Pavel Beneš

Já si to sem takhle budu ukládat, abych nezapomněl… Tohle je poměrně zajímavej dokument. Ten starej pán je Ludvík Kantůrek, maminčin strýc a před válkou jeden z největších a nejvlivnějších filmovejch producentů ve Střední Evropě (majitel Moldaviafilmu a evropskej zástupce filmovejch společností Motion Picture Export Association, Universal a Metro-Goldwyn-Mayer. V Americe žil jako Louis Kanturek, po válce se vrátil do Čech a v roce 1948 emigroval do Vídně, kde v roce 1985 zemřel), pro nás to ale byl strejček Lugy.       Ob dva roky jezdil do Prahy na jednání s Filmexportem (měl svýho šoféra pana Iberbachera, a přijížděl zásadně v bílým chevroletu Impala s červenejma potahama, což v šedivejch Košířích byla pecka, zvlášť když přímo naproti našemu domu byla fízlárna), a jednou či dvakrát takhle přijel i za náma na chalupu k Velharticům, a táta ho zavezl k Werichovi do chaty v podhradí, kde pak do noci hráli karty. Tahle fotka je z roku 1979, a strejček poslouchá u mě v pokoji nejspíš něco

Ha! Jsem tam taky!!! Sice moc nevím proč… a taky mi trochu ubralo vítr z plachet, když si průběžně sepisuju něco jako recenzi cyklu IDENTITA. Vlevo je Michal Cihlář, vpravo já, a hned jsem si vzpomněl na tu hnědou manšestrovou košili! Zpomalil jsem to záměrně, abyste si nás užili. Nedivil bych se, kdybych Michalovi vzápětí tu tuš na jeho plakát vyšplouch, to byl taky nápad, dát mi ji takhle k ruce. Musím zjistit, kdo a proč nás tehdy na VŠUP natáčel, tipuju rok 1983, 1984. Celý díl zde .

Když je ten den zamilovanejch… tak ano, moje je pravá půlka postele. Moje choť usíná vždycky dřív než já, a Matylda hned po nočním venčení, dřív, než se vysoukám z kalhot a vyčistím si chlebárnu (jedno z cca tisíce slov, který nesmím doma říkat nahlas). Většinou to pak probíhá tak, že balancuju na tom volným proužku vpravo, a kdo mě zná a ví, jak štíhlej jsem, umí si představit, že tohle je už skoro levitace. Kolem půlnoci se Matylda blahosklonně přesune k našim nohám, což mi dovolí používat ke spánku alespoň matraci, protože mi zas zalehne celou půlku mý peřiny, takže musím spát ve fuseklích. (Dneska ráno jsem se probudil a Matylda ležela přitulená k Báře a objímala ji levou tlapou kolem pasu. Je to nefér, protože většinu noci prospí s prdelí u mý hlavy… Matylda, samozřejmě.) Ano, moje je ta pravá půlka postele.

Vypadá to, že je hotovo! Byla to krásná práce, náročná, třeba jenom těch korektur bookletu ke „zlaté“ bylo třiačtyřicet… a když vám dojde, že těch LP a CD bylo celkem kolem dvaceti a všechny se rodily podobně těžce… Ale už i placky jsou, takže Egon Bondy Tour 2024 může začít a kapela, promotér i vydavatel začnou bohatnout, nakupovat vnoučatům nemovitosti, dětem auťáky a sobě velký zásoby léků na demenci, rozvádět se a balit mladý holky, bezzubejma dásněma žužlat gumídky s HHC… no, jak už to prostě v tom světě rokenrolu chodí. A grafik se může pomalu rozhoupat k tomu, aby se nechal po roce a půl ostříhat a vypadal zas jako člověk… Původní obal se zlatým přetiskem. Prvních 300 placek pro Tour. Rok a půl práce.

Venku je jaro a jarní prázdniny jsou konečně skutečně jarní. A lidi na zdejších horách a sněhu nějak závislí – vlekaři, správci areálů nebo boudaři – by se snad už mohli smířit s tím, že jejich byznys pod vlivem klimatickejch změn a oteplování planety pomalu končí a že je na čase přeorientovat se na něco užitečnějšího. Ty jejich neustálý stesky nad sněhovou bídou jsou čím dál tím víc srandovní, ať mi prominou ti, kteří furt věří, že „ta letošní sezóna“ bude konečně ta stejně skvělá jako před třiceti lety. Mně prostě přijdou investice do vleků, sněžnejch děl, rolb a vší tý infrastruktury kolem jako hodně naivní byznysplán, asi jako kdyby lidi kolem vysychajících řek investovali do dalších kotvišť a lepších ručníků.  - - - - - V souvislosti s horama mě pobavilo čerstvý nařízení nepálskejch úřadů, aby si lidi, co vylezou na Mount Everest, snesli do základního tábora svoje hovna (protože vzhledem k mrazu se nerozkládaj jako třeba tady v Riegráku, ale smrděj jim tam a hory postupně hnědnou)