26. října 2012

Apple vs. Samsung: Boj o milimetry!


Naivka by si mohl myslet, že technosvět si oddychl, protože iPad Mini je od středečního odpoledne (páni! to už je to fakt tak dávno?) konečně na světě. 
Ale ouha, zatímco kulisáci divadla California na 345. jižní první ulici v San José uklízejí na sobotní modlitbu Eida Ul Adhy, cupertinští vývojáři a inženýři (sinus, kosinus, deskriptiva / kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá) dokončují 4D modeláž příštího přelomového produktu jablečného světa: iPidi. 
Technologové na obou stranách Pacifiku si totiž již nějaký čas uvědomují, že na trhu chybí telefon s funkcemi tabletu, resp. tablet s funkcemi telefonu, něco jako tablefon nebo teleblet. 
Současný souboj Titánů na telefonokomunikačním poli se vyznačuje jasně definovanými strategiemi: zatímco Samsung své telefony Galaxy úhlopříčně stále zvětšuje – zhruba kolem Tří králů telefony přerostou tablety Note – a za necelý rok si bude zákazník s sebou moci nosit celou telefonní budku GalaxyMaxy, Apple naopak své tablety zmenšuje; zhruba kolem Nového roku splynou iPad a iPhone rozměrově v jeden produkt a Apple rád by zmíněný samsunčí projekt o pár dní předběhl svým segmentárním midi modelem, jeho název je víc než výmluvný: iPidi Minus. Jeho midipidimalita se projeví zejména v tom, že všechna telefonní čísla budou mít minusovou hodnotu, což znamená, že například mně budete moci volat pouze na číslo začínající národním kódem ve tvaru -420. 
Kdysi jsem začínal jako dopisovatel renomovaného serveru Futurum.cz, který přinesl nejednu zásadní novinku ze světa komunikačních technologií (mj. iPoooh, iPad4), fyziky (E=mp3, Free-Fi) nebo fyziologie (Homo Curvus). Dnes abych se už pomalu bál kouknout se do dlaně, jestli mi v ní nestárne nějaká převratná novinka z příštího týdne; zatím ne, mám v ní jen jednu tabletu mini (rozdíl mezi tabletami je patrný z fotografie: plato je s tabletami 1. generace, a to malé vlevo je budoucí tableta pidi).
À propos – nemáte někdy pocit, že občas je třeba si vymyslet i nějakou ptákovinu, aby člověk nepřišel se svou informací jak s křížkem po funuse?
Příště: pokud mohu věřit všemu, co mi z Applových dílen můj známý John Smith zatelefonuje, těšte se na zprávu o konceptu McMac! 

Psáno pro Reflex à propos.


19. října 2012

Dolejš už to nejde!


Jen co jste se probrali z absťáku způsobeného nedostatkem samohonky a v nově okolkovaných čutorách utopili rozum, zvládli jste během jednoho víkendu poslat tuhle zemi zase o pár desítek let zpátky, přebarvit blednoucí modrý nátěr krvavě červeným s prosvítající oranžovou… ani ne měsíc nedobrovolné střízlivosti a v palicích máte zas vymeteno.

Cože, vy se v tom odstavci nepoznáváte? Mluvím přece k vám, k zastydlým alkoholikům bez rozumu, kterým je putna, co je psáno na etiketách stejně nesrozumitelných jako vaše rozumování těsně před zavíračkou u vás v nálevně, k vám, voličům komunistů a všech dalších prozřelých pademokratů s frňákem rudým od věčného nasávání čehokoli a s myšlením stejně rudým ze závisti a z potlačované zloby nad vlastní neschopností čehokoli poctivě dosáhnout.
K vám mluvím, protože kdo jiný než pitomec jako vy je schopen naházet jak vidlemi hnůj za hlavu všechen rozum, vkus a víru? 
Radši oslepnete, než byste za střízliva byli s to pochopit, že některá svinstva měla být už dávno zakompostována, zahrabána v rohu zahrady, která po mnoha letech zase začínala být sadem víc než džunglí, a jediné, nač se z ní těšíte, je nejspíš každoroční sklizeň bezpracně zplanělých švestek na nekolkovanou pálenku, do chvíle, než zanedbávanou zahradu pohltí bolševník a vy se začnete zas rozhlížet, do které cizí zahrady byste zase vlezli. 
Přes všechnu zrůdnou rudost posledních dvou víkendů budou oba patřit k těm nejčernějším posledních let. Notoričtí lháři a závistivci nám připomenou, co pro ně vždycky znamenaly pravda a láska…


Zounds! Bledé tváře jsou nepoučitelné. Ufff!


