Je tu nějaká Otýlie? Ani Alfons?!

Výstavu zahájil Jiří Hruška, kterej potom na závěr řekl spoustu
i pro mě novejch věcí, který vytáhl z táty, když se s ním před vernisáží potkal.

Milé dámy, ctihodní pánové, vážení hosté, jsem rád, že jste přišli, výstava téměř devadesátiletých otců se nekoná často, a je radostí vidět, kolik obdivovatelů nebo příznivců má zrovna ten můj.

OTEC… to je termín, kterej mám s akademickým malířem Karlem Benešem, ročník 1932, spojenej leda tak s dotazníky, v nichž se mě na něj ptali, podobně jako na támhletu malou velkou paní v kolonce MATKA. Ona byla vždycky maminkou a mámou, a on tatínkem, tátou, před dětma dědou.

Táta se narodil prvního května, a 1. máj 1932 byl asi na výtvarníky bohatší, protože spolu s ním se narodil – ovšem o kousek dál, v Rumunsku – Ion Popescu-Gopo, výtvarník, animátor, filmovej režisér a herec. Týž den – byla to neděle – se narodili taky britskej admirál Sandy Woodward, a bangladéšskej politik Tabibar Rahman Sarder.

Dnešní pranostika říká, že Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví. Karel Beneš je velikej ažaž, to mám po něm, po mámě těžko, to bych neviděl dál naž první řadu (což by mi, upřímně řečeno, možná zase až tak nevadilo).
A jestlipak víte, že před 200 lety Fabian Gottlieb von Bellingshausen objevil Antarktidu? Název pochází z řečtiny a znamená „anti Arktida“. Memografickou pomůckou budiž to, že tam tučnáci žijou a naproti ne.

A aby bylo formalitám učiněno zadost, dnes je Světovej den kazoo – určitě znáte Kazů, Tetů a Libušů; Mezinárodní den mobilizace proti jaderný válce – jistě jste už zaslech-li termín JÁDRO PUDLA; taky Den ochrany osobních údajů – slovo údaj pochází ze starověku, kdy naivní pobožný babky zahlídly cosi pod kněžským pornátem a vykřikly „úd, ajajaj!“; je ale i Den lívanců s borůvkama… koukám ale, že TEN se tu holt neslaví; a v neposlední řadě i Globální den zapojení se do komunity – a komu ni ty, tomu nikdo…

Co bych vám tak o Karlu Benešovi řekl, co nevíte… třeba to, že v mládí kouřil? Lulku i cigára, a když toho nechal, ještě pár měsíců jsem mu – samozřejmě za jeho peníze – od Jungmanna spolu s pivem v takový tý plastový bandasce nosil i Sparty, aby měl radost. Já si totiž, jak si teď uvědomuju, z dětství vůbec jeho radost nepamatuju. Vlastně ho z tý doby znám jen zezadu, sedícího za stolem a kreslícího. „Ticho, děti, tatínek pracuje,“ byla taková naše rodinná mantra, a zatímco maminka zvládla výchovu mou i Petřinu, jídlo pro všechny, péči o domácnost a pár let i o bígla Briče, a taky namalovat pár desítek obrazů, táta pracoval, sám ve světě, kterej si s každou ilustrovanou knížkou vytvořil. Netvrdím, že to tak skutečně bylo, jen je to moje vzpomínka na dětství. Bohužel… i můj syn mě v tom nejdůležitějším věku neznal jinak, než zezadu, shrbenýho za stolem s počítačem…
Co taky nevíte, protože tak veřejně nikdy nečinil, je, že nádherně zpívá. Jak je z Vlčnova, zná sice jen lidový písničky – nikdy jsem ho neslyšel zpívat cokoli jinýho, snad kromě „Červená se line záře“ s Petrem Šturmou, když se u nás picli –, ale ty lidovky zpíval krásně. To se vždycky u nás sešli jeho dva bráchové – sestry a třetí bratr bydleli na Moravě – a zpívali. Teda… skutečně zpíval jen táta, protože Joža tak trochu jako mečel a Fera vydržel vždycky jen pár slok, než usnul. Zato obě tety Vlasty – jedna jak druhá by mohly hrát tetu Kateřinu v Saturninovi – hýkaly a dojímaly se příběhama z dob a krajů, který a kam se už nevrátí…
Táta miloval americkej National Geographic. Maminčin newyorskej strejda Joe zprostředkoval abonmá, a táta si každý číslo pozorně prohlížel. Jen prohlížel, protože neumí anglicky, ale v NGM miloval jejich fotky a taky tehdy velmi progresivní typografii, a pamatuju si, jak si zejména nad titulkama vysázenýma z tehdy v Čechách neznámýho Modernu20 polohlasem říkal – a možná i mně – „to je tak nádherně udělaný!“ nebo „a jak je to S nádherně nakreslený“.
Možná taky nevíte, že má svou horu. Benešova Hora u Vimperka se jmenuje podle jeho pradědy, kterej ji jako první osídlil. Zato Benešov jeho není.
Táta bejval blázen do techniky. Míval dětskou – později dědskou – radost z multifunkční vrtačky Black & Decker (furt ji mám, i když už asi dvacet let je profíkama považovaná za životu nebezpečnou), stejně jako z magnetofonu National, superfoťáku Canon nebo z auta Chrysler. Nikdy sice nevyužil cirka 98 procent funkcí, který ty věci nabízely a uměly, ale hejčkal je a obdivoval jejich tvůrce. Obdivoval je, ale nikdy nepochopil.

Co jistě víte, je že nádherně kreslí. I teď, kdy mu ruka lítá jak loutce, tak když se dotkne hrotem tužky papíru, je jeho linka jistá a profil vyšvihne jedním tahem. Z týhle schopnosti jsem snad kousek zdědil a je to dar z nebes a od Karla Boha, a tím nemyslím Gotta, ale Beneše.
Závěrem bych rád pozdravil na dálku svou sestru Petru, která právě tátu hlídá, aby zas omylem nezmáčkl červený tlačítko na náramku, co má od Života90, protože oni pak přijedou a právem se strachujou, co se stalo, a táta zatím usne u drmolící televize a maminka s bohorovným klidem jede z koncertu.

O všem, co měl rád, jsem mluvil v minulým čase… táta ale žije, sedí teď doma ve svým báječným křesle, a v duchu je někde tam, kam nás už pozvat neumí. Je furt skvělej, báječnej, šikovnej, nejlepší, můj. A je vážně skvělý vidět, kolik lidí si myslí totéž.

Galerie Ikaros, 28. ledna 2020 v 19:20

Zvukový záznam zde.

Čtu to.

Maminka (vlevo) s galerisou Jiřím Hruškou

Fotograf Jirka Primas – od léta v Hollaru maminčin dvorní fotograf – dává mamince kalendář, v němž jsou i fotky z Hollaru. Pro mě byl ten večer důležitej proto, že mi přinesl opravený sluchátka pro Rózu.