28. prosince 2012



O čísle 13 se říká, že je to číslo šťastné (samozřejmě pro některé, pro jiné je číslem nešťastným, kvůli nim se třeba v Praze nesvezete v tramvaji č. 13). Příští rok je v tomto miléniu třináctým a já věřím, že bude dobrý. Proto jsem to taky dal na svou novoročenku. 

(Koho novoročenky nebaví, ať si klikne třeba na prezidentské volby.) 
Novoročenkovým rituálem převracím poslední stránku kalendáře, podepisováním a přípravou k odeslání pro mě začínají vánoce a jejich dopadem na dno oranžových poštovních schránek pro mne končí rok. Od té chvíle žiji představou, jak sdělení v obálce ovlivní adresáta, zda vůbec a proč případně ne.
Denně mně mailem (mimo jiné) chodí desítky neuvěřitelně nevkusných rádobypřání všeho možného v příštím roce (i kdybych všem odesílatelům popřál ten příští rok desetkrát hezčí než jsou ty jejich kýče, furt by je nečekalo nic, nač by se mohli těšit), a mně jejich úroveň přiměla k bilanci svých dosavadních poselství, jak jsem je pro roky s dvojkou a nulou na začátku rozesílal. Následující výčet je víc popiskem k ilustracím než příběhem.
Závěr roku 1999 byl ve znamení nejistoty, co zejména s počítači provede změna prvního dvojčíslí v letopočtu, tzv. „problém roku 2000 (Y2K)“, proto nešlo si nepřát „Kéž by nás v posledním roce 20. století trápil pouze problém Y3K…“
První rok třetího tisíciletí (2001) jsem vítal steskem a s jejími 66 centimetry mou nejdelší novoročenkou vůbec: „V minulém století jsme s tímhle kreslili... Jmenuje se to tužka a nemusíte k tomu mít ani monitor, grafickou kartu a myš…“, a když jsem si na konci roku uvědomil, že do konce milénia je třeba odškrtnout ještě 999 dní, požádal jsem adresáty, ať s tím od roku 2002 počítají: „A zbytek si už škrtněte sami!“ V létě mi to ale nedalo, a rozeslal naprostou novinku: „Novoročenku dneska posílá kdekdo. S poloročenkou jsem holt zase první... tu druhou půlku si prosím vygumujte sami.“ 
Ve trojce roku 2003 bylo, pro každý měsíc, ukryto dvanáct zásadních motivů a termímů, a se začátkem roku 2004 jsme se se ženou zeptali: „Jan má dvě. Kolik má John a kolik má Jean, má-li Hans čtyři?“, aniž jsme sami tušili logickou odpověď. S novoročenkou pro rok 2005 jsem potrápil především tiskaře, protože prostě nevěděli, kde to říznout. Rozpasované jsem jim to už dodal. 
Do roku 2006 nebylo lze nejít s jiným sloganem, než že „Komančům nevěřil už Vinnetou. Howgh!“  a je k nevíře, jak to bylo lze ještě v roce 2012 nepochopit… 

Protože novoročenky vždy byly mou posedlostí, ovšem s každoročně ubývající odezvou v mém kastlíku i nenávratnou investicí, musel jsem se zeptat, kdo v tom ještě jede se mnou: „Kdo souhlasí, že PF2007, ať podepíše!“ 
Vždycky mě bavilo obesílat přátele něčím, co je nutilo k interakci. Zatímco třeba v roce 1989 jsem se z dotazníků dozvěděl kdejakou intimnost, v roce 1992 se zpátky ke mně má novoročenka dostávala jako ke čtvrtému předtištěnému adresátu (třeba kolegové, sklář Machat s malířem Velíškem, si ji takhle posílali celý rok sem a tam, a na konci roku mně celý paklík poslali k vánocům). Nevím ale, kolik z respondentů bylo v roce 2008 ještě ochotno poslechnout výzvu „Pošli to dál!“, natož otisknout svůj prst co svoji tvář.
Skládačka pro rok 2009 chtěla trochu fištrónu – teprve po složení se adresát dozvěděl, že „Kdo to složí, není hňup. Však ani té nesloživší většině nenadávám do nekňub. Není to povinně.“ Zatímco rekord skladu byl sedm vteřin, někteří se tu novinku nedozvěděli dodnes (a pokud nečtou Reflex, nedozví se ani, že to nevadí).
Do roku 2010 jsem se plížil poněkud otrávený sám sebou: „Hlavně to (úplně nepodělat, nebrat se zas až tak vážně, a to, že vás soused nepo)zdraví… si zas tak moc nepřipouštět“, a takhle frustrován jsem  těsně před Silvestrem roku 2010 rozeslal plakát, že „Letos žádná pf2011 nebude!“ Hodně (!) adresátů nepochopilo vtip, naštvali se a taky mně nic neposlali. 
A když jsem letošek reflektoval skrze svůj věk otázkou: „Já pf52, ale co vy?“, sám pro sebe musím konstatovat, že do roku 2013 „DO13RÝ*.“
A teď si může rok 2013 klíďopíďo začít, jsem připravený.