Doba od těch časů utekla nejen kroky Mílovými (opakuji se vědomě, ale nikdo ještě vážně nedocenil, jak skutečně dlouhými kroky Míla chodí, fakt!), ale také oč menšími pro člověka, o to většími pro lidstvo (bohužel), ba co víc, i mnoha pokroky (a sem tam holt i poněkud křivými Kroky Františka Janečka). 
Ale ať si doba kráčí jak chce rychle, pravdy zůstávají stejné, zásady se zásadně nemění, dobro má stále svých šest strun a nejen v pohádkách vítězí nad žezlem ve většině jeho podob. I když – s konci toho minulého i tohoto aktuálního týdne se ukazuje, jak snadno nad lží a nenávistí může zvítězit lež ještě větší a cháska k tomu. 
Oněmi časy myslím věky, kdy prériemi kočovali rudoši (dnes koučují premiéry a jiné pohlaváry), snadno uplatitelní ohnivou vodou (dnes na ni lákají své žíznivé voliče, dosud sice chlastem neosleplé, ale i tak evidentně nevidoucí), a kdy bledé tváře byly ještě přirozeně ostražité a nedůvěřivé (to je vlastní i dnešním pistolníkům) o to víc, oč méně dbali na slušnost (i to jim vydrželo) a demokracii, jakkoli se ji šerifové v těch letech snažili deklarovat (marně tehdy jako letos) nejstarší ústavou bílého světa (ten rudý vždy sázel víc na zásah šípem nebo sekerou). 
Vinnetou (něco jako reformní rudoch) věděl, proč kromě Kiowů (Tangua by dnes byl skvělým kandidátem sociálních demokratů) nevěřit zejména Komančům: Lstivý Had, který si své válečnické jméno jistě nevydobyl asertivitou a pochopením, usiloval v duchu odkazu svého děda Černého mustanga o Vinnetouův život stejně jako o život Vinnetouova bílého bratra Oldřicha Šetrného (emigranta z Drážďan v budoucí NDR). 
Současní Komančové jsou stejně lstiví jako jejich předkové (a stejní budou i jejich zadkové), stejně nepřátelští vůči civilizaci a civilizovanosti (lidská práva polní tráva), a přesto se stále najde dost bledých tváří, které jim naletí a nechají se od nich skalpovat (např. Methanol-akva to přece uměl hnát na ostří nože víc než dobře). 
Ti, kteří kdy byli s to zahnat Komanče do věčných lovišť, se většinou nakonec stali stejně jejich oběťmi: Hawkinsovo optimistické „Hihihi!“ již dávno není slyšet, protože Sam byl rudochy (v rámci procesu; a neplést prosím s procesím!) mučen nikoli u kůlu a popraven pod jménem některého ze slavných generálů, verše saského myslivce Heliogabaluse Morfea Edwarda Frankeho zvaného Hobble Frank byly proletářsky překokrhány a tyče Llana Estacada v péči Helmersova chráněnce Bloody Foxe rozmetány revolučními větry, Vinnetou odešel za Mannitouem dřív, než stačil být navržen na Nobelovu cenu za mír, a Old Shatterhand se k stáru zamiloval do dětí a zemřel jako pedofilozof. 
Jen ti zdejší Komančové jsou, zdá se, nesmrtelní...
Santera s Rattlerem na vás, šmejdi! Howgh!

Psáno pro Reflex a pro klid duše.

Tenhle můj plakát z roku 2006 bude aktuální i za sto let, zdá se...

12. října 2012

Chybím sám sobě.


Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já. 



Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99 % fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost.
Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna vybledlá černobílá fotografie má milionkrát vyšší hodnotu než tisícovka aktuálních snímků z posledního roku... protože na ní je ksicht, který znám. Nevyretušovaný, automatickými filtry nezkorigovaný, upřímný a skutečný. A to i tehdy, když vypnou proud nebo umře baterie v iPadu nebo noťasu. Čím dál tím víc sám sobě chybím.
Vím, že jsem udělal tisíce krásných snímků svých blízkých, dceru na koních, syna v Dánsku, ženu na podzim, v zimě i zjara a rodiče v jejich sedmdesáti i osmdesáti letech, ale i při vší své pečlivosti nikdy nebudu mít důvod kterýkoli z nich dohledat a kamkoli jej zařadit. Série dojemných rodinných alb skončila číslem 26 dne, kdy jsem domů nadšeně přinesl náš první digitální foťák; od toho dne také pomalu zmizely z našeho života chvíle, kdy se nad albem umíme dojmout nostalgií za okamžikem na kuse lesklého papíru. 

Když tuhle Cukrberg ohlásil miliardu uživatelů svého facebooku, jednou ze zajímavých statistických položek bylo i 265 000 000 000 (slovy: dvěstěšedesátpětmiliard) sdílených fotografií. To už je docela slušné fotoalbum, v němž by se na každého obyvatele planety dostalo kolem osmatřiceti fotek. Na jednu stranu zaplaťpámbu, že nebyly realizovány klasickou cestou vyvoláním nebo tiskem, na stranu druhou bohužel pár dní po jejich vyvěšení na zeď už žádnou z nich nikdo víckrát neuvidí. 
I při znalosti abecedy v kombinacích liter jako JPG, GIF, PNG, TIF i TIFF, ICO, EXIF, WMF, BMP, EMF, PCD, PSD, TGA, MSP, PCT a kýho čerta jakých dalších se stále jen jedná o skrumáž čehosi, co se prý jmenuje binární forma. Jako laik mám zafixováno, že jsou to jen jedničky a nuly, a já mám rád písmena a slova a celé věty, myšlenku vyjádřenou srozumitelnou vzpomínkou. Nuly a jedničky budou čím dál tím víc jen nulami, až i z poslední nuly se stane pouhá rozplynula.
Jako každý, i já zanáším kdejakou volnou skulinku v mega~ či gigabytech ve svém počítači i ve virtuálním prostoru desítkami a stovkami zbytečných obrázků, vzniklých i zaniklých téměř stejně rychle, od Cukrbergova oznámení jsem jenom na facebook uklidil skoro padesát barevných čtverečků a obdélníčků, na které se nejspíš už nikdy cíleně nekouknu. Troufám si tvrdit, že jsme se tou jeho přemírou v obraze ztratili a že často nevíme, zda ještě v něm jsme či zda už naše jedinečnost nepominula. 
Chybíme-li sami sobě, pak nejsme tam, kde bychom být měli, třeba ve fotoalbech svých dětí. 

Psáno pro Reflex a pro nic za nic.


8. října 2012

Poslední hřib...


... stejně jako jsou Poslední kabriolet, Poslední mohykán, Poslední výstřel, poslední sezóna Michaela Schumachera nebo Luboš Poslední. Stejně jako všichni a všechno tito a toto je při své definitivě pouze předposledkem, znamením budoucího konce. 
Vlevo oběť s úsměvem zločince, vpravo budoucí koření života.
Když jsme s Danielou přijeli v pátek po poledni do Tvrdoslavi, byl akorát tak čas i nálada jít se projít, užít si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Jen tak, po cestě a pak loukou vzhůru, a kousek lesem, ale po silnici. A pak najednou – hele, houba. No tak jo, tak ji vezmem, řekli jsme si, a jestli ještě něco najdem, uděláme si smaženici. Pár kousků jsme pak ještě sebrali, proti původnímu záměru jsme i s cesty sešli, do letitých nalezišť jsme zabrousili, čistě z nostalgie. A když bylo načase otočit a jít domů, krčil se tam, připravenej pro objev, letošní poslední hřib. Parádní kus, zdravej jak řípa, dalo by se říct, kdyby byla řípa symbolem skutečného zdraví, jakože nevím, proč by měla být. Na závěr prostě to nejlepší. Cestou domů sice ještě pár deka masa chudých v plátěné tašce přibylo, ale to už byly jen ty kapky, které spadnou po každé průtrži, aby se neřeklo. 
Kolik? 300 let? 400?
Úžas z mystické lípy u cesty způsobil, že jsme si všimli malinkých štítků na kmeni každé další, kterou jsme minuli, a jasně že první, co nás napadlo jako důvod, bylo nebezpečí, že je pokácí. Snad ne, proboha, i když tady už bohužel ani tenhle lament nepomáhá. Nevíte někdo, co mohou znamenat?

