28. září 2012

Doba Lídová


Pokud neběháte, klidně si odklikněte jinam. Tahle úvaha se odehrává v keckách.
Tak jako byla doba před tsunami a doba povlnná, před naším letopočtem a po Kristu, tak teď lze říci, že leccos bylo obdobím před ní a teď že je doba Lídová. A může za to jeden běh, profláklý Ultra-trail du Mont-Blanc, stovka kilometrů na jeden zátah přes Francii, Švýcarsko a Itálii, na který si jedna ženská letos troufla rok po té, co běhat začala.
Spoustě z nás běžců, víc či míň vytrvalých – a nejspíš i sama sobě –, obrátila naruby vnímání vzájemného hecování a podpory, které si s velikánskou radostí navzájem poskytujeme. To, jak jsme mohli skrze facebookovou aplikaci (institut sociální sítě tak dostal další rozměr, odporující sílící vlně jejího odsuzování z důvodů pochopitelných i nesrozumitelných) sledovat  její průběh trasou, kdy nám z každé brány přes automat poslala zprávu o svém mezičase a o aktuálních podmínkách na místě, a i když jsme věděli, že jestli na něco fakt nemá čas, tak jsou to pregnantně ťukané zprávy pro přátele, přesto jsme tyhle automaticky generované raporty očekávali, a hned jsme se dohadovali, jak na tom asi je, co ji ještě čeká, kdy se kde objeví a když se objevila a branou se mihla, z nadšených postů všech zúčastněných se ozývala euforie a upřímná radost, jako bychom tam nahoře kvůli ní skutečně mrzli. Radost samozřejmě doplněná lajky a povzbuzujícími posty, ke kterým se sice dostala až dlouho po závodě, ale i tak jí udělaly radost; asi tak, jako kdyby běžela se špuntama v uších a až v cíli si poslechla ze záznamu pokřik davu při trati.
Jasně že kromě ní ten přetěžký závod běželi ještě další naši kamarádi (třeba Michael Dobiáš, v počátcích českého nadšení pro sportovní sociální síť Dailymile jeden z tahounů mnoha aktivit, nebo Petr Luberda), ale z důvodů její přirozené ženskosti, nesporné krásy, nadšeného kamarádství virtuálního i opravdového nejen při závodech a charismatické povahy činící z průměrného jedince spontánní  ikonu a ideál, stala se Ludmila Filipová – aniž se o to jakkoli chtěla přičinit nebo snažit, namnoze právě naopak – mezníkem ve vnímání běhu jako disciplíny nikoli jen sportovní, ale i společenské, kulturní nebo citové… je totiž těžké si její úsilí nezamilovat společně s ní, protože co si budeme namlouvat, holka v leginách a s ohonem do půlky zad běžící před vámi je tím nejlepším vodičem, pro nějž jsme schopni nadlidských výkonů, ale rozhodně se nám nechce ho předběhnout, připravili bysme se o výron endorfinů.
A nakonec sem snad patří i to, že mě její výkon inspiroval k ohlídnutí se z oblíbeného asfaltu do houštin okolo a naznačil mi, že bych se mohl i já, posera před kořenovitými úvozy a kamenitými stezkami, zúčastnit listopadového ultra-trailu v Šárce. Tady se ale musím přiznat k tomu, že na trailu se mně nejvíc líbí design kecek, ve kterých se to běhá, a ten letošní navíc svým datem: 10.11.12. Nevím ale, jestli jsou to dostatečné důvody k tomu, abych nutil své vykvedlané nohy k pohybu pralesem bez pádů a bez výronů, tentokrát jen v kotnících. 
Teď ale máme před sebou v neděli stošestnácté Běchovice, a my chlapi jsme od holek dostali fóra 30 minut, aby nás mohly – včetně Ludmily – tak akorát ve finále někde kolem Chmelnice efektně před davem u cíle předběhnout. A my jim to dopřejeme, protože jsme kavalíři.

Psáno pro Reflex a pro pagaci běhu.

Kdo by neznal tři grácie? Aglaia, Eufrosyné a Thaleia… která z nich letošní Běchovice vyhraje?

