Pavel Beneš

Žena a fena, písek a voda, nebe a slunce… hele, vypadá to, jako že nosí, ale nenechte se mejlit, zatím fakt ne. I když jsem stál ve vodě dvacet metrů od břehu (ano, furt jdete a furt je vody nad kolena) a hodil jí to ještě dál, vždycky s tím vyběhne ven, na mým nebo Bářině ručníku se oklepe, nahází nám na věci pár hrstí písku, a zas hurá do vody. Ale je spokojená, a kvůli ní tu jsme. Měli jsme tu bejt do pondělí, ale nakonec odjedem zejtra odpo. A Bára objevila zahradnictví, kde všechno stojí zlomek toho co v Česku, takže Matylda se bude domů vracet v botanický zahradě. Jo a taky jsme si na parkomatu nepřečetli, že o víkendu se tu neplatí za parkování, a naházeli tam pár zlotejch, takže tu můžem parkovat až do pondělního poledne. Potom jsme se skvěle najedli s výhledem na hlavní pláž a na západ slunce, a pak už mi byla zima, protože jsem se odpoledne spálil (a to tak, že komplet všude, co jsem si během těch čtyř hodin na plným slunci nezakryl plavkama, rukou nebo Matyldou, která si mi

Pamatujete si tu fotku, když s tímhle kroužkem kolem krku blbla na Letný?  To bylo tehdy lajků… a dneska už je to puberťačka, která ho neúnavně nosí z moře, a přitom se nachlemtá slaný vody a má pak průjem, kterej se na pláži zahrne pískem, v parku trochu pohoní papírovým táckem spolu se sajrajtem, kterej tu je v trávě všude, a na chodníku holt jen nějak setře a zbytek se nechá na slunci, ať si nějak poradí. Jo, a dneska sama od sebe prošla celou ulici u nohy. Moře ji baví, my v moři ji bavíme víc a úplně nejvíc ji baví ležet a spát, pokud ji teda zrovna nezabaví něco úplně jinýho, třeba zapomenutá houska na stole jako právě teď.

Ano, Matylda v moři! Co jsem nedopřál Garpovi (a fakt mě to dodnes mrzí), to jsem se zfleku rozhodl udělat pro ni: našel jsem bydlení u moře co nejblíž Riegráku a vyrazili jsme (Kolobrzeg v Polsku, blíž nic není). Helejte, to bydlení v reálu nic moc (ale nesmím to kritizovat, aby nás taky pak nepohaněli), k pláži vzdušnou čarou sto metrů (ale je to vojenskej prostor, takže obejít to a je to skoro kilák), Matylda už stihla vyděsit nějakou Polku (která na ni zpod slunečníku dělala ňuňuňu a najednou ji měla v klíně a vztekle nám pak ukazovala dva flíčky na stehně, jakože asi vzteklina… prostě błba kobieta) a vedle v pokoji jsou taky turisti, což nás uklidnilo, protože když jsme přijeli, nikdo na nás nereagoval, ale dům byl otevřenej a jen za jedním oknem byla panenka, tak jsme si říkali, jestli třeba všechny nepovraždila a v noci se vrhne na nás (to ten Netflix). Teď si uděláme španělštinu a polštinu (já) a španělštinu, hebrejštinu a němčinu (Bára) a půjdem vyvenčit tu naši pestii.

… poránu mazlivá, furt provokuje, hrát by si chtěla, a když není po ruce, pardon – po hubě –, nějaká její hračka, vydrží mi donekonečna okusovat ruku a žužlat prsty, zvlášť když ji šimrám na patře nebo popotahuju za jazyk a nebo lechtám dásně. A pak se rozvalí na zádech a nechá si drbat „bšššíško“ a „pršššíčka“, a to jen drží, přední tlapky jakoby sepjatý, a očima mě sleduje, jestli náhodou nepolevuju v péči. Tohle všechno mě s Garpem nějak minulo… asi jak bydlel jako podzimní štěně od jara celej rok venku (domů jsme ho na noc brali až při minus třinácti, v boudě měl teplejc než my v baráku), jak jsme byli rodina a já si to užíval s dětma, dokud byly malý a chtěly, a se ženou, dokud chtěla, a taky ty rána v tom věku nebyly tak lenivý a muselo se vstávat do školy a do práce. Muselo mu to chybět… teď mě občas zamrzí, oč jsem ochudil jeho a hlavně sebe. Asi i proto tolik prožívám Matyldiny rozmary a toleruju všechno, co jsme se tenkrát snažili – protože jsme byli mladý a ambiciózní a sn