24. února 2012

Dneska bych se opakoval.

Loni touhle dobou jsme tu gratulovali Stevu Jobsovi k jeho šestapadesátým narozeninám; vtipně jsem tehdy (ostatně stejně vtipně, jako cokoli dalšího předtím i potom) parafrázoval jeho keynote jako iPade6. Rok se s rokem sešel, nad Jobsem se fakticky zavřela zem („… jeho duch však krááčíí dááál!“ Ami, D7, G) a ke dnešku lze leda tak připomenout, že „dnes by se dožil sedmapadesáti let“. Ono „by“ je slůvkem jak se říká „tak trochu vošajstlich“, tedy lehce na hraně, resp. mírně za ní, těsně před skluzem po šikmé ploše kamsi, kam slušný člověk dobrovolně nedostává. Spoléhat se na „by“, mnohé by nebylo.    
Život jde dál a zatímco Jobsova slinivka má klid, světu zůstala ikona zvící poselství věrozvěsta. Dost možná se ale Steve Jobs v rovu neklidně převrací, když se k němu dnes a denně donášejí zprávy o zakázaných prodejích iToho či iOnoho, o úspěších právních bitev na iPolích, o uzavíraných iProdejnách stejně jako smlouvách s novými iDodavateli. Zatím akcie Applu krouží jak na horské dráze, svět se těší na iPadavku 3. generace a jablečný štrúdl (mimochodem, slovo „štrúdl“ s čárkou nad U místo kroužku na iPadu nenapíšete, i kdybyste se pominuli) má stále jisté své první místo v hierarchii mých dezertů (ale povidlové buchty ho dotahují).  
Ale kdyby se dneška přese vší logiku běhu života Steve Jobs přece jen dožil, rád se zopakuji a popřeji vše nejlepší, hodně pracovních i osobních úspěchů a hlavně to zdraví...


22. února 2012

Obec chce logo. Co si o něm myslíte?

Zeptala se mě kolegyně, teoretička umění a designu, na můj názor na návrh logotypu, projednávaný obecní radou jedné vetší středočeské vesnice, byť se před svým jménem honosí předdomkem město (tvoří 12000 obyvatel město?). Sama svůj postoj definovala tak, že „nevidí logo jako příliš šťastné. Má ráda jednoduchá řešení, ale v tomto případě se domnívá, že zjednodušený domeček příliš evokuje nezajímavou panelákovou architekturu a příliš sleduje zadání: domov na Labi, na řece.“ 
Nechci tu zesměšňovat samotné logo, jakkoli by to bylo snadné; nemá šanci kdekoli za hranicemi obce.

Ale upřímně – proč má mít ksakru už i vesnice logo?
Moji rodiče mají chalupu v Tvrdoslavi u Nemilkova nedaleko Velhartic, a ani jedna z těch tří obcí taky logo nemá a žije.
Rovněž Želenice kamaráda, profesora grafického designu, se bez loga obejdou, není-liž pravda? (Námět na letní klauzuru, příteli!)

Myslím, že tady má moje kolegyně velkou příležitost uplatnit svůj cit a praxi teoretičky umění a sdělit radě města, že investovat cokoli do loga města jsou jen vyhozené peníze, za které by jistě obec pořídila pár metrů lepšího chodníku nebo dětský (dědský) koutek někde na náměstí. 
Tuhle informaci už měli radní dostat od studia, které jim návrh předložilo (co ale čekat od studia, které se pyšnísloganem „hra na design“?), a ne-li od nich (jsou rádi, že mají kšeft), tak od kteréhokoli rozumně uvažujícího obyvatele. Protože když bude mít každá ves, každá středisková obec logo, dřív nebo později bude potřeba logem opatřovat čtvrti a části (V Rybníčkách, Za Dráhou, Jiřina, centrum, humna… jemně naznačuji nejmenovanou obec), a pak by snad i každý domkář mohl zatoužit po vlastním logotypu.
Mně to přijde jako totální blbina a populistická snaha několika jedinců, kteří slávu obce deklarují formou víc než obsahem, fáborem vlajícím na fasádě ouřadu víc než spokojeností svých obyvatel.

