Pavel Beneš

  31. prosinec je Den coming-outu kreténů, ostrostřelců, kraválomilců a zastydlejch chlapečků s dřevěným samopalem a malým pinďourem. Jsme tady proto, abysme se měli rádi a abysme si dělali dobře, a ne proto, abysme si ubližovali a působili si bolest, ať už fyzickou nebo psychickou. Kdo tohle nechápe a má potřebu kolem sebe střílet a dělat kraval, je prostě jenom nemocnej.      Mě udivuje, kolik jinak a jindy poměrně rozumnejch lidí k týhle formě slavení inklinuje. A kolik z nich nechce pochopit, že Česko za poslední rok přijalo několik set tisíc lidí z Ukrajiny, odkud je vyhnaly podobný zvukový a světelný efekty, pohříchu doprovázený střelama a raketama a granátama a minama. Jim asi nevysvětlíme, že k tradici poúnorovýho Československa a posametovýho Česka patří i radost části populace z kraválu a střílení a strašení se… a že to začíná „štěstím v dětskejch očích“ z prskavek na vánočním stromečku, pokračuje házením dělbuchů při fotbale a molotovovejch koktejlů do oken „nepřizpůsobivejc

Ten flíček u oka, to není myšina  ani žádná jiná prašivina,  a jestli snad něco, tak leda parazit.  Advocate v tubičce by to měl zarazit. Na průjem enterol je pro ni slabota. Jedem dál dietu, zejtra je sobota, Dia Dog'n'Cat po jedný třikrát rejži a kuřátko bude teď jenom žrát. Váží čtvrt centu, teplotu nemá, hárání je doma furt velký téma: hárala, nehárá! Už jim jen voní, chtěli by, ona ne, tak se jen honí. Bez kila dvojku, kasička zvoní…

Když jsem si dneska plnil dávkovač, tyhle platíčka mi vyšly „úplně přesně“.  Jakože ve všech zbejvalo po osmi pilulích (jedna na dnešek, sedm na další tejden). A já si vzpomněl, jak – když jsem byl malej (a ano, i já byl kdysi malej) – jsem k večeři jedl třeba třešňovej kompot a dával jsem si do pusy vždycky dvě třešně, a když to na konci vyšlo „úplně přesně“, cejtil jsem se tak nějak povzneseně a pyšnej na to, že mi to ZASE vyšlo (a jinejm že to tak hezky nejpíš nevychází). Vyšší level pak byl, když jsem si hubu cpal třema nebo i víc třešněma a ve finále to ZASE VYŠLO!… to nirvána (tohle slovo ale tehdy tady nikdo neznal; prostě pejcha) dosáhla vrcholu. Stejně jako s třešněma tehdy to mám teď třeba i s ponožkama, když věším prádlo.

Po mnoha letech čtu zas tuhle nádhernou Suchou Knížku… nebudu ji chválit, ale je fakt skvělá, bezvadná… a nádherně graficky udělaná (Wilgus). Takový se dneska už nedělaj… A tam, na straně 200, je: „Prolog: Školní budova s okrovou omítkou, budova rakousko-uherského vzezření. Hodina náboženství. Pan katecheta je menší, zavalitější, se sklonem k brunátnosti. Vyvolá žáka Karpíška: — Jmenuj mi sedmero hlavních hříchů, Karpíšku.“ A já v duchu pokračuju: Karpíšku, řekni mi něco o hříšku. Anebo ne (ležíce na břichu), řekni mi něco o hříchu. Nejlepší ale bude řešení, řekneš-li mně o rozhřešení. (Jiří Suchý: Knížka, IMPULS 1986; str. 200: ÚVAHA O HŘÍCHU)