Kavčí manévry
Přemejšlím, co se to poslední dobou v Dejvicích děje. Buď se mnohem častěji než dřív dívám vzhůru (což by svědčilo o zdravějším sebevědomí), a nebo jsou ty potvory čím dál tím uřvanější a nelze je už nevnímat.
Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou.
Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v tom, že budí pouze respekt, nikoli strach.
A právě před chvilkou jsem je pozoroval, jak se noří jeden za druhým, stovka za stovkou, zpoza bloku domů, za nimiž někde dál je snad Stromovka, a jak se v nekonečném hejkavém hejnu vzdalují kamsi ke Strahovu, vytvářejíc na podvečerním nebi temný mrak, ze kterého sice neprší, ale který kráká a skřípe a vlní se v neopakovatelných křivkách.
Koukám nahoru, ujede mně jedna tramvaj, pak i druhá, a skřeky jen pomalu mizí, stále ale jsou slyšet dost na to, abych nebyl sám, kdo si jich všiml.
A docela by mě zajímalo, co to na sebe křičí.
Abych jim porozuměl, potvorám, než stihnu ohluchnout.
Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou.
Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v tom, že budí pouze respekt, nikoli strach.
A právě před chvilkou jsem je pozoroval, jak se noří jeden za druhým, stovka za stovkou, zpoza bloku domů, za nimiž někde dál je snad Stromovka, a jak se v nekonečném hejkavém hejnu vzdalují kamsi ke Strahovu, vytvářejíc na podvečerním nebi temný mrak, ze kterého sice neprší, ale který kráká a skřípe a vlní se v neopakovatelných křivkách.
Koukám nahoru, ujede mně jedna tramvaj, pak i druhá, a skřeky jen pomalu mizí, stále ale jsou slyšet dost na to, abych nebyl sám, kdo si jich všiml.
A docela by mě zajímalo, co to na sebe křičí.
Abych jim porozuměl, potvorám, než stihnu ohluchnout.
Komentáře
Okomentovat