2. srpna 2014

Další Šuvík


Pátek 1. srpna 2014 
Pro Hospodářky (10 km, 1:17)
Blbě jsem spal. Proč, to asi vím, ale nepatří to sem. Napřed ne a ne usnout, pozdějc horko, když ostatní v místnosti odmítli otevřít okno kvůli hmyzu. Párkrát jsem prý chrápl, za rok jsem těmhle výtkám a pomlaskávání odvykl. A ráno jsem se vzbudil mnohem dřív než jindy, zase se světlem.
Protože je pátek, a protože jsem včera nakreslil Radka Jaroše, vyběhl jsem pro Hospodářky. Jenže nejsem v Praze, kde si oběhnu Stromovku a na Jugoslávských partyzánech si noviny normálně koupím: ve Velharticích si nikdo HN nekupuje, proto je neobjednávají ani na poště, ani v konzumu. Mají jen Dnes, Lidovky a Právo. A Blesk a Aha!, samozřejmě. Pak se divme, koho místní volí a čím jsou ovlivněni…
Ještě že všude rostou ty miliony malin. Kousek před Zahálkou jsem narazil na menší plantáž, a pár sladkých minut se zdržel. Celkově běh v pohodě, kupodivu dost brzo mívám pocit oteklé levé nohy. Prostě najednou mi je levá kecka malá.
Ranní venkov je takový nějaký mrtvý, skoro nikoho jsem nepotkal. Vesnice ztichlé, žádné traktory, žně, práce, nic. Ticho. Jen na hřišti v Nemilkově nějaký osamělý hasič chystal jakousi slávu (stavěl stan s logem kraje).
Včera v Klatovech jsem zažil milou příhodu. Jako vždycky jsme se stavili v Albertu, že nakoupíme. A u pultu s lahůdkami se na mě děsně mile usmívala taková sympaticky mladá prodavačka, a s velkou radostí a chutí mi všechno balila a markovala. Pak se ke mně přes pult naklonila a spiklenecky mi pochválila tričko (I čáp You): „Já tam taky byla!“ Měl jsem fakt radost, samozřejmě hlavně proto, že tenhle motiv a desítky jiných jsem pro Čápa dělal, bylo to jejich hodně vtipné a kreativní období, teď už jsou takoví usedlí a hodně komerční. Ale to děvče mi udělalo radost, to staršího pána ohromně zašimrá, takováhle chvála. Všechny správné odpovědi a reakce mě samozřejmě napadly až v autě pár minut po odjezdu.
Dneska jsme si zajeli do Zwieselu, kde kromě té jejich senzačně moc dobré zmrzliny dole u řeky jsem se byl ještě potěšit v místním Intersportu, mají tu úžasnou nabídku běžeckého sortimentu, překrásné kecky, a nejen na trail. Nejspíš 47 stejně nemají, ale mě strašně baví se na tyhle hezké věci koukat, mnohem víc mě to baví než to je mít. Takové moje privátní výstavy dokonalého designu.
Doma jsem se pak koukl do těch novin, a zas mi tam nedali jméno. Docela mě to už štve, ještě že se podepisuji, sice ne moc čitelně pro ostatní, ale aspoň něco. Na revanš prý se mnou udělají představovací dvoustranu. V příloze Víkend je cover-story rozhovor s Marjane Satrapi, co nakreslila Persepolis, byla tady Milanu Šímovi na svatbě (jako svědek nevěsty), i ji jsem nakreslil na svatební Čermákův dar, prý se sama sobě líbila (retweetovala ně „Dekujeme, je to moc hezky.“).
Včera Bonifác fantasticky griloval, to byla večeře pár-ekselán [piš par-excellence]. A během našeho dnešního výjezdu posekal celou zahradu, což je vyloženě nadlidský výkon. Je fakt pracovitý (a vyrábí hodně luxusní peněženky, kdybyste si chtěli udělat radost), to po mně nemá.
(Běh je tady.)


    


Sobota 2. srpna 2014 
Procházka do Bývalého Zhůří (5 km), plavání v Buškovi (500 m) a běh (14,75 km za 1:50)
Celý den někam. Dopoledne s Danielinými rodiči autem nad Keply (mimochodem, kdo ví, co to keply byly? Já už od tchána, syna pekaře, jo…) ke Staré Huti a odtud po-ma-lou-č-kouuu procházkou (přeci jen, Standa s Janou už jsou unavení, a Janu bolí záda) do Bývalého Zhůří a zpátky, cestou tam pokus o houbing, ale kromě ohromné plantáže s kováři, které nesbíráme, skoro nic. Hodně jahod při silnici, sem tam malina (ale byli jsme už nad 900 m.n.n.). Po obědě jsme zajeli s Bonifácem do Klatov pro brusku, rozhodl se obrousit tisíckrát natřenou skříň. Cestou zpátky jsme se na jeho přání stavili v Janovicích nad Úhlavou, podívat se na dům, kde vyrůstala jeho babička (moje maminka). Cestou domů jsem mu vyprávěl o všech barácích a vesnicích vše, co jsem věděl. Ale vlastně jsme nejeli domů, ale k Buškovi, už tam na nás čekal Standa; fantastická voda, dvakrát jsem si senzačně zaplaval. Horko, a jen pár lidí. Bonifác i děda pak odjeli domů (jako správní Pražáci každý v jednom autě; Bonifác se hned dal do broušení a za dvě hodiny se bruska Black&Decker rozpadla, takže zítra jedem reklamovat), já měl s sebou už správné propriety, takže jsem se u rybníka převlíkl a vyběhl jsem:
Napřed přes Velhartice spodem a nahoru ke hradu, pak zas dolů kolem katru a Werichovy chaty, nahoru na Hory Matky Boží, před nima v Drouhavči vpravo, od Velhartic vlastně pořád do kopce, to už ze mě parádně lilo. Na kopci v Cihelně vpravo, Přestanice, a dolů s kopce dva kiláky do Hlavňovic. Tady už to bylo skoro deset, tolik jsem nepředpokládal… a odtud přes Zahálku (ježišmarjá, jak moc mě tu pokaždé zabolí ten na řetězu uvázaný hnědý labrák!*…) do Nemilkova, ovšemže s nutnou zastávkou na malinách, a pak už domů. Posledních devět set metrů jsem se rozletěl, ale stejně: maratón by mě bolel, vím to, cítím to, nejspíš to nebudu pokoušet.
Ale byl to hezký běh. Jenže tady potkat běžce je furt velikánský zázrak; dopoledne jsme pod Starou Hutí potkali tátu se synkem, oba běžící, jinak skutečně nikde ani jeden. Cyklistů spousty, běžec žádný. Jsem tu za exota.
Večer po setmění jsme seděli na zápraží a koukali na lightshow, jak ji předváděla příroda někde nad Domažlicemi nebo až nad Německem: každých pár vteřin kolosálně nasvícený obzor, vpravo, vlevo, párkrát skoro nad náma… a naprosté ticho. Žádné hřmění, žádný vítr, jen světla. Víc jak hodinu ta němá show trvala. Pak jsme chvilku žvatlali u krbu a když jsme šli v jedenáct spát, lilo už jako z konve (ale bez blesků i hromů, tichý déšť). Venku se sušily ručníky a plavky a běhání…
(Běh je tady.)
(Sedím, píšu… a někde nad hlavou mi vytrvale pracuje červotoč. Taky nemá víkendy.)
* není to na prásknutí za týrání? Nebo třeba to, že zemědělec pod naší chalupou má u kravína víc jak deset let přivázaného vlčáka, řetěz 3 metry, místo boudy dvě nebo tři palety, ten pes nezná jiný život než tenhle, nikdy nebyl nepřivázaný… tyhle lidi mě serou.




Žádné komentáře:

Okomentovat