28. prosince 2012



O čísle 13 se říká, že je to číslo šťastné (samozřejmě pro některé, pro jiné je číslem nešťastným, kvůli nim se třeba v Praze nesvezete v tramvaji č. 13). Příští rok je v tomto miléniu třináctým a já věřím, že bude dobrý. Proto jsem to taky dal na svou novoročenku. 

(Koho novoročenky nebaví, ať si klikne třeba na prezidentské volby.) 
Novoročenkovým rituálem převracím poslední stránku kalendáře, podepisováním a přípravou k odeslání pro mě začínají vánoce a jejich dopadem na dno oranžových poštovních schránek pro mne končí rok. Od té chvíle žiji představou, jak sdělení v obálce ovlivní adresáta, zda vůbec a proč případně ne.
Denně mně mailem (mimo jiné) chodí desítky neuvěřitelně nevkusných rádobypřání všeho možného v příštím roce (i kdybych všem odesílatelům popřál ten příští rok desetkrát hezčí než jsou ty jejich kýče, furt by je nečekalo nic, nač by se mohli těšit), a mně jejich úroveň přiměla k bilanci svých dosavadních poselství, jak jsem je pro roky s dvojkou a nulou na začátku rozesílal. Následující výčet je víc popiskem k ilustracím než příběhem.
Závěr roku 1999 byl ve znamení nejistoty, co zejména s počítači provede změna prvního dvojčíslí v letopočtu, tzv. „problém roku 2000 (Y2K)“, proto nešlo si nepřát „Kéž by nás v posledním roce 20. století trápil pouze problém Y3K…“
První rok třetího tisíciletí (2001) jsem vítal steskem a s jejími 66 centimetry mou nejdelší novoročenkou vůbec: „V minulém století jsme s tímhle kreslili... Jmenuje se to tužka a nemusíte k tomu mít ani monitor, grafickou kartu a myš…“, a když jsem si na konci roku uvědomil, že do konce milénia je třeba odškrtnout ještě 999 dní, požádal jsem adresáty, ať s tím od roku 2002 počítají: „A zbytek si už škrtněte sami!“ V létě mi to ale nedalo, a rozeslal naprostou novinku: „Novoročenku dneska posílá kdekdo. S poloročenkou jsem holt zase první... tu druhou půlku si prosím vygumujte sami.“ 
Ve trojce roku 2003 bylo, pro každý měsíc, ukryto dvanáct zásadních motivů a termímů, a se začátkem roku 2004 jsme se se ženou zeptali: „Jan má dvě. Kolik má John a kolik má Jean, má-li Hans čtyři?“, aniž jsme sami tušili logickou odpověď. S novoročenkou pro rok 2005 jsem potrápil především tiskaře, protože prostě nevěděli, kde to říznout. Rozpasované jsem jim to už dodal. 
Do roku 2006 nebylo lze nejít s jiným sloganem, než že „Komančům nevěřil už Vinnetou. Howgh!“  a je k nevíře, jak to bylo lze ještě v roce 2012 nepochopit… 

Protože novoročenky vždy byly mou posedlostí, ovšem s každoročně ubývající odezvou v mém kastlíku i nenávratnou investicí, musel jsem se zeptat, kdo v tom ještě jede se mnou: „Kdo souhlasí, že PF2007, ať podepíše!“ 
Vždycky mě bavilo obesílat přátele něčím, co je nutilo k interakci. Zatímco třeba v roce 1989 jsem se z dotazníků dozvěděl kdejakou intimnost, v roce 1992 se zpátky ke mně má novoročenka dostávala jako ke čtvrtému předtištěnému adresátu (třeba kolegové, sklář Machat s malířem Velíškem, si ji takhle posílali celý rok sem a tam, a na konci roku mně celý paklík poslali k vánocům). Nevím ale, kolik z respondentů bylo v roce 2008 ještě ochotno poslechnout výzvu „Pošli to dál!“, natož otisknout svůj prst co svoji tvář.
Skládačka pro rok 2009 chtěla trochu fištrónu – teprve po složení se adresát dozvěděl, že „Kdo to složí, není hňup. Však ani té nesloživší většině nenadávám do nekňub. Není to povinně.“ Zatímco rekord skladu byl sedm vteřin, někteří se tu novinku nedozvěděli dodnes (a pokud nečtou Reflex, nedozví se ani, že to nevadí).
Do roku 2010 jsem se plížil poněkud otrávený sám sebou: „Hlavně to (úplně nepodělat, nebrat se zas až tak vážně, a to, že vás soused nepo)zdraví… si zas tak moc nepřipouštět“, a takhle frustrován jsem  těsně před Silvestrem roku 2010 rozeslal plakát, že „Letos žádná pf2011 nebude!“ Hodně (!) adresátů nepochopilo vtip, naštvali se a taky mně nic neposlali. 
A když jsem letošek reflektoval skrze svůj věk otázkou: „Já pf52, ale co vy?“, sám pro sebe musím konstatovat, že do roku 2013 „DO13RÝ*.“
A teď si může rok 2013 klíďopíďo začít, jsem připravený.

Psáno pro Reflex a pro sinec.

* Pouze Jewachef Christo dostal anglickou verzi „IT WILL 13E GOOD.“

21. prosince 2012

Ohrnuté nosy


Celé úterý jsem za zdravím, za prací i s ní chodil po Praze s „výrazně ohrnutými nohavicemi u svých kalhot.“ Jednak jsem si tím připomněl člověka, který zásadně ovlivnil mé poslední čtvrtstoletí, a jednak jsem se rád zúčastnil happeningu, po jakých prahnu leta a jichž je v této zemi stále jako šafránu.

Pochopitelně že jsem nepotkal nikoho, na koho by bylo lze spiklenecky mrknout, a stejně pochopitelně jsem od nohou nastydl (a ženské ve svých sukních i v těch nejtřeskutejších mrazech mají můj obdiv ještě větší, než ho měly dosud, a to se mi ten dosavadní často jen taktak vešel do trenek) a celou středu prokýchal. Těch pár pšíknutí a nechápavé pohledy ostatních mně ale za ten skvělý pocit stály. 
Stejně jako by mně za to stály, kdybych našel odvahu jezdit metrem úplně bez kalhot, dokázal zamrznout na Hlavním nádraží nebo zazpívat Hallelujá někde ve fast-foodu. Tyhle spontánní akce mají své kouzlo právě v ochotě být po určitý čas za pitomce a hlupáka pitomcům a hlupákům ohrnujícím své pyšné nosy nad kdejakou zrřeštěností a sám sobě šaškem, který sebe sama nebere vážněji než je v zapšklé zemi zvykem. 
Do zmíněného nosu pak stačí vdechnout omylem byť jen jedno malé c (třeba z cucku nebo z cigára) a z ohrnutého nad jinými se stane ochrnutý sám sebou, svou vlastní krásou a jedinečností. Mně osobně přijde srozumitelnější si na pár hodin vykasat nohavice, než kolem sebe frkat pyšné nudle. 
My Češi sami o sobě tvrdíme, jací jsme srandisti a jak milujeme humor. Můžeme se uřehtat k smrti, kdejaký průser v nás uvolní gejzír vtipů a smíchy nám slzy tečou po bradě, mnohdy ještě ředěné mlíkem. Jakmile ale vtipálek ukáže prstem naším směrem, jdou žerty stranou a vážnost převáží povahu. 
Jistě, hrdinu si lze trvale připomínat zásadní opravou v učebnici dějepisu, ale mně to přijde jako málo, jako neosobní a alibistické. A navíc: dějepis i dějiny vesměs přepisují ti, kdo se stydí odhalit sebe sama, byť jen kolem kotníků.

S ohrnutými nohavicemi jsem se v úterý cítil skvěle – miluji pocit, když se mi daří kráčet proti hloupému davu – a za rok si je ohrnu zase, pokud mi to někdo připomene. Mně totiž dočasná ztráta vlastní image nedokáže zatemnit mozek natolik, abych dokázal zapomenout na trvalou ztrátu slušného prezidenta. 

Psáno pro Reflex a pro kejchaný den.


14. prosince 2012

Podepsáno


Loni taky takhle s koncem roku, přesněji 30. prosince, jsem se na téma podpisů rozepsal ve svém sloupku na již zaniklém serveru Futurum. Dnes se k nim vracím z trochu jiného konce, nechce se mi říct, že z opačného, ale představte si lano, které se na koncích třepí... tak z jednoho z těch třapců.