21. září 2012

Ať líh dál zůstává s touto krajinou

I kdybych poslední týden chtěl žít čímkoli jiným, krok ministra Hegera a humbuk, který jím způsobil, mi v tom spolehlivě zabránily. 
Nechám stranou neštěstí rodin všech alkoholiků, kteří nepřežili svou nezřízenou touhu po levném a silném chlastu, stejně jako smůlu těch, kteří svou smrt přežili a „pouze“ oslepli či se jinak zmrzačili. A stranou nechám rovněž svědomí policie, jíž černé palírny a stáčírny lihu nikdy nebyly dostatečným důvodem k jejich rozprášení, i svědomí politiků, namnoze se svým sklonem k ožírání se chlubícím a čínícím ze své závislosti na alkoholu nezávislost politickou. 
Nechci ale nechat stranou hysterii, která zachvátila nikoli ožraly samotné, ale média, pohříchu více ta veřejnoprávní. Na to, že na Nově z kdejaké patálie vyrobí usmrkanou vzlykačku, k lepšímu zážitku s komentářem odhekaným některým z jejich investigativních manekýnů, na to jsme snad zvyklí a můžeme se tím leda dobrovolně dojímat s flaškou ležáku v jedné a s klobásou a houskou v druhé ruce před podobně slaboduchým seriálem, ale že se Česká televize opět ukáže být jedním z nejlepších obhájců kdejaké všivárny, na to si nějak ne a ne zvyknout ani po tolika letech zklamání. 
Každá hlavní zpravodajská relace je zahajována výčtem smůly lokálů a náleven, oživeným za srdce beroucími příběhy opilců o tom, jak musí nedostatek lihu v krvi nahrazovat pivem, varovnou grafikou o likvidačních ztrátách kořalečníků a lihovarů či dojemnou reportáží o obětavém tatínkovi, an se stará o kojence, zatímco maminka bojuje ve špitále o život (to, že měla maminka kojence nepřekonatelnou chuť na laciného panáka, redaktory zpráv nijak nepobuřuje, hlavní důvod matčiny indispozice spolkli jak štamprli). Že by byť jednou jedinkrát poukázali na fakt, že existence této země fakticky stojí na alkoholismu a na obdivu ke chlastu – nejednou byli zmíněni „milovníci tvrdého alkoholu“ jakožto uznání a soucitu hodná smůlou postižená vrstva obyvatelstva –, ani náhodou. Národní tragédie způsobená zákazem prodeje pálenky – což navíc ani zdaleka není ona donekonečna omílaná prohibice, ale když ono to slovo zní tak tragicky! – a nafouklá médii zajíkajícími se děsem z nevypálených hrdel dokonale ukázala, jaké jsou priority tohoto národa.
Další důvod stydět se za něj i za tuhle zem, která se drží nad vodou jenom díky tomu, že je nadnášena dostatečně silnou vrstvou lihu, i za vládu, která má větší starost ze ztráty prachů za nevypálenou kořalku než ze ztráty vlastní věrohodnosti, slušnosti a především střízlivosti.


Psáno i pro Reflex .


