WeRunPrague 10 km za hodinu!

Nakonec i tohle budu pořadatelům rád věřit, protože garmin mi to naměřil na minutu přesně, ve vteřinách trošku jinak. Kromě výsledku toho ale moc ke chválení není... 

Údajně měla být posílená doprava... hm, nevím jestli 3 a 17 jenom o jednom voze a ve víkendovém režimu byly tím posílením, v každém případě každá tramvaj byla našlapaná k prasknutí, ale to se nám mělo hodit, tuhle tlačenici si ještě užijeme. 
Šatny byly tak pro třista lidí, při účasti 8500 běžců je jasné, kde se všichni asi nepřevlíkali. Zmatek u úschovny byl lážo plážo vedle toho, co tu bylo po závodě. Fronta před záchodky mě donutila až do večera radši nečurat. 
Zahřál jsem se v kafírně a posledních deset minut před startem jsem si odestál ve svým koridoru, chvílema v dešti, chvílema bez deště, v obou případech v chladnu. A všude kolem mě byli lidi s vtipnejma heslama na zádech, pochopitelně s míň vtipnejma než bylo to moje zcenzurovaný. I když jsem se snažil si tuhle fatální křivdu nepřipouštět, s každými zády před sebou jsem měl chviličku takovej malej vztýček. 

Poslušný, trpělivý ovečky čekají v dešti, až je pustí z ohrádky.
Tak jako pokaždý bych se málem ucivěl na krásný figury a lejtka a boky a vlasy a profily a týly a anfasy a pasy a vlasy a kotníky a potníky... a upřímně, není řeč jen o ženách. Jak v euforii před startem, i po doběhu a v davu před úschovnami jsem si uvědomoval, kolik krásných a zajímavých lidí naladěných na stejnou vlnu a se stejným zájmem v Praze ještě furt neznám. A že bych si s nima chtěl povídat a být a pít a smát se... a prozatím je mi dáno s nimi jen funět a hekat a mlčky klusat a potit se k cíli, kde se rozejdeme a už se nepotkáme, a pokud snad jo, nepoznáme se. Už teď nevím, jakou tvář měl Micha, ať mi promine, pokud ho příště přehlídnu, není v tom ignorance. 
Trasa vedla letos v protisměru té loňské, a vody bylo dost, v kelímkách i z nebe, obojího tak akorát. Běh po mokré dlažbě před Václavákem byl kluzce vysilující, a poslední kiláky po náplavce s tím pidikopečkem na konci dávaly tušit finále. Tam jsem to rozběhl, i když jsem si říkal, že bych se nedivil, kdyby to se mnou praštilo. Ale na posledním kiláku mě předběhli už jenom ti nejlepší z nejhorších, a já jich taky pár ještě nechal za sebou. 

Banány a ženský křivky... genderově vyvážená fotka.
Holky, vaše kmitající nohy jsou ten nejlepší doping! 
Banán byl fajn, měl jsem si jich ale vzít víc, udělal bych radost krásné modrooké vrstevnici, která po nich zatoužila, ale přehlídla je, a vracet se proti proudu řeky Pot by byla blbost. 
Tlačenice před úschovnou trvala čtyřicet (slovy čtyřicet) minut, během nichž jsme se všichni odpařili a dotyk těl výjimečně nepřinášel slast, jen rozpačitě omluvné pohledy. Za jiných okolností bych za tak těsný kontakt dal srdce, tady to nějak nebylo ono. V jednu chvíli to vypadalo, že dlažba je vytápěná, takové z ní sálalo teplo, bohužel ale smradlavé. 
Po klobáse (čistě z hladu, znám lepší) jsem se prošel k podolské plovárně a odtud naněkolikrát odjel ke tchýni na opožděný oběd, s rajskou omáčkou a skvělou buchtou. 

Jak zpíval Mládek: a pak bylo tělo na tělo. Tady 8000 zpocených těl. Ale šťastných!!!
Na večer jsem měl domluvené, že od své kamarádky, ovčí babičky Renaty Kašparové, odkoupím před divadlem Na Zábradlí dva její ovčí sýry. Tam jsem zjistil, že můj kamarád a spoluherec a jinak herec u Cimrmanů Honza Kašpar oslavuje šedesátku, a protože tu Renata ještě nebyla, zapředl jsem jeden rozhovor, pak druhý a třetí... a mezitím Renata přišla, koupil jsem sýry, a pokračoval v rozhovorech. Honza kolem sebe za svůj život, zejména za bolševika, nabalil mraky lidí, a spousta z nich mu dnes přišla popřát. Nejvíc času jsem strávil tlacháním s Petrem Kluzákem (říkalo se mu indián, byl a je neskutečně výřečnej a pohotově vtipnej), pak se k nám přidal Ondra Němec (ten mi zas připoměl situaci, kdy nás málem půllitrama umlátili trampové na Rychtě, a zachránil nás policajt z Vlašský, kterej nás pustil zadem; kdyby věděl, synka kterýho že zakládajícího chartisty takhle chrání, měl by asi těžký spaní), jinde jsem potkal Vaška Kotka s Álou, Žemli, na chvíli se mnou ztratil čas Bob Klepl (taky spoluherec), Marhoul se tu mihl, plastickej klarinetista Bobeš, Třešňák, Zajíček, Sváťa Karásek (už se sebral po mrtvici, opustil vozík, sice občas hledá slova, ale lepší se a zhubl), Michala Weigla jsem málem ani nepoznal, zato Miládka je furt stejná, Tereza tu byla (Jiří B. je na Kololodi, kdo to neví, dělá tam šéfa turnusu, při polehávacích zájezdech by byl delegátem), pár lidí od Cimrmanů, Filip Topol, a spousta těch, kteří sice zestárli, ale jejichž tváře jsou stále stejné a spojené se jmény a přezdívkami starými třicet a víc let. 

Tohle není póza pro objektiv, Aleš Duda chodil s tím sýrem velkou část večera.
Nakonec jsme prodali všechny sýry, které Renata přivezla, ve mně se na těch pár minut probudil duch prodejce v pouťový galerii (1986), a pozdějc, po vysněný sprše (konečně!) jsem si nalil první sklenku burčáku, pak druhou a třetí... a za chvíli bude půlnoc a neděle a ráno a čas jít si zaběhat. Zatímco loni to bylo peklo, letos a hlavně za cílem leccos změklo... a to, co ještě dneska ráno snad bylo k vzteku, to je teď leda tak k breku (mně ne), snad i štěstím... nejen z toho skvělýho času. Dobrou!

Teda, namotat tam ten čip... jak vodník na vrbě jsem si připadal, tahaje tkaničky.
A tím bych tuhle patálii viděl jako uzavřenou. Za rok budu moudřejší.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)