Pozoroval jsem totiž dnes svoji ženu, jak podespisovala několik lejster podle podpisového vzoru, jenž sám o sobě byl jedním z těch dokumentů, a uvědomil jsem si, jak se ani za dvacet let nesžila s vyvdaným příjmením. Nemám na mysli sžití se se stavem, přemýšlím o nezvyku podepsat se stejně ladně jako za jejího svobodna, kdy měl její podpis kouzlo samozřejmosti: byl to jistý tah a v obou slovech se cítila být sama sebou, zatímco dnes s tehdejší jistotou zavlnila křestní jméno, a pak „Be“ ještě jakžtakž navázala, s „neš“ už bojovala a zbytek se scvrkl do kouře či křivky grafu, jakoby se té náhlé změny liter lekla. Moc dobře si vzpomínám na veskrze velice hezkou kaligrafii, jíž byl její podpis za svobodna, a jak těžké bylo jej napodobit, právě pro ony finesy a kouzelné detaily tahu, které jej činily osobitým a vzorem sebe sama. Přiřknuté příjmení zjevně nesedlo ruce podepisující svoji majitelku.

Asi hodinu na to jsem se pohroužil do činnosti, již jsem reflektoval v onom loňském textu: začal jsem podepisovat své letošní novoročenky. A tu se chci zdržet u podstatného detailu svého podepisování se: totiž že miluji podepisovat se tužkou. Protože i v tom krátkém několikavteřinovém tahu (až na „P“ je to skutečně jeden tah) si užívám tu přitlačení, tu odlehčení, a i tahle zdánlivě nicotná čára ožívá svým příběhem, a s některými z nich jsem spokojen víc, s některými méně a některým v okamžiku stvrzení (tenhle detail svého know-how si nechám pro sebe) přiřknu roli zásilky adresátům, jimž se s koncem roku připomínám z jiných důvodů než z citových. Někdo si zkrátka mou originální kresbu ve formě deseti liter zaslouží lepší, a na někoho zbudou ausšusy (ve volné grafice se takovým listům říká autorské tisky, jsou značené literami E.A. z francouzského épreuve de l‘auteur vulgo „autorův pokus“, nečíslují se a pro sběratele jsou mnohem cennější). Nemohu se zkrátka ubránit velebení své radosti z vlastního podpisu: každý si užívám a s každým se pářu jak s autoportrétem, jímž svým způsobem vlastně je. A jako sám sebe se nechci kreslit – byť poslední dobou svět už téměř jen karikuji – jako pablb, nechci se tak ani podepisovat. Nikdy jsem proto neužil tzv. muří nohu, klikyhák zastupující signaturu, a lidi takto odbývající svoji personifikaci nechápu. Ne že bych jimi, především jako grafik, vyloženě opovrhoval, spíš mně jich je líto, že si to neumějí prožít, že svoji existenci stvrzují nezúčastněným škrtem přes prázdno sebe sama.

A tak je snad jasné, že miluji na starých plánech a dokumentech krasopisné kudrlinky vytrysklé z poslední litery jména, umně se proplétající s jinými výhonky z jiných častí, vždy evidentně jistou rukou tažené a kličkující jak větrné víry či ztřeštěné výkruty vlaštovek; že úterní reportáž ze křtu jeho kalendáře mi připomněla krásný zážitek z baletního podpisu Petra Síse, jehož grif je sám o sobě uměleckým dílem, ať už ke svému jménu připojí lapidární kresbičku či nikoli; a že nesmírně rád jsem se díval, když se podepisoval na exlibris nebo novoročenky můj táta, jehož tah byl grafikou stejnou jak samotný tisk, při desetitisících exemplářů vždy autentickým originálem (a který jsem zvládl dokonale napodobit, což se hodilo u omluvenek); a že jen málokdo má dnes ještě možnost zažít okamžiky podpisu třeba Aleše Najbrta s kaligrafickou jistotou několika zdánlivě zbrklých tahů nebo Michala Cihláře v domněle odbyté poznámce s obsahem vlastního jména či pečlivě kudrnacenou signaturu Františka Skály. A mohl bych pokračovat výčtem dalších krásných podpisů, jichž se mi v různých způsobech dostalo: Hermanna Zapfa, Jana Solpery, Jiřího Suchého, Christa… ze všech je cítit jak hrdost nad vlastním jménem, tak pokora jejich nositelů vůči prostoru, jenž jim byl vymezen. 
Podpis vám o tom, kdo se tak podepsal, řekne leccos, protože ty největší, nejrozmáchlejší a nejnabubřelejší signatury patří zpravidla těm nejmenším a nejhloupějším lidem. A proto se já, který měří dva metry, podepisuje právě tak, jak se podepisuji. Přeberte si to po svém.

Psáno pro Reflex a pro podpisy.


13. prosince 2012

Odzadu se dere dopředu!



Nemůžu nemít radost! Odzadu se dere dopředu! Tady se prodává, tady se prohlíží.

V listopadu 2012 bylo nominováno na Cenu Czech Grand Design 2012 a 12. prosince 2012 dostalo Mimořádnou cenu rektora UJEP za knihu roku 2012. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě to nevzrušuje – naopak!



7. prosince 2012

Moderní je e-kouřit!


Zatímco odborným tiskem proběhla nesmělá zpráva, že Apple spustil iTunesStore v Rusku, Turecku, Indii, Jižní Africe a dvaapadesáti dalších zemích, nikdo si nevšiml, že táž firma v tichosti buduje i v Česku síť svých center iPhumeStore.

Její realizací Apple vychází vstříc vzrůstající oblibě elektronického hulení, tzv. iGaret (kuřiva zbaveného nežádoucího eHtu, něco jako iNhalátory). Z notorických kuřáků – hodinu co hodinu žehrajících, že se svým zlozvykem musí na chodbičku rovněž nekuřáckého CafféMacs v areálu sídla Applu na adrese 1 Infinite Loop v Cupertinu – sestavil Tim Cook tým pro jeden jediný úkol: zpracovat koncept mobilu a elektronické cigarety v jednom, s pracovním názvem iPhume. 
Technicky problém hoši z Cupertina vyřešili přidáním inhalačního kanálku k dírce na sluchátka a prakticky to vypadá tak, že jedním uchem posloucháte a buď inhalujete druhým, nebo si druhé sluchátko strčíte do úst a vcucáváte dávku spolu se zvukem (tuto variantu ale doporučují na inhalačno).   
Boom elektronického kouření zaregistroval jako první právě Apple, a aby uživatelům elektronického nikotinu (iKotin) maximálně zjednodušil přístup k eDroze, zahájil Apple realizaci zvláštní eLektronickokuřácké sítě iTrafik, nabízející přes wifi mj. dobití cucátka iKotinem různých příchutí a dávek, a v holdingu s Marlboro pod názvem Appleboro rozjel službu iWeed se sloganem „Moderní je e-kouřit.“  Zároveň s tím kuřácká sekce AppliedStore (tj. uměleckoprůmyslový obchod) začala nabízet spoustu praktického příslušenství, např. virtuální popelníky na elektronický popel (iPopelNice 1), aplikace LiGhter (intuitivní zapalovač) nebo populární iBlowUp. 
A tak jako iPadMini vyšel vstříc mrmlající minoritě užívačů iPadu velkých, myslí Apple i na stydlivé huliče a jim je určena nejúspornější varianta, nabízená pod názvem iWhyggle, pouze se dvěma funkcemi: Volat a Kouřit (Call&Puff).
Krom toho, že nový iPhume vyjde maximálně vstříc lidem závislým na e-kouři, rozhodl se Apple pro ještě větší intergraci přístroje do chodu běžné americké domácnosti (evropské normy jsou zatím stále v lecčem pozadu) a před Vánoci vyrukuje se systémovým balíčkem &Home, obsahujícím mj. dálkové splachovadlo WC Remote, obrazový čistič zežloutlých zubů (via Yellowtooth), hřeben iComb (s funkcí vlasového skeneru), iPemzu českých vývojářů z firmy FruFru s původním názvem iWannaMassage či suché mýdlo (tzv. dry-soapple). 
A protože se blíží Vánoce, blíží se i tradiční předváděcí akce SantApplaus, na nichž bude možné si technické iMoženosti nejen prohlédnout a zakoupit, ale v rukou zkušených iNspicientů iVyzkoušet.
Teď se jen čeká, co na to Samsung, jeho kouřový displej na GalaxySnuff je jen začátek. Paradoxem ovšem je už to, že největší e-tabákové plantáže jsou právě v JIžní Koreji kolem Soulu.

Napsáno pro Reflex a pro fesionály.


30. listopadu 2012

Předvánoční brýf


Zadal jsem ve středu svým studentům aktuální úkol: chci, aby vymysleli a vyrobili vánoční dárek pro rodiče nebo prarodiče. Nenechte se ale zmást – nejde tu ani o lidovou školu umění, ani o vánoční besídku. Jde tu i o vás.