14. září 2012

Honzo, vstávej! Kolik je hodin? Jo, to kdybych věděl…



Hrají děti ještě tuhle hru? „Tři slepičí!!!“ nebo mnohem raději „hodinky spadly do záchodu!“, záleželo na tom, jak moc byl ten který Honza oblíbený.
„Čas ubíhá různě, podle toho, s kým,“ překroutili citátomilci větu ze Shakespearova Romea a Julie („Time passes differently for those who are in love“, čas plyne jinak pro zamilované). Mě tuhle napadlo, že „čas ubíhá různě, záleží na tom, podle čeho“
V době, která je rychlejší než všechny doby před ní a v níž se události měří v nanosekundách, je skutečně těžké uvěřit kterémukoli ze zdrojů, že je právě přesně tolik, kolik zrovna nabízí. Čas totiž paradoxně přestal hrál roli, pro niž byl definován skrze hodinu a den pro vzdálení či skrze minutu a vteřinu pro sblížení. 
Rozhlédněte se kolem sebe a řekněte s naprostou jistotou, kolik hodin právě je. Digitální displej na přepážce za řidičem tramvaje se o pár minut liší od času, který ukazují rafičky na vašich hodinkách (jak to pak ksakru má jet na čas?). Opět o několik minut jinde je čas na mobilu, který jste si na pomoc vytáhli z kapsy, a ani různé ciferníky na rukou pověšených kolem vás rozhodně k jistotě času nedovedou. O alternativě na displeji iPodu nebo pouličních hodinách zahlédnutých z okna támhle na rohu nemluvě, ani jedna časomíra se neshoduje s kteroukoli další. 
Doma jsme mívali jakous takous jistotu: v sedm začínaly v televizi zprávy. Když ne v televizi, tak v rádiu nám to odpípali: píp-píp-píp-píp-píp-píííííp a bylo bez pochyby, že je celá. (Dneska místo pípání se plus minus pár minut kolem celé rozburácí znělka a rozhejsaný moderátor ohlásí, kolik bylo, když dal režii pokyn k „přehledu zpráv“.) To, že dvě tři minuty nato si svoje odbily židovky po babičce, bylo v normě. Časem ale přibyly blikající časomíry na troubě, na pračce, na hifi, a přecházeje z místnosti do místnosti ocital se člověk vždy v jiném čase. Budík si rovněž ve svém rytmu tiká jindy, a automatický čas v menu počítače se o pár čísel liší od podobného čtyřčíslí na vypnutém set-top-boxu. Zvuk tikajících hodin máme doma rádi, a proto nám i na zdech v každé z místností běží jiný čas. Nakonec i chronometr s časovou informací DCF77 (z vysílače v Mainflingenu kousek od Frankfurtu nad Mohanem) ztratil sílu odchytávat z éteru na kmitočtu 77,5 kHz správný údaj o každé sekundě a nechal spadnout vteřinovku natrvalo na šestku.
Děti vybíhající do školy (když tam ještě pilně pospíchaly) se ptávaly, „kolik je na troubě?“, případně „kolik je na televizi?“, a ani na boží stánek nebylo spolehnutí: syn ve třetí třídě omluvil svůj pozdní příchod tím, že na věži kostela se zastavily hodiny. 
(Vzpomněl jsem si na příhodu, kterou kdysi vyprávěl jistý režisér o projekci svého filmu v Tokiu: jak v jednu chvíli všem Japoncům v sále píply jejich digitální hodinky a o třicet vteřin později píply ještě jedny, ty jeho.)
Informace o čase přestala mít aureolu přesnosti. Přijít na rande včas znamená přijít na rande v kterýkoli čas, ne jen v ten jeden domluvený, záleží totiž na tom, kde se po čase pídíte, zda v kapse nebo ve hvězdách: před 300 lety zemřel Giovanni Domenico Cassini (ve středu 14. září 1712), který jako první uskutečnil měření zeměpisné délky použitím jako hodin zatmění Jupiterových měsíců. Já právě uskutečnil měření vaší trpělivosti použitím jako hodin délky své úvahy o čase.

Psáno pro Reflex, shodou okolností v době politického Nečasu.

Mimochodem – hodinky vznikly zmechanizováním populární společenské hry starého Říma, nazývané „Giocare con il tempo“. Pravidla jsou jednoduchá: 2 hráči hodí kostkou a vyšší číslo získává výhodu velké rafičky. Tento hráč hází vždy oběma kostkami a s figurkou i rafičkou postupuje ve směru hodinových ručiček. Druhý hráč (s malou rafičkou) hází pouze jednou kostkou. Hra se hraje tak dlouho, dokud to oba hráče baví.




