30. prosince 2011

Podpisy, podpisy, podpisy

V šupleti čeká dvoustovka známek v nominální hodnotě A („Prosím nějaké hezké bez pana prezidenta!“ „Pochopitelně…“) i obě razítka (letos bonusové s dvojsmyslným odkazem VZOREK MÉHO DNA), a přede mnou na stole na jedné straně hromádka nadepsaných obálek, na druhé štos tisků. I letos jsem si jich objednal „jen“ třistapadesát, jenže jako rok co rok se i letos tiskařský stroj nějak víc rozběhl, a než jej stopli, je jich tu šestset. Úctyhodná hromádka, slušná váha. Rozešlu jich kolem stopadesáti, dvě stovky rozdám. Zbytek ale taky tak nějak zmizí, rozplyne se v rukou všech, které stihnu potkat a které jsem neměl v adresáři. A všechny teď musím podepsat, aby efekt byl dokonalý. Nepodepsanou novoročenku nedám z ruky.

Rituál podepisování novoročenek mám v hlavě odmalička – rodiče totiž vždy před vánoci podepisovali různá množství balíčků po 200 tiscích, podle toho, kolik lidí si novoročenky u nich objednalo. Za ta leta tisíce podpisů, maminka i tatínek, a nešlo to kazit, 200 podpisů včetně pořadového čísla z celkového nákladu… –, a přesto se mi ten rituál nezprotivil. Miluju ho, a vlastně jím pro mě začínají skutečné vánoce.
Prvních deset až dvacet je rozcvička, zahřívání dlaně o papír, zvykání si na tužku – každá dosavadní novoročenka počítala pro podpis s jiným nástrojem: párkrát plnicí pero, většinou měkká tužka, naposled cokoli tenkého červeného –, hledání optimálního tahu v konkrétním prostoru; pak to je na příštích padesát automatická macha. Jakmile se to ale rozjede, řeknu si: to mi to ale panečku jde! A bác, tah se zašmodrchá, hrot zmateně zakličkuje a místo podpisu je tam cucek čehosi, co mělo být mým jménem, mnou. Zmačkat, roztrhat, vyhodit, a znovu.
Letos jsem se snad zamyslel nebo co, a jak se tak podepisuju a podepisuju, najednou jsem si uvědomil, že píšu spoustu jiných slov než své jméno: PAVEBENŠ, PAVVEBNNŠ, PAVBENNEŠ, PAWBENNŠ, dá-li se ten třas nazvat literami. Začátečními P a A jsem si jist, mám na ně takový vláčný grif, stejně jako na konečné Š, i to má svůj neměnný tah již pár desítek let (a sakra… to už tolik? No, vypadá to tak…), ale to mezi… tadadada a B a tadada, jednou kudrlina tuhle, příště támhle a pak zas vedle, říká se tomu muří noha? Můj podpis je hromadou muřích nohou. Dva podpisy nejsou stejné, stovky variant deseti písmen.
Z mládí, kdy jsem sbíral autogramy automobilových závodníků, si pamatuju, že podepsat se trvalo Jackie Stewartovi sedm vteřin. A pokaždé si na to vzpomenu, když obálku s jeho podpisem najdu a spolu s ním pár dalších českých jmen (Nikiho Laudu jsem bohužel ztratil). Mně podpis trvá 4,8 vteřiny. Vezmu-li v potaz, že do roku 1990 jsem za pět let podepsal a rozeslal ročně kolem tisícovky novoročenek, a od té doby mezi třema a pěti stovkami, je to i při těch nejnižších odhadech 11300 podpisů, takže 54240 vteřin, což je 15 hodin a 4 minuty. Jako bych ráno vstal, v osm začal a pětapadesát minut před půlnocí přestal. Krom zdravých devíti hodin spánku jsem zbytek dne propodepisoval. A furt mě to baví!
(To ale není nic proti tomu, když jsem v roce 1991 natiskl univerzální blahopřaní k narozeninám, což byla kresba dortu. K tomu jsem si nechal udělat razítko se svíčičkou, a gratulaci jsem v ten rok poslal 386 lidem, jejichž průměrný věk v onom roce čítal 35 let. Každý dostal gratulaci s adekvátním počtem narazítkovaných svíček a s namalovanými plamínky... to je bratru 13510 svíčiček! A kdyby jeden štempl včetně plamínku trval jen 10 vteřin, gratuloval jsem v jednom kuse 37 hodin, 19 minut a 40 vteřin...)   
Když na ta čísla tak koukám – zas tak moc to není. S tužkou v ruce a jejím hrotem šmrdlajícím ve skicáku jsem strávil mnohonásobně víc času, minimálně v kleci na Divadelních poutích pět hodin denně. Takže ňákej podpis…


Touhle aplikací si můžete sami vyzkoušet, jak rychle se lze podepsat. Zkuste zvládnout mé jméno do pěti vteřin… a nebo svoje do deseti.


23. prosince 2011

Kdo dneska ještě nosí havelok?

O čem dneska psát, z čeho si dělat srandu? Kterou aplikaci pro smartphony si vymyslet, aby se geečí národ popukal smíchy? O kterou z nejnovějších technologií se otřít, a nemít při tom na mysli, že se dnes koná funus z těch nejfunusovatějších, anžto funus někoho, i díky němuž jsme tam, kde jsme, a s námi i všechny pitomé technologie a nejmožnější i nejnemožnější vychytávky, zaručující nám virtuální nesmrtelnost? 
(Jediné, z čeho si dneska můžu udělat legraci a nemít pocit trapnosti, jsem já sám. Beneš. Dva metry kostí, a skoro metrák hmoty a tekutin. Nic moc k hromadné taškařici.)
Doufám, že nevyjde Letiště Václava Havla. Jednak se mi už teď nelíbí představa příletu na Havlák (nebo že letím z Havla), a jednak dřív nebo později s týmž názvem vyrukují dřevotřískoví nábytkáři z Aska nebo Europamöblu. To si pak strůjci této hovadiny zalezou pod peřinu a budou dělat, že ten nápad jejich nebyl. Projde-li totiž teď letiště, co přidělíme jednou těm dalším? Hlavní nádraží, Florenc, Česká televize… a nebo něco novějšího?  
Mám pocit, jako by někdo támhle z nebes zoufale, leč němě gestikuloval, jako že ne, ne!, proboha, lidi neblbněte, dejte si na panáka a užijte si vánoc, a v Lucerně ať všichni tancujou a pivo teče proudem!
Mimochodem – víte, že Havel je vynálezcem nejen haveloku (dlouhý pánský plášť bez rukávů a s pelerínkou), ale i havelikonoc (velikonoce s počasím vhodným pro havelok, případně s teplou havložkou) a spoření s haveliškou? Neříkám, že zrovna Václav, ale Havel určitě. U mě si lidi vzpomenou maximálně tak na město nebo na dekret. A to není ani na státní smutek, ani na stádní veselici. Něco mezi…

Kdyby to ale náhodou prošlo, logo se nikdy neztratí...


16. prosince 2011

Přestupný rok se blíží

Dnešek je plný bizarní historie… tak třeba před 238 lety (1) se bostonští občané v přestrojení za Mohawky (2) zmocnili v přístavu zásilky čaje (3) a vysypali jej do moře (4) na protest proti britskému čajovému zákonu (5). Cílem tohoto zákona bylo snížení ceny čaje legalizací jeho pašování (6) do severní Ameriky (7). Jakpak by asi dnes bylo řešeno snížení ceny za tunel Blanka?
Protože se před sto lety touhle dobou blížil přestupný rok 1912, vzal si jej na mušku (8) oregonský žertéř J. E. Murphy (9) a ve slavné karikatuře „Přestupný rok se blíží“ v Oregonském Journalu (10) si udělal prču (11) z faktu, že v přestupném roce (12) tamní ženy mohly vyzývat muže k tanci a následně jim vnucovat svou ruku. Murphy použil tento zvyk pro karikaturu, na níž si „Miss 1912“ oblečená podle poslední módy vybírá mezi kandidáty (13) na prezidentský úřad potenciálního manžela. Jsou tu Woodrow (14) Wilson, William Howard Taft (15), Theodore Roosevelt (16) a Robert LaFollette. Strýček Sam (17) je tam pro to, kdyby někdo vtip nepochopil.
A přesně před 100 lety schválil Izrael (18) autorský zákon.

(1) 1773 = 42,107006²
(2) mohok – chamtivý (maď.)
(3) cai – mohl (velš.)
(4) more – více (angl.)
(5) Tea Act; tea – pochodeň (šp.), aegte – opravdový (dán.); lid. voheň, fakt!
(6) paša – vládce (padišah; pers.) 
(7) ame – ročník (lit.), rige – řídit (šp.); „řízený ročník“ litevsko-španělským nářečím
(8) moo – bů (angl. dět.), S.H.K.A – Svaz hokejistů Karolíny a Arkansasu
(9) prastrýc Eddie Murphyho z otcova kolene
(10) v sobotu 16. 12. 1911
(11) prtcha – starosaská hra, podobná bžundě 
(12) roce – skály (it.) 
(13) cunda – druhý, datio – poskytnout (lat.); předchůdce second-handlu
(14) wood – dřevo, rok – řádka (angl.); dřevořádka, odb. letokruh
(15) vynálezce laku na vlasy
(16) dejvický rodák, má tu svou ulici
(17) sam – společně (dán.)
(18) iz – předložka z (rus.), Rael – románová postava, kterou kdysi hrál herec Jason Evers (19)
(19) mn. č. zájm. ever – stále (neustále)

Svého pravnuka J. E. Murphy nezapře, i šibalský úsměv lze zdědit:

9. prosince 2011

Šel bezdráteník po ulici, selka na něj volala...

