12. prosince 2014

Už to není, co to bejvalo.

„Po vás.“
„Ne, až po vás.“
„Ne, jděte první, vypadáte, že jste tu víc doma.“
„Tak jo. Ale příště půjdete první vy.“
Nakonec jsme se ve dveřích na hajzl skoro srazili.
Stáli jsme každý nad svou mušlí a zalévali svět přebytkem svých zkapalnělých mouder.
„Taky se vám ten koncert líbil?“
„Jo. Ale já ji mám rád odjakživa.“
„No jo, mně se taky líbí, co dělá.“
„Je svá, to se dneska nevidí.“
„Takovejch je málo.“
Dva prameny zurčely a oba jsme se drželi svých zřídel, abychom třeba neupadli.
„Ale pamatuju si ji lepší.“
„Nejen ji.“
„I sebe, co?“
„Tak nějak.“
Byl mladší, skončil dřív. Zato mu dělalo potíž dostat růžovou košili do kalhot. Já se naopak pral se šálou, která se mi pletla do zipu.
„Už to není, co to bejvalo.“
„Stárneme.“
Oba jsme si uchechtli, jako že víme svoje: dohromady nám nebylo ani devadesát.
Konečně jsme dostali košili do kalhot a šálu mimo poklopec.
„Když jsem byl mladej, ujížděl jsem na ní…,“ zasnil se.
„Hmm… a kdo ne, že jo?“
Ještě cestou ven jsme si ve dveřích dávali chvilku přednost.
„A na basu teda hraje taky skvěle…“ trousím už přes rameno za kolegou, který se právě zamotal do závěsu ve dveřích.
„Na basu?! Špinarová… a na basu?“ opáčil nechápavě a bylo vidět, že si najednou není jistý ani tím, zda se právě vymočil.
Protože zatímco my na ochozu pasáže poslouchali Evu Turnovou, jiní stáli tu nekonečnou frontu do Lucerny, aby zažili ještě živou tu, která byla stará už před třiceti lety, kdy tenhle ujížděl leda tak na mateřským mlíku.
Ani to prý už ale není, co to bejvalo.

11. prosince 2014

Turnový háj 3

Eva a Joe a Galerie Lucerna, 11. 12. 2014

Chtěl jsem mluvit spatra, ale s koncem textu mi uvěříte, že některé věci se naučit nazpaměť by nedokázal ani prezident.

Já tedy Evu Turnovou neznám zas tak dlouho, abych se tu o ní dlouho a právem vykecával. O tom, jak s ostatníma holkama dělala binec v mašlích na pultě galanterie na Štrossmajeráku nebo jak ve sboru Radost zpívala, že „ví lučinu širokou, na ní travičku vysokou“, vědí více jiné. Ale k dnešku mi citovala Radomilovu myšlenku, že „by tu taky měli něco říct ty její vtipný kluci“, a já že jsem vlastně obojí, čímž jsem se nečekaně ocitl v jejím portfoliu téhle sociální vrstvy. Jenže – od vtipů jsou tu povolanější a mohutnější a za klukoviny vlastně taky. Já jsem tu za ty, kteří si rádi čtou ve dvou Turnové hájích a těší se na ten třetí.

Víte… jsem stará škola a mám rád texty, které mají hlavu a obě paty a mezi nimi i příběh. A když jsou napsané tak, že se čtou jedním dechem, tak je rád vdechuju a sem tam i nějaké to zalknutí rád překuckám, protože je často hltám. Nad nevinně Evinými příhodami, co se většinou vejdou na jednu stránku, se dokážu zdržet déle než nad kdejakou kapitolou mnohem dražších spisovatelů. Obraty jako „… kdy mě nějaký zobák zachytí v mém in flagranti“ nebo „…je to takové domácí násilí ve státním měřítku“ mě vždycky povzbudí ve skepsi, že napsat kloudnou větu, která dává smysl a obejde se bez deseti hrubek, je dnes již malý zázrak. A to, že mě ta věta ještě dokáže pobavit, je bonus k nezaplacení (jak už bonusy bývají).*

Uvědomil jsem si, že ač to bývalo jméno z nejužívanějších, neznám mnoho Ev. Z těch zhruba deseti jen tahle senzačně píše a tvrdí muziku.
Jak jsem se teď Evinu jménu v jeho množném čísle poklonil v 2. pádu, napadlo mne to, co jsem se nedokázal našprtat.
Totiž jména múz nás vtipných kluků. Co bychom si – mimo těch se jmény víceslabičnými, Adélou počínaje a Žofií konče – bez Dan, Květ, Han, Anen, Rit, Jan, Zin, Mart, El, Sár, Din, Dit, Nin, Em, Soň, Id, Išek, Bel, Běl, Arn, Git, Iv, Nor, Olg, Lun, Věr, Vilm, Jorg, Karel, Stel, Lol, Vand, Klár, Zlat, Bert, Zit, Naď, Saš, Zor, Líz, Vlast, Lad a Lind… a Ev vlastně počali?

Přeju všem Eviným hájům nekonečná procesí spokojených čtenářů.

(Úvodní řeč při křtu knížky „Turnový háj 3“ Evy Turnové, Galerie Lucerna, 11. 12. 2014)
(* Tuhle pasáž jsem nakonec nečetl, přišlo mi, že by byla navíc)

6. prosince 2014

Karel

Včera úspěšně habilitovala na umprumce moje kamarádka (a kolegyně, a něčí teta, matka, a někdy třeba i tchyně) Bára Šalamounová. Před celou tou habilitační celebrací jsme všichni čekali před třiadvacítkou, dneska učebnou č. 115 (jako kdyby jich na té mrňavé škole bylo víc jak tahle jedna), až skončí jednání umprumácké umělecké rady a začne Bářina přednáška.
V jednu chvíli se ke mně přitočil benešovský galerista Tomáš Fassati: A co Karel?, zeptal se mě svou typickou pomaloou dikcí.
Napadlo mě a udělalo mi radost, že táta, senzační kreslíř a grafik, jemuž bylo letos dvaaosmdesát, je pořád v jakémsi povědomí, na to, jak málo po celý život vyhledával jakoukoli publicitu, narozdíl od mnoha svých spolužáků a kolegů, dnes i dříve mediálně velice zdatných Bornů, Suchánků, Knoblochů či Anderlů.
Ale jo, jde to. Je docela dobrej, vzhledem k věku to víte, po všech těch patáliích v posledním roce furt dělá, už sice ne tolik, ale nemůžu říct, že by se vyloženě flákal…“, dodal jsem lehce ironicky.
V tu chvíli k nám přišel můj ústecký kolega, profesor Míšek.
Pan Fassati se k němu rozvážně vydal s napřaženou pravicí a se slovy: Nazdar, Karle! Zrovna jsme se o tobě… bavili…“