Je to prostě holka…

… poránu mazlivá, furt provokuje, hrát by si chtěla, a když není po ruce, pardon – po hubě –, nějaká její hračka, vydrží mi donekonečna okusovat ruku a žužlat prsty, zvlášť když ji šimrám na patře nebo popotahuju za jazyk a nebo lechtám dásně. A pak se rozvalí na zádech a nechá si drbat „bšššíško“ a „pršššíčka“, a to jen drží, přední tlapky jakoby sepjatý, a očima mě sleduje, jestli náhodou nepolevuju v péči.

Tohle všechno mě s Garpem nějak minulo… asi jak bydlel jako podzimní štěně od jara celej rok venku (domů jsme ho na noc brali až při minus třinácti, v boudě měl teplejc než my v baráku), jak jsme byli rodina a já si to užíval s dětma, dokud byly malý a chtěly, a se ženou, dokud chtěla, a taky ty rána v tom věku nebyly tak lenivý a muselo se vstávat do školy a do práce. Muselo mu to chybět… teď mě občas zamrzí, oč jsem ochudil jeho a hlavně sebe. Asi i proto tolik prožívám Matyldiny rozmary a toleruju všechno, co jsme se tenkrát snažili – protože jsme byli mladý a ambiciózní a snaživý – Garpa co nejrychlejc odnaučit, protože „tohle slušnej pejsek nedělá!“. Jenže ono je to právě naopak – slušnej pejsek dělá právě přesně tohle všecko, jinak by to nebyl správnej pejsek. Takže vedle nááádhernejch loužiček a hovínek (teď už venku, jakože ššššikovnej pejsek) a žužlání čehokoli, co není přilepený nebo přišroubovaný, si medím při olizování ksichtu (ale zavírám při tom oči a vtahuju rty) i okusování prstů, a když blbnem na podlaze a já si dám její hračku na hlavu nebo pod sebe a Matylda mi ťápne do tváře nebo zareje čumákem do špeků, sice to škrábne nebo zabolí, ale furt to stojí za její lásku, stejně jako jsem ji i za svou přísnost nebo netečnost dostával od Garpa.

Tuhle mi volala kamarádka kamaráda, 67 let, že měla celej život (v Americe, Anglii a Ghaně) kolem sebe minimálně tři labráky, ale to že měla domy a farmy a zahrady a teď že bydlí támhle v Chodský a labrák že jí chybí a že jestli by to ještě dala… tak jsem ji skoro hodinu ujišťoval, že dala a že ta psí absence (poslední z těch smeček jí umřel v lednu) už je fakt dlouhá (ta moje trvala devět let) a ať to už neprotahuje a že jí s Matyldou pomůžeme s venčením.

Ale teď už musím toho sepisování nechat, něco mi okusuje pod stolem botu a vůbec mu nevadí, že v ní mám svou starou nohu… a aby ne, už půl hodiny jsem se jí nevěnoval. Matyldě, nohu vem čert.