14. srpna 2011

Dneska jako před třiceti lety



Dal jsem dneska zase Letnou (rozuměj: běžel jsem svou nedělní rozcvičku), a vzpomněl jsem si, jak jsme tu - když je to nedělní ráno - před 30 lety (slovy: před třiceti lety) ráno co ráno stepovali na burze, a měnili a kupovali a prodávali skvosty svejch fonoték, jak tomu říkali v rádiu (my měli jen desky): Floydi (hlavně pirátský desky), Genesis, Zappa, Beefheart, Magma, Fugs, GuruGuru, Velveti, to byly ty nejvzácnější úlovky. Ale taky Yes, Zeppelíni a vůbec spousta těchhle vřískounů, Jethro Tull, Residents, Devo… už si ani na všechny nevzpomenu. Tak jako my (teda - někteří z nás!) dneska virtuálně třeba na DenněMile nebo na Fejsbuku, setkávali jsme se tu se spřízněnýma dušema in natura, zmotněně neboli při všem svém tehdejším fyzičnu, a tak jako dneska běh, mudrlantství či obyčejná holčičí krása, pojily nás tehdy muzika, dobrovolný psanectví, culíky s francouzskejma sponama a spiklenectví na dnech půllitrů malostranskejch lokálů. Někdy jsme se pak před polednem rozcházeli v klidu, tisknouc v podpaží program na nedělní odpoledne, mnohokrát úprkem před zelenejma tajtrlíkama s červenýma vejložkama (jak o nich zpíval Skalák a H&V), se kterýma to tehdy ale zas taková sranda nebyla, dost často si přišli na slušnou muziku.  
A nad těma památnýma místama jsem dneska v klidu funěl, bez obav a jen s radostí, čím se za chvíli komukoli pochlubím (dneska jsou to nějaký kiláky a dobrej pocit). 

A co že tak najednou vzpomínám na dobu takhle vzdálenou? Dvě události mě poňoukly: před pár dny skončili Psí vojáci, s nimiž jsme jako Křik právě před třiceti lety začínali (přesně 21. května 1980, Stará zbrojnice, Malá Strana, Všehrdova 16; ten den volili znova Husáka, tak jsme to asi slavili nebo co), ještě tam hráli punková Energie G a O.P.N. 
A pak taky to, že mi tuhle zavolal spolužák ze základky, Piotr Supruniuk z Varšavy, že přijede do Prahy. Po 40 letech tak uvidím někoho, bez něhož jsem si tehdy neuměl představit jediný volný odpoledne, a s ním a s Radimem Martínkem (s ním byl tehdejší Piotrův odjezd domů snesitelnej) se sejdeme v JeepBaru dalšího z nás, Lukáše Kulhánka, až projdeme Klamovkou, která se za tu dobu nějak zmenšila, nebo se mně to jen zdá? 

To se to pak všelijak propojuje a míchá, uzlí a šmodrchá, a najednou těch pár dekád nějak nehraje žádnou roli. 
A ta vráska napříč tváří, kterou jsem dneska objevil při holení, je už jen takovej podpis, certifikát času. 

Žádné komentáře:

Okomentovat