Když jsem studenty předvánočně brýfoval, uvědomil jsem si, že dost možná ne pro všechny je už v této fázi úkol splnitelný, a abych zohlednil možnost klidného štědrého večera i v rozvrácené či neúplné rodině, rozšířil jsem cílovou skupinu obdarovaných dvojic na sestru se švagrem, bratra se švagrovou či na tchýni s tchánem. Podstatné v zadání je ale to, že dárek musí být dvojdílný, lišit se obsahem a evidentně reflektovat vztah oněch dvou konkrétních lidí, jimž je určen. A aby toho nebylo málo, povinnými součástmi řešení a výsledku jsou jak vize případného přijetí dárku zpracovaná ještě před svátky – taková ta potutelná představa předání, ve spektru scénářů od růžovoučkého happy-endu po katastrofický citový karambol –, tak audio a video záznamy vlastního předávacího a rozbalovacího aktu, tedy chvíle, na niž se při radosti a schopnosti obdarovat těšíme asi nejvíc.
Už teď se na první lednovou konzultaci, kde si záznamy promítneme, těším, zejména na to, jak konfrontace představy autorů se skutečností jejich rodin dopadne na ostatní studenty. 
Já totiž ten pocit při rozmýšlení a navrhování díla určeného konkrétní osobě – a myslím, že mezi tvůrčími jedinci nejsem zdaleka jediný – nejenže velice dobře znám, ale já si jej užívám a nejraději bych vypadl třeba s každou novoročenkou z obálky v rukou toho kterého adresáta, jen abych viděl bezprostřední reakci; tu si, možná často velice naivně, ješitně představuji, poprvé nad první skicou a rozhodně ne naposledy ještě ve chvíli, kdy na obálku lepím známku a píšu adresu. 
V tom okamžiku, kdy máte možnost kohokoli pozorovat při reakci na vaši práci, spočívá jedna z elementárních motivací každého tvůrce: zabere to? 
Naprostou většinu z více jak kopy dosavadních zadání mí studenti (Vizuální design, FUD UJEP) dosud vyřešili zcela bez úcty k příležitosti a okolnostem, a nebojím se, že zrovna v tomhle případě by měli důvody nechat se čímkoli svazovat. Ovšem ta představa, jak natáčejí rozpaky obdarovaného páru, zatímco zní koledy a všichni chtějí být tak trochu naměkko… ta šimrá!
Upřímně řečeno, nejvíc mě zajímá, jak byste stejný úkol řešili vy, protože jejich řešení uvidím a zažiji. Ještě víc mne ale zajímá to, jak přesně byste se trefili, a úplně nejvíc mě interesuje, jestli tu finální scénu nakonec natočíte. Tak to jsem fakt zvědav!

Psáno pro Reflex a pro stě proto.




23. listopadu 2012

Zpověď vynálezce


Mám tužku a strašně moc jsem potřeboval zapsat aktuální myšlenku (napadla mě železniční výhybka), jenže – asi to znáte – tužka se ztupila a hrot zhrubl, a sekyrka, kterou jsem tužku naposledy ostřil, zůstala v dřevníku. 
Protože tady v Birminghamu, ve státě Alabama, je letos tuhá zima a mně se už ven nechce, nemám jak tužku ostrouhat (ostří nože jsem použil na prototyp rotačního parního stroje), a jak jsem tak roztrpčeně hryzl nehet, uvědomil jsem si, že čím jsou mé řezáky pro mé nehty, tím může být pro mou tužku něco jako… no, prostě tak jako prst mezi zuby, strčím tužku do – název ještě nemám – párkrát jí otočím a zakvrdlám a vytáhnu ji ostrou a špičatou. 
Něco jako ořezávátko. 
A proč se z toho vlastně zpovídám? Protože jsem si zrovna vzpomněl, že za 115 let se po zajímavých událostech dnešního dne (je 23. listopadu 1897) bude pídit nějaký Pavel Beneš (dělá mu radost blažit čtenáře podobnými novotami) a česká verze jakési wikipedie uvede dnešek jako den, kdy jsem si ořezávátko jako svůj vynález nechal patentovat. Při ověřování si tohoto faktu na americké verzi hesla ale zjistí, že je to blbost, že se moje jméno Andrew Jackson Beard v celém podstatně obsáhlejším textu nevyskytne a ořezávátko že bylo patentováno Walterem K. Fosterem už před dvaačtyřiceti lety, ale čestné pioneerské! – neznám ho, nakonec, bylo mi tehdy teprve šest. 
Pokud jsem letos něco vymyslel, tak leda spojku do auta, zatím jen mechanickou: o registraci jsem zažádal 20. září, a zrovna před chvílí mi pošťák přinesl k dnešku (!) schválený patent č. 594.059 (o patent č. 675.346 k první automatické spojce požádám až v říjnu roku 1900). Jo a pak jsem si ještě nechal v létě patentovat pluh, málem bych zapomněl… jenže totéž už v roce 1827 vynalezli jacísi Squirrel Cousins v Rybitví a nazvali to ruchadlem. 
Takže tuto zpověď činím jako varování pro přes-přes-přes-přespříští generace, ať se na podobnou faktografii raději moc nespoléhají a když už musí o 23. listopadu něco napsat, tak že bude mnohem lépe ověřitelným údajem fakt, že v tento den se narodil Ota I. Veliký, první císař Svaté říše římské, a v roce Benešova úsilí (tedy roku 2012) by Ota oslavil kulaté 1100. narozeniny. 
Proti Otovi jsem jenom maličké zbytečné ořezávátko.

Psáno pro Reflex a pro myšleně.

Před 1100 lety se ve Wallhausenu narodil Ota I. Veliký.

16. listopadu 2012

Vánoce, Vánoce přicházejí


Bývaly roky, kdy ve škole naproti zkoušely Barbíny di Praga prosincové Dlúhé noce už od půlky srpna, ovšem kde a co zakoušely potom nevím, jejich naivní hlasy už dávno umlkly. 
Máme již půlku listopadu, a přestože první sníh smočil pražskou dlažbu již s koncem října, správci komunikací dosud mnohde neopentlili ulice červeno-zeleno-zlato-blikajícími girlandami a uštvané prodavačky v nejednom supermarketu ještě stále usilovně hledají cédéčka s vánočními zpěvy, která teprve před pár měsíci jejich předchůdkyně pečlivě uložily k letnímu spánku. Marketingoví stratégové nadnárodních řetězců oprašují a retušují oprýskané Santy Klause, a propagační oddělení řetězců hluboce podnárodních tak jako posledních dvacet let marně vymýšlejí ryze českou alternativu pro toho tlustého páprdu v červené uniformě, kterého si rok co rok děti pletou s nahatým Ježíškem. Reklamní agentury už dávno zachrlily své klienty slogany o svátcích klidu, míru a slev, a dramaturgové České televize se válejí smíchy na projekcích sto let starých Silvestrů budiž pestrů, které nám s koncem roku pyšně za pravidelných 135 korun měsíčně naservírují (co byste taky za necelých sedm dolarů chtěli?!). Na Nově už jistě vyhrabali kazetu s Mrazíkem (Premiéra na Fandovi?), zatímco primáci již mají dávno slavnostně Prostřeno s receptem na Kapra na slzách dojetí. Švédův nábytek mizí za zvuků Nesených novin a Pasoucích pastušků z modrožlutých skladišť, aby jinde v hypotékami zatížených budoucích skladištích přispěl ke kolaudaci a Vánoce tak byly prožity ve svém vlastním (Kolauda, kolauda, Štěpáne!). Vánoce jsou za dveřmi a klepou na ně.
Už je to tak, a i pro nás, grafiky, jsou Vánoce v plném proudu, a pro některé z nás už i rok 2013 dávno ztratil kouzlo čehokoli příštího. Nevím, jak ostatní, ale já už dávno odeslal tisková data pro vánoční dárky a pozornosti, kterými moji klienti v pravý čas vánoční zanesou vaše kastlíky a pracovní stoly, aby si udrželi vaši přízeň a ochotu se i nadále jejich nekonečně dynamickými a pro vás výjimečně akčními nabídkami zabývat. Stejně tak novoročenky s originálními předsevzetími (mj. „Budeme ještě lepší“, jako by dosud byli úmyslně horší než za rok) již leží v tiskárnách vyštosované a připravené k nastrkání do firemních obálek s razítkem rolničky, jenom s tou svou si nevím rady, to víte, nechci zklamat.
Už aby bylo za šest týdnů a my vystrkovali Vánoce zase za dveře. Mezitím projdou našimi životy, prošmejdí nám portmonky a pro Santův červený vaťák s naftalínovými tabletami v kapsách najdeme roční podnájem v šatníku.
Vánoce, Vánoce odcházejí, řekneme si. Konečně!