Takže, paní kolegyně, zkuste jim to rozmluvit, prosím. Jinak se z toho zblázníme, všichni a velmi brzo.

17. února 2012

Anonymorous

Napadlo někoho z vás, bezbožníci, co vlastně tahle skupina chce přes všechna ta mediálně překoktávaná poselství světu sdělit?

Ti lidé jsou jen nešťastní! Smutní, rozjitření svou pubertou či rozčarováním, ledva jim bylo dáno vlastním věkem se z tohoto stavu duše, těla a IQ vybabrat.
Protože ny není v tomto případě kód New Yorku, ale staročeské zájméno my, je snad nad slunce jasné, proč se tahle útrpně se šklebící skupina hlásí k bědám nad stavem světa. Mnohé snad objasní text zkopírovaný z autorské modlitby, získané hacknutím sakrastie sv. Anonyma:
Ano, ny morousové. Hospodine, pomiluj ny. Dovol nám, nebohým nešťastníkům bez peněz a budoucnosti, jen s tím iPhonem v kapse kalhot od Carhartta, v rozdrbaných keckách od Vansů a v mikině podobného zoufalce Burtona, stahovati přes naše laciné gadgety díla, která jsme sami nesměli vytvořit, nemaje dostatek času hořekujíc nad naším stavem na Národce, nemaje financí padlých na kokteily, prosté ošacení a marihuanu, natož pak postrádajíce nápadů a touhy přemýšleti o tvůrčích počinech z důvodů již řečených! Dovol nám okrádati ty, kteří netrpí toliko ny, o statky jejich jimi stvořené, neb oni svých potřeb již nabažili se sdostatek. Dovol nám kopírovati a komoliti jejich slova a ty pak za svá považovati, jimi se prsiti a z nich pak týti. Hospodine, ty nám rozumíš, odpověz ny neb pěstí ti bude dáno dostati, případně webu tvému uškodíme, protože jedině tak dobře nám jest.
Ach, hospodine, pomiluj (ano!) ny, morouse.
Pokud se vám ani teď nezželelo těch nekreativních a neproduktivních bídníků, není vám pomoci, posmívejte se dál, ale vězte, že na posmevacky mají hacky!


11. února 2012

Pěšky nebo běžky

Dávno tomu, co jsem měl běžky. Takové celé dřevěné, s tím vázáním v čelisti, a boty se třemi dírkami pod špičkou. Nejsem nejmenší, takže lyže měřily 220 centimetrů a hole o šedesát čísel míň. Ne že bych měl tenhle sport kdovíjak rád, právě dík mé výšce mi vždycky dělalo velkou potíž udržet rovnováhu a neskácet se napříč stopou, a vyjížďky byly vždycky víc traumatem než zážitkem. Pak mi syn jednu lyži zlomil a bylo po běžkování.

Současné mrazy, hrozby chumulení od západu a Danieliny zánovní kraťoučké běžky opřené ve sklepě mě dovedly do nedalekého ski-všeho a odtud jsem si odnesl parádní set, jen jen se zakopnout a jet, tím prazvláštním táhlým krokem, který mně vždycky dokáže (samozřejmě že jen u ostatních) rozesmát.
V krámě jsem potkal kamaráda Borise Jirků. Také se chystal odnést si svou sadu, také není z nejmenších. Domluvili jsme se, že v neděli se protáhneme Hvězdou, žádnej kvalt; on po operaci, takže v klidu a bez vypětí, a mně to zatím líp nejde. Tak uvidíme.