... aby jí šel bezdrátovat router s dvouma vstupama


V neděli to bude 110 let (1), kdy byly položeny základy pro dnešní globální komunikaci založenou na ničem, resp. na něčem co není, vulgo na tom, co vypadá takhle:               – ano, právě jste se koukali na bezdrátové spojení dvou částí této věty. Neomlouvejte se, i pro mě je to nepochopitelné, jak skrze nic (2) putuje všechno. Tehdy ve čtvrtek provedl Guglielmo (3) Marconi (4) první transatlantické bezdrátové spojení a nazval je wi-fi (5). Taková už je dnes doba: čím méně toho víme, tím jsme jako lidstvo dál. Descartes (6) by dnes asi musel být konkrétnější, se svým „Cogito ergo sum“ (7) by ho hnali svinským krokem. Krom toho, on ve skutečnosti tenkrát řekl „Cogito ergo sum quod sum… krok sum krok…“ (8), protože byl z interview (9) celý nesvůj.
Neděle ale bude až pozítří, dnes je to 480 let (10), kdy došlo k prvnímu zjevení Panny Marie Guadalupské (11). Slečna Marie Guadalupská si tehdy uvědomila, že je stále panna, a řekla: „Já se z toho zjevím!" 
Indián Juan Diego, který se o leccos marně celou noc (13) pokoušel a právě se chystal odejít trhat na horu Tepeyac růže, se svěřil se svou impotencí (14) biskupu Juanu de Zumárragovi, a ten to Bohu práskl hned při první mši (15).
A není bez zajímavosti, že dnes všichni slavíme Mezinárodní den proti korupci (16). To bude zas mejdanů…

(1) 110 let's go, loňský hit kapely The Feelies (Zpoplatněný kecy)
(2) nic – výklenek (malaj.)
(3) Guglielmo – předchůdce Googlu, pův. Googlelmo
(4) marco – značka (it.), akronym pro reklamní sdělení „Google je značka“
(5) zkratka ze slov: without – bez (angl.), filo – drát (it.)
(6) des – z, cartes – karty (fr.); tedy z karet, od kartářky… existoval on vůbec?
(7) Myslím, tedy jsem.
(8) Myslím tedy… že jsem kdo jsem… jaksi…
(9) inter – pohřbít, view – pohled; pozdrav z pohřbu
(10) středa 9. prosince 1531, těsně po snídani
(11) z aztéc. slova coatlaxopeuh – rozšlápla jsem hada (12)
(12) chudák Juan Diego, muselo to bolet…
(13) noce – vlašský ořech (it.)
(14) impo – zkr. pro dovoz, tenca – lín (šp.); lid. lenojeb  
(15) mši – samečci od mšic
(16) kór – zvláště (české dialektikum), opce – nárok; pův. tedy koropce



Jsou věci, které se už dnes bez drátu báječně obejdou: pletení, zátaras, košile nebo kolo od kola.

2. prosince 2011

Z jedné strany chvojka, z druhé borověnka…

V duchu známé koledy(1) – ano, Vánoce jsou za dveřmi, a Ježíškův bezedný vak(2) se roztrhává vahou přístrojů, letících v nerovném souboji s kometou(3) k srdcím natěšených vánočníků – se pod nejednou chvojkou či borověnkou objeví strojek(4), nad jehož funkcemi se i rozum postaví. Nejenže již pár let umí naše telefony fotografovat, teď k nim přibývají fotoaparáty, které umějí telefonovat. Z jedné strany foťák, z druhé mobil, hlásá titulek zdejší včerejší anonce. Reklamní kampaň Datartu(6) se vemlouvavě ptá, zda chceme dárkem skutečně potěšit, a dává nám možnost volit(7) mezi telefonofotoaparátkem, nebo svetrem(8) či fuseklemi(9). (Datarte, div se, ale mě víc potěší ty fusekle, protože hřejí a foťák podobný tomu od tebe bude mít kdekdo.)  
Protože cílovkou podobných kampaní jsou ženy, je jistě vzrušující představa, že z jedné strany ten a z druhé onen(10). A když si při tom můžou ještě současně zavolat i zafotit, no… nekup (mu) to. 
Na koledě citované v názvu dnešního sloupku mě vždycky fascinoval verš(11), že „jedli kaši z hrnka“. Takže nejvíc bych si přál hrnek té jejich kaše, Datarte. Ideálně ihned.

(1) Call Ed! – zavolej Edovi!
(2) wack – pošuk
(3) Come, Ed! – Edo, pojď sem!
(4) strø – posypat, jæg – lovec (dán.); posypaný lovec(5)
(5) zaniklá dánská legenda O posypaném lovci
(6) dat – daný, art – článek (rum.); lid. tasemnice
(7) volit – sloveso od podst. jm. vůl
8) sweeter – sladší (angl.)
(9) fuse – pojistka, kle – šaty (nor.); pojištěné šaty
(10) ten – oni, onen – dobrý (bask.); oba dobří, všude nejlépe
(11) z něm. verschieden – rozdílný

Pamětníci si jistě vzpomenou na analogový telefonofotaparát AE:

25. listopadu 2011

Nejen Steve Jobs nejen od Waltera Isaacsona nejen od Pavla Beneše

Jako letitý uživatel technických zázraků s logem nakouslého jablka, před pár lety vzhledem k jejich výlučné jedinečnosti téměř patriot, a tím pádem jeden z těch, kterým Steve Jobs zásadně změnil vnímání virtuální zábavy a vzdělání stejně jako práci v mé profesi grafika, cítil jsem potřebu smířit svůj nehmotný svět s tím jeho, a to nejlíp knihou Waltera Isaacsona a jejím příběhem, navíc knihou, která se stala kultovní ještě před svým vydáním, což se stává zcela výjimečně, pakliže k tomu někdy dříve vůbec již došlo.

Dosud jsem nikdy nedumal, zda vlastnit literární počin ve verzi  tištěné, či v elektronické. V knihovně mám přehledně na očích veškerou litaraturu, jejími hřbety vystavenou od potrhaných, s láskou a péčí několikrát průhlednou izolepou restaurovaných, přes ohmatané, stokrát pročítané při snídani, až po barevně i fyzicky svěží jak v den získání, neboť tyto brát do ruky svátkem jest, něha dlaní jim je tak nějak předurčena, ať už jejich titulem, nebo souvislostmi jejich vzniku či přijetí. Zkrátka ta hmota papíru potištěného tisícem příběhů je součástí mého života a její fyzická existence je i mou existencí. A teď mi sem má přibýt osud člověka, který je ztělesněním zbavení knihy jejího těla
Pročež s iPadem na klíně, užívaje si odpolední kávy, stáhl jsem si z iBooks bezplatnou ukázku překladu Steve Jobs by Walter Isaacson, návnadu k větší hostině, která by měla následovat… 
… a marně se pak snažil do ní začíst. Oči náhle nebyly s to docenit možnost většího či menšího písma, sépiový podtisk i plynule věrohodné převracení neexistujících stránek. Chlad hliníkového obalu i skleněných stránek mi nedovoloval soustředit se na jedinou větu, které ve svém celku mohly být zážitkem. 
Roztržitě jsem očima co chvíli zabloudil k pestrobarevné mozaice hřbetů v knihovně za mými zády, k níž stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se tepla jejich duší. Nijak nadlouho, ale zas dost dlouho na to, abych tu placatou knihovnu uprostřed čtvrté stránky vypnul a dlaně si zahřál o hrnek. 
Den na to jsem si v knihkupectví tu bichli koupil, tak jako vždy mámen tisíci výtisků s nedotčenými přebaly, panensky sevřenými knižními bloky a se hřbety bránícími se prvnímu pohledu, koupil bichli, sice hmotnou tak, že v tašce s iPadem pro ni nebylo téměř místo, ale vonící barvami a nezeboucí. A v knihovně vypadá určitě líp, než v iPadu támhle na stole.

V jiné verzi psáno pro Futurum.cz.

18. listopadu 2011

Tell me about Tell.

