Šašek počmáranej


Mrzí mě, že to musím přiznat – přece jen, jde o kolegu z výtvarné branže, o pedagoga umělecké vysoké školy – ale Vladimír Franz už nikdy nebude pouze neúspěšným kandidátem na prezidenta; po středeční televizní debatě bude bohužel směšným neúspěšným kandidátem. 

Krom toho, že k tomuto titulu – vedle svého komicky okázalého titulování se profesorem – přispěl nemalou měrou on sám absencí alespoň minima pudu sebezáchovy a sebereflexe, mají na něm zásadní podíl všichni ti, kteří kdysi z hecu a pro pocit vlastní vtipnosti vytrhli kamaráda z jeho práce, již bezesporu Franz do té doby odváděl dobře a ku prospěchu a radosti všech, jimž byla určena, a nominovali jej na prezidenta České republiky. A aby toho nebylo málo, víc jak půl roku mu nalhávali a vnucovali, že je nejlepším adeptem pro tuto funkci, a činili to tak úspěšně, že tomu sám uvěřil a dobrovolně ze sebe udělal fackovacího panáka, jemuž – upřímně řečeno – občas za jeho žvásty jednu vlepit, aby se probral, může udělat leckomu agresivnějšímu radost.

Vedu ateliér Vizuální design na ústecké Fakultě umění a designu a vizualita Vladimíra Franze by mi měla být snad i vlastní. Není. Institut prezidenta mi naštěstí nesplývá s vědomím hlavy ať už potetované nebo pomazané či na zdi třídy zarámované, a nebo černé na známce zezadu olizované. Stejně jako mi představa dobrého malíře, divadelníka a skladatele ještě donedávna nesplývala s vědomím ješitného maňáska na prstech potměšilých přátel.

A tak tu máme vedle srandovního Krále Žita dalšího paňácu, kterého vlastní ego postavilo před dav, aniž mu předtím kdokoli poskytl sadu základních darů, jimiž jsou pro rétory srozumitelná řeč, nové nápady a fyzická přitažlivost. Oživlá rytina, zmatená kamerami, davem i otázkami, nepřesvědčivě a naivně hloupě žertující o ekonomice a zahraniční politice státu, jemuž se cítí být ideální hlavou, nebude nikdy ani k poslouchání, ani k následování, natož ke koukání. 

Ale aspoň jsem včera konečně pochopil termín „šašek počmáranej“, a to jsem až dosud nikdy nevynechal příležitost sám ze sebe šaška udělat, a čmárání, to vyloženě miluji. A jestli je Vladimír Franz ještě někde v hloubi duše víc umělcem než loutkou, tak se za toho šaška počmáranýho neurazí, nakonec, jak že to zpívá Bolek Polívka v závěru svých Manéží? Barevný svět láme mi hřbet přesto chci být šašek počmáranej… 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)