18. října 2014

Festival světla … a davu. Signál 2014.

Včera byl pro mě světelný festival celkově hodně silný zážitek. Nejvíc mě vzala instalace v Zítkových sadech na Palačáku (Cyclique, Maxime Houot & Nohista), asi i proto, že to byla první věc, kam jsem zamířil. Promyšlené, efektní, no… a ten dav. Dav mě na téhle akci fascinoval nejvíc. Už jsem to tweetnul, ale prostě (ksakru, pěkně tohle slovo ten hajzlík Babiš zprofanoval) jsem u Tančícího domu – kde lidi houfně čekali, až se něco nestane, a všichni se dočkali, protože se skutečně nestalo vůbec nic, neboť Černého Speederman je „jen“ instalace ve vchodu do domu – měl pocit, že jsem zase na Times Square, a totéž jsem si pak ještě užil u Národního divadla, tam dav vyloženě přetékal z chodníků do silnice, a všude ta červená světla aut a troubení a hluk jak na Manhattanu, jo, takhle by měla metropole vypadat. Strašně moc mě bavilo se tím davem prodírat, nechat se jím nést, být jeho součástí. 
A pak na konzervatoři, u instalace Petra Nikla a Davida Vrbíka, jsem poprvé v životě a pětatřicet let od absolutoria na UMPRUM viděl zvenčí okno ve škole ve třetím patře, kde jsem od 1. října 1979 den co den prokouřil každou přestávku mezi kreslením figury, spolu s ostatními spolukuřákyžáky. A na tenhle dvůr jsme se pořád koukali a nikdy jsme se na něj nedostali (tedy, neměli jsme důvod, byl tam jen binec; ale koukali jsme naproti do oken konzervatoře na baletící budoucí baletky a herečky).
Vtipný a domyšlený byl mapping na Městskou knihovnu, na stojí za to si počkat, a zažít jej včetně davového odpočítávání zbývajících vteřin do začátku, má to svou atmosféru (Out of place, The Electric Canvas). 

A určitě se vyplatí stáhnout si k procházce tu jejich povedenou appku, hodně pomáhá v orientaci.
Instalace v Cihelné už nebyla nic moc, ani Kraken na Alšově nábřeží (ale autorkou je Gabriela Prochazka, děvče, které jsem kdysi přijal do prváku, u mě jí to moc nesedělo, chvilku byla u Slejšky a našla se u Kovandy). Ale jako večer a festival davu to je skvělá akce.

Mně se na festivalu Signal nejvíc líbí to, že centrum Prahy
konečně vypadá aspoň na čtyři dny jako Times Square.
Díky Niklově a Vrbíkově instalaci vidím poprvé zvenčí, 29 let po absolutoriu,
okno, u něhož jsem prokouřil každou přestávku.
Dav u Tančícího domu trpělivě čeká, až se nic nestane,
a taky se dočká, protože se skutečně nestane nic.

Spousta světel, lidí, nervózních řidičů, vyšťavených tramvajáků…
a mně se to líbí!

Žádné komentáře:

Okomentovat