24. ledna 2013

Poesialita




O nápadu realizovat sbírku poezie a k jaké příležitosti se rozepisuji dále v textu, který mi v lednu 2013 posloužil jako úvodní řeč při křtu knihy a autorském čtení z ní. Tam ale nebyl čas na pitvu úplně všech podnětů, tak se k nim vrátím a ještě několik řádek jim věnuji.

Vždycky mě nesmírně trápilo, jak nemotorně naprostá většina jindy tak báječně kreativních lidí zachází s vlastní řečí. Svou až obsedantní potřebou nacházet v textech chyby gramatické i stylistické jsem si již mnohokrát zkomplikoval život a vztahy, a možnost realizovat se vydáním vlastního tištěného textového materiálu přišla jako nazavolanou. A protože jsem natolik soudný, že mi bylo jasné, že nejsem s to slovem sám naplnit další knihu, přišla mně poezie jako dobrý kompromis mezi neexistujícím publikovatelným textovým celkem a desítkami – ale co bych to skromně zapíral, již stovkami – básní a hudebních textů. Stejně tak jsem zároveň nechtěl být jediným autorem, a proto jsem se obrátil na nejbližší tvůrčí masu, jíž jsem to zároveň mohl dát jako úkol: na své studenty. Teprve po rozpačitých pokusech prvních odvážlivců – skutečně jsem si až do té doby myslel, že veršovat a básnit zcela samozřejmě patří k dospívání – jsem připadl na myšlenku zapojit do projektu i studenty z celé fakulty, a pak i kantory, a nakonec i vedení fakulty a přátele, o nichž vím, že se slovem zabývají a dokáží mu věnovat autorskou péči. V téže době se ve škole rozbíhaly přípravy na výstavu Univerzita Předlice, a můj ateliér měl v zásobě pouze poněkud nesourodou, byť výtvarně určitě velice zajímavou mapu Ústí nad Labem (každý ze studentů nafasoval jeden výsek z mapy města a ten pak libovolnou technikou zpracoval v přesném formátu, zapadajícím do celku, plánovaného k instalaci na zeď). 
Vedení fakulty se k projektu zprvu chovalo velice vlažně, nakonec byl to projekt, který jako jediný vybočoval z výtvarné linie a problematiku chtěl řešit víc verbálně než aktivně intervencí v určeném prostoru. Teprve tehdy, kdy jsme reagovali na nabídku sympatické Romany Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni – dlouhodobě pracuje s předlickými dětmi na možnostech jejich profesních i morálních perspektiv – a dětské autory ze sociálně vyloučené komunity do knihy začlenili, jsme se setkali s kladným ohlasem a zájmem spousty budoucích autorů.

Anotace a úvodní text v knize
Spojení předlické reality a poezie? Dva zdánlivě protichůdné světy: morální i ekonomická bída a sny vyprávěné něžným jazykem… 
Tato knížka se o takové spojení snaží. Studenti a pedagogové ústeckých škol, ale i profesionální výtvarníci z celé republiky v ní zastoupení reflektují realitu Předlic a dalších sociálně vyloučených lokalit, mnozí z nich svou potřebu vyjádřit se skrze psanou či vytvářenou poezii při této příležitosti objevili. 

Kdo z nás nikdy nezaveršoval, nenapsal milostný řádek chvějící se rytmem slabik, nespojil pár řádků v rýmovačku k oslavě, k vyznání nebo k úlevě? Koho z nás nikdy nenapadla vlastní verze písňového textu, kdo z nás si pod slovem rým přestaví pouze množné číslo nastydlé otrávenosti? 
Nečekám, že knížka nastartuje básnickou kariéru některého z autorů, ale vím, že v radosti z umného seskládání slov do libě znějící strofy něžného verše nejeden z nás najde příjemný způsob, jak se vyjádřit tam, kde jiný jazyk ztrácí ve své jednoduchosti sílu. 
květen 2012

Spor o název
Docela zajímavou výměnu názorů vyvolal název publikace. Slovo POESIALITA jsem si vymyslel a ověřil jsem si, že dosud neexistovalo. A ono sporné „S“ tam je především proto, že napsat „poezie“ je vlastně velmi banální. A předlická realita mi banální nepřipadá.