Psáno pro Reflex a pro sinec.

* Pouze Jewachef Christo dostal anglickou verzi „IT WILL 13E GOOD.“

21. prosince 2012

Ohrnuté nosy


Celé úterý jsem za zdravím, za prací i s ní chodil po Praze s „výrazně ohrnutými nohavicemi u svých kalhot.“ Jednak jsem si tím připomněl člověka, který zásadně ovlivnil mé poslední čtvrtstoletí, a jednak jsem se rád zúčastnil happeningu, po jakých prahnu leta a jichž je v této zemi stále jako šafránu.

Pochopitelně že jsem nepotkal nikoho, na koho by bylo lze spiklenecky mrknout, a stejně pochopitelně jsem od nohou nastydl (a ženské ve svých sukních i v těch nejtřeskutejších mrazech mají můj obdiv ještě větší, než ho měly dosud, a to se mi ten dosavadní často jen taktak vešel do trenek) a celou středu prokýchal. Těch pár pšíknutí a nechápavé pohledy ostatních mně ale za ten skvělý pocit stály. 
Stejně jako by mně za to stály, kdybych našel odvahu jezdit metrem úplně bez kalhot, dokázal zamrznout na Hlavním nádraží nebo zazpívat Hallelujá někde ve fast-foodu. Tyhle spontánní akce mají své kouzlo právě v ochotě být po určitý čas za pitomce a hlupáka pitomcům a hlupákům ohrnujícím své pyšné nosy nad kdejakou zrřeštěností a sám sobě šaškem, který sebe sama nebere vážněji než je v zapšklé zemi zvykem. 
Do zmíněného nosu pak stačí vdechnout omylem byť jen jedno malé c (třeba z cucku nebo z cigára) a z ohrnutého nad jinými se stane ochrnutý sám sebou, svou vlastní krásou a jedinečností. Mně osobně přijde srozumitelnější si na pár hodin vykasat nohavice, než kolem sebe frkat pyšné nudle. 
My Češi sami o sobě tvrdíme, jací jsme srandisti a jak milujeme humor. Můžeme se uřehtat k smrti, kdejaký průser v nás uvolní gejzír vtipů a smíchy nám slzy tečou po bradě, mnohdy ještě ředěné mlíkem. Jakmile ale vtipálek ukáže prstem naším směrem, jdou žerty stranou a vážnost převáží povahu. 
Jistě, hrdinu si lze trvale připomínat zásadní opravou v učebnici dějepisu, ale mně to přijde jako málo, jako neosobní a alibistické. A navíc: dějepis i dějiny vesměs přepisují ti, kdo se stydí odhalit sebe sama, byť jen kolem kotníků.

S ohrnutými nohavicemi jsem se v úterý cítil skvěle – miluji pocit, když se mi daří kráčet proti hloupému davu – a za rok si je ohrnu zase, pokud mi to někdo připomene. Mně totiž dočasná ztráta vlastní image nedokáže zatemnit mozek natolik, abych dokázal zapomenout na trvalou ztrátu slušného prezidenta. 

Psáno pro Reflex a pro kejchaný den.


14. prosince 2012

Podepsáno


Loni taky takhle s koncem roku, přesněji 30. prosince, jsem se na téma podpisů rozepsal ve svém sloupku na již zaniklém serveru Futurum. Dnes se k nim vracím z trochu jiného konce, nechce se mi říct, že z opačného, ale představte si lano, které se na koncích třepí... tak z jednoho z těch třapců.

