14. září 2014

Ústecký půlmaratón 2014


Totální rozhození z posledních týdnů si vybírá svou daň i v běhu: zpomaluju, lenivím, chodím častěji než bych si předem troufl i připustit. Neptejte se mě, co za tím je, jsem si vědom mnoha příčin, za některé jsem vděčný, s jinými bojuji už pár let. Tak či tak, v takovéhle krizi jsem se necítil být už několik měsíců.
Když jsem běžel k Ještědu (protože nahoru a přes celý Liberec jsem už skutečně jen šel), uvědomil jsem si tehdy, jak těžký dnešek bude. Že když při rádoby pohodovém běhu z čistě relaxačních pohnutek mě všechno bolí už po šestnácti kilometrech, tak po každých dalších a dalších stech metrech půlmaratónu to bude vyloženě utrpení. Jasně – nejsnazší a nejsrozumitelnější by bylo to vzdát předem, lepší to už nebude, zdraví mám jen jedno… ale moje ješitnost mi to nedovolí. Přidělené číslo beru jako závazek, svou registraci jako potvrzení, že jiná varianta neexistuje … a jasně, vždyť v Ústí pracuju a práce tam se mi líbí jako máloco. Vzdát se prostě nepřichází v úvahu. Co se běhu týče, dosud jsem všechny závody absolvoval. Možná právě ta nepřerušená lajna nevzdaných martýrií mi nedovolila učinit to nejrozumnější rozhodnutí ani tentokrát.

Ve vlaku jsem si přisedl do kupé se třemi Turky, kolegy-běžci. Dva byli zhruba v mém věku, měli dlouhé culíky a inteligentní vizáž. Tu měl ten třetí taky, seděl naproti, a když si časem sundal běžeckou bundu, měl na sobě dres turecké atletické federace. Ten vypadal nejsportovnějc, a nakonec i pak před startem jsem jej potkal, měl nějaké hodně nízké číslo a koridor A. Možná jsem jel ve vlaku s nějakým jejich mistrem světa (asi to byl Sardem Musa).

Jasně že jsem si je potajmu nakreslil…
Všichni tři byli strašně zajímaví, turečtina je nádhernej jazyk, takovej libozvučnej, strašně roztomilé žvatlání, a ještě mě zaujaly jejich ruce: všichni měli strašně kresbogenický (totéž co fotogenický, ale pro kresbu… asi jsem to teď vymyslel) ruce, hlavně dlaně. To byla radost je sledovat, jejich gestikulaci, pohyb… ten závodník měl štíhlý kostnatý prsty, zatímco jeden z těch dvou takový jako sošny, nevím, jak to popsat, dost na tom, že hodinu civím třem chlapům na ruce! Ale měl jsem z jejich společnosti radost, nechali si ode mne udělat selfie, kdoví jak vyšla, proti oknu s kalným Labem venku.
Od chvíle, kdy jsem se zaregistroval a nafasoval číslo 2538 a spoustu lejster a letáků, v Ústí pršelo. Nebyla zima, ale chcalo. Tak jako ostatní jsem se poflakoval po Kulturáku, kde bylo expo a v prvním patře normální záchody pro lidi. Na chodbě jsem se po jedenácté hodině převlíkl a nerad vyšel ven. Před šatnami jsem potkal Karolínu Medkovou z Albatrosu, viděli jsme se i minulý týden před startem Birell GP. Chvilku před dvanáctou jsem odevzdal bágl do šatny (vůbec nechápu, kde se najednou vzalo tolik věcí, že se mi do toho baťohu málem nevešly), na poslední chvíli jsem si nevzal ani pláštěnku; no Bóže, tak budu dvě hodiny mokmout, no a co!
Ve dvanáct se zase rozezněla Vltava (taky mohl Smetana pro tuhle příležitost složit Labe) a po dvou minutách jsem startem proběhl taky.
Tady to nebylo jako minulý týden, úprk od startu. Celou dobu v naprostém klidu, úplně (doslova: ÚPLNĚ) bezbolestně (to až pozdějc), a vlastně lehce. Největší omyl byl brát si garmina: když to za mě měří jiní a přesněji, je to zbytečné rozptylování, zvlášť když jsem nechal doma srdcoměřičitej pás. Garmin byl na každé metě o pár desítek metrů dřív a to mi lezlo na nervy. Taky má prdlou tu nejlepší dírku na řemínku, takže se v pravidelných intervalech uvolní a mám ho jak hodně těžkej a hodně labilní náramek (ale designovej, to je fakt). 
Zapomněl jsem napsat, že okamžikem startu přestalo pršet, aby ovšem začalo někde na čtvrtém kiláku a pršelo skoro až do půlky. Jasně, Keňanům to bylo fuk, ti v mé polovici už byli v cíli a těšili se do letadla a domů, ale mně ještě dost chybělo. Kolem toho 10. kiláku dokonce vylezlo i slunce, ale dost pochybuji, že někdo z nás stačil vyschnout, protože pak ještě jednou pořádně sprchlo. Ale z toho úvodního slejváku nakonec vlastně sešlo a zas taková tragédie to nebyla (ale na yr.no psali, že pršet nebude…). Silnice ale klouzala po celou dobu.
Někde v půlce při běhu až vzadu za Předlicemi hrál nějaký Rom ve stanu starý rokenroly. Nedalo mi to a na pár tanečních kreací jsem se tu zdržel, slyšet v Ústí Elvise, to se jen tak nepodaří. Partička kolem něj řvala radostí, když jsem pár dobových úkroků provedl, bez ohledu na ztrátu cenných vteřin. A pak o kousek dál zněl z jiného music-pointu nějakej remix „Jsi prostě nejlepší“ a já si najednou vzpomněl na svůj nedávnej sen, kde byl Lešek Semelka, vypadal jako Luboš Andršt a tvrdil, že je chabrus na nohy.

