Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2020

Sytý hladovému (po umění) nevěří

Obrázek
O vztahu veřejnosti k umění jsem se přesvědčil sám: momentálně mám výstavu v jisté galerii v prvním patře nádherného domu, v jehož přízemí je restaurace.   V galerii je – kromě výstavy jakéhosi Beneše – ještě expozice o obci a hlavně fantastická sbírka známého a skvělého českého malíře, který ji galerii před svou smrtí věnoval. O tom, že ve druhém patře onoho domu je necelá stovka pokladů jinde nevídaných, se ovšem návštěvník nedozví. Resp. dozví, pokud mine restauraci * a najde jakýkoli důvod nejít k záchodům, ale nijak označeným schodištěm do prvního patra, kde mu to v pokladně asi řeknou. Protože pokud neřeknou, nedozví se to ani tady, a je jen na něm, zda se odváží sám ze své vůle vystoupat ještě výš jakýmsi schodištěm do podkroví, kde ta senzační sbírka je nádherně vystavena. *  Zde je ovšem zádrhel. Restaurace sice nenabízí nic, co nelze pozřít v kdekteré okolo: svíčkovou, řízek, ovocný knedlík, vývar… menu se trochu obměňuje, zatímco poněkud dřevní forma samoobsluhy na základě

Performenses

Obrázek
Sex! Drogy! Umění! Bez explikace jen výkřik, ovšem s vysvětlivkou či popisem jsou i tato tři slova Uměním…  Kdekdo ví, že si velmi vážím výtvarných umělců, zejména těch své dílo vytvářejících, tvořivých a tvůrčích: malířů, sochařů, sklářů, architektů, grafiků, designerů… jen u performerů to nedokážu, sorry… snad jen s výjimkou Thomase & Ruhllera, ale to jsou Holanďani. Stejně to většina rozumných lidí ví: král je nahý, a performance je pro mě synonymem tvůrčí nahoty… takové performální menstruace, vypuzení neoplodněné děravé myšlenky (angl. Performenses ).     S koncem každého semestru se v mnoha uměleckovysokoškolských ateliérech sejdou více či méně dobří, známí nebo úspěšní umělci, aby s tváří v dlani a skvěle zahraným vnitřním zanícením dumali o píčovině vysypané do rohu, pověšené na lustru, opřené o zeď či snad dokonce umně nainstalované uprostřed prostoru. Je úplně fuk, o co se jedná, je tam to, co bylo po ruce. Podstatné není To, ale Proč. To, čím u jiných uměle

Zrušte maturitu.

Obrázek
Jsem zcela zásadně nejen proti maturitě z matematiky, ale i proti maturitě z češtiny, protože mají-li jejím výsledkem být projev a znalosti jako tenhle citát z odevzdané finální práce vysokoškolského studenta, absolventa VOŠ, pak ať nemá maturitu nikdo z ničeho. S mizernou znalostí češtiny se u vysokoškoláků – tedy lidí s maturitou z českého jazyka – setkávám dennodenně, a boj s ní je evidentně marný, protože překvapivě tolerantní jsou k takové hlouposti studentů pedagogové i jejich asistenti, o spolužácích nemluvě: skripta, otázky v testech nebo psané přednášky jsou plné podobných chyb, stejně jako písemné obhajoby bakalářských a diplomových prací zejména budoucích umělců. Ostatně 90 % zdejších diskutujících by v páté třídě základní školy propadlo z českého jazyka už v pololetí… 

Je tu nějaká Otýlie? Ani Alfons?!

Obrázek
Výstavu zahájil Jiří Hruška, kterej potom na závěr řekl spoustu i pro mě novejch věcí, který vytáhl z táty, když se s ním před vernisáží potkal. Milé dámy, ctihodní pánové, vážení hosté, jsem rád, že jste přišli, výstava téměř devadesátiletých otců se nekoná často, a je radostí vidět, kolik obdivovatelů nebo příznivců má zrovna ten můj. OTEC … to je termín, kterej mám s akademickým malířem Karlem Benešem, ročník 1932, spojenej leda tak s dotazníky, v nichž se mě na něj ptali, podobně jako na támhletu malou velkou paní v kolonce MATKA . Ona byla vždycky maminkou a mámou, a on tatínkem, tátou, před dětma dědou. Táta se narodil prvního května, a 1. máj 1932 byl asi na výtvarníky bohatší, protože spolu s ním se narodil – ovšem o kousek dál, v Rumunsku – Ion Popescu-Gopo , výtvarník, animátor, filmovej režisér a herec. Týž den – byla to neděle – se narodili taky britskej admirál Sandy Woodward , a bangladéšskej politik Tabibar Rahman Sarder . Dnešní pranostika říká, že Je