Pozoroval jsem totiž dnes svoji ženu, jak podespisovala několik lejster podle podpisového vzoru, jenž sám o sobě byl jedním z těch dokumentů, a uvědomil jsem si, jak se ani za dvacet let nesžila s vyvdaným příjmením. Nemám na mysli sžití se se stavem, přemýšlím o nezvyku podepsat se stejně ladně jako za jejího svobodna, kdy měl její podpis kouzlo samozřejmosti: byl to jistý tah a v obou slovech se cítila být sama sebou, zatímco dnes s tehdejší jistotou zavlnila křestní jméno, a pak „Be“ ještě jakžtakž navázala, s „neš“ už bojovala a zbytek se scvrkl do kouře či křivky grafu, jakoby se té náhlé změny liter lekla. Moc dobře si vzpomínám na veskrze velice hezkou kaligrafii, jíž byl její podpis za svobodna, a jak těžké bylo jej napodobit, právě pro ony finesy a kouzelné detaily tahu, které jej činily osobitým a vzorem sebe sama. Přiřknuté příjmení zjevně nesedlo ruce podepisující svoji majitelku.

Asi hodinu na to jsem se pohroužil do činnosti, již jsem reflektoval v onom loňském textu: začal jsem podepisovat své letošní novoročenky. A tu se chci zdržet u podstatného detailu svého podepisování se: totiž že miluji podepisovat se tužkou. Protože i v tom krátkém několikavteřinovém tahu (až na „P“ je to skutečně jeden tah) si užívám tu přitlačení, tu odlehčení, a i tahle zdánlivě nicotná čára ožívá svým příběhem, a s některými z nich jsem spokojen víc, s některými méně a některým v okamžiku stvrzení (tenhle detail svého know-how si nechám pro sebe) přiřknu roli zásilky adresátům, jimž se s koncem roku připomínám z jiných důvodů než z citových. Někdo si zkrátka mou originální kresbu ve formě deseti liter zaslouží lepší, a na někoho zbudou ausšusy (ve volné grafice se takovým listům říká autorské tisky, jsou značené literami E.A. z francouzského épreuve de l‘auteur vulgo „autorův pokus“, nečíslují se a pro sběratele jsou mnohem cennější). Nemohu se zkrátka ubránit velebení své radosti z vlastního podpisu: každý si užívám a s každým se pářu jak s autoportrétem, jímž svým způsobem vlastně je. A jako sám sebe se nechci kreslit – byť poslední dobou svět už téměř jen karikuji – jako pablb, nechci se tak ani podepisovat. Nikdy jsem proto neužil tzv. muří nohu, klikyhák zastupující signaturu, a lidi takto odbývající svoji personifikaci nechápu. Ne že bych jimi, především jako grafik, vyloženě opovrhoval, spíš mně jich je líto, že si to neumějí prožít, že svoji existenci stvrzují nezúčastněným škrtem přes prázdno sebe sama.

A tak je snad jasné, že miluji na starých plánech a dokumentech krasopisné kudrlinky vytrysklé z poslední litery jména, umně se proplétající s jinými výhonky z jiných častí, vždy evidentně jistou rukou tažené a kličkující jak větrné víry či ztřeštěné výkruty vlaštovek; že úterní reportáž ze křtu jeho kalendáře mi připomněla krásný zážitek z baletního podpisu Petra Síse, jehož grif je sám o sobě uměleckým dílem, ať už ke svému jménu připojí lapidární kresbičku či nikoli; a že nesmírně rád jsem se díval, když se podepisoval na exlibris nebo novoročenky můj táta, jehož tah byl grafikou stejnou jak samotný tisk, při desetitisících exemplářů vždy autentickým originálem (a který jsem zvládl dokonale napodobit, což se hodilo u omluvenek); a že jen málokdo má dnes ještě možnost zažít okamžiky podpisu třeba Aleše Najbrta s kaligrafickou jistotou několika zdánlivě zbrklých tahů nebo Michala Cihláře v domněle odbyté poznámce s obsahem vlastního jména či pečlivě kudrnacenou signaturu Františka Skály. A mohl bych pokračovat výčtem dalších krásných podpisů, jichž se mi v různých způsobech dostalo: Hermanna Zapfa, Jana Solpery, Jiřího Suchého, Christa… ze všech je cítit jak hrdost nad vlastním jménem, tak pokora jejich nositelů vůči prostoru, jenž jim byl vymezen. 
Podpis vám o tom, kdo se tak podepsal, řekne leccos, protože ty největší, nejrozmáchlejší a nejnabubřelejší signatury patří zpravidla těm nejmenším a nejhloupějším lidem. A proto se já, který měří dva metry, podepisuje právě tak, jak se podepisuji. Přeberte si to po svém.

