18. července 2018

„Na podzim bude výstava, kde jsem dostal hlavní roli,“ svěřil se nám obraz. „Baví mě být obrazem,“ zarámoval na závěr.


V říjnu byl v módní galerii vystaven známý obraz, stoleté dílo momentálně populárního impresionisty, slavná francouzská scenérie; lidé před ním stojí v úžasu, fotografují si jej a s ním a vedle něj.

„Co kdybysme k rozhovoru o téhle výstavě vyfotili ten obraz?“ napadlo obrazovou redaktorku časopisu MINDRÁKY, a celá redakce nadšeně souhlasila. To bude ono, čtenáře ten obraz zajímá, milují jeho barvy, vnímají hlas, kterým k nim promlouvá. Číslo bude trhák, legenda tohoto obrazu momentálně hýbe světem, to, kdo jej kdy vlastnil a za jakých pohnutých okolností se s ním musel rozloučit, aby byl potěšením pro jiné.
V den fotografování obrazu se před galerii sjela již sehraná ekipa: fotograf, vizážista, stylista, jejich asistenti, šéfredaktor, produkční. Ta navrhla – a šéfredaktor s tím souhlasil –, že obraz vyfotografují ne v galerii, ale v nedaleké továrně, v industriálním prostoru… nové prostředí dá obrazu nové poselství, současné, moderní, v duchu časopisu.
Opatrně obraz v masivním rámu sejmuli se zdi a ještě opatrněji, s úctou, jaká mu nepochybně náleží, jej odnesli do auta a převezli na místo fotografování. To mělo začít za necelou hodinu, spousta času na přípravu.
Zatímco stylista vybíral z rámů, které si s sebou přivezl, ten k továrně nejvhodnější, vizážista ladil obraz, který se tím stával dalším majstrštykem ve vizážistově portfoliu: žlutým kadmiem přetřel místa, jejichž impresionístický jas již vybledl; pařížskou modří zchladil negativně působící oblohu, tubu smaragdové zeleni vymačkal a rozetřel v místech, kde se Boloňský lesík místy již olupoval. Ležící dívce citlivě domaloval hodinky (slíbili to jednomu z inzerentů) a příliš světlé detaily přestříkal matnou airbruší, aby se fotograf nelekal prasátek.
Mezitím stylista zvolil jako nejvhodnější rám obdélníkové sousoší z kolejnic od známého sochaře, s nímž rozhovor o jeho chystané výstavě bot bude v přespříštím čísle. Společnými silami obraz do rámu natlačili (jeden z rozměrů se lišil o necelý decimetr) a postavili jej ke sloupu, kolem něhož asistent stylistova asistenta ještě projistotu odmetal zbytky nedávné demolice. Fotografovi asistenti s paraplaty a zrcadlišti se nacvičeně rozestoupili kolem obrazu, produkční zahlásila „Ticho, prosím!“ a fotograf se ujal výkonu slavnostního okamžiku. V poněkud křečovitém záklonu s pokrčenou pravou nohou a mírně přetočenou levačkou přimhouřil oko a skrze spojené dlaně prozkoumal kompozici záběru. Zdálo se, že je s prací týmu spokojen, a automaticky zapažil, aby od jednoho z asistentů převzal fotoaparát. Bylo načase, protože čerstvé nánosy na obraze, který se bránil malému rámu, pod žárem reflektorů měkly, a navíc jej bylo potřeba za chvíli předat jiné redakci k dalšímu fotografování, tentokrát do módního časopisu pro chalupáře. 
Deset, patnáct rychlých cvaknutí, doprovázených několika moderně-gymnastickými prvky fotografa, rychlá kontrola snímků na displeji, pochvalné mručení a pak už jen postupné zhasínání výbojek a chvatný ústup jednotky z bojiště. Obraz byl vypáčen z rámu, vsazen do toho původního, make-up se již stačil vypařit nebo stéci na podlahu. Dochvilná produkční z konkurečního měsíčníku MODRÁKY právě přirazila sponzorskou dáčií k chodníku, vše naštěstí klape, jak má, timing daný na brainstormingu exekutivě vyšel. Obraz byl bez cavyků přenesen do dalšího vozu a odvezen do parády dalšího týmu. Jeho autor se právě obrátil v hrobě, tento týden již poosmé.
A s těmi našimi cebritami je to úplně stejné. Stačí za slovo OBRAZ dosadit slovo HEREČKA… a máte každodenní chléb desítek redakcí, a desítek obrazů. A o měsíc později pult v trafice, s obálkami jednou jak druhá a s texty o obraze, který mezitím z galerie zmizel do depozitáře, protože ho prý nějakej kretén úplně přetřel.

Žádné komentáře:

Okomentovat