20. července 2018

JAK SE MÁŠ? ZKOUŠÍM TO TEĎ VÍC VE 3D. M.

Zvonek. Zvonek. Zvonek. 
„Nojo, vždyť už jdu,“ pokládám štětec, stínuju zrovna Jirku Davida. 
Zvonek, zvonek, zvonek, zvonek. 
„Prosím?“ 
„Pošta. Mám pro vás obyčejnou větší zásilku.“ 
„Díky, jdu dolů,“ a snažím se vzpomenout si, co většího jsem si poslední dobou a kde objednal.
„Mám pro vás tuhle zvláštní věc,“ podává mi ji plus pohled od Báry z Paříže.
Co je na tom divnýho, přemejšlím ve výtahu… tohle přece posílám každou chvíli.
Budu se muset prohrabat v kontejneru na papír, abych mohl odepsat.




18. července 2018

„Na podzim bude výstava, kde jsem dostal hlavní roli,“ svěřil se nám obraz. „Baví mě být obrazem,“ zarámoval na závěr.


V říjnu byl v módní galerii vystaven známý obraz, stoleté dílo momentálně populárního impresionisty, slavná francouzská scenérie; lidé před ním stojí v úžasu, fotografují si jej a s ním a vedle něj.

„Co kdybysme k rozhovoru o téhle výstavě vyfotili ten obraz?“ napadlo obrazovou redaktorku časopisu MINDRÁKY, a celá redakce nadšeně souhlasila. To bude ono, čtenáře ten obraz zajímá, milují jeho barvy, vnímají hlas, kterým k nim promlouvá. Číslo bude trhák, legenda tohoto obrazu momentálně hýbe světem, to, kdo jej kdy vlastnil a za jakých pohnutých okolností se s ním musel rozloučit, aby byl potěšením pro jiné.
V den fotografování obrazu se před galerii sjela již sehraná ekipa: fotograf, vizážista, stylista, jejich asistenti, šéfredaktor, produkční. Ta navrhla – a šéfredaktor s tím souhlasil –, že obraz vyfotografují ne v galerii, ale v nedaleké továrně, v industriálním prostoru… nové prostředí dá obrazu nové poselství, současné, moderní, v duchu časopisu.
Opatrně obraz v masivním rámu sejmuli se zdi a ještě opatrněji, s úctou, jaká mu nepochybně náleží, jej odnesli do auta a převezli na místo fotografování. To mělo začít za necelou hodinu, spousta času na přípravu.
Zatímco stylista vybíral z rámů, které si s sebou přivezl, ten k továrně nejvhodnější, vizážista ladil obraz, který se tím stával dalším majstrštykem ve vizážistově portfoliu: žlutým kadmiem přetřel místa, jejichž impresionístický jas již vybledl; pařížskou modří zchladil negativně působící oblohu, tubu smaragdové zeleni vymačkal a rozetřel v místech, kde se Boloňský lesík místy již olupoval. Ležící dívce citlivě domaloval hodinky (slíbili to jednomu z inzerentů) a příliš světlé detaily přestříkal matnou airbruší, aby se fotograf nelekal prasátek.
Mezitím stylista zvolil jako nejvhodnější rám obdélníkové sousoší z kolejnic od známého sochaře, s nímž rozhovor o jeho chystané výstavě bot bude v přespříštím čísle. Společnými silami obraz do rámu natlačili (jeden z rozměrů se lišil o necelý decimetr) a postavili jej ke sloupu, kolem něhož asistent stylistova asistenta ještě projistotu odmetal zbytky nedávné demolice. Fotografovi asistenti s paraplaty a zrcadlišti se nacvičeně rozestoupili kolem obrazu, produkční zahlásila „Ticho, prosím!“ a fotograf se ujal výkonu slavnostního okamžiku. V poněkud křečovitém záklonu s pokrčenou pravou nohou a mírně přetočenou levačkou přimhouřil oko a skrze spojené dlaně prozkoumal kompozici záběru. Zdálo se, že je s prací týmu spokojen, a automaticky zapažil, aby od jednoho z asistentů převzal fotoaparát. Bylo načase, protože čerstvé nánosy na obraze, který se bránil malému rámu, pod žárem reflektorů měkly, a navíc jej bylo potřeba za chvíli předat jiné redakci k dalšímu fotografování, tentokrát do módního časopisu pro chalupáře. 
Deset, patnáct rychlých cvaknutí, doprovázených několika moderně-gymnastickými prvky fotografa, rychlá kontrola snímků na displeji, pochvalné mručení a pak už jen postupné zhasínání výbojek a chvatný ústup jednotky z bojiště. Obraz byl vypáčen z rámu, vsazen do toho původního, make-up se již stačil vypařit nebo stéci na podlahu. Dochvilná produkční z konkurečního měsíčníku MODRÁKY právě přirazila sponzorskou dáčií k chodníku, vše naštěstí klape, jak má, timing daný na brainstormingu exekutivě vyšel. Obraz byl bez cavyků přenesen do dalšího vozu a odvezen do parády dalšího týmu. Jeho autor se právě obrátil v hrobě, tento týden již poosmé.
A s těmi našimi cebritami je to úplně stejné. Stačí za slovo OBRAZ dosadit slovo HEREČKA… a máte každodenní chléb desítek redakcí, a desítek obrazů. A o měsíc později pult v trafice, s obálkami jednou jak druhá a s texty o obraze, který mezitím z galerie zmizel do depozitáře, protože ho prý nějakej kretén úplně přetřel.