Přesně před 704 lety, také v pátek a také 18. listopadu, roku 1307 (1), hráblo po sázce v krčmě (2) předchozího večera jistému muži ze švýcarského Sarnenu (3) natolik, že ráno vytáhl z postele svého synka, postavil ho před sebe, na hlavu mu položil jablko a ze vzdálenosti necelých 15 metrů mu jej sestřelil. Ten chlápek se jmenoval Vilém Tell (4) a považoval se za výjimečného střelce.
Dlužno dodat, že jablko (5) ze strany trefil a sestřelil a ještě přitom synkovi přičísl ofinku (6). Kdyby věděl, že svou střelou a trefou, která v té době nebyla nic moc, položí základ jednomu z ideálů 21. století, nejspíš by se nespokojil s jablkem a mířil by kousek níž, koule jako koule. 
Na památku riskantního činu (7) Viléma Tella (8) vydává v těchto dnech švýcarská pošta (10) ve spolupráci s grafickým studiem Apfel poštovní známku a obálku prvního dne s razítkem. Na obálku se stojí již od včerejšího poledne dlouhé fronty, první šťastlivci si svůj úlovek v tuto chvíli již rámují (11). 
A proč to vše zmiňuji? Protože v kantonu Obwalden (12) se dnes koná tradiční Mistrovství Sarnenu v sestřelování jablka (13) z hlavy dítěte, a sponzorem a tedy i dodavatelem letošní munice (14) je místní pobočka Tell-Mobile. Hází se hloupými telefony a vítězem je – tak jako každý rok – jablko. Telefony a děti už dneska nic nevydrží. 

(1) číslo planetky Cimmeria
(2) krč mě – lez mi krkem (lid. nadávka, podob. vlez mi na záda)
(3) pěšky z Prahy 680 km
(4) pár přátel se na to koukalo, odtud název tellevize
(5) ano, to je to pověstné Jobsovo jablko, lid. jobko
(6) z angl. off-in, volně přeloženo venkuvnitř 
(7) chin – brada (viet.)
(8) tradiční pivo z Etiopie (9)
(9) původně místní fráze „É… ty opije!“
(10) svis – příslušně (nor.), post – místo (ir.); lid. onam
(11) frame – rám (angl.), pův. tedy frámovat
(12) 491 km2, 33 300 obyvatel v 7 obcích
(13) Sarnenmeisterschaft Äpfelabzuschießen
(14) munici – obce (lat.)
(15) odtud výraz rámus (hluk při rámování)


Svou obálku jsem si už zarámoval (15):


12. listopadu 2011

Nelze to pominout, dnes je jedinečný den, jedničky, kam se kouknete. Kdejaký jedinec zatoužil se zrovna dneska zdvojit, a tak obřadní síně přetékají rozesmátými novomanželi; porodnice hlásí tatínky nadšené z rodných čísel svých synáčků, u dcerušek to bohužel kazí přičtená pětka k prostřední jedenáctce. Prostě sláva, ne-li šťastné, pak jistě nejkrásnější číslo.

Havířovská kartářka Ludmila ale prohlásila (bylo to i v hlavních zprávách), že tahle množina prvočísel je agresivní a štěstí rozhodně nepřinese. A že dnešek je dnem nevhodným na cokoliv, de facto dnem jenom na to jedno. Tři jedenáctky jsou prý mistrovská čísla, alespoň u data. (U stolu v hospodě to zas takové mistrovství není.)
Dnes uzavřené sňatky se budou prý projevovat egoismem jednoho z novomanželů, dokonce se prý „může stát, že přestane brát ohled na city partnera a místo toho převládnou vlastní emoce a pocit ukřivdění.“ Tak buď je ona úplně blbá, a nebo jsme se všichni oženili a vdaly 11. listopadu. 
Zato děti, které se dnes narodí, podle zralé úvahy zkušené kartářky „budou potřebovat od rodičů pomoc při získání sebedůvěry a dosažení rovnováhy. Významnou roli zde sehraje i schopnost komunikovat." Také bych mohl být kartářem. 
Když všechna čísla dnešního data sečte další světoznámá kartářka, Katarína z Ostravska, dostane číslo osm. Osmička je podle ní číslem materiálna, peněz, finančních vazeb a pomíjivosti. Nevím, pro mě je osmička zubem vpravo i vlevo nahoře, stejně jako dole. Podle paní Kataríny je dnešek „skvělý den pro ty, kteří se rozhodnou prosadit, a skvělý bude také pro získávání majetku.“ Kolik kartářských maturit je třeba složit, abych směl do světa hlásat podobná moudra?   

A co na to dnešní svatý Martin? Tomu naštěstí můžou být samé jedničky ukradené:   

Na Martina pláče husí rodina
Lehla do pekáče jejich mamina

4. listopadu 2011

Použitelnost

Co bylo dnes, zítra není, zpívala Zlatá kozlata (1) v převzatém songu Časy se mění (2), stejně jako o pár let později Pepa Nos (3). A to je řeč o dnešku… ale co bylo včera? 
Včera byl totiž Mezinárodní den použitelnosti (4), někdy též překládaný jako Mezinárodní den aplikovatelnosti (5). Ale protože jsme Češi a Apple nám není zdaleka tak vlastní jako třeba Windows, používáme použitelnost. Takže – co jsme to vlastně slavili?
Tak třeba u nás na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem byl Den otevřených dveří (a oken, protože bylo docela teplo), a zájemcům o studium v ateliéru Vizuální design se dostalo informací o použitelnosti absolventů, zatímco nám kantorům vědomí o jejich poučitelnosti, jejíž ústeckým dnem se včerejšek rovněž stal (6). Kromě toho byli v útrobách mého ateliéru k potkání patron (7) lovců Hubert s věrným psem (8) Lajkou, sultán Osman II., kreslíři manga (9) Kojima s Tezukou či pornoherečka Julia Taylor (10), tedy elita (11) z těch, kteří včera slavili svá jubilea. 
K této příležitosti vzniklo také provolání, které je k virtuálnímu přečtení v knize průčelí (12) na stránce Vizuálních dětí vizuálního otce a naopak (13). 
Škoda, že se dosud neslaví den nepoužitelnosti, věděl bych, kdo (14) by měl být oslavencem. O adeptech dne nepoučitelnosti raději ani (15) nemluvě.

(1) Golden Kids
(2) The Times They Are A Changing, Bob Dylan, 1964
(3) Joe Hooter
(4) World Usability Day
(5) World Applicability Day
(6) Ústí Teachability Day
(7) kazeta (maď.)
(8) zkr. Filipínské společnosti důlních inženýrů (Philippine Society of Mining Engineers)
(9) tropické ovoce na pět
(10) Julča Krejča
(11) lita – barva (isl.), tedy elektronická barva
(12) face – průčelí
(13) nao – koráb (šp.), pak – přezdívka (svah.); lid. vulgoloď
(14) KDO – ulosonická kyselina 2-ketooktóza, kterou používají bakterie v lipopolysacharidetické syntéze
(15) ANI – grafický souborový formát Microsoftu pro jednoduché animované ikony a kurzory v OS Windows


28. října 2011

28. říjen

Byly toho včera plné noviny, dnes k té slávě vlají fábory a prápory (1) a země se modro-bílo-červeně třepotá na stožárech a štanglích. 93. výročí vyhlášení samostatného Československa je věru důvod k fanfarónské oslavě!   
Ani vývojáři nezůstali stát stranou a vyrukovali s jubilejní mobilní aplikací MeatRoar (2), roztomilou kamarádkou pro dlouhé podzimní demonstrace. 
Snad aby i popíchli dnes čerstvě šestapadesátiletého Billa Gatese, zvolili za výchozí platformu Microsoft (3) a na jejím základě postavili praktický vycatch (4).
Operatérský systém Symbian zavrhli, protože jistý finský důlní inženýr (5)prošvihl své dnešní stoosmdesátiny, a nemohl tak být u korektur (6). 
Co aplikace nabízí? Základní funkcí je zobrazení trikolory (7): mobil si připnete na klopu (8) a je z vás vlastenec! Zvuk cinkajících klíčů, ať už jako možnost zvonění, nebo jako budík (s možností přidání pokřiku „MIloši, končíme!“). Rolující text hymny s verzí mp3 a s možností výběru, kdo hymnu za vás zazpívá (9). Hravá je utilita MasaMorf, jíž se váš ksicht (10) změní v tatíčkův k nepoznání. Nenápadná ikonka Ochi potěší hochy z Balkánu, pro našince nemá smysl (11).  
Šimona a Judy – kožich sneste z půdy (13).

(1) šp. banderas (12)
(2) meat – maso, roar – ryk (masa ryk)
(3) micro – mrňous, soft – ochablý; Billova přezdívka z dětství
(4) vy – osobní zájmeno, catch – chytat
(5) Fredrik Idestam, zakladatel Nokie, *1838
(6) core – jádro, c – jednotka aktivity (curie), tour – turné
(7) tre – být, couloir – chodba (fr.), lid. trojchodbí
(8) klopa – karbanátek (lit.)
(9) Marta Kubišová, Michal David, Dara Rollinsová s Karlem Gottem nebo Alexandrovci
(10) Gesicht – obličej (něm.)
(11) řec. Επέτειος του «'Οχι», řecký svátek, připomíná den roku 1940, kdy Mussolini odmítl nabízenou Metaxu.
(12) viz román Tyran Banderas (autor Ramón María del Valle-Inclán, slaví dnes 150. narozeniny; *1866)
(13) iPood – dětská mp3 bábovička

24. října 2011

Model



Kdysi mi k mým dvacetinám nekorunovaný král modelů věnoval tuhle veršovánku, v níž se sice vyznával více mému tátovi než mně, kde ale jsou pro mě ukryta jiná poselství než ta oslavná.   
Joža Mrázek-Hořický patřil k lidem, které dnes už nepotkáte. Básník, malíř, v tom dobrém nejspíš i ten, koho bychom dnes s nehranou úctou měli za celebritu našeho světa, a především model. Dost mě mrzí, že jako modela jsem jej už nezažil.             
Být dnes modelem není zdaleka tak ceněnou profesí jako dřív. Praktikábly okupují otrávení důchodci, zamračení a neteční, a sebevědomou figuru jistou si ideálem vlastního těla abyste pohledali. Kam se dnes poděla stavovská čest umprumácké paní Ernestové, Karla, Marušky nebo Arnošta, který denně oslavoval svůj svátek, aniž kdokoli z nás tušil, jak se jmenuje doopravdy...? Kde je vám konec, trpělivě mlčenlivé víly a chladně zasněné ženy, i duchem nepřítomní mužové?   

V existenci živého modelu je skryta naše potřeba stále dokola oslavovat ony tisíckrát oslavené linie, donekonečna objevovat vždy znovu objevené jistoty. V existenci těla je ukryta naše touha po něm.    
Kdo nezažil ten pocit, kdy se poprvé dotknete uhlem čistého archu baličáku a vyhlédnete přes hranu desky na modelku, která se ještě ujišťuje ve své póze, kdy se její tělo zklidňuje, zatímco vám tep stoupá, a to nikoli jen z krásy jejího těla, ale z vědomí dobrodružství, které vás skrze vaši ruku a její tahy čeká, ten přišel o radost vzniklou vlastní vůlí. O pocit, který se v mnohém dá srovnat se vzrušením při dotyku dlaně na její kůži, sice jinde a v jinou chvíli, ovšem stejně netrpělivým a lačně zoufalým.   
A pak se ruka pomalu rozjede dolů... od čela přes profil a šíji, s respektem k zázraku ňader k břichu, a téměř bezmyšlenkovitě od boku přes stehno, koleno a holeň, aby se zbrzdila v křivce nártu a prvním náznaku prstů... druhým tahem prohrábnete kadeře, na zádech minete detail lokte, v kříži zpomalíte stejně, jako byste jej měli na dosah rtů, a křivkou stehna a lýtka slétnete ke kotníku, kde pata váš volný pád zastaví. 
Na chvíli se proberete ze sna, prohlédnete si modelku a pak svému oživovanému snu dáte možnost slyšet, vidět, cítit, líbat, hladit, tančit i stát, jistými a téměř bezmyšlenkovitými tahy dáváte obrysu objem a v siluetě se zjevuje vaše představa o povaze skutečnosti.     
V tu chvíli jste svoji a všechny její detaily jsou ve vašich rukou. Tvar dostal obsah a touha došla naplnění. A přitom jste nedělali nic jiného, než hladili obyčejný papír.   
Kreslení je zázračná činnost. Tátovy kresby a rytiny aktů jsou toho důkazem. Jakkoli se mu ruce třesou tak, že ledva donese k ústům hrnek s čajem nebo sklenici vína, jakmile se tužkou opře o papír nebo šábrem o kámen, nezpochybnitelná jistota je vede v jediné možné čáře, která má hlavu i patu a na jejíž ňadrech či zádech můžete oči nechat.   
Tohle umět znamená mít radost a štěstí.
Alespoň pro mě, a navždycky. 

21. října 2011

Další funkce telefonu nabídnou šňůrky?

„Zajímavý koncept před několika dny představila…,“ tak začal středeční příspěvek na tomto portálu, zabývající se nevídanými funkcemi obalů na naše telefony. Následující den se s dalším dnem sešel a svět je ohromen novou vymožeností, a to multifunkční šňůrkou k mobilnímu světu na našem krku. Inteligentní futrál je sice pecka, ale bez superinteligentní tkaničky nebude znamenat vůbec nic. 
Ve zmiňovaném textu totiž není ani slovo tom, že uváděné funkce pouzder se aktivují monotónním pohupováním se řemínku, tzv. smartstringu. Ten si na nedávné konferenci no-name vývojářů odbyl svoji premiéru a nejen na betatypy je již uzavřena pre-registrace.   
Jak to funguje? Jednoduše, když rozumíte fyzice stejně jako autoři tohoto převratného konceptu: kmitající šňůrka svým chvěním vytváří energii, která je akumulována v miniaturních akumulátorech (až dosud to dá rozum), ukrytých ve středovém onano vláknu, procházejícím v sinusoidílné vřetenici řemínkem od přezky k přezce (tady se začínám ztrácet); přezky ovšem nejsou ledasjaké, jsou z vodivé hlitiny a skrze senzory, umístěné po stranách záhyblivého prvku, absorbují vnější vlhkost a tou přes miniaturní minimlýnská minikolečka rozkmitají pididynamíčko, a energie z něj je zdrojem všech dalších zázraků, včetně dobíjení samotného přístroje (a tady už mi rozum stojí). Tento převratný doplněk nese pracovní název iCord, a my budeme rozhodně u toho, až se s ním roztrhne sáček. Českou verzi lze objednávat zde. 

Principem je tzv. motus oscillatus, neboli pendulace:

14. října 2011

Dva v jednom...

Přehlídka nadšení a elánu designerů (Jak mám psát…) celého Česka a zlomku světa je v Praze v plném proudu, ba i média (… o nějakém designu, …) vyslala své informátory, aby mohla poreferovat o trendech, které by rády zčeřily (… a chtít být zase vtipný, …) náš zlenivělý rybníček. Geekové a nadšenci (… když pořád přemýšlím, …) pro vychytralou elektroniku naleštili své nádobíčko a tak jako kdysi dříve patřilo k bontonu (… jak sem dostat pocit, …) kdekoli svírat v dlani kabelku nebo buzitašku, dnes je jedna ruka (… že svět se předevčírem…) chronicky zaneprázdněna objímáním rodinného miláčka. Designeři a designerky s designerčaty si navzájem obdivují své displeje (… opět zásadně změnil, …) a vychvalují tu kterou svou aplikaci, a Superstudio Futurama drnčí disharmonií (… a to výjimečně nikoli úctyhodným věkem…) kreativních vyzvánění. Kromě toho, že součástí (… prezidenta Václava Havla, …) je i workshop Nokia N9, vedou zejména mezi chudými studenty iPhony (… ale odchodem muže, …) posledních verzí. Je to o to větší paradox, že zatímco Designblok spěje (… který změnil svět vnímání designu stejně…) svým programem ke své katarzi (… jako jablko změnilo svět Adama a Evy…), ikona designu těch chytrých kámošů v kapsách či moudrých plochých kámošek v dlaních (… a sen se stal skutečností: …) došla po těžké cestě ke svému cíli (… pane Jobsi, sbohem!).

Ani nevíme, pod jakým vlivem design je:


6. října 2011

Od drugdje

Dneska sloupkařím z Chorvatska. Bezdrát se tu moc nevyskytuje, ale mají tu wifitávku, na jakou u nás nenarazíte, a to nejen proto, že nemáme moře a tím pádem ani pobřeží(1), natož ostrovy.   
Z pláží tu v nepravidelných intervalech čouhají nenápadné trubky(2), které se tváří jako držáky(3) vlajek nebo slunečníků, ale ve skutečnosti jsou nejrychlejšími spojnicemi s pevninou. Skrze jednu z nich jsem nakonec i já dneska poránu(4) poslal tuhle zprávu, a předpokládám, že tuhle vychytávku aplikují i jinde než na Korčule(5), na jejímž pobřeží stojím, když jsem vám právě byl odfoukl tento(6) sloupek. 
Nevím přesně, jak to celé funguje, ale místní rybář(7) mi postup vysvětlil, a já doufám, že jsem jej(8) pochopil (i když neumím chorvatsky) a že tak máte i tento pátek(9) co číst.
Zkrátka(10) vezmete svoji myšlenku, zamnete ji v dlaních, napěchujete do některé(11) z trubek, a fouknete do ní; kdo ve škole zlobil(12), jistě si vzpomene na foukání rýžových zrnek verzatilkou. Pak je lepší trubku dlaní ucpat, aby protitlak(13) z pevniny neudělal z vaší ideje zvratek.   
Velikou výhodou celé procedury je i to, že vlastně nepotřebujete ani poštovního správce, natož kastlík(14), a zavináče tu plavou samy od sebe, ani už nikoho nezajímají.   
Stále máme Chorvatsko jako destinaci vhodnou tak akorát k vyválení těsta vlastního těla na písečné plotně(15) Jadranu, a ani delegáti nám v poznání svérázného hardwaru(16) rozhodně nejsou ku pomoci. Teprve kontaktem s místními surfaři a brausery zjistíte, že se tu prostě dějou věci(17) mezi webem a zemí, na něž přijít nám suchozemcům ještě nějakou tu sezónu potrvá(18).   
V tu dobu ale už budou Chorvati zase o pár štanglí před náma.     

(1) obala, (2) cijevi, (3) posjedniki, (4) jutrom, (5) brusle (slov.), (6) ovo, (7) ribar, (8) ga, (9) petak, (10) jednostavno, (11) neki, (12) ljut, (13) natrag tlaka, (14) kutija, (15) ploča, (16) tvrdi keramika, (17) stvari, (18) kavárna v Praze 6. 