Ten, kdo hru vzdá, pronáší legendární formulku: „Non essere pazzo!“



7. září 2012

Okolo virtuálního Šišatého stolu


Horké léto předalo štafetu babímu a tak jako dosud ještě nikdy, i letos nastal čas pro tradiční první Šišatý stůl, jehož virtuálními hosty byli tentokrát věhlasní kritici, dosud neobjevení literáti, autoři nejlepších komentářů a především odvážlivci, kteří se nebáli říci světu naplno svůj názor. Takových lidí si já jako občan i jako Pavel Beneš vážím a je mi nehmotnou ctí podržet jim u tohoto stolu štokrle a před nadrženými ústy mikrofon.
Diskuze se odehrávala v klidu a bez emocí, jak už to mezi inteligentními lidmi chodí. Sestřih toho nejlepšího, co zpoza stolní desky zaznělo, je v původním autorském znění, abych nemusel čelit nařčení ze zkreslování myšlenek.

Diskuzi neformálně otevřel Cyril K. lakonickou otázkou „Docela ulet, coz?“
„Jako nějak jsem nepochopil myšlenku. Je to skoro jako příspěvek v libovolné diskuzi na netu => Vzbuzuje u mě pocit wtf.“ zareagoval kibic ze Společnosti Tony N. a Ondra J. z Jihočeské univerzity si přisadil dřív, než jsem stihl tento text dopsat: 
„Pane Beneši, tento článek považuji za naprostou mentální onanii. Zkuste navštívit knihovnu, vzít si do ruky nějakou z knih o českém jazyce a možná pochopíte, že je vše jasně dáno.“
Chtěl jsem mu vyjít vstříc, ale téměř kompletní dílo Václava Laciny a Pavla Eisnera pomáhá držet můj stůl rovně a ve Čmejrkové Češtině, jak ji známe i neznáme jsem se o dáně ne a ne cokoli dočíst. Jeden z autorů nejlepších komentářů, Roman F., už to nevydržel: „takový shit ani zadarmo, kdybych se teď opil do němoty napsal bych lepší škvár. Autor musel být po frontální lobotomii kterou někdo pěkne zpackal…“
Plzeňák Matthias C. se naivně zeptal „CO je to za blábol???“ a naběhl si tak na smeč od Filipa M. z Czech Technical University in Prague: „štrašně hloupý, obzvlášť ty rádoby vtipný vysvětlivky. zajímalo by mě jak dlouho nad takovou blbostí dokázal autor sedět... tento článek je další z mnoha, které mě jen utvrzují v tom, že kvalita reflexu je tu tam... o výlevech JXD ani nemluvě…“
Jiří S., který pracuje ve společnosti Mechanika Praha, smutně pronesl: „Článek je blábol.Děs a běs.“ Alžběta rozpačitě přikývla: „tak tento článek mě přinejmenším..neobohatil.“
Jakub B. F. ze společnosti Velvet international s.r.o. se zamyslel: „A upřímě ... nemyslím si, že by apple chtěl spáchat iphonovou sebevraždu a udělal ‚Véčko‘. Stejně jako já bych při čurání nechtěl neudělat ‚Xko‘.“
Roman F. zareagoval naplno, když zauvažoval „co je to za pitomost, najděte si pořádnou práci ať nemáte čas vymýšlet podobný nesmysly, až tu bude tak tu bude…“
Znojemská autorka nejlepších komentářů Dagmar H. se „teda ani nezasmála a hlavně jsem to ani nedočetla...to prostě nešlo..“ a Ľubica L. ji doplnila myšlenkou, že „čtenáři jsou jaksi zbyteční, ráda bych to pochopila, přiznávám, nemám na to..“
Ze vzdáleného konce stolu vykřikl Edgar S. „zak 4. tridy na piku“ a zase zmizel za hranou.
Když na to Sebastian V. ze Západočeské univerzity v Plzni vyhrkl své „težka sračka“, Mirek P. nechápavě zavedl řeč jinam: „Co to je za blekotání o ničem?“ Jeho kolega ze sekce autorů nejlepších komentářů Petr H. se ke mně obrátil se slovy: „A co se z toho takhle ‚posrat‘, pane Beneš? To není totéž co potrat či návrat. Někdo volí i variantu ‚obsrat‘. To myslím jako z toho, co jste laskavě vyblábolil, deset let po autorovi, jistém Nekudovi. Nevykrádáte trochu cizí myšlénky? Já si mnohé pamatuji,“ nadechl se a zahřímal: „já nejsem jako voliči !!“ 
Martin V., rovněž autor nejlepších komentářů ve společnosti MVA, byl smířlivější: „Myšlenka nikoli špatná, ale otřepaná, sloh zoufale nezajímavý... Ve třetině to začne nudit a od počátku poslední třetiny směrem dolů jsem už četl jen každou druhou řádku... Říkám si,“ zamyslel se, „že bych do Reflexu taky klidně mohl něco napsat, dají se tím vydělávat peníze?“ 
Chtěl jsem opáčit, že by mohl, že mu v tom snad nic nebrání, ale předběhl mě autor nejlepších komentářů Kuba U. se vzpomínkou, „jak kdysi čítal poměrně zajímavý společenský časopis. Tyhle stránky s ním už ale opravdu nemají vůbec nic společného…“
Na to se nedá říct skoro nic. Snad jen to, že v počátcích toho zajímavého společenského časopisu jsem v něm pár let pracoval a nejmoudřejší z moudrých nám spílali, jak blbě to děláme. 
Proto taky ten šišatý stůl – není to furt dokola totéž a nikdy nesedíte na kraji.