Tyhle momenty, kdy hlavní pole je dávno někde v prdeli, mají své kouzlo.
Pár set metrů jsem pochopitelně šel, to mi musíte prominout. Křeče ve stehnu, bolesti v patách a jako vždycky – vítězstvíčko toho lenivějšího hajzlíka ve mně. Ale víc jak půl kiláku v celku to tentokrát nedalo.
Dvakrát na trati a jednou úplně fantasticky před cílem mě podpořila Dana Smrčková, a měla pro mě jako loni termosku s čajem a rumem, ale za cílem jsme se minuli a nenašli se, veliká škoda, bodl by mi stejně jako loni. A taky jsem konečně potkal Martinu Steklou, i když v protisměru a daleko před sebou…
Za toho úžasnýho povzbuzování (dobrovolníci u trati byli letos hodně hluční, skvěle hluční, a romské děti byly taky skvělé… snad je k něčemu takhle inspirujeme, a nemyslím tím rychle zdrhnout s čórkou) a tleskání špalíru lidí jsem na posledních asi pěti stech metrech prostě zavřel oči a najednou se to samo rozběhlo (jasně, občas jsem se koukl, jestli neběžím jinam), a zase nic nebolelo a já byl rychlejší a rychlejší, a cílem jsem skutečně proběhl, nikoli propadl jako jindy. Žádné vysílení, klidnej pomalej dech (což jsem si zvláště uvědomil parkrát na trati, když jsem míjel funící a supící soupeře), a co víc, byl jsem s to s čistou hlavou ospovědět na pár otázek moderátora na mikrofon, odchytl mě hned za cílem („Každej čas je pro mě martýrium.“ „Už bych měl mít rozum.“ atp.), a pak i jejich fotograf, že prej jsem nějak úžasně držel tu termofólii, uvidíme.

Rozklikněte si mě na plnej céres!
Celkovej dojem – když mě začnou bolet nohy, jdu přes špičky a bolest je fuč. Určitě půlku jsem dneska po špičkách dal, a skutečně tak běžím mnohem rychlejc, aniž pro to cokoli dělám. (V jednu chvíli před koncem nás všechny předběhl chlápek úplně naboso, a cupital jako by běžel po pláži vstříc větru.)
Protože jsem tušil, že oba nejbližší rychlíky na Prahu budou narvané, vlezl jsem v 16.03 do osobáku. Tam na mě v Lovosicích padla děsná únava, dala se do mně zima a z přetažení ne a ne usnout. Vedle přes uličku seděla nějaká Ruska (ta se pozná: všechno, co není černý, musí být zlatý, od špičky na botě po mobil u ucha se zlatýma obručema místo náušnic) a žvanila a žvanila a žvanila, z Roudnice až do Podbaby, kde jsem ztuhlej vystoupil. Než nastoupila, na chvilku jsem zabral a zdálo se mi, že ležím na kanapi a odpočívám. Jasně že to byl sen, nemám kanape.
Takže takhle dneska v Ústí. Nakonec se vše v lepší obrátilo, ten úvod jsem psal ráno při snídani.

Nejrychlejší jsem měl první kilák, 5:57. Naopak nejpomalejší byl ten devatenáctý, 7:18, to je tou chůzí. Ve své kategorii M50 jsem byl pětašedesátej, ale nevím, z kolika. Tipuju to na šestašedesát. Celkově 1725. místo. 
Běžel jsem dneska s motivací, že pokud to odběhnu, mám nárok být i nadále k ruce, resp. k nohám jednoho důležitého člověka, který mi co běžci důvěřuje natolik, že mu smím poradit, aby se mu běhalo líp, což si na svá stará kolena považuji za velikou čest. A z běžců se stávají přátelé. To mě odkazuje k mému cíli na Dailymilu:
Není důležité vyhrát, ale spřátelit se! (Baron Pierre de Coubertin: Il n'est pas important de gagner, mais faire des amis!)

Běžel jsem pro jednoho konkrétního člověka.
Snad jsem tak obhájil svou možnost mu sdělit o běhání co nejvíc…
V koridoru G se vždycky sejde elita.
Zatímco start a koridor A byl na Míráku, my se řadili u autobusovýho nádraží.

2 komentáře: