Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2014

Už to není, co to bejvalo.

„Po vás.“ „Ne, až po vás.“ „Ne, jděte první, vypadáte, že jste tu víc doma.“ „Tak jo. Ale příště půjdete první vy.“ Nakonec jsme se ve dveřích na hajzl skoro srazili. Stáli jsme každý nad svou mušlí a zalévali svět přebytkem svých zkapalnělých mouder. „Taky se vám ten koncert líbil?“ „Jo. Ale já ji mám rád odjakživa.“ „No jo, mně se taky líbí, co dělá.“ „Je svá, to se dneska nevidí.“ „Takovejch je málo.“ Dva prameny zurčely a oba jsme se drželi svých zřídel, abychom třeba neupadli. „Ale pamatuju si ji lepší.“ „Nejen ji.“ „I sebe, co?“ „Tak nějak.“ Byl mladší, skončil dřív. Zato mu dělalo potíž dostat růžovou košili do kalhot. Já se naopak pral se šálou, která se mi pletla do zipu. „Už to není, co to bejvalo.“ „Stárneme.“ Oba jsme si uchechtli, jako že víme svoje: dohromady nám nebylo ani devadesát. Konečně jsme dostali košili do kalhot a šálu mimo poklopec. „Když jsem byl mladej, ujížděl jsem na ní…,“ zasnil se. „Hmm… a kdo ne, že jo?“ Je

Turnový háj 3

Obrázek
Eva a Joe a Galerie Lucerna, 11. 12. 2014 Chtěl jsem mluvit spatra, ale s koncem textu mi uvěříte, že některé věci se naučit nazpaměť by nedokázal ani prezident. Já tedy Evu Turnovou neznám zas tak dlouho, abych se tu o ní dlouho a právem vykecával. O tom, jak s ostatníma holkama dělala binec v mašlích na pultě galanterie na Štrossmajeráku nebo jak ve sboru Radost zpívala, že „ví lučinu širokou, na ní travičku vysokou“, vědí více jiné. Ale k dnešku mi citovala Radomilovu myšlenku, že „by tu taky měli něco říct ty její vtipný kluci“, a já že jsem vlastně obojí, čímž jsem se nečekaně ocitl v jejím portfoliu téhle sociální vrstvy. Jenže – od vtipů jsou tu povolanější a mohutnější a za klukoviny vlastně taky. Já jsem tu za ty, kteří si rádi čtou ve dvou Turnové hájích a těší se na ten třetí. Víte… jsem stará škola a mám rád texty, které mají hlavu a obě paty a mezi nimi i příběh. A když jsou napsané tak, že se čtou jedním dechem, tak je rád vdechuju a sem tam i nějaké to zalk

Karel

Včera  ú sp ěš n ě habilitovala na umprumce moje kamar á dka (a kolegyn ě , a n ěčí teta, matka, a n ě kdy t ř eba i tchyn ě ) B á ra Š alamounov á . P ř ed celou tou habilita č n í celebrac í jsme v š ichni č ekali p ř ed „ t ř iadvac í tkou “ , dneska u č ebnou č . 115 (jako kdyby jich na t é mr ň av é š kole bylo v í c jak tahle jedna), a ž skon čí jedn á n í umprum á ck é um ě leck é rady a za č ne B ář ina p ř edn áš ka. V jednu chv í li se ke mn ě přitočil bene š ovsk ý galerista Tom áš Fassati: „ A … co … Karel … ? “ , zeptal se m ě svou typickou po … ma … lo … ou dikc í . Napadlo m ě a ud ě lalo mi radost, ž e t á ta, senzační kreslíř a grafik, jemuž bylo letos dvaaosmdesát, je po řá d v jak é msi pov ě dom í , na to, jak m á lo po cel ý ž ivot vyhled á val jakoukoli publicitu, narozd í l od mnoha sv ý ch spolu žá k ů a koleg ů , dnes i d ří ve medi á ln ě velice zdatn ý ch Born ů , Such á nk ů , Knobloch ů č i Anderl ů . „ Ale jo, jde to. Je docela

Tel-Aviv, Izrael, Evropa.