Editor projektu Tomáš Suk: Nebylo by možné změnit název z Poesiality na Poezialitu? Ono to slovo poesie působí jako hrozný klišé, asi tak, jako když básník obdivuje blankytné nebe, taky je to vyčpělé.

Já: Ne, prosím ponechat POESIALITA, to Z tam přece vypadá hrozně. Asi jako Z ve jménu Jozef.

TS: Opravdu nedoporučuji verzi POESIALITA, jednak se jedná o archaickou formu, což dokládají i Pravidla českého pravopisu z roku 1993 a dodatek 1994 (ne že by to nepovolovala, ale odstupují od toho) a jednak je toto užití chápáno v dnešní poezii skutečně jako klišé a ani se k mnohým angažovaným textům ve sbírce příliš nehodí. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Samozřejmě však budu Vaše přání plně respektovat, jen upozorňuji na možný nesoulad s texty a archaičnost.

Já: Jenomže jako klišé je považováno slovo POESIE psané se S, což akceptuji. Jenže slovo POESIALITA je náš novotvar, a s tím S mi to jednak zní mileji, a jednak S je k té poezii (nejen opticky, byť jsem typograf) takové vzdušnější, je to taková vlna, když se na to podíváte, oko Vám po té křivce klouže, je to takový plynulý pohyb, a také se mi na S líbí, že je znělou souhláskou, poessssialita... takové oddechnutí. Zatímco Z je děsně ostré, škrtanec jak Zorro Mstitel!, a Němci by to četli Poecialita, představte si to! 
A protože mezi básněmi je i pár milostných, tak ono S třeba jako obryS ženského těla tam vyloženě patří.
Ne, nechť tam zůstane S, ona trocha archaismu té češtině neublíží.

TS: Já Vás chápu, opravdu, chápu Váš postoj. Úcta k českému jazyku je znát jak z Vašeho projevu, tak z Vaší poezie, jenže ona ta Vaše poezie je skoro jak nebe a nudy k těm textům ostatním. Ten název samozřejmě zachovám, ale opravdu ho nedoporučuji. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Bohužel v moderní poezii (stejně tak jako v umění) není pro měkkost místo, budeme si muset počkat na další epochu, směr, co já vím. Omlouvám se, že to takto píšu, ale snažím se být skutečně objektivní.

Já: Díky, možná je v duchu Univerzity Předlice přímosnější, aby mladým byly uši trhány než šimrány! Hlavní motivací pro zachování názvu je ale samozřejmě moje ješitnost...

Úvodní dvoustrana knížky v grafické úpravě Michaely Labudové (ilustrace Radek Jandera)


Realizace 
Deadliny se několikrát posunuly, a velice záhy jsme se s organizátory výstavy shodli na tom, že kniha k začátku výstavy nebude přínosem, zvláště pokud ji stále ještě nebylo lze považovat za vyváženou. Oslovili jsme proto ještě studenty Gymnázia z Jateční ulice (které leží v těsném sousedství Předlic) a jejich příspěvky pak byly logickým vyvážením převážně velmi silných a emotivních textů dětí z Předlic. Spoustu textů jsme z publikace museli vyřadit, protože se buď míjely s tématem, nebo z nich nebylo úplně jasné, zda jejich autoři s xenofobií bojují či zda jsou jí stiženi. Rovněž výtvarná řešení některých příspěvků musela přijít vniveč, a byla nahrazena uceleným tematickým souborem ilustračních fotografií Radka Jandery na arších na začátku a na konci knihy. 
Graficky se knihy ujala má asistentka Michaela Labudová a vtiskla knize osobitou tvář plnou přívětivosti a vstřícnosti. Důsledně trvala na všech detailech, které si navymýšlela – jak znám sebe, ze samé radosti nad polotovarem bych tiskárně leccos z nich odpustil, jak bych podlehl nadšení i zdánlivě logickým argumentům dam z tiskárny – a ve starorůžové plátěné vazbě z knížky udělala milého společníka na cesty. Jakkoli jsem totiž znal všechny texty (jako shromažďovač příspěvků jsem rukopis přečetl snad dvacetkrát) téměř nazpaměť, teprve svázané a ve finální podobě mě přiměly při několika cestách se do veršů začíst a prožít si je. A samozřejmě ještě silnější dojem z nich jsem měl vzápětí při autorském čtení (knihy nám přivezli den před akcí), zorganizovaném u příležitosti křtu knížky a v rámci doprovodného programu k výstavě Univerzita Předlice 17. ledna 2013 v expozici, kolem kontejneru Poesiality v mezzaninu. 

