29. prosince 2010

Jako by žádný pf2011 ani nebylo...


Považujme tuhle kapitolu za uzavřenou. Novoročenky (ano, to, co jsem rozesílal, byly moje novoročenky) jsou už dávno rozeslány a rozdány, a protože po zkušenostech z předchozích let nepředpokládám zásadní zvrat, mohu bilancovat.
Mnozí adresáti to, co dostali, nepochopili. Nepochopili, že i přes hrozbu její absence mou novoročenku nakonec dostali. Nedošlo jim (narozdíl od mého dopisu), že bych neposílal oznámení, že nic nepošlu. A proto se na mě mračí, potkáme-li se, proto mně tu svou nepošlou, když jsem tak lakomej.
Popravdě řečeno, tak daleko jsem to nedomýšlel. Stačilo mi pomyšlení na vše, co se odehraje, až obálka najde svého adresáta.
Proces realizace novoročenky – jakkoli je vše od chvíle, kdy si ten balík přivleču z tiskárny, jedním nádherně dlouhým a milým rituálem, končícím napěchováním jednoho či více oranžových kastlíků –, není nejdůležitější. Nevím, jestli tenhle pocit znáte, ale já se přímo tetelím blahem při pomyšlení na okamžik, kdy ten který adresát mou obálku najde mezi ostatníma, koukne na své jméno, pak na odesílatele, zamává s ní, co kdyby tam bylo něco sypkýho, promne ji, pak roztrhne a nedůvěřivě se seznamuje s obsahem. V tu chvíli si přeju být u toho, neviditelnej, prožít si ten okamžik s ním. Culit se nad nechápavým pohledem, nad nedůvěřivou konzumací sdělení, sledovat rozpačitý zkoumání, jestli v obálce neuvízlo něco podstatnějšího. Zažít to rozčarování, ten okamžik bezradnosti, je-li či není obětí své či mé blbosti.
Je to stejné, jako si režisér divadelního kusu představuje tu smích, tu úlek, jako když si klaun plánuje nádech po té, co by si diváci mohli utírat smíchem uslzený oči. Je to stejný, jako když něco uklohníte a vidíte, že jim to chutná. Komu, ptáte se? No přece těm, který máte rádi. Těm, na který si s koncem roku – v mém případě – zase tak jako tak vzpomenu.

P.s. Pár hezkých jsem ale dostal... ale to až příště.

20. prosince 2010

Letos žádná pf2011 nebude!


Tak už je to zase tady!
Jeden z mých nejkrásnějších a nejmilejších rituálů, jimiž si pestřím život už přesně čtyřiatřicet let! Chvíle, který si dokážu užít a kdy jsem šťastnej. Chvíle, během nichž jsou pro mě skutečně vánoce, ať už za dveřmi, nebo už za dveřmi (totéž není vždycky totéž). Dobrovolně se unavuju stereotypní prací: dvěstě podpisů, pěkně tužkou a naknop... jednou ohnout, podruhý a potřetí, a takhle zase všech dvěstě, a ten papír vždycky tak příjemně zašustí... otevřít obálku, zašoupnout, překlopit chlopeň, šlinc prstama zprostřed do stran, osm paklíků po pětadvaceti... podle připraveného seznamu dvě sta nejvěrnějších jmen a jen o pár desítek méně adres... vysychající a hlavně nezdravý lízing známek, i letos bez pana prezidenta, s vánočním motivem, bez mála... no, však víte už, kolik.
Ta hromádka napěchovaných obálek, gramáží papíru a obálky včetně známky a inkoustu jen taktak pod dvacet gramů, vypadá úctyhodně a nechtěl bych být sám sobě pošťákem. Teď už zbejvá jen obejít několik kastlíků v okolí a rozestrkat to do nich, to proto, aby když by se některý z vybíračů šprajcnul a rozhodl se s tím vším netahat (což se mně za bolševika párkrát stalo), tak aby aspoň něco došlo cíle.
A pak už jen budu čekat na dopisy od svých adresátů, samozřejmě v duchu posledních let zbytečně. Už jsem si zvykl, že nikdo nereaguje, že většina grafiků, kolegů a přátel se totálně zfamfrněla do pohodlnějších předvolených e-mailových frází a do jeste hloupejsich neuprimnych smsek, tak proč bych měl být jediný, kdo tyhle proštěstí ještě spiklenecky vymejšlí, pošetile je tiskne a naivně rozesílá?
A proto letos žádná pf2011 nebude!