Nedávno jsem ze zásadního důvodu kupoval poštovní známku do Izraele. Mám raději známky, pěkně oražená na dopise z druhého konce světa je lepší a hezčí než čárový kód zdánlivě stejný jako na tisíci dalších zásilek odkudkoli.   Ale o to nejde, co mám rád — kupoval jsem prostě známku. Pošta narvaná, jak jinak, na poště je špička od okamžiku otevření do konce pracovní doby. Je jedno, kterému hadu zpruzených lidských postav se postavím na konec, stejně to většinou bývá ta k úplně jinému okénku. A stejně tak jako vždycky, i ty ostatní fronty ubývají nějak rychleji nebo co, a na jejich koncích se míhají frontové bojovnice-přeběhlice, odhadující své cílové časy s jistotou dostihového bookmakera. Netrvalo to dlouho, po necelých čtyřiceti minutách jsem se ocitl v privátní zóně, tedy u okénka. „Dobrý den,“ ohnul jsem se do šedesátistupňového úhlu, abych mohl v okénku ukázat svou tvář a nemluvilo za mě břicho. „Prosil bych deset známek A a jednu do Izraele, na pohlednici.“ Odtrženo deset

Festival světla … a davu. Signál 2014.

Obrázek
Včera byl pro mě světelný festival celkově hodně silný zážitek. Nejvíc mě vzala instalace v Zítkových sadech na Palačáku ( Cyclique , Maxime Houot & Nohista), asi i proto, že to byla první věc, kam jsem zamířil. Promyšlené, efektní, no… a ten dav. Dav mě na téhle akci fascinoval nejvíc. Už jsem to tweetnul, ale prostě (ksakru, pěkně tohle slovo ten hajzlík Babiš zprofanoval) jsem u Tančícího domu – kde lidi houfně čekali, až se něco nestane, a všichni se dočkali, protože se skutečně nestalo vůbec nic, neboť Černého Speederman je „jen“ instalace ve vchodu do domu – měl pocit, že jsem zase na Times Square, a totéž jsem si pak ještě užil u Národního divadla, tam dav vyloženě přetékal z chodníků do silnice, a všude ta červená světla aut a troubení a hluk jak na Manhattanu, jo, takhle by měla metropole vypadat. Strašně moc mě bavilo se tím davem prodírat, nechat se jím nést, být jeho součástí.  A pak na konzervatoři, u instalace Petra Nikla a Davida Vrbíka, jsem poprvé v životě a pě

Jména hloupých na všech sloupích

Ti naši předkové mysleli asi hodně, ale hodně dopředu, když je tohle napadlo. Ale ani v těch nejnemožnějších snech nemohli vidět to, co jejich praprapraprapotomky čeká v roce 2014, takhle v tom babiším létě.  Když jsem v neděli běžel z Běchovic na žižkovskou Chmelnici a pak ještě kousek dál do cíle toho závodu, fandili mi jenom samí adepti na naše budoucí štěstí: míjel jsem jen desítky hloupých ksichtů, křečovitě se tlemících a neupřímně se usmívajících z kdejakého sloupku, stožáru či volné větve alespoň trochu viditelné ze silnice. Někteří z nich vypadají, jako by je vyfotili těsně po propuštění ze záchytky, kam je den předtím zavřeli za rvačku v jejich Vidlákově, někteří naopak jako by na té záchytce pracovali už sto let a kdysi souběžně i u policajtů, a většinu žen nejspíš fotografové vyrušili při úklidu sklepa nebo drhnutí schodů (kromě jedné, kterou kvůli fotce museli sundat z nadrženého pacienta). Některé poutače už stačily spadnout či se jen sesunout po kandelábrech k zemi,