Knihy nám z tiskárny přivezli den před čtením, 22. 1. 2013.


Křest a autorské čtení
Tenhle večer mi z paměti jen tak nevymizí. Akci jsme propagovali rozesíláním pozvánek na stovky mailů i formou události na facebooku, kde se k nejisté účasti přihlásila zhruba stovka lidí, a nebáli jsme se přesilovky autorů nad publikem. Nakonec se tak stovka zájemců jistě sešla a společně se nám podařilo vytvořit hutnou a emocemi nabitou atmosféru, kdy se jednotliví autoři střídali ve čtení svých básní, Romové střídali bílé, všichni si navzájem naslouchali a tleskali si, a snad jen první dva či tři čtenáři mohli působit rozpačitě, čtení se vzápětí rozeběhlo a z tváří autorsky nezainteresovaných návštěvníků vyzařovaly neskrývaný údiv i nečekaná zmatenost nad vší tou symbiózou kultur a rozdílných životních možností. 
Měl jsem velikou radost, že přišli oba mí rodiče (84 a 81 let) a že se jim to líbilo nejen jako počin jejich syna, ale i jako literární a tvůrčí záležitost (oba jsou stále ještě aktivními výtvarníky), stejně jako z přítomnosti své ženy a dcery. Máloco dokáže příjemněji pošimrat ješitné ego než pochvalné recenze z rodinného kruhu, únik z nějž s velmi častou potřebou kreativního ventilu by mohl navádět k opačné reakci. Nakonec – při všech formálních dedikacích a odkazech na vzdálené inspirace – všichni vše děláme pro nebližší ženy v našem okolí. 

Kontejner Poesiality na výstavě Univerzita Předlice, NG Praha, 11/2012–01/2013
Večer jsem uvedl tímto textem:
Úplně tím prvním, tím nejprvnějším z prvních impulzů ke vzniku Poesiality byly údiv a nadšení, jak snadné je dnes vydat knihu, máte-li text. A když vyšla jedna, proč ne hned druhá?
Mé ODZADU se mi tou dobou už zajídalo, a když navíc nad školou svištěl bič s názvem Univerzita Předlice a neřečená povinnost věnovat část úsilí předmětné problematice, spojil jsem příjemné vědomí s užitečným záměrem a vyhrkl Poesialitu. 
Ambice a iluze byly pochopitelně mnohem větší než skutečnost, z bichle přetékající veršemi všech nadšených studentů a pedagogů fakulty zbylo příjemně útlé mladorůžové čtení do vlaku z Ústí nebo tam. 

Neumím si představit, že se kolem mne najde někdo, kdo nikdy v životě neutrousil verš a nezarýmoval myšlenku. Básník dříme v každém z nás, stačí jen jej probudit, vrazit mu do ruky brk a dostrkat jej k nejbližšímu papíru. Slova se pak už řinou sama, i podezřele stejně znějící slabiky na koncích řádků. Jak mívali jsme v slabikáři / tele a máma zase mísu / tak se řádky spolu páří / a snadno verše písu.

Poesialita byla iniciována ateliérem Vizuální design FUD UJEP, a do publikace vedle studentů a pedagogů FUD přispěli také děti z předlických základních škol, autoři se vztahem k sociálně vyloučeným komunitám a rovněž autoři, kterým účast v projektu umožnila se k problematice formou poezie vyjádřit. 

Za autorský tým bych rád poděkoval všem autorům, a to i těm, jejichž básně se nakonec do konečného výběru nedostaly – bez nich by poesialita byla jen slovem do té chvíle neexistujícím a nesplněným přáním – a zejména pak Romaně Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni, která s předlickými dětmi dala dohromady podstatnou část poezie. Svůj díl na dnešní akci pak mají i Michaela Labudová jako typograf projektu a Radek Jandera co autor ilustračního doprovodu, Tomáš Suk jako editor, dále Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, ediční rada univerzity za fakultu zastoupená kolegou Jaroslavem Polaneckým, vůle vedení fakulty náš projekt do Univerzity Předlice jako výsostně nevýtvarný přijmout a v neposlední řadě vy všichni, kteří jste sem dnes přišli a pro které a všechny další, kteří se touto knihou dobrovolně obohatí, jsme Poesialitu dali dohromady.
A měli bychom radost, kdyby na poli hezkého slova fungovala Poesialita stejně dobře a dlouho jako funguje třeba Figurama na poli dobře nakresléného hezkého těla. Nakonec i to bylo jednou z prvotních myšlenek – umožnit mladým lidem ventilovat věčně mladé myšlenky nestárnoucími frázemi. 

