„Kontrola mobilu, pane!“


Dnešní geeci a geeky, kteří se už bez internetu v krajině třísel či vaječníků rozhodně neobejdou, ono povznášející čtivo nemohou pamatovat, ale my starší, pro které mobilní telefon představovala telefonní budka na korbě multikáry, víme své: v plastu vypálený lev střežil státní tajemství uvnitř ukrytá, která získat bdělý imperialista kdekoli mezi Domažlicemi a Atlantikem, rozpoutal by třetí a pak i čtvrtou a pátou světovou, zatímco majitel prozrazené občanky by si to odseděl mezi nejtěžšími zločinci (mj. Havel, Jirous, Stárek a spousta Nováků). Státem hlídané informace o zaměstnáních, pobytech trvalých i přechodných, o příbuzenstvu před i za oponou (kde nikdo nesměl hrát, nebo nebudou hrát), o portrétu povinně odpovídajícímu skutečnosti (běda, ostříhal-li se mánička, a dvakrát běda, byla-li mánička přistižena s portrétem se slušivou frizůrou, to jí pak byla kadeř přistřižena něžným policejním bradýřem), o schopnosti bránit vlast, o vzdělaní či svéprávnosti, vše v zájmu veřejné bezpečnosti.

A tehdejší občankou dneška je (především, ale i mimo jiné) iPhone, jehož prodej –  tehdy ještě jen na americkém trhu – byl přesně před pěti lety zahájen (29. června 2007) a který se vzápětí stal vedle kondomu, zippa a svazečku bankovek standardní součásti kapsy kdejakého pubescenta. Z něj se poctivý nálezce dozví jak se nejen majitel jmenuje (Mail, Facebook) a jak vypadá (Photo), ale i kde bydlí (AddressBook), s kým se stýká (Facebook) a kde (iCal), stav konta (PayPal), základní potřeby (eBay, Aukro), kam rád chodí (Foursquare), a spoustu dalších informací, z jejichž znalosti by se imperialistovi zatočila palice. Být dneska tehdy, zastavovali by nás esenbáci s výzvou „Kontrola mobilu!“ a tak jako tehdy by jeden četl a druhý zapisoval, však si je pamatujete, Vencu s Bohoušem. 
Tehdejší míra informací o každém z nás byla daná nevírou režimu v soukromí jedince. Dnešní víra ve svobodu dospěla přes všechen strach o cokoli osobního do stavu, kdy jsme ochotní svěřit tomu krámu kdejakou pikanterii, bokovkou počínaje přes všechny starosti až po přístup k účtům. A co víc – krom dat mu svěřujeme i sebe sama: pro image je i nefunkční iPhone lepší než fungující plastová Nokia. 
A to všechno za pět let.


Psáno pro Reflex.


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Obrázek
Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu. Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pletli s logem mercedesu, kvůli čemuž německejm turistům tu hvězdičku kradli z aut a nosili
Další informace

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)

Obrázek
Bylo ta zase krásné… a sešlo se dost lidí, akorát tak k těm několika zamluveným stolům v Kafárně na kus řeči na Vinohradech (doporučuju! Skvělé místo, milý a ochotný personál, a dog-friendly!).  Své si krásně řekli spisovatelka Iva Hadj Moussa , propagátor humánního výcviku psů Tomáš Nushart a novinář a spisovatel Milan Tesař . Leccos jsem plácal i já, ale největší aplaus si vysloužila svým textem o mně (dole), se kterým nemůžu než souhlasit (a který je v knize s ilustracemi).      Byla velká radost vidět tolik přátel pohromadě, a jak jsem už někde zmiňoval, každá takováhle akce se děje pro pár supervýznamných jedinců (většinou jsou to kamarádky), jejichž případná účast pak setkání učiní dokonalým a pro mě úspěšným (a ten úspěch není v prodeji knih nebo obrázků, ale právě v přítomnosti těch důležitých). A tady se sešly hned dvě; které, to si nechám pro sebe. S nimi a se všemi, kdo se sem sjeli a sešli, to byl krásný večer a mě může mrzet jen to, že stejně jako vždycky, ani tentokrát
Další informace

To za nás se bruslilo ještě skutečně, na opravdovým plastu, a ne jen virtuálně, jako teď…

Obrázek
Helejte… jsem z toho sněhu nadšenej. Takhle vypadaly zimy, když jsem byl malej.  Ze školy jsme letěli domů, úkoly musely počkat, bafnout sáně nebo boby (původně prkýnko s polštářkem nahoře a šlajfkama dole, na ledovku) a alou do Klamovky. Tam jsme sjížděli po cestičce od Podbělohorský dolů k Plzeňský, na západní straně parku. Protože to je řádskej krpál, byl to fofr, zvlášť když to byla ta ledovka. Nejeden z nás to dole neubrzdil a žuchnul ze zídky dolů na ulici. Tehdy ještě fungovaly Kotce s armádním výprodejem, a tam mi táta koupil za 15 korun takovou tu plátěnou tankistickou kuklu, s výztužema, aby se tankista v tanku neumlátil, a to jsem byl velkej frajer, mezi ostatníma v kulichách s bambulema. V tý jsem taky jednou nezvlád rejdování a skoro dole zalít pod lavičku, co tam jediná leta byla mezi dvěma lipama, hezky jsem se tehdy pomlátil. Ale na odchod domů to zas nebylo, jezdilo se dál, každej den dlouho do tmy. A když ještě nebyl led, byly to plastový boby, rohačky nebo „závoďác
Další informace