29. prosince 2010

Jako by žádný pf2011 ani nebylo...


Považujme tuhle kapitolu za uzavřenou. Novoročenky (ano, to, co jsem rozesílal, byly moje novoročenky) jsou už dávno rozeslány a rozdány, a protože po zkušenostech z předchozích let nepředpokládám zásadní zvrat, mohu bilancovat.
Mnozí adresáti to, co dostali, nepochopili. Nepochopili, že i přes hrozbu její absence mou novoročenku nakonec dostali. Nedošlo jim (narozdíl od mého dopisu), že bych neposílal oznámení, že nic nepošlu. A proto se na mě mračí, potkáme-li se, proto mně tu svou nepošlou, když jsem tak lakomej.
Popravdě řečeno, tak daleko jsem to nedomýšlel. Stačilo mi pomyšlení na vše, co se odehraje, až obálka najde svého adresáta.
Proces realizace novoročenky – jakkoli je vše od chvíle, kdy si ten balík přivleču z tiskárny, jedním nádherně dlouhým a milým rituálem, končícím napěchováním jednoho či více oranžových kastlíků –, není nejdůležitější. Nevím, jestli tenhle pocit znáte, ale já se přímo tetelím blahem při pomyšlení na okamžik, kdy ten který adresát mou obálku najde mezi ostatníma, koukne na své jméno, pak na odesílatele, zamává s ní, co kdyby tam bylo něco sypkýho, promne ji, pak roztrhne a nedůvěřivě se seznamuje s obsahem. V tu chvíli si přeju být u toho, neviditelnej, prožít si ten okamžik s ním. Culit se nad nechápavým pohledem, nad nedůvěřivou konzumací sdělení, sledovat rozpačitý zkoumání, jestli v obálce neuvízlo něco podstatnějšího. Zažít to rozčarování, ten okamžik bezradnosti, je-li či není obětí své či mé blbosti.
Je to stejné, jako si režisér divadelního kusu představuje tu smích, tu úlek, jako když si klaun plánuje nádech po té, co by si diváci mohli utírat smíchem uslzený oči. Je to stejný, jako když něco uklohníte a vidíte, že jim to chutná. Komu, ptáte se? No přece těm, který máte rádi. Těm, na který si s koncem roku – v mém případě – zase tak jako tak vzpomenu.

P.s. Pár hezkých jsem ale dostal... ale to až příště.

Žádné komentáře:

Okomentovat