Ústecký půlmaratón 2014

Obrázek
Totální rozhození z posledních týdnů si vybírá svou daň i v běhu: zpomaluju, lenivím, chodím častěji než bych si předem troufl i připustit. Neptejte se mě, co za tím je, jsem si vědom mnoha příčin, za některé jsem vděčný, s jinými bojuji už pár let. Tak či tak, v takovéhle krizi jsem se necítil být už několik měsíců. Když jsem běžel k Ještědu (protože nahoru a přes celý Liberec jsem už skutečně jen šel), uvědomil jsem si tehdy, jak těžký dnešek bude. Že když při rádoby pohodovém běhu z čistě relaxačních pohnutek mě všechno bolí už po šestnácti kilometrech, tak po každých dalších a dalších stech metrech půlmaratónu to bude vyloženě utrpení. Jasně – nejsnazší a nejsrozumitelnější by bylo to vzdát předem, lepší to už nebude, zdraví mám jen jedno… ale moje ješitnost mi to nedovolí. Přidělené číslo beru jako závazek, svou registraci jako potvrzení, že jiná varianta neexistuje … a jasně, vždyť v Ústí pracuju a práce tam se mi líbí jako máloco. Vzdát se prostě nepřichází v úvahu. Co s

Ještěd 2014

Obrázek
V sobotu jsme se chtěli v Liberci naobědvat. Jediná otevřená hospoda, ze které nešel strach, byla Potrefená husa. Na tohle jsem při jídle koukal z okna. Včera večer jsme jako každý rok seděli před Voverkovic chalupou a v dálce v mlze tušili Ještěd. Fórky kolem zítřejší neděle jsou pořád ty samé: „Tak nám ten Ještěd ukradli…“ a „Holt nemáme kam jet.“, protože zatímco při východu slunce je ten špičatý kopec nasvícený a výzývavý, večer se slunce dostane za něj a v těch mracích kopec prostě zmizí. Letos byla dost brzy zima a šli jsme dovnitř. Z loňska i předloňska jsem si pamatoval, co můžu a co už nesmím, nepřežíral jsem se, nakonec ani na fanfarónskou konzumaci žbrďolů letos nedošlo. Možná i proto, že se nás sešlo mnohem míň než jindy, a ještě míň nás z těch, co tu ten večer seděli, se chystalo zítra nahoru vlastní silou. Šimon Caban, jeden z tahounů téhle partičky, si cestou na svatbu našeho sbormistra na motorce zlomil lopatku, „pan doktor“ Lischke dává přednost před společnost

Další Šuvík

Obrázek
Pátek 1. srpna 2014  Pro Hospodářky (10 km, 1:17) Blbě jsem spal. Proč, to asi vím, ale nepatří to sem. Napřed ne a ne usnout, pozdějc horko, když ostatní v místnosti odmítli otevřít okno kvůli hmyzu. Párkrát jsem prý chrápl, za rok jsem těmhle výtkám a pomlaskávání odvykl. A ráno jsem se vzbudil mnohem dřív než jindy, zase se světlem. Protože je pátek, a protože jsem včera nakreslil Radka Jaroše, vyběhl jsem pro Hospodářky. Jenže nejsem v Praze, kde si oběhnu Stromovku a na Jugoslávských partyzánech si noviny normálně koupím: ve Velharticích si nikdo HN nekupuje, proto je neobjednávají ani na poště, ani v konzumu. Mají jen Dnes, Lidovky a Právo. A Blesk a Aha!, samozřejmě. Pak se divme, koho místní volí a čím jsou ovlivněni… Ještě že všude rostou ty miliony malin. Kousek před Zahálkou jsem narazil na menší plantáž, a pár sladkých minut se zdržel. Celkově běh v pohodě, kupodivu dost brzo mívám pocit oteklé levé nohy. Prostě najednou mi je levá kecka malá. Ranní venkov je takový n