29. října 2013

Šturma


Šturmovat… nikdy jsem tomuhle výrazu úplně nerozuměl, ale vždycky ve mně vyvolalo vzpomínku – dávno tomu, co i pomyšlení – na letitého kamaráda mých rodičů, na sochaře Petra Šturmu (5. 1. 1935–29. 5. 1995). Dneska jsem si na něj vzpomněl, protože jsem na chalupě na Šumavě a na zahradě se tu rozpadá jedna z Petrových soch: Milenci. Mívali jsme ještě jednu, Evu, kdysi dávno na zahradě na Plzeňské, ale ta se už rozpadla úplně, když do ní dělníci hrábli bagrem, rovnaje nám zahradu.

Pokaždé, když tu jsem a tu sochu zahlídnu nebo si ji uvědomím – je tu leta a většinou ji nevnímám víc než keř rybízu za ní či jabloň s mastnými jablky opodál, s jablky, která táta miluje a která kloužou v dlani, po nakousnutí zrudnou a za pár minut jsou uvnitř úplně zhnědlé a nevábné, ani pro oko, ani pro jazyk – dojde mi, jak nám Petr chybí.
Stejně tak si na Petra vzpomenu pokaždé v esíčku mezi Hlavňovicemi a Píchem, a to jen proto, že kdysi dávno jsme tam v protisměru zahlídli nepřehlédnutelný Petrův mikrobus VW, obě auta zabrzdila, couvla k sobě, rodiče se s ním a s Alenou pozdravili a všichni jsme pokračovali dál, my k nám do Tvrdoslavi a oni k nim do Velenov. Banální setkání, a uvízlo v paměti navěky.

Petra jsem měl moc rád, vždycky se smál a fór stíhal fór, a když chtěl o něčem říct, že je to šílenost nebo blbina, řekl, že „to je pachalýza“, protože ráčkoval a protože to většinou fakt byla paralýza. Na všech mejdanech se dřív nebo pozdějc chopil „kytáchy“ a spustil  „Niagáchu“, jindy nějakou jinou trampskou klasiku a většinou tyhle zpěvy končívaly kánonem, jak „červená se line záře, óhéééň, óhééééň, hřeje ruce, barví tváře“, to už často s doprovodem maminčiny harmoniky, která se taky nikdy nenechávala dlouho přemlouvat. Ani se toho moc nevypilo, rozhodně míň než při sešlostech tátových bratří, ale o tom jindy. Rozhodně se hodně mluvilo o výstavách a o malířích, o graficích, o lidech kolem keramické a sochařské hlíny, Petr chodil na AVU, táta na UMPRUM, Petrova životní partnerka Alena Antonová stejně jako moje maminka studovaly u Filly, spolu s Válovkami nebo Adrianou Šimotovou. Furt bylo co rozebírat, a byly to ty debaty o tvarech a barvách, směrech a stylech, z nichž si sice nepamatuju ani slovo, ale které rozhodně měly vliv na spoustu věcí, které jsem kdy udělal. A Petr byl vždycky nejhlasitější… a přesto z téhle party byl prvním, kdo zmlkl navždy. 


Úplně ho vidím, v montérkách a tílku, zapatlaného od sádry, často s lahváčem někde poblíž, hřmotná postava sochaře tak, jak by si člověk sochaře asi představoval: chlap, co zvedne metrákovej šutr, s duší jemnou tak, že dokáže vdechnout život holubici z betonu, usazené na hřbetě Eviny ruky a časem odletělé kamsi daleko, setkat se tam se svým stvořitelem. A v maličké chaloupce ve Velenovech, s mrňavou kuchyňkou, kde to vonělo turkem, a s půdou mnohem větší než jak vypadala zvenčí, plnou suvenýrů z cest, darů přátel a Aleniných grafik, chvilku po třech schodech nahoru a chvilku po dvou níž, se spoustou zákoutí a prostůrků pro chvilku samoty. A všude Petrův hlas a elán, drnčení jeho „chh“ jak řechtačky někde kolem , odkud pocházel. 
Ani nevím, proč jsem se o něm tak najednou tolik rozepsal. Jo, už vím. Jsem na chalupě, támhle se v trávě rozpadá jeho socha a já měl Petra rád.


Naše sousedka, paní Šuldesová, považovala sochu za Legionáře, ty kamínky měla za epolety.

19. října 2013

Židle jedna zasraná!...


… zasakroval jsem a vzápětí ve mně hrklo, jestli se nevystavuji žalobě za antisemitismus. Proč se vlastně ta věc pod mým zadkem nejmenuje třeba muslimle nebo buddhle? 

Nejspíš za to může jejích šest konců či fakt, že Arabové sedí buď na bobku, nebo na zemi, zatímco buddhisté si hoví v buddhoáru a křesťané ve svém křestle.
Funkci židle internetová necyklopedie definuje tak, že „židle většinou překáží“ a že „židle má i mnohé další funkce: funkci odkládací – přestože židle překáží, občas na ní můžeme odložit jiné předměty, které překážejí a sloučením dva překážející předmety tak zredukovat na jeden; funkci sedací – jde v podstatě o stejnou funkci jako v předešlém případě, avšak tentokrát odkládáme člověka; funkci válečně-obrannou – židli lze snadno použít jako nebezpečnou zbraň jak k útoku, tak k obraně; a funkci milostnou – na židli je možno provozovat milostné hrátky vsedě, takový styk se nazývá soused.“

Kdysi jsem udělal plakát, jímž jsem židli názvem logičtějším než tím sionisticky předpojatým přisoudil funkci smysluplnější a v duchu úlevy, řečené dnešním titulkem. Plakát i předmět se jmenovaly anglicky „shitle“ a současná výzva k sedu byla obohacena literou H vyjadřujicí důsledek takového úkonu. Do češtiny bych to přeložil jako „seradlo“, „serák“ nebo tak něják.

Shittle, serigrafie, 1998 (klikni a zvětši)