15. ledna 2016

Píseň o jahodě

Probírám se tu bednou s fotkami a katalogy, které jsem měl k výběru do rodičovské monografie, a kromě mnoha tehdy přehlédnutých či nevybraných pokladů jsem tu teď našel tenhle: báseň „Píseň o jahodě“, kterou mně a mé sestře Petře (někdy to je vtipné, ale občas je tenhle rým trochu mimo, jako třeba právě teď) 18. června 1977 napsal Jaroslav Seifert. V té době chystal knihu básní o Praze a tatínek měl být jedním ze zastoupených grafiků (kniha nakonec nevyšla).

Píseň o jahodě
Jde děvčátko, jde po úbočí 
a od pláče má vlhké oči.
Ani se kolem nepodívá, 
neslyší skřivánka, jak zpívá.
Nevidí v poli máky vlčí, 
jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí.
Přemýšlí hořce o svém smutku –
vtom padne oko na jahůdku,
která tu skromně v trávě voní.
A holčička se shýbá pro ni.
Když zvedla ji, hned ochutná ji
a už se očka usmívají.


Ještě že je ta technika… originál je vybledlý a místy nečitelný.

Žádné komentáře:

Okomentovat