V sobotu od rána jsem počítal s tím, že chci někam běžet, jen jsem nevěděl, jak to navlíct, abych nebyl za sobce. Takže jsem vymyslel napřed společnou vycházku krajem nad Keply, kde jsem v červenci bicykloval, a modlil jsem se, abychom se vrátili tak, aby bylo bylo lze i po obědě a nutném relaxu dostatečně včas vyběhnout na naplánovanou trasu k Čachrovu a přes Kunkovice a Nemilkov okruhem domů. 
Bylo tam nádherně! Zvolili jsme kratší trasu přes bývalou Zhůř a kolem mokřadů, slunce pralo z modré oblohy, na pláních fičelo, v lesích bylo tak akorát a cesta byla upravená a lehce schůdná. V místě bývalé obce Zhůří, kde pamětníci (asi správně tušíme, že víc z Německa než ti místní) postavili na památku obce (vystřílené a vybombardované československým lidově-demokratickým vojskem bránícím západní okruh formou cvičného vojenského újezda) kapličku a učinili z místa příjemnou odpočinkovou zónu na křižovatce několika turistických a cyklistických tras, jsme objevili námi dosud nepoznanou krásu šumavského předhůří, a já navíc zatoužil se sem odpoledne vrátit a proběhnout si to (ale nevyšlo to). Určitě nebude od věci sem třeba příští rok vytáhnout zacyklené přátele a tuhle nádheru s nimi objet. 
Pláně nad bývalou Zhůří, u bývalé sklářské Hutě
Po celou dobu jsme sporadicky potkávali tu norské chodce, tu partičku na kolech nebo jen pěší kolegy, a mě se vždycky zmocní nesmírná potřeba se s nimi o ten zážitek podělit, nechat si od nich odkývat souhlas s mým nadšením, a tajně věřit, že se ještě někdy potkáme, jako staří známí z jednoho pěkného výletu, spojeného s nějakým dobrovolným výkonem, klidně vypoceným a s posledním dechem, jak to znám z běhu, o to lepším a zaslouženě pochváleným. A to je ta věc, která mně při rodinných výletnických aktivitách bytostně chybí; žena je proti výkonu spojenému s jakoukoli dávkou vyčerpání, navíc považuje kolo pouze za dopravní prostředek a všechna ta euforie z bajkaření jde zcela mimo ni, a to i ta moje, takže já si jakýkoliv „nezdravý“ výkon v rodinném programu tak nějak vynucuju, nejlíp je když běhám tehdy, když ostatní buď spí, nebo mají na práci něco důležitějšího než je společně trávený čas, a nebo když jsem doma dočasně sám. Na tom, jestli to vnímám realisticky nebo jestli si sugeruju stav mimo realitu, se nikdy neshodneme.
V místě bývalého Zhůří je i tohle poutní místo.
V jednom místě, kousek od bývalého vojenského řídícího střediska (který bych hned bral jako chalupu, fakt, nádherný místo, a nakonec ani ten barák nebyl tak úplně blbej, a z vlastního velína by byl přepychový ateliér s úžasným světlem), jsme si nebyli jisti trasou po modré značce, Daniela šla vlevo, já vpravo, a hledali jsme nátěr na kmeni. Ona šla líp, a jak jsem se k ní vydal, málem jsem zakopl o tři ohromné (obrovské!!!) kŕemenáče; v tašce jsem je pak nesl a vážily asi metrák (však je to taky olova, v takové houbě, zvlášť z vojenského cvičiště). 
Potáceli jsme se takhle tou trasou víc jak dvě hodiny, proto nás překvapilo, že jsme ušli jen šest kiláků (garmin); i tak jsme ledva pletli nohama a já tušil, že sem se dneska nejspíš nevrátím, pokud vůbec budu ještě s to se hejbat. Navíc se lehce zatáhlo a vítr zesílil, a pláně ztratily tu původní slunečně hřejivou atmosféru. Ale okruh to byl nádherný, na to kolo příští rok se sem už teď těším.  
Doma jsme si z křemenáčů a včerejších úlovků udělali smaženici, která zapitá krušovickým ležákem byla dobrým základem běžet kamkoli, protože co si jednou umanu, to nevzdám (třeba ten ŠUTR nebo maratón příští rok, sice jsem se ještě nezaregistroval, ale jak to jednou v tý hlavě začne vrtat, už to je jako by to tam bylo přivrtané). Trávení jsem vyplnil převlekem a hledáním ideální trasy, kterou jsem pak stejně brzo opustil. 
Je-li libo benzín v Kunkovicích?
Kopec nad Rajské jsem tradičně svižně vyšel, a stejně svižně jsem se rozběhl v Čachrovu, i proto, že na silnici se k odpočinku rozvalilo stádo mladých bejčků, auta se jimi proplétala a já za jedním z nich rychle taky. V Čachrově jsem se nechal zlákat zelenou trasou a dobře jsem udělal, do Kunkovic jsem se dostal krásným lesem a z lepší strany než jsem původně zamýšlel po silnici přes Hejdry. Tady jsem si pokecal se dvěma babkama, které pečují o roubenku „svého bretre, které ji chce prodét“ (říkaly).
Jakmile jsem vytáhl foťák, musely to babky uklidit, abych si snad nemyslel...