Můj student Richard Demeter čte svoji báseň, kluci z Předlic pozorně naslouchají...


Poesiální resumé
K nejsilnějším momentům večera paří pro mě tyto dva: když můj romský student Richard Demeter svoji báseň uvedl prosbou, aby mu přítomní romští vrstevníci prominuli chyby v romské části, a když ji dočetl, dvě nejkrásnější cikánky ho nahlas pochválily (a na konci, když na tácku zbyly poslední dvě placky, které jsme pro hosty vyrobili, se nás Richard ptal, pro koho jsou určeny; řekli jsme mu s Míšou, že pro nejkrásnější holky, které tu vidí, a on je bez rozmýšlení vrazil do dlaní právě těm dvěma), a pak když jedna z mladších Romek četla své verše ze zmuchlaného a počmáraného archu ze školního sešitu, který byl patrně originálem její básně a ona jej po celou dobu – básně jsme od nich dostali před rokem – schraňovala, aniž tušila, že jej bude moci jednou vybalit v Praze v Národní galerii. 
A pak také společná fotografie (klikni pro zvětšení) před „poesiálním“ kontejnerem, těsně před tím, než akce skončila, všichni se rozešli a Národní galerie pro ten den zavřela bránu.
Autorkou fotografií je Alžběta Davidová.
Mostecký deník leccos z tohoto textu citoval.


Všichni přítomní autoři se všemi vytrvalými návštěvníkiy autorského čtení.
A z této smsky mám skutečnou radost!


11. ledna 2013

Volební unisex-appeal


Doufejme, že lidová moudrost pro dnešní den neskončí rčením o tom, jak na svatého Hygina pravá zima začíná, a že k 11. lednu bude přiřazena moudrost mnohem podstatnější, a to ta, že snad na Bohdanu toho bohdá nebude, aby český kníže z boje utíkal a ve volbách neporazil dva padouchy, jednoho tělem a druhého duší. Útěku se nebojím, prohru si nepřipouštím. 

I tak mi to ale nedalo, a šestkrát jsem si bezpohlavně e-zaapeloval.

1. Unisex e-peal (peal – zvonění, rachot)

Když jsme před téměř čtvrtstoletím zvonili a rachotili klíči za zmizení bolševiků z našich životů, rozhodně jsme se netěšili na to, že bychom jednou měli mít tehdejšího komanče za dnešního prezidenta. Takže apeluji v duchu své novoročenky z roku 2006: Komančům nevěřil už Vinnetou! Howgh!

2. Unisex e-peel (peel – kůže, slupka) 

Protože peeling vede k obroušení mrtvých buněk kůže za účelem odstranění odumřelých části pokožky, apeluji na všechny, kterým ještě kůže neztvrdla do hroší kvality, aby tu bolševikem okoralou kůrku jednou provždy sedřeli a zjistili, že dotýkat se dá i bez bolesti a s citem.

3. Unisex e-piel (piel – pol. zpíval)

Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti, vyvedl na spolkový prapor Hlaholu Josef Mánes. Kéž by nám bylo do zpěvu ještě v neděli, kéž by náš hlahol zněl krajem a býl vítězný. 
První prezident–osvoboditel to s námi myslel dobře, stejně jako první prezident–dramatik. Bohužel, druhý prezident–Osvoboditel se pochopil blbě a osvobodil naše nepřátele, a rovněž druhý profesor–Dramatik si spletl dveře a místo do zkušebny v Národním divadle se hrne do Hradu a do marné Války s cvoky, v níž hraje tu blbější a epizodní roli.