Psáno pro Reflex a pro Ježíška.

Santa Claus si užívá poslední dny dovolené u Rudého moře.

9. listopadu 2012

Méně by bylo víceméně více.


Američani to měli jednoduché, vybírali ze dvou a ti dva si mohli být témeř jisti, že vyhraje jenom jeden. U nás se jich popere bez jednoho tucet a zdaleka neni jisté, že vyhraje vůbec někdo. Zkrátka ze dvou se to lépe táhne.
Připravovaná přímá volba prezidenta a strkanice s bednami podpisových archů ve dveřích ministerstva vnitra mi připomněly vždy nemilou návštěvu krámu s botama (mám velikost 47): spousty škrpálů, ale žádný nesedí, nebo sedí, ale nesluší, a nebo sluší a sedí, ale stát se v nich už nedá. 
Kandidátů na nejvyšší židličku máme víc než unese praktikábl, na němž sesle stojí, a nelze než si povzdechnout, že méně jich by bylo více všem.
Tahle nerozhodnost je nám vštěpována od úplného malička: v kdekteré pohádce se nadržený princ musí rozhodnout mezi třemi, devíti nebo dvanácti zahalenými pannami, z nichž ale jen jedna je stejně zvlhlá jako on, případně nesmí vstoupit do dvanáctých dveří, byť za jedácterými se neskrývá nic, po čem by toužil. Draci mají dvanáct hlav, rovněž krkavců je tucet. Prostě od mrňava se trápíme zbytečně naředěnou nabídkou, místo abychom se koukli buď nalevo, nebo napravo, a ukázali buď na bílou, nebo na černou. S aktuální paletou je vcelku logické, že rozmazleně zatoužíme ještě po nějaké další možnosti.
Minule jsem zde svým přiznáním, proč nechci být také prezidentem – i nás už je tucet! – nastavil týl k zaslouženému pohlavku od všeznalého mudrlanta, Pána mořských hlemýžďů („mořský hlemýžď“ se angl. řekne winkle), a to jsem pouze tušil, jak pytel napěchovaný kandidáty co nevidět prdne a jména se vysypou.
(Jazykozpytecká vsuvka: Dnes mi původně vůbec nešlo o prezidenty, jejich množství mne pouze inspirovalo k otázce, jak vyjádřit, že ČÍMSI v 7. pádě lze sdělit COSI v pádě 4., když v prvních pádech se jedná o méně a o více. Ještě nesrozumitelněji řečeno, zda méněm lze vyjádřit více, a zda je méně stejně sklonné jako sémě, břímě, rámě, plémě nebo vémě, skloňované jako semeno, břemeno, rameno, plemeno nebo vemeno; o víceti podle vzoru vejce radši ani nepsaje. Na nic jsem ale nepřišel. Konec vsuvky.)
Prostě že stejně jako místo mnoha slov jich lze použít jen pár a řeknete víc, je šlamastyka s nadšenci pro prezidentování vlastně totéž: místo abysme si logicky vybírali ze dvou možností, máme jich jedenáct, jednu blbější než druhou, o třetí a osmi zbývajích ani nemluvě. Co ksicht, to povaha, jeden umí to a druhý tohle, a dohromady neumějí nic. Méně by zkrátka bylo více… tak nějak víceméně. 

2. listopadu 2012

Nechci být prezidentem ČR!


Kdyby se mi zdály sny, mohl bych tvrdit, že se mi zdálo, jak mě „někdo“ nominoval za kandidáta na prezidenta České republiky, a z toho pak rozvinout jakkoli pomatenou interpretaci takového snu. 
Protože o snech si mohu skutečně nechat jen zdát, přiznávám se, že mě to napadlo zcela zastřízliva a zabděna, a přesně vím, ve kterou chvíli: když vyšlo najevo, že i Táňa Fischerová má potřebných padesát tisíc hlasů a že i Vladimír Franz se v pondělí půjde udat na ministerstvo vnitra jako kandidát, došlo mi, že je nejvyšší čas začít přemýšlet, koho nakonec nevolit. Tenhle postup je mnohem jednodušší, jsem si totiž mnohem víc jist vším, oč nestojím, než tím, co mi ke štěstí skutečně chybí, alespoň tedy v rámci své občanské existence v této zemi.

Jako vystudovaný umělec bych měl mít jasno. Jenže zastávám názor, že umělec ať je umělcem, zvláště tehdy, cení-li si jej jako umělce alespoň někdo. A stejně tak i kníže, zelenina, hradní culíkář i ti ostatní – však už nám leze krky otřepanost, že když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je (jasně že to řekl Werich, a mně se teď stejně jako jemu kdysi líbí jeho jistota sebou samým vyjádřená německým příjmením: Kdo? Já.).
Představa, že bych se ke skicáku prodíral hodinami šaškování na kdejakém ceremoniálu, stohy svých projevů o všem a o ničem, hradbou zabedněných bodyguardů, pohrdáním kolegů-prezidentů celého světa či lavinou smíchu bývalých kamarádů je natolik děsivá, že tuhle radost nechám rád některému z ouřadů, kteří okamžik tvůrčí potence jaktěživo nezažili. A udivuje mě, s jakou lehkostí se kreativní kandidáti dobrovolně zbavují všeho, na čem stojí jejich životy, kariéra, štěstí a dosavadní úspěchy. To, že se Václavu Havlovi dařilo být oblíbeným prezidentem a ještě realitivně plodným autorem, přece neznamená, že takhle ta funkce funguje. 
Samozřejmě se nabízí varianta, že se už adventně vymoderovali a výtvarně, hudebně i postmoderně dramaticky vyprofesorovali, a post němé tváře v rámu na zdi za katedrou všech tříd českých škol je jim dobrou položkou předdůchodového portfolia, ale věřit jak té myšlence, tak složitosti mé věty se ani mně jen tak nechce.
Nemluvě o tom, že turnaj v obsazení, jaké se dosud nabízí, je hluboko pod úrovní i té nejnižší laťky zdravě uvažujícího člověka.
A proč že  vlastně tím prezidentem nechci být také?
Protože když už se mi lidé mají smát, rád k tomu zavdávám příčinu sám.
Protože když už si myslím nějakou hloupost, nenasírám jí půlku světa.
Protože když už si nechávám poradit, tak od lidí, kteří víc než v čápa věří v opici.
Protože když potřebuji propisku, tak si ji koupím v papírnictví.
Protože mě baví moje práce, a tak se neprdím jinam.
Taky proto, že mně vždycky přišlo srandovní být hlavou státu, zatímco o zbytku těla už nikdy nebyla řeč.
A taky protože mé ženě vyhovuje role první dámy rodiny.
Z těchto důvodů a z několika dalších, které jsem mezitím zapomněl, jsem se rád podepsal pod petici „Nechci být prezidentem České republiky!“, jejíž obhajoba mi, a tomu věřte, mluví z duše.

Psáno pro Reflex a pro moušn.


26. října 2012

Apple vs. Samsung: Boj o milimetry!


Naivka by si mohl myslet, že technosvět si oddychl, protože iPad Mini je od středečního odpoledne (páni! to už je to fakt tak dávno?) konečně na světě. 
Ale ouha, zatímco kulisáci divadla California na 345. jižní první ulici v San José uklízejí na sobotní modlitbu Eida Ul Adhy, cupertinští vývojáři a inženýři (sinus, kosinus, deskriptiva / kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá) dokončují 4D modeláž příštího přelomového produktu jablečného světa: iPidi. 
Technologové na obou stranách Pacifiku si totiž již nějaký čas uvědomují, že na trhu chybí telefon s funkcemi tabletu, resp. tablet s funkcemi telefonu, něco jako tablefon nebo teleblet. 
Současný souboj Titánů na telefonokomunikačním poli se vyznačuje jasně definovanými strategiemi: zatímco Samsung své telefony Galaxy úhlopříčně stále zvětšuje – zhruba kolem Tří králů telefony přerostou tablety Note – a za necelý rok si bude zákazník s sebou moci nosit celou telefonní budku GalaxyMaxy, Apple naopak své tablety zmenšuje; zhruba kolem Nového roku splynou iPad a iPhone rozměrově v jeden produkt a Apple rád by zmíněný samsunčí projekt o pár dní předběhl svým segmentárním midi modelem, jeho název je víc než výmluvný: iPidi Minus. Jeho midipidimalita se projeví zejména v tom, že všechna telefonní čísla budou mít minusovou hodnotu, což znamená, že například mně budete moci volat pouze na číslo začínající národním kódem ve tvaru -420. 
Kdysi jsem začínal jako dopisovatel renomovaného serveru Futurum.cz, který přinesl nejednu zásadní novinku ze světa komunikačních technologií (mj. iPoooh, iPad4), fyziky (E=mp3, Free-Fi) nebo fyziologie (Homo Curvus). Dnes abych se už pomalu bál kouknout se do dlaně, jestli mi v ní nestárne nějaká převratná novinka z příštího týdne; zatím ne, mám v ní jen jednu tabletu mini (rozdíl mezi tabletami je patrný z fotografie: plato je s tabletami 1. generace, a to malé vlevo je budoucí tableta pidi).
À propos – nemáte někdy pocit, že občas je třeba si vymyslet i nějakou ptákovinu, aby člověk nepřišel se svou informací jak s křížkem po funuse?
Příště: pokud mohu věřit všemu, co mi z Applových dílen můj známý John Smith zatelefonuje, těšte se na zprávu o konceptu McMac! 