Pod Chotěšovem
Odtud byl už jen kopeček nad Dobřemilice a pak už jen dolů k Chotěšovu. Před ním jsem ještě ve břehu zahlédl obřího křemenáče, ale nechal jsem ho tam, jen jsem si jej vyfotil s mýma brejlema na jeho klobouku. Potom dolů do vsi a z ní vlevo k Nemilkovu, ani ne kilák, kolem ruiny druhdy jistě nádherného zámečku, než ho Hnědočeši vybydleleli a místní si pak skororozebrali. Skrz Nemilkov a s kopce dolů, k chalupě. Vydalo to na 12,25 kiláku, hodina čtyřicet je sice mizérie, ale hezkou krajinou. 

Nakonec to bylo určitě hezčí než kdybych se vrátil k bývalé Huti a do Zhůří (nikdy není tak zle, aby nemohlo být Zhůře), a příště to bude zase o chlup lepší. Podobných tras je tu habaděj, jen je objevit. Zdravé nohy (klepu na dřevo!) ať už v keckách, nebo v pedálech mi to umožňujou líp než nejčistší okna toho nejterénnovatějšího off-roadu, kéž se ještě dlouho nezmrzačím. Chyběly by mi ten pohyb a radost z něj.
Honza Dufek avizoval, že dnešek měl být posledním nejhezčím dnem léta. Vypadá to, že to vyšlo, protože teď je noc a venku pomalu, ale jistě začíná pršet.
Tak tohle všechno byl tedy ten letošní poslední hřib. (Zatím.)
Největší křemenáč letošního léta. Nechal jsem ho tam, slušelo mu to.
To uprostřed jsou Velhartice a já zrovna sbíhám krpál k Nemilkovu...
... k tomuhle bývalému zámku, v nejlepších časech v držení rodiny Schreinerů.





5. října 2012

Nejen logo nejen České nejen televize


Ledva přestala českému národu chybět kořalka, začalo jí přebývat logo České televize, se kterým se od posledního pondělka můžeme setkávat v levém horním rohu našich obrazovek. Jeho vlastně již dávná existence opět rozehřála chladnoucí hlavy českých Všeználků a rozproudila debatu o dalším zásadním problému.

