Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Mlčení znamená souhlas.

Obrázek
Každou chvíli mě nějaká politická všivárna, nějaké svinstvo a záludnost vyprovokují k reakci. Nebo fakt, že se k nám chystá na návštěvu někdo, koho stojí za to jaksepatří přivítat, a na popud nadšenců, kteří se toho ujmou, jim pomohu vším, co umím a mohu nabídnout. A nebo jen to, že v kalendáři je příležitost oslavit něco jiného než svátek či narozeniny. Už dlouho mi na scéně (nejen grafického) designu chybí hlas, který by srozumitelně a s nadhledem reagoval na momentální politickou situaci. Pro grafiky přece není současnost méně přitažlivou a méně inspirativní než byla ta v listopadu 1989, která vyvolala jejich tvůrčí euforii rozměrů a nasazení do té doby nevídaných, a vyveďte mě kdyžtak z omylu, ale od té doby jsem nezaznamenal od žádného grafika výrazně interpretovaný a angažovaný (zvykněme si, že toto slovo už nemá onen pejorativní význam jako před více než čtvrtstoletím) postoj, a je mi jedno, pro a za koho.  Nemám na mysli anonymní spoluautorství na předvolebních reklamníc

S kytkou nejdál dojdeš

Byl jsem dopoledne v tržnici, nakoupil si, mimo mnohé další i kytici pro maminku. Cestou domů v masně, vlevo kousek nad hotelem Belveder, platím a kytku si pokládám na pult. „To nemuselo bejt,“ zareagovala pohotově řeznice. „Máte ji příště u mě,“ odpovídám. Jenže mi to nedalo, a jednu růži jsem jí v květinářství hned koupil a položil ji na pult. „Vy jste blázínek,“ řekla a měla tááákovouhle radost…  Kytka, a kolik udělá radosti. Nám oběma…

Snad máme co říct i zadarmo…

Obrázek
Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků.   Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější. Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost. Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze graf

Chudák labrador.

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním. Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.

Píseň o jahodě

Obrázek
Probírám se tu bednou s fotkami a katalogy, které jsem měl k výběru do rodičovské monografie, a kromě mnoha tehdy přehlédnutých či nevybraných pokladů jsem tu teď našel tenhle: báseň „Píseň o jahodě“, kterou mně a mé sestře Petře (někdy to je vtipné, ale občas je tenhle rým trochu mimo, jako třeba právě teď) 18. června 1977 napsal Jaroslav Seifert. V té době chystal knihu básní o Praze a tatínek měl být jedním ze zastoupených grafiků (kniha nakonec nevyšla). Píseň o jahodě Jde děvčátko, jde po úbočí  a od pláče má vlhké oči. Ani se kolem nepodívá,  neslyší skřivánka, jak zpívá. Nevidí v poli máky vlčí,  jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí. Přemýšlí hořce o svém smutku – vtom padne oko na jahůdku, která tu skromně v trávě voní. A holčička se shýbá pro ni. Když zvedla ji, hned ochutná ji a už se očka usmívají. Ještě že je ta technika… originál je vybledlý a místy nečitelný.

U svěšenýho kafe

Obrázek
Foto: Praga Magica Včera bylo ve velkém stylu naposled otevřeno U zavěšenýho kafe. Skončilo zase něco, co jsme všichni považovali za nesmrtelné.  Zas tak výjimečný večer to ale nebyl: atmosféra jako v nejlepších časech, jen výjimečně narváno až do brzkého rána. Všichni, kdo sem přišli záměrně, cítili nejspíš totéž co já, totiž že jsou součástí nějakého zlomového okamžiku, historického data, byť třeba jen na úrovni desky stolu, pocintané pivem a ohlazené stovkami a tisíci loktů přístolních společností, stejně jako náhodných hostí. Ti, kteří se tu kážou ztřískat bez ohledu na cokoli, se tu zase ztřískali, ale ti, co se třeba přišli ujistit, že byli součástí něčeho neopakovatelného, s týmž pocitem a v dobré náladě odcházeli. Zavěšený kafe bylo takovou mou takřka domácí hospodou. Z malostranských kvelbů U Slunců, U Bonaparta nebo U kocoura z dob socíku se většina našich partiček transformovala ve více či méně přístolní společnosti právě U zavěšenýho kafe, napřed nahoře na Radnick