jo…) ke Staré Huti a odtud po-ma-lou-č-kouuu procházkou (přeci jen, Standa s Janou už jsou unavení, a Janu bolí záda) do Bývalého Zhůří a zpátky, cestou tam pokus o houbing, ale kromě ohromné plantáže s kováři, které nesbíráme, skoro nic. Hodně jahod při silnici, sem tam malina (ale byli jsme už nad 900 m.n.n.). Po obědě jsme zajeli s Bonifácem do Klatov pro brusku, rozhodl se obrousit tisíckrát natřenou skříň. Cestou zpátky jsme se na jeho přání stavili v Janovicích nad Úhlavou, podívat se na dům, kde vyrůstala jeho babička (moje maminka). Cestou domů jsem mu vyprávěl o všech barácích a vesnicích vše, co jsem věděl. Ale vlastně jsme nejeli domů, ale k Buškovi, už tam na nás čekal Standa; fantastická voda, dvakrát jsem si senzačně zaplaval. Horko, a jen pár lidí. Bonifác i děda pak odjeli domů (jako správní Pražáci každý v jednom autě; Bonifác se hned dal do broušení a za dvě hodiny se bruska Black&Decker rozpadla, takže zítra jedem reklamovat), já měl s sebou už správné propriety, takže jsem se u rybníka převlíkl a vyběhl jsem:
Napřed přes Velhartice spodem a nahoru ke hradu, pak zas dolů kolem katru a Werichovy chaty, nahoru na Hory Matky Boží, před nima v Drouhavči vpravo, od Velhartic vlastně pořád do kopce, to už ze mě parádně lilo. Na kopci v Cihelně vpravo, Přestanice, a dolů s kopce dva kiláky do Hlavňovic. Tady už to bylo skoro deset, tolik jsem nepředpokládal… a odtud přes Zahálku (ježišmarjá, jak moc mě tu pokaždé zabolí ten na řetězu uvázaný hnědý labrák!*…) do Nemilkova, ovšemže s nutnou zastávkou na malinách, a pak už domů. Posledních devět set metrů jsem se rozletěl, ale stejně: maratón by mě bolel, vím to, cítím to, nejspíš to nebudu pokoušet.
Ale byl to hezký běh. Jenže tady potkat běžce je furt velikánský zázrak; dopoledne jsme pod Starou Hutí potkali tátu se synkem, oba běžící, jinak skutečně nikde ani jeden. Cyklistů spousty, běžec žádný. Jsem tu za exota.
Večer po setmění jsme seděli na zápraží a koukali na lightshow, jak ji předváděla příroda někde nad Domažlicemi nebo až nad Německem: každých pár vteřin kolosálně nasvícený obzor, vpravo, vlevo, párkrát skoro nad náma… a naprosté ticho. Žádné hřmění, žádný vítr, jen světla. Víc jak hodinu ta němá show trvala. Pak jsme chvilku žvatlali u krbu a když jsme šli v jedenáct spát, lilo už jako z konve (ale bez blesků i hromů, tichý déšť). Venku se sušily ručníky a plavky a běhání…
(Běh je tady.)
(Sedím, píšu… a někde nad hlavou mi vytrvale pracuje červotoč. Taky nemá víkendy.)
* není to na prásknutí za týrání? Nebo třeba to, že zemědělec pod naší chalupou má u kravína víc jak deset let přivázaného vlčáka, řetěz 3 metry, místo boudy dvě nebo tři palety, ten pes nezná jiný život než tenhle, nikdy nebyl nepřivázaný… tyhle lidi mě serou.