Tak mohu-li, děkuju!!!

Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo. 

Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!!
Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli bylo ale záměrem, že jeden z odstavců se v knize opakuje… to by věděla Jana Vahalíková, která knihu upravovala a upravila ji krásně.
Hlavní vlna emotivních recenzí (spíš odsudků) pominula, nečekám, že svým olejíčkem přiživím ten skomírající ohýnek, ale kdyby přece jen: prosím všechny spisovatele a historiky lepší, než je Jitka Vodňanská, aby sedli a napsali něco lepšího, pravdivějšího a čtivějšího. A bude-li to dobrý, prominu jim, že jim to třeba vůbec nesluší, jak se furt mračej a jsou nasraný na svět, kterej je nechce poslouchat.