Shodou okolností je tento sloupek mým devětaosmdesátým, včetně víc jak předchozího přispívání na Futurum.cz. Proč to uvádím – jedním z prvních profesionálních počinů Aleše Najbrta byl sametově revoluční plakát 89, resp. 68, banální reminiscence graficky perfektně zpracovaná. Logo pro Českou televizi můžeme považovat za podobnou reminiscenci: ať je otočíte vpravo nebo vlevo, pořád to jsou tytéž závorky. 
Je jasné, že ať už by bylo realizováno logo pro ČT jakékoli – nebo jakýkoli počin tohoto kalibru a ceny –, vždy by vzbudilo vášnivou debatu, a jak už to bývá, o to vášnivější, oč hloupější a naivnější debatéři by se jí účastnili. Víme všichni, že ti nejuhulákanější jsou zpravidla i duchem nejprostší, amatéři, laici a závistivci, kterým nikdo nikdy nebránil udělat něco lepšího a kvalitnějšího, a je proto s podivem, jakou váhu takové debaty mezi lidem mají. 
Čistě hypoteticky – kdyby před týdnem neexistovala firma jménem Coca-Cola, kdyby včera vznikla a kdyby dnes grafický designer na kterékoli i z nejvyšších úrovní místní branže nakreslil logo s ocásky a kudrlinkami, s profláklou červenou a s jakousi hloupou vlnkou, rozcupovali by ho jak marketingoví šéfové čerstvé firmy, tak i všichni místní autoři nejlepších komentářů a vůbec všech deset milionů grafiků v této zemi na cucky a on by se ocitl na pranýři vedle autorů vysmívaných značek pro ČT, ČR nebo ZOO. A to pouze proto, že by se pod tou nestylovou kaligrafií neskrývaly roky (jedno a půl století) nabízená orosená štíhlá flaška, ledová pochoutka všech generací, v krku šimrající balónem bublinek, kterou spláchla své sportovní úspěchy i prohry, vyprodaná i poloprázdná turné, vítězné či propadlé volby a první kroky na Měsíci stejně jako poslední kroky životem nejedna celebrální generace téhle planety. Možná není na místě začít předchozí souvětí trojslovím „a to pouze“, protože tato tři slova v sobě nesou vše, co činí logo Coca-Coly tím, co všichni vnímáme jako jeho kvalitu – tedy hodnotu brandu, hodnotu pojmu a všech pocitů s ním se pojících – chuť, vůni, vzpomínky, sny, Santa Mráze...
První prezentace přinesla spoustu nápadů...

Je dnes už taková doba, že každý, kdo se cítí být nepoznán v davu, se chce vydělit samostatnou identifikací. Místní subjekty tento komplex řeší skrýváním se za další a další loga, pikto- a kryptogramy a symboly, zatímco tam, kde jsou dál úplně ve všem, je už trendem posilování brandu – tedy obsahu před formou –, nahrazování barevně a tvarově rozjásaných nesmyslů obsahově logičtější legendou. Nám to také jednou dojde, ale do té doby se budeme schovávat za obrázky a iluze. 
Nebylo by na tom nic tak k uvažování, kdybychom těmito výtvarnými vizuálně a komunikačně jednotícími systémy paradoxně nekomplikovali sami sobě orientaci ve složitém prostoru vlastního bytí. Bývaly doby, kdy k náznaku pohybu stačila navigace jednoduchou šipkou vpravo, vlevo, rovně, zpátky. Jen v jednu chvíli kdosi chtěl mít tu svoji šipku jinou než ji mají ti ostatní. Od té chvíle vznikly tisíce variant šipky, a mnohé z nich zcela potlačují pradůvod svého vzniku. Každé trochu dopracované písmo obsahuje svoji sadu piktogramů, své šipky. A denně vznikají nové varianty a nová řešení, výsledkem jichž je dezorientace uživatele, který se chce jen vydat tím správným směrem.

Kdo mě zná, ví, že jsem odpůrcem log na všechno, co se nehýbá, televize nebo města nevyjímaje. Neznám zadání od ČT pro Najbrtovo studio, a neznám ani peripetie, kterými vývoj loga prošel. Líbí-nelíbí možná funguje na facebooku, v byznysu je to funguje-nefunguje. A to se ukáže až za rok, za dva. 
Ale to už dav bude dávno hulákat kvůli jiné pitomosti.

Psáno pro Reflex a pro klid duše.
... z nichž po dvacáté deváté prezentaci vzešla finální, tolik diskutovaná podoba.