Psáno pro Reflex a pro podpisy.


13. prosince 2012

Odzadu se dere dopředu!



Nemůžu nemít radost! Odzadu se dere dopředu! Tady se prodává, tady se prohlíží.

V listopadu 2012 bylo nominováno na Cenu Czech Grand Design 2012 a 12. prosince 2012 dostalo Mimořádnou cenu rektora UJEP za knihu roku 2012. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě to nevzrušuje – naopak!



7. prosince 2012

Moderní je e-kouřit!


Zatímco odborným tiskem proběhla nesmělá zpráva, že Apple spustil iTunesStore v Rusku, Turecku, Indii, Jižní Africe a dvaapadesáti dalších zemích, nikdo si nevšiml, že táž firma v tichosti buduje i v Česku síť svých center iPhumeStore.

Její realizací Apple vychází vstříc vzrůstající oblibě elektronického hulení, tzv. iGaret (kuřiva zbaveného nežádoucího eHtu, něco jako iNhalátory). Z notorických kuřáků – hodinu co hodinu žehrajících, že se svým zlozvykem musí na chodbičku rovněž nekuřáckého CafféMacs v areálu sídla Applu na adrese 1 Infinite Loop v Cupertinu – sestavil Tim Cook tým pro jeden jediný úkol: zpracovat koncept mobilu a elektronické cigarety v jednom, s pracovním názvem iPhume. 
Technicky problém hoši z Cupertina vyřešili přidáním inhalačního kanálku k dírce na sluchátka a prakticky to vypadá tak, že jedním uchem posloucháte a buď inhalujete druhým, nebo si druhé sluchátko strčíte do úst a vcucáváte dávku spolu se zvukem (tuto variantu ale doporučují na inhalačno).   
Boom elektronického kouření zaregistroval jako první právě Apple, a aby uživatelům elektronického nikotinu (iKotin) maximálně zjednodušil přístup k eDroze, zahájil Apple realizaci zvláštní eLektronickokuřácké sítě iTrafik, nabízející přes wifi mj. dobití cucátka iKotinem různých příchutí a dávek, a v holdingu s Marlboro pod názvem Appleboro rozjel službu iWeed se sloganem „Moderní je e-kouřit.“  Zároveň s tím kuřácká sekce AppliedStore (tj. uměleckoprůmyslový obchod) začala nabízet spoustu praktického příslušenství, např. virtuální popelníky na elektronický popel (iPopelNice 1), aplikace LiGhter (intuitivní zapalovač) nebo populární iBlowUp. 
A tak jako iPadMini vyšel vstříc mrmlající minoritě užívačů iPadu velkých, myslí Apple i na stydlivé huliče a jim je určena nejúspornější varianta, nabízená pod názvem iWhyggle, pouze se dvěma funkcemi: Volat a Kouřit (Call&Puff).
Krom toho, že nový iPhume vyjde maximálně vstříc lidem závislým na e-kouři, rozhodl se Apple pro ještě větší intergraci přístroje do chodu běžné americké domácnosti (evropské normy jsou zatím stále v lecčem pozadu) a před Vánoci vyrukuje se systémovým balíčkem &Home, obsahujícím mj. dálkové splachovadlo WC Remote, obrazový čistič zežloutlých zubů (via Yellowtooth), hřeben iComb (s funkcí vlasového skeneru), iPemzu českých vývojářů z firmy FruFru s původním názvem iWannaMassage či suché mýdlo (tzv. dry-soapple). 
A protože se blíží Vánoce, blíží se i tradiční předváděcí akce SantApplaus, na nichž bude možné si technické iMoženosti nejen prohlédnout a zakoupit, ale v rukou zkušených iNspicientů iVyzkoušet.
Teď se jen čeká, co na to Samsung, jeho kouřový displej na GalaxySnuff je jen začátek. Paradoxem ovšem je už to, že největší e-tabákové plantáže jsou právě v JIžní Koreji kolem Soulu.

Napsáno pro Reflex a pro fesionály.