Místní správce sítí s turistkami WAN a LAN:


30. září 2011

Až příští středa

Nechme pátek pátkem, i sobotu až úterý… protože až příští středa, 5. října, je ten výjimečný den, a hned z několika důvodů: Václav Havel(1) oslaví třičtvrtěstoletí svého života, během něhož se zvládl podepsat pod spoustu divadelních her, policejních protokolů a pár prezidentských slibů; před dvaceti lety vyklíčilo první plodící jádro operačního systému Linux, poctivě zalévané finským programátorem Linusem Benedictem Torvaldsem(2); a před stodevětašedesáti lety uvařil vilshofenský rodák Josef Groll(3) první várku plzeňského piva(4), byť omylem, jak už to u světových vynálezů bývá(5). Takže u příležitosti toho všeho spatřila světlo virtuálního světa aplikace, která všechny benefity dnešního dne shrnuje v jeden famózní(6) cadget: Havelinux12°. Díky němu se stanete teleskopcem, který je schopen se vyjádřit, aniž(7) se zpije. (Popravdě řečeno, virtuální chlast… nějak to není ono…) Předpokládá se, že prodej bude zahájen na letošním OctoberFestu(8).   
Je zajímavé všimnout si, jak málo(9) stačí, aby vznikla nějaká mobilní aplikace: na ose dějin se sejde pár(10) zlomů, cvrnknou o sebe(11)… a na světě je další zbytečnost. Ví někdo, jaká osudová zkřížení vedla k top ten mobilních aplikací tohoto týdne?

(1) vynálezce tzv. Havlova teleskopu
(2) verze 0.02, protože verzi 0.01 Torvalds 17. 9. 1991 přelil a ta shnila
(3) groll – nelibost (něm.)
(4) pee – čurat (angl.), wo – kde (něm)
(5) byl machr na vaření tzv. bavorského piva
(6) fa – strom (maď.), mose – mech (nor.); lid. mechoň
(7) měkčí forma anýzu 
(8) Octo – osm (lat.), bere – nápoj (it.), fest – pevně (něm.); lid. udrž osm piv 
(9) malo – špatný (šp.) 
(10) paar – několik (něm.) 
(11) şöbə – oddělení (azerb.)

Cadget Havlinux12° existuje kromě plastové verze pro tablety i ve verzi widget (jako panák):

23. září 2011

Technická vymoženost

Na tenhle termín jsme už dávno zapomněli: technická vymoženost. Dříve jí bylo cokoli – rádio, televize, auto, lednička, anténa, telefon… zkrátka kdeco, co jsme si kde technického vymohli, na prodavači, na rodičích, na době. 
(Vymoženost není vždy jen technická; citové se říká vydírání, sexuální pak znásilnění. Na druhou stranu, beze vší pejorativity by náš praotec Adam býval by měl naši pramáti Evu považovat za svou vymožennost, ano, se dvěma n, neb to tehdy byla panna, to on přece z panny učinil paní. Panna přišla o n, zatímco panic ani o ň.)  
Technickou vymožeností současnosti je bezesporu možnost platit mobilem. Dosud se platilo penězi, zbožím a službou, teď k prostředkům směny přibyly mobily. Chvályhodná iniciativa, je jich mezi lidstvem již tolik, že mobilně platit má větší smysl než platit jak debil za mobil.  
Ale nabízí se otázka, jakou nominální hodnotu ten který mobil má. Je nasnadě, že ty chytré jsou více kryty zlatem (některé i diamanty), ty hloupější jsou běžným oběživem, a staré odřené křápy jsou drobné, které necháváme číšníkovi jako tuzér (paradoxně třeba Bošky, jejichž prapraprapraděd Robert Bosch se přesně před 150 lety narodil).   
Jak to už kdysi řekl Horatius: „Mobily mohou sloužit nebo rozkazovat.“

Praktická mobilenka z nabídky Schreitoefle s kapsičkou na simkarty:

19. září 2011

Začalo to nevinně: dvojkou burčáku k snídani.


Ve vlaku jsem pak stěží našel místo v kupé s dalšíma třema běžci, přičemž do slečny s číslem F147 (Radka Velikovská) bych účast na téhle akci nikdy neřekl (a ješte k tomu měla ánung o Babicích!). Z pana Petra to naopak vyzařovalo, těšil se na výkon do dvou hodin. Nenápadná slovenská studentka, která svůj příjezd do Ústí koordinovala telefonicky s kamarádkou Evi, to nakonec dala za hodinu a třičtvrtě, ale mnohem víc mne zaujala úžasným koncertem rukou, když si v týlu pletla půlmetrový cop.
Dlouho jsem se rozhodoval, zda si vzít pláštěnku či ne, nakonec jsem ji nechal v báglu, a dobře jsem udělal, byla by mi k ničemu.
Prvních deset bylo v klidu, pod mrakem, ale docela dusno, pil jsem všude, kde mi to nabídli. Kde byla hudba, tam jsem si trsnul, nebyl spěch, nejde mi o čas. Kde mi dali banán, tam ve mně zmizel. Prostě pohodový nedělní poobědí, byť bez oběda.
Pak začlo mrholit, potom se sypaly malý krupky, a pak začlo chcát jak na samotě u lesa. A vydrželo to až do cíle. Když to začalo, už byl Limo Philemon Kimeli z Keni dávno v cíli (1:00:57), já měl za sebou necelou půlku, však mě ještě před koncem mýho prvního kola předběhl a vzápětí vyhrál.
S deštěm a vítěznými Keňany zmizela většina publika a zůstali v tom slivenci jen ti nejvěrnější, vytrvale se snažící o atmosféru skrze svý píšťalky a promoklý dlaně. Sám za sebe se můžu popyšnit, že jsem konečně celou trasu skutečně běžel a ani jednou nešel. Nicméně předposlední tři kiláky opuštěnou chemičkou byly zejména psychicky vysilující, lilo a nikde nikdo, jen nekonečná louže, boží sprcha a všechno mokrý. Cíl jsem tak nějak podvědomě minul, nechal se zabalit do lajntuchu, a s medailí na krku do sebe nastrkal dva pomeranče a banán.
(Doběhl jsem na 632. místě, ve svý kategorii 50-54 let dokonce patnáctej! Vyhrál jsem svý kategorie Pedagog FUD a Kecka z Fokusu. A skvělej průměr TF: 161)
V šatně jsem pak vyslechl, jak jeden běžec říká jinému, že je mu už 62! „Mně je dvaasedmdesát,“ odtušil ten druhej. S ním jsem pak šel na pivo, byl to veterán běhů pan František Feňa, a setkali jsme se ještě jednou pozdějc na nádraží, když jsme se snažili dostat do přecpanýho EC Johannes Brahms.
Teprve v Praze v metru se ozvaly kyčle a svaly a zejména prostydlý nohy, protože suchý boty jsem s sebou neměl.
A celý to skončilo zas celkem nevinně: dožah jsem tu litrovku burčáku.
Za tejden jsou Běchovice, pak vánoce a jarní Hervis. My se snad nezastavíme...


16. září 2011

Tablet it be!

Líbí se mi, jak někteří vizionářští zaměstnavatelé vybavují své týmy tablety s konkrétní sadou aplikací pro ten který obor. Přijde mně sympatickým argument, že šetří na haldách zbytečně potištěného papíru, a udivuje mě případná nedůvěra vybavených k vybavení. A baví mě představa, jak se některé profese s tímhle trendem popasují:   
Popeláři jedním tažením upatlaných prstů vysypou všechny virtuální koše a ty jejich oranžové hřmotné obludy budou mít na boku nápis DELETE.
Pinglové budou používat iPady místo ubrousků(1) a hosté si budou vybírat z menu a personál prohánět odkazy na dobroty v nejbližších lokálech. 
Symfonický orchestr vybavený tablety s instrumentálními aplikacemi se vejde do jednoho autobusu, akorát činelista bude potřebovat iPady dva(2), a v operních a divadelních lóžích budou iPady fasované místo vějířů i programů. Kuchaři tablet ocení jako přenosnou plotnu(3) a hazardéři speciální kulatou edici místo rulety(4), naopak designeři kuchyňských potřeb navrhnou nové vály(5). Další accessórie sníží náklady na natáčení filmů, když scénář, režii, střih, distribuci i klapku(6) obstará jeden člověk. S doplňky se vůbec roztrhne appstore: madlo zpříjemní práci zedníkům(7), uklízečkám(8), truhlářům(9) a tenistům(10), brusle obohatí dětské zimní radovánky(11) a stávku(12) bude lze sdílet kdekoliv. 
Detektivům usnadní práci verze iPadouch(13) a vrcholný management nafasuje exkluzivní edici kapesních skládacích tabletek(14).
Ale protože žijeme v Česku, loudí se otázka: co si na těch poradách budou manažeři navzájem závidět? Poznámkový blok a propisku?

11. září 2011

Byly jste skvělý, styděl jsem se vás předbíhat!

Sobotní Mattoni Grand Prix Metro Běh atd. atd. se mi prostě líbil po všech stránkách. Jako loni svou úžasnou předstartovní atmosférou (cestou do sektoru C jsem potkal Lenku, což už se stává tradicí); čekáním uprostřed stáda, až nás vyženou na pastvu pro oči davu diváků, a nakonec proč ne, i tou minutou ticha za trojici hokejistů (ale tím by to už mohlo skončit); i vlastním během, kterej byl nečekaně v pohodě, pominu-li téměř trvalou TF mezi 165 a 179 (přičemž moje max. je 176... jak to, že žiju?)... kyčel nebolel (doporučuju koňskou mast!!!), neklopýtal jsem (tý tmy jsem se fakt bál), a celou dobu mě to bavilo a věděl jsem, že to Ústí za tejden dám.
Všechny holky kolem jsem podezíral, že si střihly i tu ženskou pětku večer, a přesto kolem lítaj jak andělé, radost pohledět i sebou nešvihnout (jeden vedle mě sebou švihnul teda fakt parádně!), a skutečně mně bylo tak nějak stydno, předběhl-li jsem některou z nich. Jsou (jste) prostě báječný, jak se tak mezi náma vznášej, culíky se jim kmitaj a některý kopou nohama tím roztomilým holčičím způsobem do stran.
Zas ze mě v cili lilo jak z vola, pomeranče dávno došly a v šatně bylo jak v sauně, ale než jsem došel do HanyBany, byl jsem v pohodě. Tam jsem si přisedl ke dvojici (Mirek Pokorný se ženou), jejichž syn doběhl na 28. místě a zrovna si zkusmo obklusával blok, aby nevychlad nebo co. Navíc to byli přátelé mýho spolužáka že základky a majitele hospody Boříka Kopečnýho, a tak jsme si skvěle popovídali nejen o běhání (líbily se jim komiksy z mýho ateliéru na výstavě FUD ve Veletržáku, což potěší, je to už pár let...), a v životě jsem nejed tak svělou klobásu jako tady (a nikdy takhle krátce před půlnocí).
Celej den jsem se dopoval burčákem, nejsem si ale jistej, zda to můžu doporučit. Mně to ale bodlo.
(Oficiální čas je 1:07:08, můj je 1:06:44, ten jejich bude asi včetně pochodu od výstřelu ke startu.)
A protože už je neděle, tak vám ji přeju hezkou!


9. září 2011

Dennisi, všechno nejlepší!

Tenhle chlapík nejspíš netušil, v jaké epoše(1) zestárne a v jak převratné době oslaví svou sedmdesátku. Přesně před 70 lety(2) se totiž v Bronxwillu ve státě New York narodil Dennis MacAlistair Ritchie, autor programovacího jazyka C (jak si tak o tom na Wikipedii čtu, vůbec nechápu, o čem je řeč, natož to, že vůbec nejsou zmíněny jazyky A a B). Denny se svým kolegou Kenny(3) Thompsonem (4. 2. 1943, New Orleans, Louisiana) v roce 1969 vypadali, jako by právě chtěli založit ZZ Top, ale rozmysleli si to, svou fousatou imič přenechali Billymu Gibbonsovi, Dusty Hillovi a Franku Beardovi a v době, kdy tahle trojice začala brnkat v Houstonu(4) svou prvotinu Bedroom Thang(5), sesedli se a jen tak z dlouhé chvíle (kytary dali sousedovic dětem) začali skládat místo blues data statickou alokací paměti (při překladu), automatickou alokací paměti na zásobníku a dynamickou alokací na haldě (heap) pomocí knihovních funkcí, ať už to všechno dohromady znamená cokoli. Pravdou ale(6) je, že touhle kratochvílí položili na stůl(7) základy operačního systému, dotaženého v Bellových laboratořích AT&T v roce 1971(8) a známého pod označením UNIX(9). Za to dostali kluci v roce 1983 cenu od jistého Turinga(10), a třeba takový MacOSX by si s mnohým nevěděl rady, nebýt Unixu. 
A jak se tak dneska Dennis rozhlíží kolem, nejspíš kam koukne, tam na něj blikne „pípám/zvoním/operuju díky tobě, chlape!“ a to musí být dobrý pocit, mít na triku základ radosti z práce i ze zábavy téměř celého lidstva, byť(12) shrbeného k displejům zázraků současnosti, které za měsíc či dva budou starožitnostmi, pokud se ovšem téhle vzdálené budoucnosti vůbec dočkají. 
Dennis vytáhne ten svůj, klikne na ikonku aplikace BC(13), udělá screenshot a má dost času poslat jej Kenovi k svátku(14). 
A přesně před deseti lety čas ve formátu UNIX_TIMESTAMP(15) překročil v 3:46:40 (SEČ) jeden bilión. To jsou mi věci…

(1) epo – epos (litev.), cha – citosl. smíchu; srandovní epos
(2) 9. září 1941; náhodička, co?
(3) DK – Diels-Kranz, standardní vydání předsókratovských filosofů
(4) hew – sekat, stone – kámen (angl.); padla kosa na kámen
(5) bed – špatný, room – pokoj (angl.), thang – žebřík (viet.); žebřík do blbýho pokoje
(6) ale – Němec (katal.)
(7) stool – sedátko (angl.); mají v tom ti Angličané binec…
(8) cca před 40 lety
(9) Un – jeden (velš.), IX – řím. 9; 19 je exponent sedmého Mersennova prvočísla
(10) Alan Mathison Turing (1912–1954), britský maté matik, táta moderní informatiky(11)
(11) zkr. informační matematiky
(12) byte –  jedn. množství dat v informatice
(13) BlowCake – sfoukni dort
(14) 11. října – svatý Kenneth
(15) počet sekund od vzniku Unixu

4. září 2011

Co se to ksakru stalo?! Vždyť to bylo jenom 10 kiláků!...

Nejen nejhorší čas (když jsem to běžel prvně, dal jsem to o sedm minut rychlejc!), celkově se mně to od nástupu do startovního koridoru nepovedlo (a to, že se mi chtělo děsně na záchod, byl jen detail).

Odporný horko. Nikdy v tuhle denní dobu neběhám, a k tomu 29 °C ve stínu, věděl jsem, že mě ta tepovka upípá. Maximální TP 189, když nejvyšší mám mít 176, je jasnej signál, že něco dělám blbě. (Dosud jsem měl zvukový varování vypnutý, radši nevědět, kam se to mnohdy šplhalo.)

Žádná voda. Jasně, nešlo tu o minerálku, ale o boží odškrtnutí těch, který nemaj na víc (znáte ten letitej vtip, jak si nás pámbu odškrtává jednoho po druhým: „Ten je blbej, ten je taky blbej...“, ne? Ty škrtance jsme měli dneska všichni na triku a na čipu...), ale mohli ubrat na kraválu a přidat na občerstvení. A to nemluvím o tom, že v cíli, kdy by si to všichni prostě jenom normálně zasloužili, nebylo po nějaký vodě ani stopy, krom několika neviditelných koryt daleko za odbočkou do areálu. Běželi jsme po rozpálený žehličce a někteří z nás to prostě neuběhli (jako poslední přiběh nějakej doktor, kterej cestou oživil dva běžce; shodou okolností jsem s ním pak chvíli seděl za scénou v restauraci), a organizátoři s tím prostě měli počítat. V tomhle ohledu by si to boží odškrtnutí sami setsakra zasloužili.

Značnou část jsem odešel, prostě jsem nemoh. Nešlo to. V takový míře tenhle stav neznám. Ke konci i pár metrů běh, a dlouho chůze, pár skoků, a zas chůze. Jasně, nebyl jsem sám, ale i tak.
4073. místo je jen výsledek rychlejší chůze. Tohle nebyl běh, ale rasovina.

Leccos ale bylo předtím a potom.
Předtím jsem potkal Hanku Slívovou, to jsme ještě měli sil na rozdávání. Následnou hodinu před startem jsem prozíral a tehdy se mně to ještě líbilo: ty stovky nádhernejch lidí, jejich víra v sebe sama, a - nemá smysl to tajit, však jsem se tu už párkrát přiznal - lad ženskejch těl. Nesmějte se mi, veškerý erotično se u mě smrskává do touhy obtáhnout ty nádherný křivky boků, zad a lýtek tužkou, nakreslit si do paměti tvary, který vždycky hejbaly světem, vykroužit je na papír, protože tenhle tvar je jakýmkoli vektorem nezachytitelnej. A samozřejmě touha bejt s těma lidma kamarád.

V cíli pak nezměrnej smutek. To už ode mne taky znáte: samota. Veliký štěstí, že se nemůžu a nechci vypisovat ze svejch okamžitejch pocitů, bylo by to temný čtení.
Prázdno. Po zážitcích, po komkoli, kdo bude ochotnej oddychovat štěstím, ale i po přípitku na zdraví, že jsme to zvládli.

Úvaha o tom, že na Dailymile hledám soupeře zbytečně, protože ti jsou pravděpodobně vašimi rodiči, sem v týhle souvislosti nepatří, ale jsem k ní zralej.

Přesto se těším na příští sobotu a na noční běh Prahou, jakkoli jsem šeroslepej a hic bude jen vystřídanej nejistotou, kam šlápnu.
Třeba se tam potkáme, tak jako dneska s Brisindel.
A ještě že jsem si ráno na trhu koupil tenhle báječnej burčák, takže... hezkou neděli!


We run Prague in Adidas.

2. září 2011

Testovatel

V únoru mě kamarádka Lada(1) dala k testování tehdy novinku(2), a bezděky tak ze mě udělala vášnivého testovatele. Na testu jsem se do té doby vydával jen příležitostně, např. byla-li potřeba má krev nebo když jsme se s rodiči bavili o něm a mentu(3). Jo, a jednou jsem uhnětl testo(4). Ale abych nebyl za ignoranta, přiznávám, že „testy znám / už dlouhý čas / jsou dlouhé i krátké / i tenké jak vlas…“ a tak dál a dál, no prostě testou necestou.
Své soužití se zelenou chytračkou jsem poctivě zaznamenával, a před týdnem jsem Ladě předal elaborát(5), z něhož pro vás dnes několikrát odcituji. Abych ale nemohl být nařčen z podjatosti, srovnával jsem Nokinu se svými modrými plavkami a s kabelou Ikea Family (to v té recenzi ale nebylo). V tomhle srovnání vyšla N8 jednoznačně jako nejlepší telefon i fotoaparát, zatímco kabela(6) se osvědčila pro uložení věcí, ale už ne jako trenky, což se pro změnu líp povedlo těm plavkám; jejich kapsy(7) jsou ale zase malé pro knihy a volat z nich (stejně jako z kabely) se ukázalo jako nefunkční. 
Absolvoval jsem s Nokinou nejeden výlet(8), však i to z citací vyplyne. Na některé z těch výletů jsem si bral i plavky a kabelu, ale kabela se nechytala na GPS a v plavkách se mi jedna sms(9) v moři totálně rozmáčela, takže adresátka si myslela, že jsem kvůli ní brečel. 
Ale ať nezdržuji, tady(10) jsou ty nejzásadnější citace: „… příjemný do dlaně…; … pár dlouhých minut a jeden zlomený nehet…; … má ta interaktivita ale smysl? Když doběhnu…; … čím konkrétním se mezi přáteli prsit. Takže nevím…; … buď jsem si musel málem vykroutit hlavu, a nebo – což je jednodušší…; … po placce jenom asfaltkama je v hicu hloupý…; … učit se jej chápat a postupně se zase radovat …“, abych vybral ty nejzásadnější pasáže. Celá recenze má skoro tucet tisíců znaků, snažil jsem se vybrat ty nejpregnantnější.
Tenhle víc jak půlrok(11) byl jen jednou z test, které jsem ušel. S těmi třemi kamarády to byla brnkačka (ale tu otestujeme až někdy příště).

(1) značka šicích strojů (est. 1919)
(2) N8 – novinka č. 8
(3) testa – hlava (it.), ment – šel (maď.), lid. Když jde hlava kolem, např. ze závěti
(4) hard forma těsta
(5) ela – líska (tur.), bore – otvor (šp.)
(6) a cabella – zpěv bez doprovodu s taškou (hud.)
(7) capsi – čepice (it.)
(8) oui – ano, laite – mlíčí (fr.)
(9) short male swimsuit – krátké pánské plavky
(10) tady – chuť (tur.)
(11) pool-rock – obdoba garážového rocku, jen v bazénu

Nokina prošla skutečným zatěžkávacím peklem:

29. srpna 2011

Na Ještěd aneb Další meta odmetena z cesty

Naplánoval jsem si to přesně ve chvíli, kdy přišel mejl s dotazem na závaznou účast. Hlavou mi takhle od týla skrz čelo někam támhle dopředu prolítla myšlenka to odběhnout. Pak už jsem si jen pár hodin naklikával trasu a smolil itinerář, abych se neztratil. 
Čím víc se to blížilo, tím víc jsem se bál, jestli jsem si nepřenaložil. Doma jsem se radši ani nechlubil a tutlal jsem, obavy o mý zdraví jsou častým tématem. Ještě když pro mě v pátek přijeli přátelé, žena se zeptala: „A kde máš přilbu?“ Je to totiž tradiční cyklistickej přejezd z Příchovic na Ještěd. „Dole, neboj,“ zalhal jsem a co nejrychlejc se vypakoval.   
Odtud tam a po svejch

Po nezbytný páteční přípravě U Čápa a ladění formy v chalupě o pár set metrů níž jsme se probrali do bezmračnýho jizerskohorskýho rána. Jakkoli jsem měl naplánováno zdržet se snídaně a vystřelit na trasu dřív, než začne slunce připékat kecky k asfaltu, společný idyle jsem neodolal. Teprve když se všichni ostatní vydali na slavnost vysvěcení kapličky v Šumburku, než se rozjedou po hřebenech Jizerek (a kde se pan doktor ohnivě zacivěl do divošky, z níž se vyklubala dcera mý kamarádky Agáta), zakšíroval jsem se do kemlbegu a odklopýtal první kamenitý úsek dolů k Tanvaldu. Ten sešup jsem absolvoval navýsost opatrně, to ani nebyl poklus, spíš popopoklus. Takovej cupyting. 
V nekonečným krpálu z Tanvaldu nad Smržovku jsem marně soutěžil se smradlavýma dvoutaktama endurových závodů, a ve Smržovce jsem v kopci pod viadukt nasadil první zásadní krok místo běhu. Vzápětí jsem minul odbočku, takže jsem si pár set metrů zaběhl (bude hůř). To jeden musí běžet na Ještěd, aby po třiceti letech potkal Honzu Placáka? Ještě že tam ale v tý hospodě seděl a potvrdil mně, že se Kostelní ulicí skutečně dostanu k Jablonecký cestě.  
Tady jsem poprvý zazmatkoval, vypadalo to na bouřku, a tak jsem se radši zeptal cyklistky, zda mám správnej směr. Když jsem jí ukázal propocenej cár itineráře, snažila se mně navigoval alespoň na Vrkoslavice, tam už bych se chytil. I tak jsem si ale zbytečně zaběhl do Nový Vsi, kde mě jednoduše poradil místní chasník formou doprava-doleva, což mi ale nezabránilo tu první pravou minout a famfarónsky si to jen tak z plezíru oběhnout přes Dolní Černou Studnici. Odtud už byly Vrkoslavice na dohled, hůř ale na doběh. To měla být zhruba půlka, 16. kilometr, ale v tu chvíli se už itinerář s garminem rozcházel v řádu jednoho kiláku. 
Normální lidi se po horách pohybujou s mapama.

V Dobrý Vodě jsem jsem poznal loňskou zpáteční trasu, následnej trail vyplaveným lesem byl takovým mým privátním Šutrem. Nedisciplinovaně jsem ignoroval pěší lávku a napříč křižovatkou jsem to vzal na Rádlo, Milíře a do Jeřmanic. To byl 24. kilometr a já byl za dosavadním maximem svých uražených vzdáleností. A tady vlastně začínal ten nejtěžší úsek, až na pár výjimek imrvére stoupání. Energetická tableta mi chutnala a nohám se líbilo, že jsem si je na pár minut natáhl před sebe.    
Při sestavování trasy mi ale nedošlo, že oproti mapě se pustý silnice mezi vesnicema neznačej cedulema s názvy, takže třeba ptát se v Minkovicích po zásadní ulici K Preciose bylo zbytečný, leta se tu neřekne jinak než Buková. Stejně tak popis orientačního místa „dům, co trčí do cesty“ znamená pro místní něco jinýho než pro odchovance městský architektury, kterýmu se zdá, že tu takhle trčej všechny. Takže jsem minul (v opačným směru skvěle značenou, ale to bych musel mít důvod se ohlídnout) odbočku k Ještědu, a teprve před dálnicí skrz Liberec mi došlo, že jsem jinde. Nechal jsem si poradit, vrátil se zhruba kilák a zbytek cesty jsem už jenom šel, neběželo to; nekonečnou cestou vzhůru k Ještědský ulici a po ní vlevo až k lanovce. Tady už kyčle dávno hlásily, že jsem to přepísk a že víc jak půlmaratón už nemám zkoušet. Pár metrů od stanice lanovky jsem viděl kabinku stoupat vzhůru, byly čtyři a další jela za hodinu, dost času na to rozmyslet se, jestli to dám až nahoru. Boj mezi uraženou ješitností a vyčerpanejma nohama. Čtyři kiláky po modrý přece dám, ne? Ksakru… Naštěstí začalo mrholit a ochladilo se, pak se rozpršelo, a když jsem pár minut po páté vylezl na Ještědu z lanovky, chcalo jak z konve, bylo jen deset stupňů a vichr. Chytnout mě tohle cestou, nedoškrábal bych se.    
Rozum výjimečně ustál sebe sama a umožnil mi nahoře se na sebe vyčerpaně usmát v zrcadle koupelny, než jsem ze sebe spláchl nejsmradlavější část únavy (z šesti hodin pohybu, skoro 34 kiláků s převýšením 1466 metrů při tepovce 142/178). 
A zatímco vichr a déšť bičovaly rekonstruovaný plášť rozhledny, zaslouženě jsme se krmili a napájeli, obsluhováni netečnýma učnicema v Hubáčkově pomníku. Ráno pak byla úplně stejná mlha jako loni, a chladno, a já se výjimečně z Ještědu vracel autmo. Kyčle bolí, ale u srdce hřeje další Benešovo vítězství nad Benešem. Pyrrhos se ještě neozval…
Támhle vlevo jsem včera byl.

26. srpna 2011

Nač bychom se natěšili

Ještě pamatuju doby, kdy jsme se těšili v řádu měsíců, ba(1) i let. Od Silvestra na příští Vánoce, od prvního vstupu do školy na(3) začátek příštích prázdnin, na narozeniny za půl(4) roku.  
Dneska se těšíme ze dne na den(5), a ruku v ruce s tím nad krásným displejem na ten(6) ještě krásnější. Nový iPhenis se v kapse ještě ani neohřál a dlaň vás (já mám N8) už svrbí při představě modelu, který z jabka vypadne až (až tak pozdě?!) v září. Doba je taková a zážitky se měří ve vteřinách.  
Proto jsme si(7) udělali malý preview, nač bychom se měli těšit.
Tak třeba nový iPat? Roztomilá záležitost od frustrovaných vývojářů v Apple na sebe(9) logicky nenechala dlouho čekat. Smacking(10) je populární zejména v lokálech nižších cenových kategorií a takováto pomůcka může ochránit nejednu z vyvinutých číšniččiných zadnic.
Stejně tak čínský fejk(11) iPET, sympatická hračka ze starých plastových flašek. Sešlapané a žárem spečené displeje jsou stejně snadno recyklovatelné a oproti originálu mnohem lehčí. A pokud výrobce dostatečně nezničil uzávěr, lze(12) jej lecčíms ještě naplnit.
Děti před Vánoci jistě ocení iPet, mechanické domácí zviřátko ve(13) tvaru placky, tak(14), jak už to u rozjetých mazlíčků bývá. Interaktivní zařízení má v dětech již odmala vyvolávat zodpovědnost při řízení motorového vozidla (protože na kolobrndě psa prostě nepřejedete).
Abychom ale nebyli jednostranní, nemůžeme nedoporučit tabletku THC(15), ze které se budete těšit vždy pár hodin a pak(16) ještě víc na jakoukoli další, hlavně co nejrychlejc, jakkoli údajně není její užívání návykové. 
Kdo se netěší, tomu čas neběží (17).

(1) ba – nízký (hait. kreol.)
(2) let – dopis (hait. kreol.)
(3) na – dobře (litev.)
(4) pool – kaluž (angl.)
(5) den – doupě (tamil.)
(6) ten – pleť (rum.)
(7) si- ano (it.)
(8) pat – poplácat (angl.)
(9) sebe – zranění (maď.)
(10) schmack – chuť (něm.)
(11) feik – kult (isl.)
(12) LZE – ozn. motoru (Chevrolet Impala, GM3500 3.5L LZE V6)
(13) ve – běda (šv.)
(14) tak – zastřešení (svah.)
(15) THC – Tretrahydrocabinol – vlhčená šatna pro sprintery
(16) pak – oblek (afr.)
(17) Benešovo přísloví

Intuitivní aplikace iPrd dokáže rozesmát kdekoliv:

22. srpna 2011

Tak jsme se skutečně sešli…

Minulej tejden ve středu večer telefonát, nějakej Rusák podle přízvuku, nemám zájem ani o nože, ani o půjčku…a ptá se, jestli ho poznávám? Ksakru, přece vím, že nikomu nic nedlužím, tak proč někdo na mě takhle? 
- Ne, nepoznávám, povídám. 
- Uaršava, napovídá mi, a mně to blesklo: 
- Piotr Supruniuk! 
- Áno, to sem ja, pametuješ? 
No jak bych se nepamatoval, vždyť je to teprve kolik? Pětatřicet let? 
- Ne, čtyržicet! Čtyržicet let, co sem ujechau.
Slovo dalo slovo, Piotr se chystá do Prahy, tenhle tejden v úterý nebo ve středu nejpozdějc dorazí se svou ženou, pochlubit se se svým dětstvím, s místama. 
- Zavolej, až přijedeš, projdem si Klamovku a okolí.
Co si budem, ksakru, vyprávět? Čtyřicet let je dlouhá doba, on byl tehdy nejmenší, já největší ve třídě. Já jsem Čech, on Polák. Začal jsem se probírat starýma fotkama; jednak já jsem velkej archivář všech možnejch dokumentů a dokladů svý existence, jednak moje maminka disponuje tunou fotoalb z posledních osmdesáti let. Dohromady jsme dohledali zhruba dvacítku nádhernejch fotek, ať už třídních (na školním dvoře první řada na lavičce sedící, druhá na zemi a tředí na lavičce stojící, znáte je taky, ne?), nebo momentky ze školy v přírodě nebo u nás na dvoře koem autodráhy, já s novým kolem na Cihelně, dny dětí na školní zahradě… ba i jednu ještě ze školky.  
Mezitím jsem obmailoval pár kluků, který jsem měl ve svým adresáři, a domluvil na středeční večír posezení v Jeep baru jednoho z nás, Lukáše Kulhánka. Během těch pár dní se ozvaly ještě dvě holky, a všichni jsme se na sebe vlastně těšili. 
V úterý večer pak Piotr skutečně zavolal, a ve středu večer jsem je v šest vyzvedl v recepci hotelu Kavalír (neskutečná spatlanina zlata, zrcadel a baldachýnů, s recepční, která si povídá sama se sebou a hází sebou jak trhlá) a Klamovkou a hlavně Pod Klikovkou jsme prošli nahore ke škole, a pak dál k Okrouhlíku a uličkama nahoru k Lukášovi. 
(Zrovna si uvědomuju, že ať se napíšu cokoli, nikdy to nebude přesně to, co jsme pak zažili.) 
Seděla tu už Eva Oblezarová, a po nás se přitrousili další: Honza Růžička, Radim Martínek, Jakub Pávek, Honza Prouza, Bořík Kopečný, Lucie Hochmanová.
(Nebudu zkoušet popsat ten večer, nemělo by to smysl. Byl totiž nádhernej.)
Převyprávěli jsme si svý životy, pobavili se fotkama, na pár jmen jsme si nevzpomněli, naopak zaznělo několik mně už dávno neznámejch. Piotr se rozmluvil česky jako zamala, a slíbili jsme si, že tu oslavíme svý šedesátiny.
(No a co dál? Koukám na to poslední slovo a příběh se vytrácí. Jedno tam ale zůstává: mám tu svou třídu fakt moc rád. S nima jsem všechno začal…) 
Před deseti dny by mě ani ve snu nenapadlo, že bysme se mohli vidět, a proč taky? Jiný lidi, z jinýho tisíciletí. Osudy, uzavřený a nebo pokračující vnoučatama. A tak jsme se nakonec sešli.

První třída (1965)

19. srpna 2011

3D telefon, to je toho

Nedávno odborným tiskem proběhla odborná zpráva, že trendem(1) dneška je telefon sice mobilní (zívám!), možná chytrý (ježiš, to je nuda!) a snad už konečně i 3D (hmmm). Buď byla stará ta zpráva, nebo(2) se autor málo staral o realitu(3), v každém případě je to záležitost přežitá a zastaralá. Každý telefon dosud byl 3D(4), to dá přece rozum! Co se ale ještě neví (ale my to víme, proto se jmenujeme Futurum), je to, že se chystá nová generace mobilních telefonů, a to s logickým označením 4D. 
Termín 4D(5) je novým, prozatím nepatentovaným označením generace komunikátorů, nesoucích v sobě tzv(6). čtvrtý rozměr. To je pojem, nad kterým si lámou hlavy(7) matematici a filozofové víc jak dvě sta let(8).
Jak je patrné z nákresu, který jsme od výrobce získali, jde onen(9) čtvrtý rozměr doslova napříč minimálně dvěma ze tří ostatních. 
Výhodou 4D přístrojů je multimediální užití v časoprostoru(10), tedy nezávisle na e-úklidu(11), protože časoprostor(12) se uklízí sám. Jak to dělá, nevím, ale užil bych to. 
Prototyp 4D telefonu by měl přijít na trh(13) někdy na podzim, výrobce zatím zvažuje, na který(14). Již teď ale je jisté, že za každý další(15) rozměr si připlatíme. Ale bude to stát za to(16) – je dobré být vždy pár kroků před dobou.

(1) tre – tři (it.), nd – Neodym (prvek s atomovým číslem 60)
(2) Nebo – černošská čtvrť v McDowell County, North Carolina
(3) real – skutečný (angl.), itu – bakterie (fin.)
(4) Dovoláš se / Do kapsy / Dostupný
(5) A, B, C, D – Kočka přede
(6) TZV – charterové lety a služby Kentucky Air Charter
(7) zkoušeli jste někdy zlomit něco kulatého? Fuška, co?
(8) slovy: 200 let
(9) onen – než vy (maď.)
(10) patent Hermanna Minkowského
(11) podle Euklida, majitele firmy 4D_Vector
(12) không-thời gian (viet.), uzay (tur.) nebo spaţiu-timp (rum.)
(13) Trail Riders of Houston – partička zájemců o off-road motocykly
(14) Farmářský? Nebo raději ~ové Sviny?
(15) dalsi – dolar (isl.)
(16) zato – uzavřený administrativně-územní obvod (rus.), např. Ozjorsk