29. srpna 2011

Na Ještěd aneb Další meta odmetena z cesty

Naplánoval jsem si to přesně ve chvíli, kdy přišel mejl s dotazem na závaznou účast. Hlavou mi takhle od týla skrz čelo někam támhle dopředu prolítla myšlenka to odběhnout. Pak už jsem si jen pár hodin naklikával trasu a smolil itinerář, abych se neztratil. 
Čím víc se to blížilo, tím víc jsem se bál, jestli jsem si nepřenaložil. Doma jsem se radši ani nechlubil a tutlal jsem, obavy o mý zdraví jsou častým tématem. Ještě když pro mě v pátek přijeli přátelé, žena se zeptala: „A kde máš přilbu?“ Je to totiž tradiční cyklistickej přejezd z Příchovic na Ještěd. „Dole, neboj,“ zalhal jsem a co nejrychlejc se vypakoval.   
Odtud tam a po svejch

Po nezbytný páteční přípravě U Čápa a ladění formy v chalupě o pár set metrů níž jsme se probrali do bezmračnýho jizerskohorskýho rána. Jakkoli jsem měl naplánováno zdržet se snídaně a vystřelit na trasu dřív, než začne slunce připékat kecky k asfaltu, společný idyle jsem neodolal. Teprve když se všichni ostatní vydali na slavnost vysvěcení kapličky v Šumburku, než se rozjedou po hřebenech Jizerek (a kde se pan doktor ohnivě zacivěl do divošky, z níž se vyklubala dcera mý kamarádky Agáta), zakšíroval jsem se do kemlbegu a odklopýtal první kamenitý úsek dolů k Tanvaldu. Ten sešup jsem absolvoval navýsost opatrně, to ani nebyl poklus, spíš popopoklus. Takovej cupyting. 
V nekonečným krpálu z Tanvaldu nad Smržovku jsem marně soutěžil se smradlavýma dvoutaktama endurových závodů, a ve Smržovce jsem v kopci pod viadukt nasadil první zásadní krok místo běhu. Vzápětí jsem minul odbočku, takže jsem si pár set metrů zaběhl (bude hůř). To jeden musí běžet na Ještěd, aby po třiceti letech potkal Honzu Placáka? Ještě že tam ale v tý hospodě seděl a potvrdil mně, že se Kostelní ulicí skutečně dostanu k Jablonecký cestě.  
Tady jsem poprvý zazmatkoval, vypadalo to na bouřku, a tak jsem se radši zeptal cyklistky, zda mám správnej směr. Když jsem jí ukázal propocenej cár itineráře, snažila se mně navigoval alespoň na Vrkoslavice, tam už bych se chytil. I tak jsem si ale zbytečně zaběhl do Nový Vsi, kde mě jednoduše poradil místní chasník formou doprava-doleva, což mi ale nezabránilo tu první pravou minout a famfarónsky si to jen tak z plezíru oběhnout přes Dolní Černou Studnici. Odtud už byly Vrkoslavice na dohled, hůř ale na doběh. To měla být zhruba půlka, 16. kilometr, ale v tu chvíli se už itinerář s garminem rozcházel v řádu jednoho kiláku. 
Normální lidi se po horách pohybujou s mapama.

V Dobrý Vodě jsem jsem poznal loňskou zpáteční trasu, následnej trail vyplaveným lesem byl takovým mým privátním Šutrem. Nedisciplinovaně jsem ignoroval pěší lávku a napříč křižovatkou jsem to vzal na Rádlo, Milíře a do Jeřmanic. To byl 24. kilometr a já byl za dosavadním maximem svých uražených vzdáleností. A tady vlastně začínal ten nejtěžší úsek, až na pár výjimek imrvére stoupání. Energetická tableta mi chutnala a nohám se líbilo, že jsem si je na pár minut natáhl před sebe.    
Při sestavování trasy mi ale nedošlo, že oproti mapě se pustý silnice mezi vesnicema neznačej cedulema s názvy, takže třeba ptát se v Minkovicích po zásadní ulici K Preciose bylo zbytečný, leta se tu neřekne jinak než Buková. Stejně tak popis orientačního místa „dům, co trčí do cesty“ znamená pro místní něco jinýho než pro odchovance městský architektury, kterýmu se zdá, že tu takhle trčej všechny. Takže jsem minul (v opačným směru skvěle značenou, ale to bych musel mít důvod se ohlídnout) odbočku k Ještědu, a teprve před dálnicí skrz Liberec mi došlo, že jsem jinde. Nechal jsem si poradit, vrátil se zhruba kilák a zbytek cesty jsem už jenom šel, neběželo to; nekonečnou cestou vzhůru k Ještědský ulici a po ní vlevo až k lanovce. Tady už kyčle dávno hlásily, že jsem to přepísk a že víc jak půlmaratón už nemám zkoušet. Pár metrů od stanice lanovky jsem viděl kabinku stoupat vzhůru, byly čtyři a další jela za hodinu, dost času na to rozmyslet se, jestli to dám až nahoru. Boj mezi uraženou ješitností a vyčerpanejma nohama. Čtyři kiláky po modrý přece dám, ne? Ksakru… Naštěstí začalo mrholit a ochladilo se, pak se rozpršelo, a když jsem pár minut po páté vylezl na Ještědu z lanovky, chcalo jak z konve, bylo jen deset stupňů a vichr. Chytnout mě tohle cestou, nedoškrábal bych se.    
Rozum výjimečně ustál sebe sama a umožnil mi nahoře se na sebe vyčerpaně usmát v zrcadle koupelny, než jsem ze sebe spláchl nejsmradlavější část únavy (z šesti hodin pohybu, skoro 34 kiláků s převýšením 1466 metrů při tepovce 142/178). 
A zatímco vichr a déšť bičovaly rekonstruovaný plášť rozhledny, zaslouženě jsme se krmili a napájeli, obsluhováni netečnýma učnicema v Hubáčkově pomníku. Ráno pak byla úplně stejná mlha jako loni, a chladno, a já se výjimečně z Ještědu vracel autmo. Kyčle bolí, ale u srdce hřeje další Benešovo vítězství nad Benešem. Pyrrhos se ještě neozval…
Támhle vlevo jsem včera byl.

Žádné komentáře:

Okomentovat