12. října 2012

Chybím sám sobě.


Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já. 



Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99 % fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost.
Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna vybledlá černobílá fotografie má milionkrát vyšší hodnotu než tisícovka aktuálních snímků z posledního roku... protože na ní je ksicht, který znám. Nevyretušovaný, automatickými filtry nezkorigovaný, upřímný a skutečný. A to i tehdy, když vypnou proud nebo umře baterie v iPadu nebo noťasu. Čím dál tím víc sám sobě chybím.
Vím, že jsem udělal tisíce krásných snímků svých blízkých, dceru na koních, syna v Dánsku, ženu na podzim, v zimě i zjara a rodiče v jejich sedmdesáti i osmdesáti letech, ale i při vší své pečlivosti nikdy nebudu mít důvod kterýkoli z nich dohledat a kamkoli jej zařadit. Série dojemných rodinných alb skončila číslem 26 dne, kdy jsem domů nadšeně přinesl náš první digitální foťák; od toho dne také pomalu zmizely z našeho života chvíle, kdy se nad albem umíme dojmout nostalgií za okamžikem na kuse lesklého papíru. 

Když tuhle Cukrberg ohlásil miliardu uživatelů svého facebooku, jednou ze zajímavých statistických položek bylo i 265 000 000 000 (slovy: dvěstěšedesátpětmiliard) sdílených fotografií. To už je docela slušné fotoalbum, v němž by se na každého obyvatele planety dostalo kolem osmatřiceti fotek. Na jednu stranu zaplaťpámbu, že nebyly realizovány klasickou cestou vyvoláním nebo tiskem, na stranu druhou bohužel pár dní po jejich vyvěšení na zeď už žádnou z nich nikdo víckrát neuvidí. 
I při znalosti abecedy v kombinacích liter jako JPG, GIF, PNG, TIF i TIFF, ICO, EXIF, WMF, BMP, EMF, PCD, PSD, TGA, MSP, PCT a kýho čerta jakých dalších se stále jen jedná o skrumáž čehosi, co se prý jmenuje binární forma. Jako laik mám zafixováno, že jsou to jen jedničky a nuly, a já mám rád písmena a slova a celé věty, myšlenku vyjádřenou srozumitelnou vzpomínkou. Nuly a jedničky budou čím dál tím víc jen nulami, až i z poslední nuly se stane pouhá rozplynula.
Jako každý, i já zanáším kdejakou volnou skulinku v mega~ či gigabytech ve svém počítači i ve virtuálním prostoru desítkami a stovkami zbytečných obrázků, vzniklých i zaniklých téměř stejně rychle, od Cukrbergova oznámení jsem jenom na facebook uklidil skoro padesát barevných čtverečků a obdélníčků, na které se nejspíš už nikdy cíleně nekouknu. Troufám si tvrdit, že jsme se tou jeho přemírou v obraze ztratili a že často nevíme, zda ještě v něm jsme či zda už naše jedinečnost nepominula. 
Chybíme-li sami sobě, pak nejsme tam, kde bychom být měli, třeba ve fotoalbech svých dětí. 

Psáno pro Reflex a pro nic za nic.


3 komentáře:

  1. Pavle, já u jsem z generace, která poslední album, které viděla, bylo album ze svatby vlastních rodičů. Pak mám pár Adrianek na nočníku a to je všechno. Fotím jako všichni na digitál a mám stovky složek v počítači, které s láskou spravuji a zálohuji do mraků. Párkrát mě napadlo to samý, o čem tu píšeš, tak jsem fotky upravila, seřadila a nechala si je vyvolat, úhledně je zařadila do alb a od tý doby se na ně nepodívala. Proti tomu fotky, které mám v počítači si prohlížím téměř každý den, upravuji je, popisuji, přesouvám a bavím se.
    A jsem fakt ráda, že mi nikde v rohu nestojí krabice plná mě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta krabice má ohromný kouzlo, víš. Přijď se na ty unikáty někdy kouknout.
      Schválně jsem to sem nenapsal, ale ten stesk mě napadl nad jednou tvou fotkou, jak pózuješ někde v Portugalsku, a je vidět, jak se musíš vyfotit sama, abys nějakou památku měla. I v tom je problém - jak člověk mlátí miliony fotek všeho kolem sebe, a přitom nebýt facebooku a označování, nemá žádnou fotku sám se sebou. Dřív prostě byla veliká radost, když někam přišel fotograf a začal rozdávat fotky, a my věděli, že s nimi měl práci, vyvolal je, s každou si musel pohrát, a prot je mám schovaný. (Kdy jsi naposled od někoho dostala nějakou fotku, na který seš ty? Myslím fyzicky, do ruky…) Nějací Indiáni věřili tomu, že fotografie jim bere duši. Já mám dneska pocit, že ty virtuální fotky duši nejenom vezmou, ale taky ji totálně rozšmelcujou. Je to jako s filmama, muzikou, uměním... klik, to se mi líbí, a honem na další... chjo, zamotávám se. Přijď na ty fotky, budeš závidět. :-)

      Vymazat
    2. Já z toho mám legraci, mám milion stejných fotek svýho ksichtu přes celej obrázek, jen tapeta za mnou v dáli se mění. I když vnoučatům bych jednou nerada vyprávěla "víte, babičku neměl kdo fotit", to je pravda.
      Svojí opravdovou fotku jsem dostala jednou, od kamaráda fotografa, jen tak pro radost a byla fakt skvělá, nakonec mi ji zbavila mamka, že žádný moje fotky nemá (wtf).
      S tou virtualizací umění máš asi pravdu, ale je to síla zvyku. Tobě je z toho smutno, tvoje děti patrně nenapadne, že to mohlo někdy bejt jinak.

      Na fotky přijdu ráda.

      Vymazat