4. Unisex a pel (nevinnosti)

Z devíti kandidátů jsou tři ženy, z nichž dvě si zaslouží být tak nazývány, zatímco ke třetí by se hodil nepatrný přepis slova kandidát (ale toho se vám ode mne nedostane). Z těch dvou zbylých jedna má na víc, oč druhá má na míň, a pohříchu oč ta třetí má nejvíc. Kdyby kandidovala Miroslava Němcová, hlasoval bych pro ni všemi dvaceti.
Sextet mužů tvoří – kromě mého favorita – oživlá rytina, město u Jičína, pivo ve službě, chodící kýl a hrouda prosáklá becherovkou. Prosím – nezaměňovat nevinnost s nevinou.

5. Unisex–apple (apple – jablko)

Jablko jako symbol hříchu pro jedny, a jako symbol telefonů pro druhé. Bohu naivně důvěřuji, a boh snad dá a toho bohdá nebude, aby český kníže z boje s komanči utíkal, ale koho bys voli ty, Steve Jobsi? Platil by na tebe některý můj Apel Macintosh?

6. Marný sechste-appell (šestá výzva)

Na čísla nemohlo nedojít. Sečtete-li totiž počet liter ve jménech kandidátů, jednoznačně vede Karel Schwarzenberg s 18 písmeny, a přičtete-li k nim jeho kandidántské číslo 9, vede s neuvěřitelnými 27 body a je naprosto logické, že součet 2 a 7 je opět 9, protože náš osud mu tohle magické číslo přidělil…
Rovněž s devítkou je sice i Táňa Fischerová, ale protože kandiduje jako čtvrtá v pořadí a měla tak náskok, končí nutně druhá. Jana Bobošíková s 8 body je třetí, Zeman se 7 čtvrtý. Se šesti se ještě jakžtakž drží Zuzana Roithová, Dienstbier (4) s Fischerem (3) jsou už bez šance a pánové Franz (2) se Sobotkou (1) jsou už vyloženě srandovní outsideři. 

Tak, a půjdu volit a Schwarzenberga k tomu!

Letitá ilustrace nepoužitá v Božích a jiných mukách Terezy Boučkové konečně nachází uplatnění...

10. ledna 2013

Šašek počmáranej


Mrzí mě, že to musím přiznat – přece jen, jde o kolegu z výtvarné branže, o pedagoga umělecké vysoké školy – ale Vladimír Franz už nikdy nebude pouze neúspěšným kandidátem na prezidenta; po středeční televizní debatě bude bohužel směšným neúspěšným kandidátem. 

Krom toho, že k tomuto titulu – vedle svého komicky okázalého titulování se profesorem – přispěl nemalou měrou on sám absencí alespoň minima pudu sebezáchovy a sebereflexe, mají na něm zásadní podíl všichni ti, kteří kdysi z hecu a pro pocit vlastní vtipnosti vytrhli kamaráda z jeho práce, již bezesporu Franz do té doby odváděl dobře a ku prospěchu a radosti všech, jimž byla určena, a nominovali jej na prezidenta České republiky. A aby toho nebylo málo, víc jak půl roku mu nalhávali a vnucovali, že je nejlepším adeptem pro tuto funkci, a činili to tak úspěšně, že tomu sám uvěřil a dobrovolně ze sebe udělal fackovacího panáka, jemuž – upřímně řečeno – občas za jeho žvásty jednu vlepit, aby se probral, může udělat leckomu agresivnějšímu radost.

Vedu ateliér Vizuální design na ústecké Fakultě umění a designu a vizualita Vladimíra Franze by mi měla být snad i vlastní. Není. Institut prezidenta mi naštěstí nesplývá s vědomím hlavy ať už potetované nebo pomazané či na zdi třídy zarámované, a nebo černé na známce zezadu olizované. Stejně jako mi představa dobrého malíře, divadelníka a skladatele ještě donedávna nesplývala s vědomím ješitného maňáska na prstech potměšilých přátel.

A tak tu máme vedle srandovního Krále Žita dalšího paňácu, kterého vlastní ego postavilo před dav, aniž mu předtím kdokoli poskytl sadu základních darů, jimiž jsou pro rétory srozumitelná řeč, nové nápady a fyzická přitažlivost. Oživlá rytina, zmatená kamerami, davem i otázkami, nepřesvědčivě a naivně hloupě žertující o ekonomice a zahraniční politice státu, jemuž se cítí být ideální hlavou, nebude nikdy ani k poslouchání, ani k následování, natož ke koukání. 