Psáno pro Reflex à propos.


19. října 2012

Dolejš už to nejde!


Jen co jste se probrali z absťáku způsobeného nedostatkem samohonky a v nově okolkovaných čutorách utopili rozum, zvládli jste během jednoho víkendu poslat tuhle zemi zase o pár desítek let zpátky, přebarvit blednoucí modrý nátěr krvavě červeným s prosvítající oranžovou… ani ne měsíc nedobrovolné střízlivosti a v palicích máte zas vymeteno.

Cože, vy se v tom odstavci nepoznáváte? Mluvím přece k vám, k zastydlým alkoholikům bez rozumu, kterým je putna, co je psáno na etiketách stejně nesrozumitelných jako vaše rozumování těsně před zavíračkou u vás v nálevně, k vám, voličům komunistů a všech dalších prozřelých pademokratů s frňákem rudým od věčného nasávání čehokoli a s myšlením stejně rudým ze závisti a z potlačované zloby nad vlastní neschopností čehokoli poctivě dosáhnout.
K vám mluvím, protože kdo jiný než pitomec jako vy je schopen naházet jak vidlemi hnůj za hlavu všechen rozum, vkus a víru? 
Radši oslepnete, než byste za střízliva byli s to pochopit, že některá svinstva měla být už dávno zakompostována, zahrabána v rohu zahrady, která po mnoha letech zase začínala být sadem víc než džunglí, a jediné, nač se z ní těšíte, je nejspíš každoroční sklizeň bezpracně zplanělých švestek na nekolkovanou pálenku, do chvíle, než zanedbávanou zahradu pohltí bolševník a vy se začnete zas rozhlížet, do které cizí zahrady byste zase vlezli. 
Přes všechnu zrůdnou rudost posledních dvou víkendů budou oba patřit k těm nejčernějším posledních let. Notoričtí lháři a závistivci nám připomenou, co pro ně vždycky znamenaly pravda a láska…


Zounds! Bledé tváře jsou nepoučitelné. Ufff!


Doba od těch časů utekla nejen kroky Mílovými (opakuji se vědomě, ale nikdo ještě vážně nedocenil, jak skutečně dlouhými kroky Míla chodí, fakt!), ale také oč menšími pro člověka, o to většími pro lidstvo (bohužel), ba co víc, i mnoha pokroky (a sem tam holt i poněkud křivými Kroky Františka Janečka). 
Ale ať si doba kráčí jak chce rychle, pravdy zůstávají stejné, zásady se zásadně nemění, dobro má stále svých šest strun a nejen v pohádkách vítězí nad žezlem ve většině jeho podob. I když – s konci toho minulého i tohoto aktuálního týdne se ukazuje, jak snadno nad lží a nenávistí může zvítězit lež ještě větší a cháska k tomu. 
Oněmi časy myslím věky, kdy prériemi kočovali rudoši (dnes koučují premiéry a jiné pohlaváry), snadno uplatitelní ohnivou vodou (dnes na ni lákají své žíznivé voliče, dosud sice chlastem neosleplé, ale i tak evidentně nevidoucí), a kdy bledé tváře byly ještě přirozeně ostražité a nedůvěřivé (to je vlastní i dnešním pistolníkům) o to víc, oč méně dbali na slušnost (i to jim vydrželo) a demokracii, jakkoli se ji šerifové v těch letech snažili deklarovat (marně tehdy jako letos) nejstarší ústavou bílého světa (ten rudý vždy sázel víc na zásah šípem nebo sekerou). 
Vinnetou (něco jako reformní rudoch) věděl, proč kromě Kiowů (Tangua by dnes byl skvělým kandidátem sociálních demokratů) nevěřit zejména Komančům: Lstivý Had, který si své válečnické jméno jistě nevydobyl asertivitou a pochopením, usiloval v duchu odkazu svého děda Černého mustanga o Vinnetouův život stejně jako o život Vinnetouova bílého bratra Oldřicha Šetrného (emigranta z Drážďan v budoucí NDR). 
Současní Komančové jsou stejně lstiví jako jejich předkové (a stejní budou i jejich zadkové), stejně nepřátelští vůči civilizaci a civilizovanosti (lidská práva polní tráva), a přesto se stále najde dost bledých tváří, které jim naletí a nechají se od nich skalpovat (např. Methanol-akva to přece uměl hnát na ostří nože víc než dobře). 
Ti, kteří kdy byli s to zahnat Komanče do věčných lovišť, se většinou nakonec stali stejně jejich oběťmi: Hawkinsovo optimistické „Hihihi!“ již dávno není slyšet, protože Sam byl rudochy (v rámci procesu; a neplést prosím s procesím!) mučen nikoli u kůlu a popraven pod jménem některého ze slavných generálů, verše saského myslivce Heliogabaluse Morfea Edwarda Frankeho zvaného Hobble Frank byly proletářsky překokrhány a tyče Llana Estacada v péči Helmersova chráněnce Bloody Foxe rozmetány revolučními větry, Vinnetou odešel za Mannitouem dřív, než stačil být navržen na Nobelovu cenu za mír, a Old Shatterhand se k stáru zamiloval do dětí a zemřel jako pedofilozof. 
Jen ti zdejší Komančové jsou, zdá se, nesmrtelní...
Santera s Rattlerem na vás, šmejdi! Howgh!

Psáno pro Reflex a pro klid duše.

Tenhle můj plakát z roku 2006 bude aktuální i za sto let, zdá se...

12. října 2012

Chybím sám sobě.


Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já. 



Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99 % fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost.
Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna vybledlá černobílá fotografie má milionkrát vyšší hodnotu než tisícovka aktuálních snímků z posledního roku... protože na ní je ksicht, který znám. Nevyretušovaný, automatickými filtry nezkorigovaný, upřímný a skutečný. A to i tehdy, když vypnou proud nebo umře baterie v iPadu nebo noťasu. Čím dál tím víc sám sobě chybím.
Vím, že jsem udělal tisíce krásných snímků svých blízkých, dceru na koních, syna v Dánsku, ženu na podzim, v zimě i zjara a rodiče v jejich sedmdesáti i osmdesáti letech, ale i při vší své pečlivosti nikdy nebudu mít důvod kterýkoli z nich dohledat a kamkoli jej zařadit. Série dojemných rodinných alb skončila číslem 26 dne, kdy jsem domů nadšeně přinesl náš první digitální foťák; od toho dne také pomalu zmizely z našeho života chvíle, kdy se nad albem umíme dojmout nostalgií za okamžikem na kuse lesklého papíru. 

Když tuhle Cukrberg ohlásil miliardu uživatelů svého facebooku, jednou ze zajímavých statistických položek bylo i 265 000 000 000 (slovy: dvěstěšedesátpětmiliard) sdílených fotografií. To už je docela slušné fotoalbum, v němž by se na každého obyvatele planety dostalo kolem osmatřiceti fotek. Na jednu stranu zaplaťpámbu, že nebyly realizovány klasickou cestou vyvoláním nebo tiskem, na stranu druhou bohužel pár dní po jejich vyvěšení na zeď už žádnou z nich nikdo víckrát neuvidí. 
I při znalosti abecedy v kombinacích liter jako JPG, GIF, PNG, TIF i TIFF, ICO, EXIF, WMF, BMP, EMF, PCD, PSD, TGA, MSP, PCT a kýho čerta jakých dalších se stále jen jedná o skrumáž čehosi, co se prý jmenuje binární forma. Jako laik mám zafixováno, že jsou to jen jedničky a nuly, a já mám rád písmena a slova a celé věty, myšlenku vyjádřenou srozumitelnou vzpomínkou. Nuly a jedničky budou čím dál tím víc jen nulami, až i z poslední nuly se stane pouhá rozplynula.
Jako každý, i já zanáším kdejakou volnou skulinku v mega~ či gigabytech ve svém počítači i ve virtuálním prostoru desítkami a stovkami zbytečných obrázků, vzniklých i zaniklých téměř stejně rychle, od Cukrbergova oznámení jsem jenom na facebook uklidil skoro padesát barevných čtverečků a obdélníčků, na které se nejspíš už nikdy cíleně nekouknu. Troufám si tvrdit, že jsme se tou jeho přemírou v obraze ztratili a že často nevíme, zda ještě v něm jsme či zda už naše jedinečnost nepominula. 
Chybíme-li sami sobě, pak nejsme tam, kde bychom být měli, třeba ve fotoalbech svých dětí. 

