Všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí.

Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema. 

V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou.

V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posadila se a že jedem. Bylo třičtvrtě na půlnoc a perseidy nám už nejspíš svištěly nad hlavama v očekávaných rojích nebem křížem krážem.

S rozespalou a věčně zívající mojípsychlogií jsme vyjeli ztichlou Letnou. Rozhodl jsem, že k Úhonicům je to zbytečně daleko, že se na perseidy kouknem někde za Suchdolem, a hned uhnul ke Stromovce a Podbabě. Dřímající Bára visela v popruhu a probrala se, až když jsem odbočil na Lysolaje, protože zatáčka vlevo ji odstředila k okýnku. Vyjeli jsme tím nekonečným krpálem (nechápu, že jsem byl někdy schopen ho šlapat na kole, ba co víc, dvakrát ho i vyběhnout) a vjeli do temného Středočeší. Když se zdálo, že tma nebude černější, uhnul jsem na polní cestu a zmámeně nocí a vedrem jsme vystoupili. Nebe nad námi bylo poseté miliardou teček, a obzor kolem dokola oranžově ozářen – proti směru hodinových ručiček – Prahou, Kralupama, Slaným, Kladnem a Berounem. Lehli jsme si na vyschlé tvrdé pole a čekali, odkud nějaký perseid spadne. 

„Támhle!“ 

„Jo, viděl jsem.“

Dlouho nic. Kolem projelo asi pět aut, nikomu nebylo divné auto uprostřed pole.

„Ta byla!“

„Vždycky letí tam, kam nekoukám.“

„Hmm.“

Pak jsme si představovali, jak nás tam ráno najdou zamordovaný, policajti z centra nebo kriminálka Anděl, a všichni, co jeli kolem, budou tvrdit, že jim to auto podezřelý bylo, ale nás že neviděli, ani vraha.

„Co si přeješ?“

„Abyste byli všichni zdraví, nic důležítějšího mě nenapadá.“

„Tahle se povedla.“

Hlavně jsme ale viděli a slyšeli osm letadel; tři z nich docela zblízka, nakonec, leželi jsme asi pět kiláků od přistávací ranveje Havlova letiště. Zbylá blikala někde uprostřed mezi námi a koncem vesmíru, a třeba jsme tak viděli i tu sondu mířící ke Slunci, a dost možná, že ne jednu. Pole tlačilo, vzduch chladl a já očima, které nepřečtou espézetku na dvacet metrů, ostřil na galaxie vzdálené miliardy znaků a miliony normostran. Ještě jedna perseida se mi v zorném poli mihnula, ale dost možná to byl jen pocit, zjistil jsem totiž (sic!), že když pohnu očima, cukne to nebe celé. Pak se mi Bára na chvíli schoulila na rameni a jen tak jsme koukali, chvílemi ozařováni dálkovými světly projíždějících aut. Když mi zalehlá ruka úplně zmrtvěla a chlad se prodral nejen pod její šaty, ale i do mých šortek, ukončili jsme pozorovací misi. Vstávaje jsem se chtěl opřít o odkrvenou ruku, ale jako bych ji neměl. 

Roje jsme teda neviděli, a perseid míň, než jsme čekali. Ale i kdyby jen jednu, pýcha na sebe sama, že jsme si takhle vyjeli, a radost ze zážitku měly nakonec svou váhu.

Ale co by se stalo, kdyby nás tam třeba ráno nenašli…? Jak by to Stropnický s Taclíkem rozlouskli?