Psáno pro Reflex a pro klid duše.

Virtuální šišatý stůl  má výhodu, že se nezapatlá.

1. září 2012

WeRunPrague 10 km za hodinu!

Nakonec i tohle budu pořadatelům rád věřit, protože garmin mi to naměřil na minutu přesně, ve vteřinách trošku jinak. Kromě výsledku toho ale moc ke chválení není... 

Údajně měla být posílená doprava... hm, nevím jestli 3 a 17 jenom o jednom voze a ve víkendovém režimu byly tím posílením, v každém případě každá tramvaj byla našlapaná k prasknutí, ale to se nám mělo hodit, tuhle tlačenici si ještě užijeme. 
Šatny byly tak pro třista lidí, při účasti 8500 běžců je jasné, kde se všichni asi nepřevlíkali. Zmatek u úschovny byl lážo plážo vedle toho, co tu bylo po závodě. Fronta před záchodky mě donutila až do večera radši nečurat. 
Zahřál jsem se v kafírně a posledních deset minut před startem jsem si odestál ve svým koridoru, chvílema v dešti, chvílema bez deště, v obou případech v chladnu. A všude kolem mě byli lidi s vtipnejma heslama na zádech, pochopitelně s míň vtipnejma než bylo to moje zcenzurovaný. I když jsem se snažil si tuhle fatální křivdu nepřipouštět, s každými zády před sebou jsem měl chviličku takovej malej vztýček. 

Poslušný, trpělivý ovečky čekají v dešti, až je pustí z ohrádky.
Tak jako pokaždý bych se málem ucivěl na krásný figury a lejtka a boky a vlasy a profily a týly a anfasy a pasy a vlasy a kotníky a potníky... a upřímně, není řeč jen o ženách. Jak v euforii před startem, i po doběhu a v davu před úschovnami jsem si uvědomoval, kolik krásných a zajímavých lidí naladěných na stejnou vlnu a se stejným zájmem v Praze ještě furt neznám. A že bych si s nima chtěl povídat a být a pít a smát se... a prozatím je mi dáno s nimi jen funět a hekat a mlčky klusat a potit se k cíli, kde se rozejdeme a už se nepotkáme, a pokud snad jo, nepoznáme se. Už teď nevím, jakou tvář měl Micha, ať mi promine, pokud ho příště přehlídnu, není v tom ignorance. 
Trasa vedla letos v protisměru té loňské, a vody bylo dost, v kelímkách i z nebe, obojího tak akorát. Běh po mokré dlažbě před Václavákem byl kluzce vysilující, a poslední kiláky po náplavce s tím pidikopečkem na konci dávaly tušit finále. Tam jsem to rozběhl, i když jsem si říkal, že bych se nedivil, kdyby to se mnou praštilo. Ale na posledním kiláku mě předběhli už jenom ti nejlepší z nejhorších, a já jich taky pár ještě nechal za sebou. 

