Kde hymna můj?


Debata i nápad na úpravu hymny mě vážně hodně rozesmály. Nebo spíš hodně rozesmály a nebral jsem to vážně. Jenže ono to prý vážně míněno je. 

Autorská interpretace motivu hymny uznávaným skladatelem a varhaníkem Milošem Bokem je patrně opravdu posunem aranže do současna, ale nemožností si novou hymnu také zazpívat se ze státního symbolu stává k pouhému poslechu a maximálně tak k vnitřnímu souznění určená vcelku dost složitá melodie. Při poslechu jsem měl chvílemi dojem, že hymnu slyším ze dvou na sobě nezávislých zařízení a že si zpěváci ve druhé půli odskočili na kafe.
Ovšem ani tato či jiné úpravy nezmění zásadní fakt, totiž to, že hymnu máme ufňukanou a lítostivou; místo hrdosti na sebe sama vzbuzuje stesk po domově, po teplém místě na peci za komínem. Taková je ideální pro emigranty a vyhnance, a bohužel asi i pro sportovce povinně vzdálené z rodných hrud… ale že by nám dodávala kuráž a energii, to tedy fakt ne. 
S tímto názorem nejsem sám, výhrady ke skladbě co státní hymně a zejména k textu měli i kolega-neruda Jan Neruda, příjmenovec Edvard Beneš či tatíček Masarrigue. Své si hymna užila i díky nejslavnějšímu českému horolezci Boryšovi či ruskému agentu Kdedomovovi.
Píseň slepého žebráka Mareše prý představovala jeden z mála světlých bodů neúspěšné frašky „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“, pro nezájem jen jednou reprízované. Fidlovačka je ševcovský nástroj užívaný k hlazení kůže, ale rovněž název ševcovských slavností v pražských Nuslích, ke kterým se Tylova hra vztahuje. Nepřipomíná vám to něco?
Například rčení „Ševče, drž se svého kopyta“ vulgo dnes „Občane, neser se nám do politiky“, případně analogii Čecha co žebráka nevidoucího, jakých zrůdností se dopouštějí král a jeho kohorta, o frašce jménem „prezident České republiky“ nemluvě, protože všechna další slova na toto téma by byla házením perel svini a hrachu, po němž se nám leda tak líp prdí, na zeď Hradu.

Když už hymnu chtějí mít sportovci delší, ať zpívají i druhou sloku – Kde domov můj, kde domov můj? Znáte v kraji bohumilém, duše outlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj… –, ale mám obavu, že tolik nových slov za sebou se hodně našich sportovců a činovníků není s to naučit nazpaměť; dnes a denně je možné poslouchat jejich naučené mantry o tahu na branku, o touze dát gól nebo hrát na vítězství, o tíze soupeře a o tom, že kluci do toho dali všechno.

Debata o návrhu nové hymny měla jeden pozitivní důsledek: zase jsme si jednou já a několik mých přátel potrénovali ostrovtip, z čehož vznikly tyto perly (které si žádná svině nezaslouží ani vidět): 
A nevíte, jestli ta hymna by byla pro všechny, nebo jen pro hymnasty?
Pro hymnašmejkry.
I pro hymnazisty.
Jídelníček pro sportovce by se jmenoval hymňam.
Pro hymen.
Chováme se jak hyemny…
Perforace hymen, to je tedy hymnus.
Opustíš-li mne, ne za hymnu, opustíš-li mne, záhy mneš!
Hlavně nepřijít o hymneček.
Hymnaneluja. Hymnamen.
Vžycky, když ji hrajou, nohymne bolí.
Jak nahýmný v trní.
Úhymný manévr!
Zhymní kabát.
Do Hymnalájí?
Zatracená zhymnice!
Krása Prahymnou taky otřásla, stejně jako pochymná pověst samohymných děl…
Jaro už je za hymny.
Hymnóza.
Chodil jsem na hymněleckou školu… jsem hymnělec.
Hymnělec ji připravil o hymenství.
Zhymni!
Hymna, hymnouc, hymníc.
Hymna mne mne.
Hymně neserte!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)