Psáno pro Reflex a pro nic za nic.


8. října 2012

Poslední hřib...


... stejně jako jsou Poslední kabriolet, Poslední mohykán, Poslední výstřel, poslední sezóna Michaela Schumachera nebo Luboš Poslední. Stejně jako všichni a všechno tito a toto je při své definitivě pouze předposledkem, znamením budoucího konce. 
Vlevo oběť s úsměvem zločince, vpravo budoucí koření života.
Když jsme s Danielou přijeli v pátek po poledni do Tvrdoslavi, byl akorát tak čas i nálada jít se projít, užít si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Jen tak, po cestě a pak loukou vzhůru, a kousek lesem, ale po silnici. A pak najednou – hele, houba. No tak jo, tak ji vezmem, řekli jsme si, a jestli ještě něco najdem, uděláme si smaženici. Pár kousků jsme pak ještě sebrali, proti původnímu záměru jsme i s cesty sešli, do letitých nalezišť jsme zabrousili, čistě z nostalgie. A když bylo načase otočit a jít domů, krčil se tam, připravenej pro objev, letošní poslední hřib. Parádní kus, zdravej jak řípa, dalo by se říct, kdyby byla řípa symbolem skutečného zdraví, jakože nevím, proč by měla být. Na závěr prostě to nejlepší. Cestou domů sice ještě pár deka masa chudých v plátěné tašce přibylo, ale to už byly jen ty kapky, které spadnou po každé průtrži, aby se neřeklo. 
Kolik? 300 let? 400?
Úžas z mystické lípy u cesty způsobil, že jsme si všimli malinkých štítků na kmeni každé další, kterou jsme minuli, a jasně že první, co nás napadlo jako důvod, bylo nebezpečí, že je pokácí. Snad ne, proboha, i když tady už bohužel ani tenhle lament nepomáhá. Nevíte někdo, co mohou znamenat?

V sobotu od rána jsem počítal s tím, že chci někam běžet, jen jsem nevěděl, jak to navlíct, abych nebyl za sobce. Takže jsem vymyslel napřed společnou vycházku krajem nad Keply, kde jsem v červenci bicykloval, a modlil jsem se, abychom se vrátili tak, aby bylo bylo lze i po obědě a nutném relaxu dostatečně včas vyběhnout na naplánovanou trasu k Čachrovu a přes Kunkovice a Nemilkov okruhem domů. 
Bylo tam nádherně! Zvolili jsme kratší trasu přes bývalou Zhůř a kolem mokřadů, slunce pralo z modré oblohy, na pláních fičelo, v lesích bylo tak akorát a cesta byla upravená a lehce schůdná. V místě bývalé obce Zhůří, kde pamětníci (asi správně tušíme, že víc z Německa než ti místní) postavili na památku obce (vystřílené a vybombardované československým lidově-demokratickým vojskem bránícím západní okruh formou cvičného vojenského újezda) kapličku a učinili z místa příjemnou odpočinkovou zónu na křižovatce několika turistických a cyklistických tras, jsme objevili námi dosud nepoznanou krásu šumavského předhůří, a já navíc zatoužil se sem odpoledne vrátit a proběhnout si to (ale nevyšlo to). Určitě nebude od věci sem třeba příští rok vytáhnout zacyklené přátele a tuhle nádheru s nimi objet. 
Pláně nad bývalou Zhůří, u bývalé sklářské Hutě
Po celou dobu jsme sporadicky potkávali tu norské chodce, tu partičku na kolech nebo jen pěší kolegy, a mě se vždycky zmocní nesmírná potřeba se s nimi o ten zážitek podělit, nechat si od nich odkývat souhlas s mým nadšením, a tajně věřit, že se ještě někdy potkáme, jako staří známí z jednoho pěkného výletu, spojeného s nějakým dobrovolným výkonem, klidně vypoceným a s posledním dechem, jak to znám z běhu, o to lepším a zaslouženě pochváleným. A to je ta věc, která mně při rodinných výletnických aktivitách bytostně chybí; žena je proti výkonu spojenému s jakoukoli dávkou vyčerpání, navíc považuje kolo pouze za dopravní prostředek a všechna ta euforie z bajkaření jde zcela mimo ni, a to i ta moje, takže já si jakýkoliv „nezdravý“ výkon v rodinném programu tak nějak vynucuju, nejlíp je když běhám tehdy, když ostatní buď spí, nebo mají na práci něco důležitějšího než je společně trávený čas, a nebo když jsem doma dočasně sám. Na tom, jestli to vnímám realisticky nebo jestli si sugeruju stav mimo realitu, se nikdy neshodneme.
V místě bývalého Zhůří je i tohle poutní místo.
V jednom místě, kousek od bývalého vojenského řídícího střediska (který bych hned bral jako chalupu, fakt, nádherný místo, a nakonec ani ten barák nebyl tak úplně blbej, a z vlastního velína by byl přepychový ateliér s úžasným světlem), jsme si nebyli jisti trasou po modré značce, Daniela šla vlevo, já vpravo, a hledali jsme nátěr na kmeni. Ona šla líp, a jak jsem se k ní vydal, málem jsem zakopl o tři ohromné (obrovské!!!) kŕemenáče; v tašce jsem je pak nesl a vážily asi metrák (však je to taky olova, v takové houbě, zvlášť z vojenského cvičiště). 
Potáceli jsme se takhle tou trasou víc jak dvě hodiny, proto nás překvapilo, že jsme ušli jen šest kiláků (garmin); i tak jsme ledva pletli nohama a já tušil, že sem se dneska nejspíš nevrátím, pokud vůbec budu ještě s to se hejbat. Navíc se lehce zatáhlo a vítr zesílil, a pláně ztratily tu původní slunečně hřejivou atmosféru. Ale okruh to byl nádherný, na to kolo příští rok se sem už teď těším.  
Doma jsme si z křemenáčů a včerejších úlovků udělali smaženici, která zapitá krušovickým ležákem byla dobrým základem běžet kamkoli, protože co si jednou umanu, to nevzdám (třeba ten ŠUTR nebo maratón příští rok, sice jsem se ještě nezaregistroval, ale jak to jednou v tý hlavě začne vrtat, už to je jako by to tam bylo přivrtané). Trávení jsem vyplnil převlekem a hledáním ideální trasy, kterou jsem pak stejně brzo opustil. 
Je-li libo benzín v Kunkovicích?
Kopec nad Rajské jsem tradičně svižně vyšel, a stejně svižně jsem se rozběhl v Čachrovu, i proto, že na silnici se k odpočinku rozvalilo stádo mladých bejčků, auta se jimi proplétala a já za jedním z nich rychle taky. V Čachrově jsem se nechal zlákat zelenou trasou a dobře jsem udělal, do Kunkovic jsem se dostal krásným lesem a z lepší strany než jsem původně zamýšlel po silnici přes Hejdry. Tady jsem si pokecal se dvěma babkama, které pečují o roubenku „svého bretre, které ji chce prodét“ (říkaly).
Jakmile jsem vytáhl foťák, musely to babky uklidit, abych si snad nemyslel...

Pod Chotěšovem
Odtud byl už jen kopeček nad Dobřemilice a pak už jen dolů k Chotěšovu. Před ním jsem ještě ve břehu zahlédl obřího křemenáče, ale nechal jsem ho tam, jen jsem si jej vyfotil s mýma brejlema na jeho klobouku. Potom dolů do vsi a z ní vlevo k Nemilkovu, ani ne kilák, kolem ruiny druhdy jistě nádherného zámečku, než ho Hnědočeši vybydleleli a místní si pak skororozebrali. Skrz Nemilkov a s kopce dolů, k chalupě. Vydalo to na 12,25 kiláku, hodina čtyřicet je sice mizérie, ale hezkou krajinou. 