Ale aspoň jsem včera konečně pochopil termín „šašek počmáranej“, a to jsem až dosud nikdy nevynechal příležitost sám ze sebe šaška udělat, a čmárání, to vyloženě miluji. A jestli je Vladimír Franz ještě někde v hloubi duše víc umělcem než loutkou, tak se za toho šaška počmáranýho neurazí, nakonec, jak že to zpívá Bolek Polívka v závěru svých Manéží? Barevný svět láme mi hřbet přesto chci být šašek počmáranej… 



4. ledna 2013

Tříkrálový projev prezidenta


Vážení spoluobčané,
dovolte, abych vám z Pražského hradu v šestý den roku 2013 jako každou chvíli ztrpčil život a trochu vás nasral, jak už mi to celé uplynulé desetiletí v této funkci dělá dobře. 
Ani ne před týdnem jsem vám ze své pracovny – se zcela výjimečným pocitem nejen proto, že je opět zaplněna kamerami, technikou a televizními pracovníky – popřál zdraví a štěstí v osobním životě a naší zemi tolik potřebnou svornost občanů.
Rovněž jsem vás varoval před různými našeptávači špatných nálad a namyšlenými samozvanými spasiteli, kterým o skutečné zlepšení života ve vaší zemi nejde.
Dejte si na ně pozor. Jde nám o zvyšování neklidu a o zpochybňování vašeho demokratického politického systému. Drtivá většina z vás si, na rozdíl od nás, parlamentní demokracie velmi váží, a mezi vámi ještě bohužel žijí i ti, kteří pro demokracii a naši republiku nasazovali své životy.
Když jsem začínal prezidentovat, měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů. Byla taková, jaká bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost nemají nic společného se spokojeností vládnoucí garnitury.
Dnes je situace lepší. Mezi mnou a vámi je vykopán dostatečně hluboký a stále více se rozšiřující příkop, a míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru se mě netýkají. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co vám říkají novoročenky.
Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážete táhnout za jeden provaz. Hledáte ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíte mi. Nevěříte mi.
Jako houby po dešti mezi vámi rostou navýsost okultistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí s lacinou a většinou jen povrchní filozofií, že se člověk vyvinul z opice. Neklid mezi vás vnáší i evropská duhová iniciativa, se zcela neúnosným počtem pro naši maličkost požadovaných papírečků a razíteček.
Příčiny toho všeho hledejte ve vašem myšlení, ve ztrátě respektu k nepoctivé práci, v nesmyslné adoraci kulturnosti i chování vás samotných i světa kolem vás, v nekritické neúctě k vrchnosti, její okázalosti a líbivým gestům a ve ztrátě povahy tyto jevy ignorovat, stejně jako kritiku, ataky a tak dál.
Nezapomínejte na to, co bylo tak důležité v každé obtížnější době: udržení vaší soudržnosti s autoritou a pocitu spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř bank, uvnitř heren, uvnitř dozorčích rad. V rychle se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto neznám. 
Uskutečnit změnu nebude naštěstí snadné. Skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější než jsou demokracie nebo nějaká úcta – návrat ke starým dobrým trikům, zlozvykům, ale i špinavostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujete a opouštíte tím, že místo mého notorického kamaráda volíte Karla. 
Na Nový rok si dáváme předsevzetí. Dejte si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejte každý den něco malého pro to, aby nezůstal na kameni kámen, jako jsem se o to snažil posledních deset let já.
Vážení spoluobčané, před týdnem uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa objevila samostatná Česká republika. Proto jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, a pro vaše blaho jsem vrátil do občanského života pár svých kámošů a kmotrů, kteří vědí nejlépe, jak táhnout za jeden provaz. Nehledají ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení, oni je znají. Nezávidí jeden druhému, všichni mají dost. Věří si, protože jim věřím já. Byť jsou jen malou menšinou, jsou na rozdíl od vlády sourodí a stabilní. Jistota desetinásobku z každé zlodějny se jim vyplácí.
Chtějí věřit, že se uzavřela jedna kapitola jejich životů a že ta příští bude opět mnohem lepší než ta předchozí. Tato naděje je potřebná. Začít nový rok s novým fíglem a s novou sviňárnou je lepší, než přispívat k šíření dobré nálady.
Dovolte mi, abych vám jako prezident této republiky z tohoto místa už nikdy nepřál úspěšný a dobrý rok!

Psáno pro Reflex a pro minenty.

My tři krávové jdeme k vám...