Banány a ženský křivky... genderově vyvážená fotka.
Holky, vaše kmitající nohy jsou ten nejlepší doping! 
Banán byl fajn, měl jsem si jich ale vzít víc, udělal bych radost krásné modrooké vrstevnici, která po nich zatoužila, ale přehlídla je, a vracet se proti proudu řeky Pot by byla blbost. 
Tlačenice před úschovnou trvala čtyřicet (slovy čtyřicet) minut, během nichž jsme se všichni odpařili a dotyk těl výjimečně nepřinášel slast, jen rozpačitě omluvné pohledy. Za jiných okolností bych za tak těsný kontakt dal srdce, tady to nějak nebylo ono. V jednu chvíli to vypadalo, že dlažba je vytápěná, takové z ní sálalo teplo, bohužel ale smradlavé. 
Po klobáse (čistě z hladu, znám lepší) jsem se prošel k podolské plovárně a odtud naněkolikrát odjel ke tchýni na opožděný oběd, s rajskou omáčkou a skvělou buchtou. 

Jak zpíval Mládek: a pak bylo tělo na tělo. Tady 8000 zpocených těl. Ale šťastných!!!
Na večer jsem měl domluvené, že od své kamarádky, ovčí babičky Renaty Kašparové, odkoupím před divadlem Na Zábradlí dva její ovčí sýry. Tam jsem zjistil, že můj kamarád a spoluherec a jinak herec u Cimrmanů Honza Kašpar oslavuje šedesátku, a protože tu Renata ještě nebyla, zapředl jsem jeden rozhovor, pak druhý a třetí... a mezitím Renata přišla, koupil jsem sýry, a pokračoval v rozhovorech. Honza kolem sebe za svůj život, zejména za bolševika, nabalil mraky lidí, a spousta z nich mu dnes přišla popřát. Nejvíc času jsem strávil tlacháním s Petrem Kluzákem (říkalo se mu indián, byl a je neskutečně výřečnej a pohotově vtipnej), pak se k nám přidal Ondra Němec (ten mi zas připoměl situaci, kdy nás málem půllitrama umlátili trampové na Rychtě, a zachránil nás policajt z Vlašský, kterej nás pustil zadem; kdyby věděl, synka kterýho že zakládajícího chartisty takhle chrání, měl by asi těžký spaní), jinde jsem potkal Vaška Kotka s Álou, Žemli, na chvíli se mnou ztratil čas Bob Klepl (taky spoluherec), Marhoul se tu mihl, plastickej klarinetista Bobeš, Třešňák, Zajíček, Sváťa Karásek (už se sebral po mrtvici, opustil vozík, sice občas hledá slova, ale lepší se a zhubl), Michala Weigla jsem málem ani nepoznal, zato Miládka je furt stejná, Tereza tu byla (Jiří B. je na Kololodi, kdo to neví, dělá tam šéfa turnusu, při polehávacích zájezdech by byl delegátem), pár lidí od Cimrmanů, Filip Topol, a spousta těch, kteří sice zestárli, ale jejichž tváře jsou stále stejné a spojené se jmény a přezdívkami starými třicet a víc let. 

Tohle není póza pro objektiv, Aleš Duda chodil s tím sýrem velkou část večera.
Nakonec jsme prodali všechny sýry, které Renata přivezla, ve mně se na těch pár minut probudil duch prodejce v pouťový galerii (1986), a pozdějc, po vysněný sprše (konečně!) jsem si nalil první sklenku burčáku, pak druhou a třetí... a za chvíli bude půlnoc a neděle a ráno a čas jít si zaběhat. Zatímco loni to bylo peklo, letos a hlavně za cílem leccos změklo... a to, co ještě dneska ráno snad bylo k vzteku, to je teď leda tak k breku (mně ne), snad i štěstím... nejen z toho skvělýho času. Dobrou!

Teda, namotat tam ten čip... jak vodník na vrbě jsem si připadal, tahaje tkaničky.
A tím bych tuhle patálii viděl jako uzavřenou. Za rok budu moudřejší.