17. listopadu 2010

Někdy je dobrý bejt úplně namol.

Tak jsme si včera odbyli svou veřejnou premiéru. Před ní jsme byli nervózní jak před prvním tanečkem, a po ní rozjívený jako po maturitě. Před ní jsme doufali, že jí uděláme radost, a po ní jsme věděli, že se nám to povedlo.
Znáte to, ne? Jak čekáte dychtivě za rohem, abyste vybafli na někoho, koho máte rádi, a jak moc se těšíte, že se jako lekne. 
Včera U Zavěšenýho kafe slavila kamarádka Radka Ciglerová svou padesátku a pěveckej sbor NaMoll, jehož je členkou a k jehož založení přispěla nejedním panákem – protože nad nimi jsme se jednou stali pěvci –, pro ni nazkoušel vlastní verzi Schillerovy Ode au Freude na Beethovenovu melodii. 
Bylo to jako hra na schovávanou. Zapírali jsme před Radkou tajné zkoušky, tvářili jsme se dva měsíce nezúčastněně, včetně Radčina syna Matyáše, kterej byl důležitým článkem všech příprav. Potají jsme si broukali své party, namnoze marně se učili text nazpaměť, a pod taktovkou a pevnou rukou sbormistra Ondřeje Cutycha jsme se snažili sejít ve třech hlasech, které nám krásně rozepsal. 
Nevím jak ostatní, já vnímám zpěv po zpěvu stále silnějc svý potěšení z budoucího překvapení. A s každým odzpíváním našeho tenoristického partu cejtím, jak naše vůle udělat radost stoupá onou sakristií, kde zkoušíme, jak se tam nad náma převaluje a houstne a my ji vdechujem a zpívá se nám čím dál líp. A jak přes všechnu únavu celýho tejdne i tohohle nedělního večera bych zpíval a zkoušel dál a dýl, protože ta společná radost má smysl, na rozdíl od mnoha činností, který mě předtím stihnou unavit.
A to nevím, jak popsat úžasný pocity, když my tenoristi sedíme a proti nám se altkyně a sopranistky šplhají do jejich andělskejch vejšek, ani onu pýchu, kdy ony dřepí a my tam mručíme to svoje a holky nám pak tleskají, stejně jako my jim. Asi proto se jmenujem tak, jak se jmenujem, protože právě v těchhle chvílích jsem z nás ze všech úplně namol.

A včera jsme tu svou radost vypustili do světa. Nebyla to žádná sláva, ten zpěv, ale štěstí tam nějaký kolem nás lítalo. 
A v neděli se zase jdeme vyzpívat, až budeme úplně namoll.

Óda na Radu



Dej bůh štěstí tomu domu,
my zpíváme Raduně.
Přejeme jí ať moc nejí
ať je zdravá, nestůně.

Přejme Radce k padesátce
ať je furt tak veselá
ať jí vlasce v její patce
padají dál do čela.

Aby měla co by chtěla
a co nechce neměla
Chceme zkrátka aby Radka
dávala nám do těla.

Přejme Radce k padesátce
aby aspoň tušila
že nás dívky, že nás chlapce
jak se sluší vzrušila.

K padesátce pějme Radce
tuhle Ódu na Radu,
Dojatí jsme z téhle písně,
slzy tečou na bradu.

Dojatí jsme, milá Radko
že je ti snad padesát.
Chci ti říct jen, kamarádko,
mám tě ráda, mám tě rád.

Chcem ti říct jen, kamarádko,
je nám ctí tě znát a přát.



Původní text Friedrich Schiller, 1785
Hudba Ludwig van Beethoven, 1824
Úprava Ondřej Cutych, NaMoll, 2010
Premiéra 16. 11. 2010 U Zavěšenýho kafe

3. listopadu 2010

Nejdelší slovo



S příchodem roku 1994 (ano, před šestnácti lety) jsem požádal adresáty své novoročenky o nejdelší české slovo, navíc složené jen ze souhlásek. Kromě množství odpovědí (78) jsem se dočkal i překvapení co se vlastních výsledků týká.
Nepsanou podmínku - minimálně osmi souhlásek, na základě jejichž užití ve slově "scrvrnkls" jsem o další možnosti požádal - nakonec splnilo osmnáct odepsavších: Karel Aubrecht (čtvrtprd), Jiří Cicvárek (vchrstls), Stania Donnenberg (vrchchls), Jana a Ivan Komárkovi (čtvrtprd), moje maminka (zcvrnkls), Jiří Ornest (všmrncls), Jan Unger (vchrstls) a Martin Zet (scvrkprd), přičemž původní slovo (scvrnkls) uvedli Karel Aubrecht, Štěpán Klas, Michal Lutterer, Ivana Naegele, Kateřina Pavelková, Jiří Slíva, Antonín Škvor, Táňa Svatošová a jedna fialovým fixem nečitelně podepsaná žena (zato s jihoafrickým jazykolamem iqaqa laziqikaqika kwaze kwaghawaka uqhoqhoqha, což údajně znamená skunk spadl dolů a zlomil si hrtan). Pominu-li namnoze nesmyslné novotvary na deset a více souhlásek (výjimkami jsou jen Erikou a Lukášem Brádáčkovými fundovaně obhájené vzschrchls a zdrblkvrdlzprdls, a nekonečné - byť samohlásčité - skinhedské zaržání oiiiiiiiiiiiiii Davida Vávry), pak nejdále se s devíti souhláskami dostali Tomáš Motl (vscvrnkls) a Lenka a Ian (t.č.) Smithovi (šmrncprst), již byli nakonec i vyhlášeni vítězi.

A aby ani netuzemští adresáti nepřišli zkrátka, měli stejný úkol, jen složení slově mělo být opačné - jen ze samohlásek. Vítězi se stali Karl Heinz-Werner z německého Bad Nenndorfu (aua) a Bruno Pollaci z Pisy (io).
A proč se k tomu najednou vracím? Aby bylo vidět, že to, co se nám zdá krátké, jiní vnímají jako nejdelší.

Kavčí manévry

Přemejšlím, co se to poslední dobou v Dejvicích děje. Buď se mnohem častěji než dřív dívám vzhůru (což by svědčilo o zdravějším sebevědomí), a nebo jsou ty potvory čím dál tím uřvanější a nelze je už nevnímat.
Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou.
Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v tom, že budí pouze respekt, nikoli strach.
A právě před chvilkou jsem je pozoroval, jak se noří jeden za druhým, stovka za stovkou, zpoza bloku domů, za nimiž někde dál je snad Stromovka, a jak se v nekonečném hejkavém hejnu vzdalují kamsi ke Strahovu, vytvářejíc na podvečerním nebi temný mrak, ze kterého sice neprší, ale který kráká a skřípe a vlní se v neopakovatelných křivkách.
Koukám nahoru, ujede mně jedna tramvaj, pak i druhá, a skřeky jen pomalu mizí, stále ale jsou slyšet dost na to, abych nebyl sám, kdo si jich všiml.
A docela by mě zajímalo, co to na sebe křičí.
Abych jim porozuměl, potvorám, než stihnu ohluchnout.