Nakonec to bylo určitě hezčí než kdybych se vrátil k bývalé Huti a do Zhůří (nikdy není tak zle, aby nemohlo být Zhůře), a příště to bude zase o chlup lepší. Podobných tras je tu habaděj, jen je objevit. Zdravé nohy (klepu na dřevo!) ať už v keckách, nebo v pedálech mi to umožňujou líp než nejčistší okna toho nejterénnovatějšího off-roadu, kéž se ještě dlouho nezmrzačím. Chyběly by mi ten pohyb a radost z něj.
Honza Dufek avizoval, že dnešek měl být posledním nejhezčím dnem léta. Vypadá to, že to vyšlo, protože teď je noc a venku pomalu, ale jistě začíná pršet.
Tak tohle všechno byl tedy ten letošní poslední hřib. (Zatím.)
Největší křemenáč letošního léta. Nechal jsem ho tam, slušelo mu to.
To uprostřed jsou Velhartice a já zrovna sbíhám krpál k Nemilkovu...
... k tomuhle bývalému zámku, v nejlepších časech v držení rodiny Schreinerů.





5. října 2012

Nejen logo nejen České nejen televize


Ledva přestala českému národu chybět kořalka, začalo jí přebývat logo České televize, se kterým se od posledního pondělka můžeme setkávat v levém horním rohu našich obrazovek. Jeho vlastně již dávná existence opět rozehřála chladnoucí hlavy českých Všeználků a rozproudila debatu o dalším zásadním problému.

Shodou okolností je tento sloupek mým devětaosmdesátým, včetně víc jak předchozího přispívání na Futurum.cz. Proč to uvádím – jedním z prvních profesionálních počinů Aleše Najbrta byl sametově revoluční plakát 89, resp. 68, banální reminiscence graficky perfektně zpracovaná. Logo pro Českou televizi můžeme považovat za podobnou reminiscenci: ať je otočíte vpravo nebo vlevo, pořád to jsou tytéž závorky. 
Je jasné, že ať už by bylo realizováno logo pro ČT jakékoli – nebo jakýkoli počin tohoto kalibru a ceny –, vždy by vzbudilo vášnivou debatu, a jak už to bývá, o to vášnivější, oč hloupější a naivnější debatéři by se jí účastnili. Víme všichni, že ti nejuhulákanější jsou zpravidla i duchem nejprostší, amatéři, laici a závistivci, kterým nikdo nikdy nebránil udělat něco lepšího a kvalitnějšího, a je proto s podivem, jakou váhu takové debaty mezi lidem mají. 
Čistě hypoteticky – kdyby před týdnem neexistovala firma jménem Coca-Cola, kdyby včera vznikla a kdyby dnes grafický designer na kterékoli i z nejvyšších úrovní místní branže nakreslil logo s ocásky a kudrlinkami, s profláklou červenou a s jakousi hloupou vlnkou, rozcupovali by ho jak marketingoví šéfové čerstvé firmy, tak i všichni místní autoři nejlepších komentářů a vůbec všech deset milionů grafiků v této zemi na cucky a on by se ocitl na pranýři vedle autorů vysmívaných značek pro ČT, ČR nebo ZOO. A to pouze proto, že by se pod tou nestylovou kaligrafií neskrývaly roky (jedno a půl století) nabízená orosená štíhlá flaška, ledová pochoutka všech generací, v krku šimrající balónem bublinek, kterou spláchla své sportovní úspěchy i prohry, vyprodaná i poloprázdná turné, vítězné či propadlé volby a první kroky na Měsíci stejně jako poslední kroky životem nejedna celebrální generace téhle planety. Možná není na místě začít předchozí souvětí trojslovím „a to pouze“, protože tato tři slova v sobě nesou vše, co činí logo Coca-Coly tím, co všichni vnímáme jako jeho kvalitu – tedy hodnotu brandu, hodnotu pojmu a všech pocitů s ním se pojících – chuť, vůni, vzpomínky, sny, Santa Mráze...
První prezentace přinesla spoustu nápadů...

Je dnes už taková doba, že každý, kdo se cítí být nepoznán v davu, se chce vydělit samostatnou identifikací. Místní subjekty tento komplex řeší skrýváním se za další a další loga, pikto- a kryptogramy a symboly, zatímco tam, kde jsou dál úplně ve všem, je už trendem posilování brandu – tedy obsahu před formou –, nahrazování barevně a tvarově rozjásaných nesmyslů obsahově logičtější legendou. Nám to také jednou dojde, ale do té doby se budeme schovávat za obrázky a iluze. 
Nebylo by na tom nic tak k uvažování, kdybychom těmito výtvarnými vizuálně a komunikačně jednotícími systémy paradoxně nekomplikovali sami sobě orientaci ve složitém prostoru vlastního bytí. Bývaly doby, kdy k náznaku pohybu stačila navigace jednoduchou šipkou vpravo, vlevo, rovně, zpátky. Jen v jednu chvíli kdosi chtěl mít tu svoji šipku jinou než ji mají ti ostatní. Od té chvíle vznikly tisíce variant šipky, a mnohé z nich zcela potlačují pradůvod svého vzniku. Každé trochu dopracované písmo obsahuje svoji sadu piktogramů, své šipky. A denně vznikají nové varianty a nová řešení, výsledkem jichž je dezorientace uživatele, který se chce jen vydat tím správným směrem.

Kdo mě zná, ví, že jsem odpůrcem log na všechno, co se nehýbá, televize nebo města nevyjímaje. Neznám zadání od ČT pro Najbrtovo studio, a neznám ani peripetie, kterými vývoj loga prošel. Líbí-nelíbí možná funguje na facebooku, v byznysu je to funguje-nefunguje. A to se ukáže až za rok, za dva. 
Ale to už dav bude dávno hulákat kvůli jiné pitomosti.

Psáno pro Reflex a pro klid duše.
... z nichž po dvacáté deváté prezentaci vzešla finální, tolik diskutovaná podoba.

28. září 2012

Doba Lídová


Pokud neběháte, klidně si odklikněte jinam. Tahle úvaha se odehrává v keckách.
Tak jako byla doba před tsunami a doba povlnná, před naším letopočtem a po Kristu, tak teď lze říci, že leccos bylo obdobím před ní a teď že je doba Lídová. A může za to jeden běh, profláklý Ultra-trail du Mont-Blanc, stovka kilometrů na jeden zátah přes Francii, Švýcarsko a Itálii, na který si jedna ženská letos troufla rok po té, co běhat začala.
Spoustě z nás běžců, víc či míň vytrvalých – a nejspíš i sama sobě –, obrátila naruby vnímání vzájemného hecování a podpory, které si s velikánskou radostí navzájem poskytujeme. To, jak jsme mohli skrze facebookovou aplikaci (institut sociální sítě tak dostal další rozměr, odporující sílící vlně jejího odsuzování z důvodů pochopitelných i nesrozumitelných) sledovat  její průběh trasou, kdy nám z každé brány přes automat poslala zprávu o svém mezičase a o aktuálních podmínkách na místě, a i když jsme věděli, že jestli na něco fakt nemá čas, tak jsou to pregnantně ťukané zprávy pro přátele, přesto jsme tyhle automaticky generované raporty očekávali, a hned jsme se dohadovali, jak na tom asi je, co ji ještě čeká, kdy se kde objeví a když se objevila a branou se mihla, z nadšených postů všech zúčastněných se ozývala euforie a upřímná radost, jako bychom tam nahoře kvůli ní skutečně mrzli. Radost samozřejmě doplněná lajky a povzbuzujícími posty, ke kterým se sice dostala až dlouho po závodě, ale i tak jí udělaly radost; asi tak, jako kdyby běžela se špuntama v uších a až v cíli si poslechla ze záznamu pokřik davu při trati.
Jasně že kromě ní ten přetěžký závod běželi ještě další naši kamarádi (třeba Michael Dobiáš, v počátcích českého nadšení pro sportovní sociální síť Dailymile jeden z tahounů mnoha aktivit, nebo Petr Luberda), ale z důvodů její přirozené ženskosti, nesporné krásy, nadšeného kamarádství virtuálního i opravdového nejen při závodech a charismatické povahy činící z průměrného jedince spontánní  ikonu a ideál, stala se Ludmila Filipová – aniž se o to jakkoli chtěla přičinit nebo snažit, namnoze právě naopak – mezníkem ve vnímání běhu jako disciplíny nikoli jen sportovní, ale i společenské, kulturní nebo citové… je totiž těžké si její úsilí nezamilovat společně s ní, protože co si budeme namlouvat, holka v leginách a s ohonem do půlky zad běžící před vámi je tím nejlepším vodičem, pro nějž jsme schopni nadlidských výkonů, ale rozhodně se nám nechce ho předběhnout, připravili bysme se o výron endorfinů.
A nakonec sem snad patří i to, že mě její výkon inspiroval k ohlídnutí se z oblíbeného asfaltu do houštin okolo a naznačil mi, že bych se mohl i já, posera před kořenovitými úvozy a kamenitými stezkami, zúčastnit listopadového ultra-trailu v Šárce. Tady se ale musím přiznat k tomu, že na trailu se mně nejvíc líbí design kecek, ve kterých se to běhá, a ten letošní navíc svým datem: 10.11.12. Nevím ale, jestli jsou to dostatečné důvody k tomu, abych nutil své vykvedlané nohy k pohybu pralesem bez pádů a bez výronů, tentokrát jen v kotnících. 
Teď ale máme před sebou v neděli stošestnácté Běchovice, a my chlapi jsme od holek dostali fóra 30 minut, aby nás mohly – včetně Ludmily – tak akorát ve finále někde kolem Chmelnice efektně před davem u cíle předběhnout. A my jim to dopřejeme, protože jsme kavalíři.