O to všechno tu ale nejde. Přemýšlím marně, co mi bránilo se čtyřicet let víc hýbat nebýt línej vůl. Protože v těchhle jednoduchých pohybech nohama vidím úžasnou a nádhernou činnost, a s každým návratem z jakkoli dlouhého poběhu se cítím o něco mladší a čilejší. Takže kdybych býval byl začal s pohybováním se čistě pro radost dřív než před čtyřmi roky, býval bych teď byl mladší o dobrých dvacet let. A až by slezl sníh a přestalo mrznout, troufl bych si na ultramaratón a dal bych ho.
Takhle mi ale zbejvá jen prošoupat zasněženou Hvězdu, byť s Borisem.
A je jedno, jestli pěšky, nebo běžky.

10. února 2012

Hrbatým se nejvíc posmívají chromí

Mohlo by nás bavit, jak si Samsung dělá prču z jablek. Mohlo, a proto baví! Ale protože nás Futu (1) inspiruje ke zvídavosti, šli jsme investigativně po stopě a nakonec tu samsunčí závist chápeme. Napřed jsme ale museli pochopit složitou historii firmy.
Chudý jihokorejec Samuel Sung pod naivně falešným jménem Lee Byung-Chul (2) založil svou firmu jako obchodní společnost (3) a patnáct let mu trvalo, než se našel v cukru (4). Doba to ale byla nejistá, tak začal podnikat v pojišťovnictví (5). O svém nadšení pro byznys začal vysílat jasné zprávy v roce 1964 (6) éterem a o rok později i tiskem (8). Když čtvero let vysiloval hlasivky i rotačku, unaveně se rozhlédl a založil Samsung Electronics. Odtud už byl jen krůček k petrochemickému pidigigantu (9), a vznik Samsung Heavy Industries (11) už nikoho nepřekvapil. Jihokorejskému Vláďovi se firma zalíbila a vycenila se na ni (12). Žádný klient si jej už nedovolil odpálkovat, tak si musel roku 1982 baseballový tým založit sám.  
Když mu v roce 1983 při jednom zvlášť povedeném homerunu (13) spadla kšiltovka, zjistil Sam, že má pod čipicí (14), a rozbolela ho hlava. Cestou do šaten ho potkal Steve Jobs (15), chvíli mu zamyšleně hleděl na ohryzek a pak pronesl památnou větu: „Počkej, Same, chtělo by to tabletu.“ 
Jako obvykle na svůj slib po pár minutách zapomněl, ale vzpomněl si na něj před dvěma lety, něco sehnal a 27. ledna 2010 (16) Samovi ukázal, co pro něj vymyslel. Sam byl pochopitelně nadšený, bohužel ho ale hlava od té chvíle bolí čím dál víc (17) , a tak si pochopitelně ze Stevovy tablety dělá srandu, že nefunguje jak má a tak. My jsme ale zjistili, že mu to radí jeho psychoterapeut (19), a Sam doma () se těm jízlivostem pod vlivem jeho rad často i směje a dává je na YouTube (20).  
Hrbatým se nejvíc posmívají chromí (21). 

(1) rum
(2) Línej Otloukánek (korej.)
(3) lidově 회사
(4) Zuckerberg Inc.
(5) První jihokorejská (zanikla 1959 transformací na druhou)
(6) Tongyang Broadcasting (TBC; 7)
(7) Světová zdravotnická organizace mu ale zkratku rozmluvila
(8) denní tisk Joong-Ang Ilbo, lid. Ilbovky
(9) Samsung Petrochemical, jako reakce na Petrohrad (10)
(10) vyhlásil „Petrozdar“ jako pozdrav rybářů v lagunách
(11) Samsung Heavy Industries, výroba kytar a boosterů pro metalové kapely
(12) 국가 개발 프로그램의 일환 jako součást státního programu rozvoje (SPR) 
(13) home – důvěrný, run – proud (angl.)
(14) Ejhle! Počítačový čip: 64k DRAM čip!
(15) povzbuzený Billem Gatesem na Mac Dating Game
(16) Apple iPad Keynote
(17) „Ach jo, mám palici jako poutko Mléčný dráhy…“ (18)
(18) „Oh yeah, my head hurts as the Galaxy Tab…“
(19) Dr. Psych. Macaulay Culkin
(20) nadávka Ty troubo!
(21) Romské přísloví

Tablety s jablečnou příchutí Samovi neulevily.

