11. ledna 2016

U svěšenýho kafe

Foto: Praga Magica

Včera bylo ve velkém stylu naposled otevřeno U zavěšenýho kafe. Skončilo zase něco, co jsme všichni považovali za nesmrtelné. 
Zas tak výjimečný večer to ale nebyl: atmosféra jako v nejlepších časech, jen výjimečně narváno až do brzkého rána. Všichni, kdo sem přišli záměrně, cítili nejspíš totéž co já, totiž že jsou součástí nějakého zlomového okamžiku, historického data, byť třeba jen na úrovni desky stolu, pocintané pivem a ohlazené stovkami a tisíci loktů přístolních společností, stejně jako náhodných hostí. Ti, kteří se tu kážou ztřískat bez ohledu na cokoli, se tu zase ztřískali, ale ti, co se třeba přišli ujistit, že byli součástí něčeho neopakovatelného, s týmž pocitem a v dobré náladě odcházeli.
Zavěšený kafe bylo takovou mou takřka domácí hospodou. Z malostranských kvelbů U Slunců, U Bonaparta nebo U kocoura z dob socíku se většina našich partiček transformovala ve více či méně přístolní společnosti právě U zavěšenýho kafe, napřed nahoře na Radnických schodech a po šesti letech pak dole v Úvoze. S Kubou Krejčím, výtvarným géniem loci tohohle podniku, mne pojí letité přátelství z dob začátků Divadelní poutě, kdy jsme v kamrlíku na zmíněných Radnických schodech vymýšleli fackovací panáky nebo dělali grafické věci třeba pro Panton, případně, jak jsem psal již mnohokrát dříve, „šili vrby“, což byla úplně první činnost, kterou jsem tu dělal, když mě sem jednou vytáhla Žemle. K tomu jsem chroupal sušenky Lucie a pil hektolitry kafe, kterými nás zásabovalo tendejší Kubovo děvče Maruška. Po revoluci jsem pak byl přítomen jak v Galerii Gradus, pak v obou postupně vzniklých Zavěšených kafích. A v posledních letech jsem se rád účastnil i hromadných fotografování, protože mi naštěstí včas došlo, že tyhle několikasethlavé portréty budou jednou veledůležitou vzpomínkou na dobu, již jsme žili. A když už jsme se do toho kopce ke Kafi vyškrábali, žili jsme ty chvíle skutečně naplno, pravda, někteří z nás ještě o něco víc, než bylo zdrávo. Ale žili jsme je, jako by měly být donekonečna, se samozřejmostí, která konec nepřipouštěla (jakkoli se zeď nad výklenkem se zavěšenými kafi pomalu, ale jistě plnila fotografiemi těch, kteří nás postupně opustili). Žili jsme je tak intenzivně právě proto, aby neskončily.

A ony včera skončily, a s nimi něco, co jsme považovali za nesmrtelné. Jako třeba Davida Bowieho, jehož fotku už není nad zavěšená kafe proč pověsit, protože Zavěšené kafe už není…

Žádné komentáře:

Okomentovat