Psáno pro Reflex a pro pagaci běhu.

Kdo by neznal tři grácie? Aglaia, Eufrosyné a Thaleia… která z nich letošní Běchovice vyhraje?

21. září 2012

Ať líh dál zůstává s touto krajinou

I kdybych poslední týden chtěl žít čímkoli jiným, krok ministra Hegera a humbuk, který jím způsobil, mi v tom spolehlivě zabránily. 
Nechám stranou neštěstí rodin všech alkoholiků, kteří nepřežili svou nezřízenou touhu po levném a silném chlastu, stejně jako smůlu těch, kteří svou smrt přežili a „pouze“ oslepli či se jinak zmrzačili. A stranou nechám rovněž svědomí policie, jíž černé palírny a stáčírny lihu nikdy nebyly dostatečným důvodem k jejich rozprášení, i svědomí politiků, namnoze se svým sklonem k ožírání se chlubícím a čínícím ze své závislosti na alkoholu nezávislost politickou. 
Nechci ale nechat stranou hysterii, která zachvátila nikoli ožraly samotné, ale média, pohříchu více ta veřejnoprávní. Na to, že na Nově z kdejaké patálie vyrobí usmrkanou vzlykačku, k lepšímu zážitku s komentářem odhekaným některým z jejich investigativních manekýnů, na to jsme snad zvyklí a můžeme se tím leda dobrovolně dojímat s flaškou ležáku v jedné a s klobásou a houskou v druhé ruce před podobně slaboduchým seriálem, ale že se Česká televize opět ukáže být jedním z nejlepších obhájců kdejaké všivárny, na to si nějak ne a ne zvyknout ani po tolika letech zklamání. 
Každá hlavní zpravodajská relace je zahajována výčtem smůly lokálů a náleven, oživeným za srdce beroucími příběhy opilců o tom, jak musí nedostatek lihu v krvi nahrazovat pivem, varovnou grafikou o likvidačních ztrátách kořalečníků a lihovarů či dojemnou reportáží o obětavém tatínkovi, an se stará o kojence, zatímco maminka bojuje ve špitále o život (to, že měla maminka kojence nepřekonatelnou chuť na laciného panáka, redaktory zpráv nijak nepobuřuje, hlavní důvod matčiny indispozice spolkli jak štamprli). Že by byť jednou jedinkrát poukázali na fakt, že existence této země fakticky stojí na alkoholismu a na obdivu ke chlastu – nejednou byli zmíněni „milovníci tvrdého alkoholu“ jakožto uznání a soucitu hodná smůlou postižená vrstva obyvatelstva –, ani náhodou. Národní tragédie způsobená zákazem prodeje pálenky – což navíc ani zdaleka není ona donekonečna omílaná prohibice, ale když ono to slovo zní tak tragicky! – a nafouklá médii zajíkajícími se děsem z nevypálených hrdel dokonale ukázala, jaké jsou priority tohoto národa.
Další důvod stydět se za něj i za tuhle zem, která se drží nad vodou jenom díky tomu, že je nadnášena dostatečně silnou vrstvou lihu, i za vládu, která má větší starost ze ztráty prachů za nevypálenou kořalku než ze ztráty vlastní věrohodnosti, slušnosti a především střízlivosti.


Psáno i pro Reflex .


14. září 2012

Honzo, vstávej! Kolik je hodin? Jo, to kdybych věděl…



Hrají děti ještě tuhle hru? „Tři slepičí!!!“ nebo mnohem raději „hodinky spadly do záchodu!“, záleželo na tom, jak moc byl ten který Honza oblíbený.
„Čas ubíhá různě, podle toho, s kým,“ překroutili citátomilci větu ze Shakespearova Romea a Julie („Time passes differently for those who are in love“, čas plyne jinak pro zamilované). Mě tuhle napadlo, že „čas ubíhá různě, záleží na tom, podle čeho“
V době, která je rychlejší než všechny doby před ní a v níž se události měří v nanosekundách, je skutečně těžké uvěřit kterémukoli ze zdrojů, že je právě přesně tolik, kolik zrovna nabízí. Čas totiž paradoxně přestal hrál roli, pro niž byl definován skrze hodinu a den pro vzdálení či skrze minutu a vteřinu pro sblížení. 
Rozhlédněte se kolem sebe a řekněte s naprostou jistotou, kolik hodin právě je. Digitální displej na přepážce za řidičem tramvaje se o pár minut liší od času, který ukazují rafičky na vašich hodinkách (jak to pak ksakru má jet na čas?). Opět o několik minut jinde je čas na mobilu, který jste si na pomoc vytáhli z kapsy, a ani různé ciferníky na rukou pověšených kolem vás rozhodně k jistotě času nedovedou. O alternativě na displeji iPodu nebo pouličních hodinách zahlédnutých z okna támhle na rohu nemluvě, ani jedna časomíra se neshoduje s kteroukoli další. 
Doma jsme mívali jakous takous jistotu: v sedm začínaly v televizi zprávy. Když ne v televizi, tak v rádiu nám to odpípali: píp-píp-píp-píp-píp-píííííp a bylo bez pochyby, že je celá. (Dneska místo pípání se plus minus pár minut kolem celé rozburácí znělka a rozhejsaný moderátor ohlásí, kolik bylo, když dal režii pokyn k „přehledu zpráv“.) To, že dvě tři minuty nato si svoje odbily židovky po babičce, bylo v normě. Časem ale přibyly blikající časomíry na troubě, na pračce, na hifi, a přecházeje z místnosti do místnosti ocital se člověk vždy v jiném čase. Budík si rovněž ve svém rytmu tiká jindy, a automatický čas v menu počítače se o pár čísel liší od podobného čtyřčíslí na vypnutém set-top-boxu. Zvuk tikajících hodin máme doma rádi, a proto nám i na zdech v každé z místností běží jiný čas. Nakonec i chronometr s časovou informací DCF77 (z vysílače v Mainflingenu kousek od Frankfurtu nad Mohanem) ztratil sílu odchytávat z éteru na kmitočtu 77,5 kHz správný údaj o každé sekundě a nechal spadnout vteřinovku natrvalo na šestku.
Děti vybíhající do školy (když tam ještě pilně pospíchaly) se ptávaly, „kolik je na troubě?“, případně „kolik je na televizi?“, a ani na boží stánek nebylo spolehnutí: syn ve třetí třídě omluvil svůj pozdní příchod tím, že na věži kostela se zastavily hodiny. 
(Vzpomněl jsem si na příhodu, kterou kdysi vyprávěl jistý režisér o projekci svého filmu v Tokiu: jak v jednu chvíli všem Japoncům v sále píply jejich digitální hodinky a o třicet vteřin později píply ještě jedny, ty jeho.)
Informace o čase přestala mít aureolu přesnosti. Přijít na rande včas znamená přijít na rande v kterýkoli čas, ne jen v ten jeden domluvený, záleží totiž na tom, kde se po čase pídíte, zda v kapse nebo ve hvězdách: před 300 lety zemřel Giovanni Domenico Cassini (ve středu 14. září 1712), který jako první uskutečnil měření zeměpisné délky použitím jako hodin zatmění Jupiterových měsíců. Já právě uskutečnil měření vaší trpělivosti použitím jako hodin délky své úvahy o čase.

Psáno pro Reflex, shodou okolností v době politického Nečasu.

Mimochodem – hodinky vznikly zmechanizováním populární společenské hry starého Říma, nazývané „Giocare con il tempo“. Pravidla jsou jednoduchá: 2 hráči hodí kostkou a vyšší číslo získává výhodu velké rafičky. Tento hráč hází vždy oběma kostkami a s figurkou i rafičkou postupuje ve směru hodinových ručiček. Druhý hráč (s malou rafičkou) hází pouze jednou kostkou. Hra se hraje tak dlouho, dokud to oba hráče baví.




Ten, kdo hru vzdá, pronáší legendární formulku: „Non essere pazzo!“