3. února 2012

iTunesUčitel

Líbí se mi služba iTunesU, tedy mně zatím je k ničemu, ale určitě i na nás dojde. Předpokládám, že to U znamená Učitel, proč by to tam teda dávali? Hraju si s iPadem ve sborovně, teď je velká, času dost...
Zvoní!
Vcházím, třída způsobně vstane.
„Sedněte si,“ zamumlám a pokyn zdůrazním rukou.
„Nováku, rozdej iPady!“ zavelím a dám Novákovi první várku. 
Děti zapínají tablety a přihlašují se do sítě.
ID příjmení bez diakritiky, heslo jednotné: 5C_Kudrna.
Rozklikávám elektronickou Classbook, ležérním tahem otevírám Present a zběžně kontroluji postupně naskakující jména žáků. Chybějící čtyřístek odpovídá počtu vrácených iPadů, nečinně ležících na rohu jeho stolu, pro jistotu zkontroluji položku Apologies; co si zase ten flink Karas vymyslí? Tablet šprtky Hamouzové hlásí kolísavý signál, pomůcku bude třeba projet Janitorem.     
„Dneska si procvičíme psaní třemi prsty,“ oznámuji třídě a moje slova se okamžitě objeví jak na interaktivní tabuli za mými zády, tak na displeji každého žáka. Třída se směje, zapomněl jsem vypnout predikativní text a editor prsty nepochopil.
„Tak, děti, budu diktovat, pomalu, napřed řeknu celou větu naráz a potom pomalu po částech. Dnes vynecháme psaní malíčkem a prsteníčkem, unavili jsme si je minule při nácviku v Gymnastics. Takže: Na silnici pod lesem projížděl malý elektromobil...“ deklamuji a třída poctivě tapuje. 
Zatímco navykle vypouštím větu za větou a souvětí za souvětím, vzpomínám na svoje mládí, kdy jsem tatáž slova usilovně drtil čínským perem do linkovaného sešitu. Bez wifi, bez internetu a bez automatické korekce. Ještě dnes si pamatuji lavici, do níž jsem mezi větami ryl svá svědectví o Hamouzce... a sakra, není to nakonec máma támhleté šikulky? Škoda, že se třídní schůzky už nekonají ve škole, ale on-line přes ClassMeet, sice chytrou aplikaci, ale neosobní, s bůhvíjak autentickou profilovou fotkou (copak je Hendrichův táta fakt slon?!)... docela rád bych se s Lídou potkal.   
Třeba má profil na facebooku! Kouknu se hned o přestávce, přes CommonRoom.
„Tak si to po sobě ještě přečtěte, a kdo má hotovo, Save a může mi to poslat... Hamouzová, jak ty to děláš, že seš zase první?“ ptám se v nezvykle dobré náladě. 
Hamouzová si není jistá, většinou se na ni podívám otráveně, a dneska tohle?  
„Možná bych si ho mohla přidat jako přítele,“ napadne ji a už se těší na MainBreak.   
Všichni se postupně z češtiny odloggovali – říkají tomu „straight-hairing“, a když se přihlašují, je to pro ně „curling“ – a mají přestávku, čas akorát tak na kontrolu statusů a tweetů. Jen pár hladovějších si stihne zahrát Brunch, ti starší zvládnou BurnBeak. 
A pak zazvoní, a do třídy vejde jiná paní učitelka.
„Děti, zapněte si CompLiteracy...“
„Kudrno, vole, vstávej! Už zvonilo, tady máš třídnici a supluješ zemák v pátý cé!“