29. října 2013

Šturma


Šturmovat… nikdy jsem tomuhle výrazu úplně nerozuměl, ale vždycky ve mně vyvolalo vzpomínku – dávno tomu, co i pomyšlení – na letitého kamaráda mých rodičů, na sochaře Petra Šturmu (5. 1. 1935–29. 5. 1995). Dneska jsem si na něj vzpomněl, protože jsem na chalupě na Šumavě a na zahradě se tu rozpadá jedna z Petrových soch: Milenci. Mívali jsme ještě jednu, Evu, kdysi dávno na zahradě na Plzeňské, ale ta se už rozpadla úplně, když do ní dělníci hrábli bagrem, rovnaje nám zahradu.

Pokaždé, když tu jsem a tu sochu zahlídnu nebo si ji uvědomím – je tu leta a většinou ji nevnímám víc než keř rybízu za ní či jabloň s mastnými jablky opodál, s jablky, která táta miluje a která kloužou v dlani, po nakousnutí zrudnou a za pár minut jsou uvnitř úplně zhnědlé a nevábné, ani pro oko, ani pro jazyk – dojde mi, jak nám Petr chybí.
Stejně tak si na Petra vzpomenu pokaždé v esíčku mezi Hlavňovicemi a Píchem, a to jen proto, že kdysi dávno jsme tam v protisměru zahlídli nepřehlédnutelný Petrův mikrobus VW, obě auta zabrzdila, couvla k sobě, rodiče se s ním a s Alenou pozdravili a všichni jsme pokračovali dál, my k nám do Tvrdoslavi a oni k nim do Velenov. Banální setkání, a uvízlo v paměti navěky.

Petra jsem měl moc rád, vždycky se smál a fór stíhal fór, a když chtěl o něčem říct, že je to šílenost nebo blbina, řekl, že „to je pachalýza“, protože ráčkoval a protože to většinou fakt byla paralýza. Na všech mejdanech se dřív nebo pozdějc chopil „kytáchy“ a spustil  „Niagáchu“, jindy nějakou jinou trampskou klasiku a většinou tyhle zpěvy končívaly kánonem, jak „červená se line záře, óhéééň, óhééééň, hřeje ruce, barví tváře“, to už často s doprovodem maminčiny harmoniky, která se taky nikdy nenechávala dlouho přemlouvat. Ani se toho moc nevypilo, rozhodně míň než při sešlostech tátových bratří, ale o tom jindy. Rozhodně se hodně mluvilo o výstavách a o malířích, o graficích, o lidech kolem keramické a sochařské hlíny, Petr chodil na AVU, táta na UMPRUM, Petrova životní partnerka Alena Antonová stejně jako moje maminka studovaly u Filly, spolu s Válovkami nebo Adrianou Šimotovou. Furt bylo co rozebírat, a byly to ty debaty o tvarech a barvách, směrech a stylech, z nichž si sice nepamatuju ani slovo, ale které rozhodně měly vliv na spoustu věcí, které jsem kdy udělal. A Petr byl vždycky nejhlasitější… a přesto z téhle party byl prvním, kdo zmlkl navždy. 


Úplně ho vidím, v montérkách a tílku, zapatlaného od sádry, často s lahváčem někde poblíž, hřmotná postava sochaře tak, jak by si člověk sochaře asi představoval: chlap, co zvedne metrákovej šutr, s duší jemnou tak, že dokáže vdechnout život holubici z betonu, usazené na hřbetě Eviny ruky a časem odletělé kamsi daleko, setkat se tam se svým stvořitelem. A v maličké chaloupce ve Velenovech, s mrňavou kuchyňkou, kde to vonělo turkem, a s půdou mnohem větší než jak vypadala zvenčí, plnou suvenýrů z cest, darů přátel a Aleniných grafik, chvilku po třech schodech nahoru a chvilku po dvou níž, se spoustou zákoutí a prostůrků pro chvilku samoty. A všude Petrův hlas a elán, drnčení jeho „chh“ jak řechtačky někde kolem , odkud pocházel. 
Ani nevím, proč jsem se o něm tak najednou tolik rozepsal. Jo, už vím. Jsem na chalupě, támhle se v trávě rozpadá jeho socha a já měl Petra rád.


Naše sousedka, paní Šuldesová, považovala sochu za Legionáře, ty kamínky měla za epolety.

1 komentář:

  1. Milý Pavle, brouzdám po internetu s názvem Velenovy a tu najednou zahlédnu Petrovu sochu. Váš text mě tak nějak přenesl do doby, kdy jsme do chaloupky jezdili ještě s ním. Na to jak bylo vždycky veselo, stále se něco tvořilo - hlavně chaloupka se opečovávala, bylo plno návštěv. Nebo byl Petr ve svém ateliéru a tvořil. Byla jsem ještě tenkrát malá a večer v kuchyni, když se popíjelo a zpívalo, jsem nemohla být, vždy jsem musela jít spát.Když nyní procházím zahradou a vidím jeho sochy, vždy je tam tak nějak s námi. Díky za tento krásný článek, který mě vrátil do chaloupky se starou krásnou pecí....Lucka Dřevová (Antonová), neteř Alenky

    OdpovědětVymazat