14. prosince 2010

Hračka


Koupil jsem si věc, bez níž jsem si další život mohl jen stěží představit. Hračku, která vyplní ty chvilky, kdy mě ostatní hračky už neinspirujou. A pyšně si ji vezu metrem domů.
A na Staroměstský přistoupil chlap. Něco mezi mnou a kmetem, sedmdesát? To není podstatný. Jde o to, co je asi zač. Nic okouzlujícího, ani nic odpudivýho. Dbá na sebe v rámci možností. A to je to, co mě zaháklo. Jeho možnosti jsou jinde než ty moje, a třeba je mnohem pracovitější než já, a nejpíš toho oddřel víc než já kdy dokážu jen vymyslet. A o existenci hraček typu tý mý nemá ani páru, protože nemá na hraní čas ani myšlenky. Soustředěně se drží tyče, jako by měl pocit, že pustit se by znamenalo věčný prokletí. Civí kamsi až k Blaníku a rád by byl rytířem, kdyby. Ne, není nalitej, není to bezdomovec a beznadějec. Jede najisto a má kam dojít, a snad se tam i těší, nevypadá nespokojeně nebo smutně. Je, a bere to tak.
Je mi najednou trapně, protože cena tý mý hračky by pro něj znamenala jídlo na pár tejdnů, a dost možná i nějakou tu flašku, kdyby bylo s kým si ťuknout. A mně ten pitomej iPad v tašce na klíně připadá najednou děsně těžkej. Asi tak těžkej jako život, kterej bez hraček žije tenhle chlap.

Žádné komentáře:

Okomentovat