14. prosince 2010

Hračka


Koupil jsem si věc, bez níž jsem si další život mohl jen stěží představit. Hračku, která vyplní ty chvilky, kdy mě ostatní hračky už neinspirujou. A pyšně si ji vezu metrem domů.
A na Staroměstský přistoupil chlap. Něco mezi mnou a kmetem, sedmdesát? To není podstatný. Jde o to, co je asi zač. Nic okouzlujícího, ani nic odpudivýho. Dbá na sebe v rámci možností. A to je to, co mě zaháklo. Jeho možnosti jsou jinde než ty moje, a třeba je mnohem pracovitější než já, a nejpíš toho oddřel víc než já kdy dokážu jen vymyslet. A o existenci hraček typu tý mý nemá ani páru, protože nemá na hraní čas ani myšlenky. Soustředěně se drží tyče, jako by měl pocit, že pustit se by znamenalo věčný prokletí. Civí kamsi až k Blaníku a rád by byl rytířem, kdyby. Ne, není nalitej, není to bezdomovec a beznadějec. Jede najisto a má kam dojít, a snad se tam i těší, nevypadá nespokojeně nebo smutně. Je, a bere to tak.
Je mi najednou trapně, protože cena tý mý hračky by pro něj znamenala jídlo na pár tejdnů, a dost možná i nějakou tu flašku, kdyby bylo s kým si ťuknout. A mně ten pitomej iPad v tašce na klíně připadá najednou děsně těžkej. Asi tak těžkej jako život, kterej bez hraček žije tenhle chlap.

6. prosince 2010

Lennon-sens


Ve speciálu Reflexu při vší svý důslednosti napsali, že Lennon byl v roce 1991 pomrtně oceněn... a mně došlo, jak dávno jsou některý chvíle ze včerejška.
No jo. třicet let už to je. Já si na ten den pamatuju docela přesně. Bylo úterý 9. prosince a my měli tělák v hale smíchovský Tatrovky, stáli jsme nastoupení nejspíš k rozcvičce, proti nám tělocvikář Kříček. Vedle mě stál sochař Vláďa Krninský, a ten mi zašeptal dvě slova, který jsou pro mě od tý chvíle jak synonymem hlouposti umprumáckých tělocviků, tak stejně okamžikem pochopení, že i na umělce je možný střílet: „Zabili Lennona.“



Lennon byl pro mě tím, čím pro ostatní Beatles. Vlasatec s brejličkama. Začátkem sedmdesátých let jsem čas od času nosil do školy na hudebku sjetou desku Imagine, první elpíčko, který nevyšlo v Supraphonu ani v Pantonu a na kterým nebyli ani Zelenáči, ani Plavci, a kterou nám pak jakási osvícená učitelka dovolila poslouchat, stejně jako další desky Beatles, který nosila Jitka Lauerová, a stejně jako můj singl s My Bonnie (Cry / All Saints / Why) a Tony Sheridanem, který je zmiňován jako impuls pro Briana Epsteina, aby se o Beatles začal zajímat ne jako obchodník s deskama, ale jako jejich budoucí impresário. (Na nabídku zapůjčení prvního singlu Beatles na výstavu Beatlemánie v muzeu hudby nikdo z organizátorů výstavy nereagoval...).
Když jsem byl loni touhle dobou s kolegou Slejškou v New Yorku, jedním z bodů našeho programu byla i natěšená přítomnost při tradičním session na Strawberry Fields v Central Parku, přes ulici od Dakoty. Byl jsem ale zklamanej, na tom plácku se (asi i zimou) tlačila snad stovka nostalgiků, kteří hulákali, že všechno co potřebujem, je láska, že včera a že všichni dáváme šanci míru, prostě taková normální merenda jak Na Slamníku. Před Dakotou stál jen prokřehlej portýr, a jestli tam někdo zapálil svíčku, tak ji vítr hned sfoukl... zkrátka vlastně nic. Jasně, bylo to teprve 39 let, nic kulatýho, ale v té nule na konci to snad nevězí.
New York si Lennona tak nějak přivlastnil. Kopie trika bez rukávů s černým límečkem a nápisem NYC na hrudi patří mezi nejkupovanější suvenýry, a v nedávno otevřený expozici v Rokenrolové síni slávy v Soho jsem si spontánně zabulel, sedíc mezi vietnamskýma veteránama na vozejčcích před jednou z projekcí. A filmík, v němž si Lennon kupuje u Tiffaniho hot-dog, patří k vrcholům toho odpoledne.
A za pár dní budou vánoce, a stejně jako rok co rok i letos bude znít New Yorkem Lennonovo vánoční přání přání: So very merry Christmas / And a happy New Year / Let's hope it's a good one / Without any fear..., což si překládám asi takhle: Tak šťastný a veselý / a novej rok též / kéž bychom neměli / strach stoupnout si vejš..., a já si to beru jako osobní poselství, protože mně vejšky moc dobře nedělají. Přeletem oceánu jsem se tehdy přehoup kamsi, kam jsem nikdy vlastně ani neměl namířeno.
Snad ta letošní sláva na Strawberry Fields bude větší pařenice. Snad zprávu o ní nějaký odborník nepomrví, a pokud ano, snad ne až do mrtě. Jináč by si zasloužil bejt předmrtně vyceněnej...